MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 19. prosince 2005

Nepamatují, ale vědí

Jeden z mladíků z OF v našem ústavu vysvětlil svoji představu jasně: „My tu přece nejsme od toho, abychom někoho hodnotili objektivně, my jsme tu od toho, abychom našli jeho chyby a mohli ho vyhodit.“ Obrátil jsem se na vedle sedícího člena OF, který byl z KSČ vyloučen v roce 1969 a pamatoval Únor: „Chápeš to?“ „Víš, voni si myslej, že je to poslední revoluce v jejich životě,“ odpověděl.

Se zájmem jsem si přečetl články „Ukončuji podporu vašeho listu“, „Nedůvěra“ a rovněž také „Promyšlený tah na ochranu nomenklaturních pracovníků KSČ“. Dokazuje, že systematická indoktrinace přináší plody. Je mi přes padesát a v zemi, kde režim střídá režim, vlna čistek střídá vlnu čistek a vlna emigrací vlnu emigrací, jsem vlastně pamětníkem. Nejen panu Čulíkovi, ale i jeho vrstevníkům se pak dostává školení od těch, kteří nemohou pamatovat, ale „vědí“, protože to slyšeli ve škole a „viděli“ v televizi.

Když slyším výklady těchto indoktrinovaných, vzpomenu si na přiznání ženy, která byla vyloučena v roce 1969 z KSČ a vzpomínala na své postoje z mládí, z padesátých let: „Tehdy se mi to zdálo být tak jasné... Na jedné straně jsme byli my, na druhé nepřátelé…“

Nedůvěřující pan M. Navrátil nevěří reálnosti kasuistiky vylíčené panem Čulíkem. Není v rozporu s jeho zkušeností, ale s jeho představou o životě v minulých desetiletích. Ano, přinejmenším od šedesátých let bylo možné, aby někomu, kdo se nedostal z kádrových důvodů na civilní vysokou školu, bylo nabídnuto studium na škole vojenské. Zájem o studium na vojenských školách velmi klesal, proto byli pracovníci vojenských správ odměňováni za získání duší.
Absolvent se špatnými kádrovými předpoklady měl ovšem velmi ztíženou cestu k významnější kariéře v uniformě. Služba v divokém zapadákově v pohraničí v té době už nebyla projevem důvěry k soudruhovi, který se osvědčil, ale za trest, případně pro ty, kteří neměli protekci. Existovala tzv. „Vojska Ministerstva vnitra“, takže se někdo mohl v 17. letech po „jedenáctiletce“ domnívat, že příslušná škola patří Ministerstvo národní obrany.

Mladý člověk si dnes zřejmě neumí představit, jaké důsledky mělo vyloučení, ale i jen vyškrtnutí z KSČ. Ohrožovalo to nejen postižené, ale i jejich partnery, sourozence a děti. Bezpartijní na tom byli lépe, zvláště když se angažovali v odborech nebo třeba ve Svazu československo-sovětského přátelství

Pokud jde o autorův údiv nad možností stávky v polovině osmdesátých let, mohu dosvědčit, že jsem se setkal v této době s odbojným členem KSČ v dělnickém povolání a studujícím při zaměstnání VŠ, který vážně vyhrožoval stávkou, kvůli pracovním podmínkám v podniku, kde jsem byl jako studen na brigádě. Když vedení podniku vidělo, že mnoho dalších pracovníků je připraveno se ke stávce připojit, raději ustoupilo jejich nátlaku a vyhovělo požadavkům. Odbojný člen KSČ nebyl potrestán. Stávku v té době klidně mohla vyhlásit i místní organizace ROH, pokud by si to její členové odhlasovali. Záleželo to na osobní statečnosti a místních podmínkách. Od roku 1948 do roku 1989 měla společenská atmosféra velkou dynamiku, i když se dnes účelově popisuje málem jako monotónní proces. Mnohé z toho, co nebylo možné v roce 1964, bylo možné v roce 1967. Mnohé, co nebylo možné v roce 1972, bylo možné v roce 1978. Nač to vykládat panu M. Navrátilovi, který všechno ví?

Připomíná mi příběh z Čapkových Apokryfů, kde nevěřili cestovateli navrátivšímu se z Afriky, že tam viděl pruhované koně. „Věděli“ totiž, že tam žije pták noh, který by je jistě sezobl.

Ještě horší je to s panem Petrem Tieftrunkem (Ukončuji podporu vašeho listu). Prvním dvěma větám pro jejich šroubovanost příliš nerozumím. Jisté je, že mu vadí „odlišný pohled na realitu 90. let a na to, co je potřeba dělat od šéfredaktora listu“. Šéfredaktor má zřejmě dělat to, co je správné, tedy nemít postoj odlišný od šéfredaktorů jiných listů, které je pan P.T. zvyklý číst. Líbí se mu indoktrinační kampaň „Člověka v tísni“, která má zjevně vyrábět další Tieftrunky alergické na „odlišné pohledy“. S vymýváním mozku je třeba začít včas (nebraňte maličkým přijíti ke mně). Pan P.T. si nepřečetl cíl BL uvedených v záhlaví, tedy, že píší o tom, o čem jinde příliš nepíší.

Pan Alfred Eckhardt (Promyšlený tah na ochranu nomenklaturních pracovníků KSČ) si, dle mého soudu, mylně vykládá smysl či záměr hesla „Nejsme jako oni!“. Cílem hesla nebylo chránit nomenklaturní kádry, ale omezit výskyt výstřelků radikálů s příliš agresivními sklony, kteří by mohli „Sametovou revoluci“ (Plyšák) předčasně zdiskreditovat a odvrátit naivní veřejnost od důvěry a spolupráce. Opatrné nomenklaturní kádry předem odstranili nebo zkorumpovali možné oponenty. Pak zahodili rudou knížku a začali „nově myslet“. Například přejmenovali svůj Ústav marxismu-leninismu na „Liberální institut“ a v novém kabátě začali novou kariéru.

Ředitel ústavu, v němž jsem v roce 1989 pracoval, pokládal mylně v měsících listopadu předcházejících svoji pozici za neotřesitelnou. Proto s klidem zaměstnával disidenty, ba i známého chartistu. V týdnech po Vítězném Listopadu pozdě pochopil svoji neopatrnost. Svazáci z Občanského fóra se ho rozhodli vyakčnit (termín užívaný pro vyhazování pracovníků „akčními výbory“ po Únoru 48).

Jeden z mladíků z OF v našem ústavu vysvětlil svoji představu jasně: „My tu přece nejsme od toho, abychom někoho hodnotili objektivně, my jsme tu od toho, abychom našli jeho chyby a mohli ho vyhodit.“ Obrátil jsem se na vedle sedícího člena OF, který byl z KSČ vyloučen v roce 1969 a pamatoval Únor: „Chápeš to?“ „Víš, voni si myslej, že je to poslední revoluce v jejich životě,“ odpověděl.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 28. listopadu 2005

Státní rozpočet: loupání perníčku

Státní rozpočet se schvaluje poněkud jinak než jiné zákony. V prvním čtení se schvalují jen základní parametry, tedy příjmy, výdaje a schodek (přebytek). Příjmy se odhadují podle vývoje ukazatelů, zejména odhadu hospodářského růstu, vývoje spotřeby a růstu cen a tedy nepřímých daní a růstu příjmů obyvatelstva a tedy přímých daní, atd.
Druhé čtení vychází z návrhu výdajů předložených ministrem financí vládě a posléze schváleného vládou za silného skřípaní zubů některých ministrů.

Sněmovnímu plenárnímu projednávání v druhém čtení předchází boj v rozpočtovém výboru. Co se neobjeví v návrhu rozpočtového výboru, má malou šanci na schválení, protože je pro méně vlivného poslance (v tomto případě nečlena rozpočtového výboru) obtížné dosáhnout shody napříč sněmovnou. Ve druhém čtení nastane opravdu zdlouhavé čtení pozměňovacích návrhů. Poslanec, který o prosazení pozměňovacího návrhu usiluje (to je skoro každý), musí říci, o kolik chce kterou položku rozpočtu „ponížit“ a kam takto „uspořenou“ sumu nasypat. Říká se tomu „loupání perníčku“. Čtení těchto pozměňovacích návrhů trvá celý den. Pak nastává třetí čtení, kdy se o návrzích, předložených v druhém čtení, hlasuje. Těchto několik stovek hlasování trvá pár hodin. Nakonec je podrobován schvalování takto přetvořený návrh státního rozpočtu jako celek. Senát se do státního rozpočtu vměšovat nemůže (naštěstí).

Vynechám komentář k tancům kolem přípravy návrhu státního rozpočtu na Ministerstvu financí a ve vládě. Ač si o těchto návrzích můžeme myslet ledacos, přece jen procházejí rozsáhlou odbornou oponenturou, která sice není zárukou dokonalosti, ale vede k jistému omezení perverzit.

Poslanci předkládající pozměňovací návrhy mají ovšem v převážné míře zájem upozornit na sebe stavbou lokálního pomníku, případně přihrát peníze spřáteleným firmám buď přímo, nebo přes zakázky. Peníze z takto realizovaných investičních akcí jistě obvykle nejsou zcela bez užitku promrhány, ale kritériem výběru „priorit“ už vůbec není obecná prospěšnost, ale prospěch lokální, pro místní voliče a sponzory jasně viditelný. Zřetelnější než provozní náklady jsou stavby a efektní nákladná zařízení, sportoviště a svatostánky, také části škol a nemocnic…

Od doby, kdy jsem byl ministrem a poslancem, bylo dosaženo jistého pokroku.

Jako ministr jsem velmi pečlivě vážil připravenost a účelnost zejména stavebních investic. Před blížícím se hlasováním za mnou ve Sněmovně tehdy přišel místopředseda vlády Pavel Mertlík a bez nějakého úvodu vytáhl z kapsy kalhot pomačkaný papír a podal mi ho: „Tohle ti posílaj' a když to tam zařadíš, tak ti to prej schválej'.“ Na papírku byl dlouhý seznam investičních akcí, z nichž většina neměla valné opodstatnění. Například nákladné dobudovávání naprosto neperspektivních nemocnic. Dokonce jistý poslanec navrhoval dvacetimiliónovou dotaci na rekonstrukci zprivatizovaných lázní, která byla už nakolik let mimo provoz... Takové nápady bývají doprovázeny univerzálním vysvětlením: „Všude žijí lidé…“. Ve skutečnosti jde o to, že všude chtějí být poslanci zvoleni. Na ministerstvu jsem si dal hodně práce při tvorbě interní normy, stanovující, jaké náležitosti musí splňovat návrh investice, jak má být doložen a jak mají být stanoveny priority. Doufal jsem, že postup se stane součástí zákona. Jenže kapři si rybník nevypustí. A štiky už vůbec ne. A tak třeba poslanec Langer navrhl nákup přístroje CT do nemocnice v Jeseníku za 10 miliónů, kterou vlastní jeho kolega - významný funkcionář stejné politické strany.

Jako poslanec jsem žádné pozměňovací návrhy ke státnímu rozpočtu nepředkládal. Ostatně poslanci se napříč politickým spektrem rozhodně dohodnou na jednom - na boji proti pragocentrismu. Není to české specifikum. Boje proti pařížocentrismu, vídňocentrismu, římocentrismu, varšavocentrismu či bratislavocentrismu nejsou méně úporné. Pro většinu poslanců je velmi napínavé, jak hlasování o jejich návrhu dopadne. Jako by všechno vsadili na outsidera. A tak jsem během hlasování bloumal nezvykle prázdnými chodbami, přilehlými k jednacímu sálu sněmovny.

Vloni i letos došlo ke znatelnému pokroku. Poslanci se dohodli, kolikamiliónové návrhy může jeden každý poslanec předkládat. Kolik opoziční poslanec, a kolik koaliční poslanec. Možná se to zdá spravedlivé, mně to však připadá ještě děsivější než dosavadní praxe.

Řešení vidím ve velmi přísných pravidlech stanovení priorit - tak, jak jsem to před 6 lety navrhoval jako člen vlády. Toto řešení může být přijato za podmínek, které nenastanou.

Ten rybník si prostě nevypustěj a nevypustěj...
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

středa 9. listopadu 2005

Veselá příhoda o lécích v psychiatrické léčebně


V psychiatrické léčebně se na léky počítá s padesátikorunou na pacienta a den. Léčení na různých odděleních je různě nákladné podle struktury nemocných. Proto má léčebna vnitřní normu pro každé oddělení jinou. Limit ovšem nestačí na léčení, které by nebralo v úvahu ekonomická omezení. Protože je psychiatrie v ČR dlouhodobě podfinancována, nemůže si dovolit plýtvat jako některé jiné obory a léčebny přijaly přísné vnitřní normy.

Farmaceutické firmy musí uspokojovat své akcionáře. Je proto přirozené, že hledají cesty k maximální spotřebě svých produktů. Dobré je například úplné uvolnění přístupu k lékům pro lékaře nespecialisty. Mohou tedy například nasadit antidepresivum každému, kdo se neusmívá. Pak už těžko někdo najde odhodlání antidepresivum po letech vysadit. Pokud se pacient neusmívá, je třeba pokračovat, pokud se usmívá, je třeba pokračovat, protože se antidepresivum osvědčilo.

„Jsem se svou lékařkou zcela spokojená“, svěřila se mi jedna novinářka.
„Předepíšeme mi všechno, o co si řeknu.“ Jestliže si pacient lék oblíbí, bude žádat, aby mu ho předepsal jeho hodný pan doktor. Úplně stačí, pokud se pacient bojí zůstat bez léku na který věří a který mu odborník ordinoval. Aby lékaři nezaostávali ve farmakoterapii, pořádají firmy školení, na nichž se lékaři cítí dobře. Dozvědí se, že optimální volbou je nový lék, který má (má mít) lepší a spolehlivější žádoucí účinky a minimální účinky nežádoucí. Někdy se nový lék opravdu ujme, protože je opravdu dobrý a používá se tak dlouho, až už přestane být patentově chráněný a tak ho vyrobí i generické firmy pod jiným názvem a s 60% cenou. To už je ale tzv. originální firmou propagován nový lék. Vývoj léku je obrovsky nákladný a ne vždy vede k cíli. Také reklama a nábor odběratelů jsou nákladné. A požadavky akcionářů jsou neskromné, proto musí být cena vysoká… Samozřejmě nikoli vždy úměrně přínosu nového originálního preparátu. Ale zpět do léčebny.

Je mi dávno známo, že se farmaceutické firmy snaží prosadit léky do nemocnic i za velmi zvýhodněné ceny, protože v nemocnici nasazený lék má šanci na dlouhodobé předpisování v ambulantní praxi. To, co mě ovšem jako nového ředitele psychiatrické léčebny překvapilo je fakt, že na 23 mil. Kč za celý rok utracených v PL Bohnice za léky připadá za 7 mil. Kč léků, které firmy věnují léčebně zdarma.

V nemocnicích je zcela běžné, že o nákupu léků a zdravotnických prostředků rozhodují primáři a přednostové a ředitel si netroufne do toho mluvit, aby nebyl smeten. Plat toho, kdo rozhoduje o dodávkách, nemusí být příliš důležitou částí celkového příjmu. Ředitelé situací nebývají nadšeni (nejsou-li zapojeni), neboť náklady na léky a zdravotnické prostředky rychle rostou, aniž by se významně promítly do kvality poskytované péče.

V Psychiatrické léčebně Bohnice je to trochu jinak. Všechny darované léky musejí projít ústavní lékárnou. Dodávky jsou rozpočítány pro jednotlivá oddělení. Pokládá se za neetické (vůči kolegům v ambulancích) propouštět pacienty s drahými léky, které hrozí přesáhnout limit pojišťovny stanovený pro ambulantního specialistu a vystavit ho citelným sankcím. Pokládá se za kolegiální se nejprve ambulantního kolegy zeptat, jestli s nasazením drahého léku, který léčebna dostala zdarma, souhlasí. Vysoké doplatky, které zaplatí pacient, se už za takový problém nepokládají, dostává přece nepochybnou kvalitu.

Z roku na rok se situace stává kritičtější, neboť firmy ruší výrobu levných léků, jimiž by snižovaly zisky z nových léků, které chtějí zavádět, aby vyšší zisky uspokojily akcionáře, kteří pak budou ochotni ponechat šéfy v jejich postavení nebo je povýšit.

Psychiatrická léčebna Bohnice tedy musí přijímat drahé léky, které dostává zdarma od svých dodavatelů, protože nemá dost peněz na levnější léky, které by si mohla koupit. Vede to k růstu výdajů v ambulancích. Samozřejmě vím jak to řešit, ale nikdo se mně na to přirozeně neptá, ostatně to skoro všem zúčastněným nějak tak více méně vyhovuje. A ti, kteří by možná mohli něco řešit, a také by věděli jak na to, si zase nechtějí dělat nepřátele.

No není to povedená taškařice?
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

úterý 8. listopadu 2005

Až budou zdroje, rádi najmeme a zaplatíme personál

Ze zdravotních pojišťoven je v posledních měsících slyšet rozhořčená sdělení, že některá zdravotnická zařízení mají málo personálu. Už méně jim vadí, že málo platí a hodlají platit ještě méně.
Dle zprávy ČTK: Léčebnám dlouhodobě nemocných chybějí lékaři, psychiatrickým léčebnám kromě lékařů také nižší a pomocný zdravotnický personál, málo je v nich také zdravotních sester. "Lze konstatovat, že v některých zařízeních mohlo vlivem nedostatku kvalifikovaného personálu dojít k poklesu kvality poskytované péče," uvedl bez dalšího upřesnění Suttner (mluvčí VZP).


Snaha pojišťoven omezit platby léčebnám navazuje na vydání vyhlášky Ministerstva zdravotnictví (Vyhláška 50), která ukládá pojišťovnám více platit v následné péči. Rozhodnutí ministerstva vychází ze znalosti situace léčeben, které jsou dlouhodobě podfinancovány a proto nemohou najmout dostatek personálu a nemohou investovat do nutných rekonstrukcí. Zvýšení úhrad se zdravotním pojišťovnám nelíbí a proto hledaly vhodné záminky, jak nezaplatit podle vyhlášky. První záminkou je vyhláška Ministerstva financí, která stanoví limit pro meziroční růst úhrad.Spor řeší Městský soud v Praze. Druhou záminkou je „tabulka 1.7.5“ ve Vyhlášce 134, která stanoví počty jednotlivých kategorií pracovníků v léčebnách náležejících k počtu pacientů. Tabulku zpracoval neznámý amatér. Pojišťovny a Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že tabulka byla zpracována experty Psychiatrické společnosti J.E. Purkyně, ale nikdo z vedení této společnosti se k ní nechce hlásit. Tabulka byla sestrojena v roce 1997 za působení ministra Stráského, ale až do letošního roku se k ní nepřihlíželo, neboť je všeobecně známo, že takové počty pracovníků léčebny najmout nemohou.

Pokrytectví jako východisko
Tabulka byla vnímána jako zbožné přání. Zatímco některé kategorie pracovníků mají stanoveny počty velkoryse, jiné zcela chybějí. Například tabulka pro psychiatrické léčebny nepočítá s psychology, terapeuty a dalšími odborníky. Dokonce nepředpokládá, že by se na práci podíleli lékaři bez atestace, za to obsahuje lékaře s druhou atestací, jíž už nelze dosáhnout. Přesto tabulka uvádí jejich počet. Naproti tomu na první atestaci je nyní třeba pěti let praxe. Jaksi se očekává, že když pojišťovny za neatestované lékaře neplatí, budou pět let pracovat zdarma. Psychiatrické léčebny však mají velmi široké spektrum pacientů s nejrůznějšími nároky na péči. Na některých odděleních jsou klidní fyzicky zdraví nemocní, na jiných velmi neklidní nebo velmi tělesně nemocní. Před lety se budovala speciální oddělení pro velmi vážně nemocné. Léčebny dnes těžko zajistí náročné přístroje a počty personálu obvyklé na jednotkách intenzivní péče. Pojišťovny odmítají za takovou péči platit s poukazem na celkový nedostatek personálu. Pokud by si léčebny měly zaplatit více personálu na úroveň požadovanou tabulkou, potřebovaly by všechny dohromady asi 260 miliónů. A to nemluvíme o dalším zvýšení mezd. Osobní náklady dnes tvoří v psychiatrických léčebnách kolem 68% výdajů. Žádná psychiatrická léčebna není zadlužena. Zatím.

Zdravotní pojišťovny chtějí psychiatrické léčebny trestat za to, že jim málo platí

Psychiatrická léčebna v Bohnicích má 1000 zaměstnanců na 1300 pacientů, ostatní psychiatrické léčebny nemají tento poměr příznivější, obvyklý je poměr asi 0,7-0,8:1. V západní Evropě je poměr 2- 2,5:1. Jinými slovy na stejný počet pacientů mají trojnásobek personálu. Samozřejmě nesrovnatelně lépe placeného. Studie, která se nedávno objevila v ČR jako „Zelená kniha“ uvádí srovnání evropských zemí z hlediska výdajů na psychiatrii v procentech výdajů na zdravotnictví. Česká republika je mezi zeměmi EU předposlední před Slovenskem.

Ze sedmnácti psychiatrických léčeben mají na uplynulé pololetí uzavřený dodatek ke smlouvě s pojišťovnou pouze tři léčebny s jednou z devíti pojišťoven. Je tomu tak proto, že pojišťovny v dodatcích o úhradách na minulé pololetí trvají (až na ony tři případy) na blíže nespecifikovaných sankcích za nedostatek personálu. Taková smlouva je z právního hlediska „proti dobrým mravům“, protože je nejasná. Žádný ředitel léčebny ji nemůže podepsat, protože by poškodil zájmy organizace, za níž odpovídá.

A co dál?
Podle zprávy ČTK: VZP provádí tyto audity již zhruba půldruhého roku. Zařízení tak podle mluvčího budou mít dost času k nápravě nedostatků do doby, než jim vyprší smlouvy. Ty platí do poloviny příštího roku, pak se budou uzavírat smlouvy nové. Pro pojišťovny je to šance k tomu, aby ze sítě vyřadily zařízení, jež podmínky nesplňují. Seznam zhruba 90 zařízení, nad nimiž "visí Damoklův meč", předala ředitelka VZP Jiřina Musílková v pondělí prvnímu náměstku ministra zdravotnictví Davidu Rathovi.

Soukromé léčebny dlouhodobě nemocných samozřejmě mají personálu co nejméně a co nejhůře placeného, aby měly co nejvyšší zisky. Psychiatrické léčebny žádné zisky netvoří, platí tolik personálu kolik mohou a technicky a stavebně chátrají. Možná už brzo nebudou mít ani na základní údržbu a budou zatlačeny do červených čísel. Pojišťovny si se zajištěním psychiatrické péče o své pojištěnce hlavu nelámou. Ředitelka jedné z pražských poboček zdravotních pojišťoven mi už sdělila, že na příští pololetí navrhne do smlouvy pevnou částku. Pokud bychom léčili více pacientů, nezaplatí za ně. Řekl jsem, že snadno spočítáme, kdy dojdou peníze na léčení pojištěnců jejich pojišťovny. Pak zakážu příjem jejich pojištěnců. Podle předpokladu k tomu dojde asi v polovině května. Souhlasila s tím. Nyní oznámila, že PL Bohnice strhne z úhrad milión korun za loňský rok, protože jsme léčili více pacientů než v předloňském roce. Jenže růst procenta počtu pacientů byl poloviční než růst procenta jejich pojištěnců za loňský rok

Jelikož již léta všechny psychiatrické léčebny poskytují informace o všech svých zdravotnických pracovnících, náhlé prozření a údajné zkoumání počtů pracovníků je ze strany zdravotních pojišťoven čiré pokrytectví. Všechny pojišťovny při uzavření smlouvy velmi dobře věděly, že psychiatrické léčebny nedosahují počtů podle tabulek. S menším počtem pracovníků nelze jistě poskytovat tak kvalitní péči jako s větším počtem pracovníků. Chtějí-li pojišťovny pro své pojištěnce lepší kvalitu, budou muset více platit. Dobrovolně to sotva učiní. Jenže podmínky v léčebnách jsou velmi stísněné a jiné formy péče než ústavní jsou daleko nákladnější, pokud jsou vůbec možné. Další překážkou je, že dostatek kvalifikovaných pracovníků prostě není na trhu práce…

Jak se nestarat o duševně nemocné
Psychiatrické léčebny mají 10 000 lůžek, to je 83% veškerých psychiatrických lůžek. Pokud by některá pojišťovna neuzavřela smlouvu s psychiatrickou léčebnou, jistě by bylo zajímavé pozorovat, kde zajistí pro své pojištěnce psychiatrickou péči. Takzvané zaměstnanecké pojišťovny psychiatrické pacienty rozhodně nepřemlouvají, aby se pojistily u nich.

Čtvrtina pacientů léčeben jsou stálí čekatelé na ústavy sociální péče. Ale lůžka v domovech důchodců nestačí. Zdravotní pojišťovny pečlivě sledují, jestli je u dvacet let hospitalizovaného chronika i v neděli v dekurzu napsáno „stav nezměněn“. Jinak totiž nezaplatí za takový den ani korunu.

Ministerstvo zdravotnictví musí situaci přehodnotit. V padesátých letech nechala vláda obsadit psychiatrické léčebny armádou s přesvědčením, že spravedlivé společenské poměry zabrání vzniku duševních chorob a léčeben nebude třeba, kasáren ano, aby spravedlivé společenské poměry byly ubráněny. I dnes někteří „experti“ se srovnatelnou dávkou blbosti usilují o likvidaci léčeben. Předpokládají, že chroničtí pacienti, kteří sebeobsluhu v léčebně nezvládají, ji po propuštění zvládnou a také, že pacienti posílaní dnes ambulantními lékaři na lůžko, budou moci být léčeni ambulantně, nebo že malé oddělení v okresní nemocnici bude léčit lépe než léčebna s diferencovanou péčí a kvalifikovaným zázemím. Zkušenostmi historickými ani čerstvými ba ani zahraničními nejsou dotčeni, zato jsou naladěni bojovně.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 3. října 2005

Zvyšování platů ve zdravotnictví - problém nesystému

Otrocká práce je mezinárodně zakázána. Stejně nemorální, ač mezinárodně nedeklarováno, je nutit zaměstnance k práci za neúměrně nízkou mzdu. Jenže, co je to "nutit", a co je to "úměrné"? Nízké mzdy v nějakém sektoru vedou během několika let k jeho degeneraci. Málokdo si může dovolit pracovat jen ze záliby. Na podzim roku 1998 pověřil premiér Zeman prvního místopředsedu vlády Špidlu vyjednáváním s odbory o navýšení tarifních mezd v "ROPOsféře" (rozpočtové a příspěvkové organizace) od roku 1999. Zadáním bylo vyjednat navýšení v rozmezí 10 - 15%. "Geniální vyjednavač" se dohodl na 17%.

O přestávce jednání vlády jsem se ho zeptal: "Navýšení mezd je ve všech resortech mandatorním výdajem státního rozpočtu, zvýšené výdaje se rozepíší do kapitol rozpočtu, ale platy ve zdravotnictví nejsou ze státního rozpočtu, ale ze zdravotního pojištění, takže co?" "No, to bude problém," pravil s vážnou tváří a zmizel.

Nepřekvapilo mě to, protože jsem si na rozdíl o premiéra již v předchozích letech zvykl, že Špidla problémy zásadně neřeší, ale odkládá, zvětšuje nebo vytváří další.

Domníval jsem se, že je mojí přirozenou povinností kompenzovat zvýšené výdaje nemocnic navýšením jejich příjmů. Jenže po "záporném růstu" HDP v roce 1997 byl utlumen i růst mezd a tím i růst pojistného, které je od výše mezd odvozeno. Nebylo skoro co přidávat. Ekonomický náměstek Čihař mi tedy navrhl prosazovat snížení výdajů na ambulantní sektor až na úroveň 98% skutečnosti roku 1998, což by s inflací znamenalo pokles příjmů o 5%.

Takový sebevrah jsem zase nebyl a navržené řešení jsem ani nepokládal za správné. Prosadil jsem maximální možné navýšení lůžkovému sektoru a čistou stagnaci v ambulancích. Navýšení ani tak nekrylo celý růst tarifních mezd. Zvyšovat mzdy nejen zdravotníků, ale i nezdravotnických pracovníků ve zdravotnictví je nutné. Zvyšování osobních výdajů musí ovšem být doprovázeno přibrzděním růstu jiných výdajů, tak aby rostoucí příjmy stačily pokrýt výdaje.

Nahlédnutí do síně tradic lékařského odborového hnutí
Představa, že protestní akce zdravotníků jsou úměrné reálné velikosti problémů, je chybná. Akce záleží na vůli organizátorů, neboť náhodně se občané sotva shromáždí, nepředchází-li intervence nebo převrat. Dalším faktorem určujícím shromažďování je nálada ve společnosti, kterou ovládají z 90% média. Zdravotníci jsou nespokojení vždy a všude od doby vzniku těchto povolání. Lze doložit. Zvýší-li se platy, lze protestovat, že je to málo. V roce 1997 došlo k poklesu reálných příjmů zdravotníků, ale ti vůbec neprotestovali.

Po navýšení tarifních mezd v roce 1999 začali protestovat. Zorganizovat protest je celkem jednoduché. Stačí provést mediální palebnou přípravu s dramatickými výkony na tiskovkách. Pak vůdce pískne. Záleží na vůli vůdců, jejich záměrech a politické orientaci, zda se bude protestovat, jak a kde. Proto na Slovensku zmatení zdravotničtí odboráři jednou protestovali proti současné tragické Zajacově reformě před zdravotní pojišťovnou, zatímco nyní budou demonstrovat soukromí lékaři a zaměstnavatelé před Ministerstvem zdravotnictví. V roce 1999 se bilance hospodaření ve zdravotnictví prokazatelně zlepšila. Dokonce se podařilo výrazně přibrzdit růst nákladů na léčiva, ale tím hůř pro ministra. Po krátkém působení Špidly, který mimo jiné stáhl z připomínkového řízení připravené zákony (některé nebyly předloženy do dneška) nastoupil ministr Fišer. Poučil jsem se, že je možné v ministerské funkci postupovat jako hodně veselé děvče, které dá každému, a když nedá, tak slíbí nebo dá virtuálně. Proto ministr Fišer "rozhodl" o navýšení tarifních mezd lékařů tuším o 26%, reálné peníze však skoro žádné nepřidal.

Pan ministr pravil, že dobrý ředitel nemocnice rezervy jistě najde. Vedení asociací nemocnic bylo zticha. Nikdo nechtěl být odvolán, nebo skončit silou LOKu (Lékařský odborový klub) a být ještě mediálně degradován, jako se to stalo řediteli jihlavské nemocnice, který nechtěl do dluhů. Před rokem jsem na primářské poradě v jedné nemocnici zažil vystoupení místní zástupkyně LOKu, která žádala navýšení mezd lékařů a argumentovala, že jiné nemocnice jsou zadluženější a že to chce "odvahu se víc zadlužit".

Ředitel to odmítl. Také už tam není. Schopní ředitelé řešení našli.

Někteří zvýšili tarifní mzdy a šli do konfliktu se zaměstnanci, když jim snížili osobní ohodnocení. Někteří omezili nákupy techniky, technologií a služeb, mnozí šli do dluhů. S blížícím se převodem nemocnic na kraje cítili ředitelé, že stejně nebudou po vůli vládcům krajů, a o to více utráceli. Dluhy narůstaly. Náklady na léčiva při benevolentním stanovení úhrad začaly rovněž rychle narůstat. Úhrady byly stanoveny podle "optimistických" očekávání příjmů. Vesele byly budovány další zbytečné kapacity zvyšující výdaje. Proto rychlý růst příjmů byl předběhnut ještě rychlejším růstem výdajů. LOK a ČLK projevily s tímto stavem velkou spokojenost. I premiér Zeman pravil, že ho těší, jak se ministru Fišerovi podařilo uklidnit zdravotnictví. Ani do loňského roku jsem nepozoroval žádné systémové kroky směrem k řešení nerovnováhy výdajů a příjmů.

Situace není tragická, ale nepodaří-li se prosadit nutné regulace, hrozí rozvrat systému. K tomu by po vítězství ODS mohlo dojít také pomocí rychlého rozkrádání s výmluvou na neviditelnou ruku trhu. Slovenské reformy jasně ukazují, kam by mohli táhnout modří ptáci. Modrá šance (modrá hrozba) prozrazuje, že čím méně kvalifikace, tím méně zábran a větší arogance.

Návod na pochopení současné situace
Ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny na sebe vzájemně svalují odpovědnost za deficit, který se projevuje opožděnými platbami. Je pravda, že ministerstvo ovlivňuje 80% segment úhrad, ale není pravda, že o něm rozhoduje. Stejně se dá tvrdit, že pojišťovny dohromady "ovlivňují" 100% úhrad. Žádné rozhodnutí není ani čisté dobro, ani čisté zlo. Například navýšením úhrad za lék se zvýší dostupnost léku pro pacienty, zvýší zisky výrobců i distribuce, ale zvýší výdaje pojišťoven. Kdy je to dobře a kdy ne? Na to budou trvale různé názory.

Každé rozhodnutí někoho potěší, někoho nikoli. Ministerstvo ovšem nemůže smluvně limitovat preskripci, pojišťovna ano. Atd. Ministerstvo i pojišťovny mají možnost každý jinak bilanci ovlivnit a také to dělají. Zákon 148/97 zbavil ministerstvo vlivu na síť zdravotnických zařízení a na úhrady za výkony a také na hodnotu bodu.

Schvalování pojistných plánů pojišťoven nic neřeší, je podle zákona prakticky formální. Stejně tak třetina zástupců vlády ve statutárních orgánech pojišťoven nemůže mít a nemá praktický vliv. Nic neřeší ani teoretická možnost nucené správy. Ministr zdravotnictví má ovšem na stole telefon, není pravda, že nemůže do ničeho mluvit.

Ministerstvu zbyla fakticky pouze možnost stanovovat úhrady za léčiva. Tento systém bezmocnosti ministerstva byl prosazen PhDr. Špidlou za menšinové vlády ODS. Plně ovšem dopadl teprve na následující vlády Tošovského a ČSSD. Systém je tragický, vláda nemůže reálně garantovat rovnovážnou bilanci, protože na ní má malý vliv. Nemůže ji garantovat ani pojišťovna.

"Konkurence pojišťoven" brání racionální redukci sítě. Atd. Atd.

O co jde ve stávce podnikatelů?
V prvé řadě jde o udržení zvýhodněného postavení praktických lékařů a trochu méně specialistů oproti lůžkovým zařízením. Pojišťovny v minulosti upřednostňovaly věřitele tím, že platili praktickým lékařům, stomatologům a gynekologům dříve než lůžkovým zařízením. Tito lékaři totiž mohli ovlivnit nasměrování pojištěnců k jiným pojišťovnám a také to někteří činili, někdy i za úplatu. Při stoprocentním přerozdělení pojistného (které stále zcela nefunguje) přestává mít smysl vyzobávat konkurenci výhodné pojištěnce. Zpožďování plateb (možná také proto) nyní dopadlo i na praktické lékaře. Navíc růst příjmů ambulantního segmentu byl v posledních letech o 50% vyšší než růst příjmů lůžkových zařízení, zatímco růst jiných výdajů postihl obě skupiny celkem stejně. Nemocniční lékaři žijí z platu, zatímco "soukromí" lékaři z toho, co zbude z úhrad od pojišťoven po odečtení nákladů. Jejich čisté příjmy jsou "v průměru" vyšší než příjmy nemocničních lékařů. Také proto odcházejí nemocniční lékaři, když mohou, do ambulancí. Podle průzkumů soukromí lékaři volí nejvíce ODS, nemocniční lékaři v menší míře. Mladí špatně placení nemocniční lékaři podporují převážně prezidenta ČLK Ratha, "soukromé" lékaře vede dr. Jelínek, pravá ruka bývalého prezidenta ČLK doc. Svobody. Jako člen vedení ČLK šel Jelínek Rathovi po krku.

Samozřejmě nikdo myslící nevěří, že by stávka urychlila platby od pojišťovny. Ani pojišťovny se nevrátí k praxi upřednostňování věřitele, nemá to už smysl. Organizátoři protestní akce možná očekávají vděk za to, že nalézají viníka v ministerstvu. Mluvčí protestujících lékařů si jako obvykle ultimativně kladou politické a personální požadavky, ale snad doopravdy neočekávají, že je premiér splní. Takovou chybu by ostřílený politik neudělal. Demonstrace podpory ODS je přinejmenším špatně načasována. Protestující lékaři budou jenom křoví pro jedno plácnutí do vody.

Za 6 let přibylo v kase pojišťoven 50% příjmů, počet zdravotnických zařízení se skoro nemění, péče se skoro nezlepšila. Kde jsou ty peníze?

Smysl by mělo dát systému pravidla a těm, kteří za systém skutečně odpovídají, nástroje regulace. Chce to konečně odstranění špidlismu a nové zákony. ODS snad nedostane příležitost zavádět Julínkovy bizarní nápady. Slovenský příklad by měl stačit.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

středa 26. ledna 2005

Stačí, když čte prezident

Z nejnovějšího amerického výzkumu vyplývá - a v USA kolem toho také vznikla znepokojená debata - že ve Spojených státech dochází v současnosti k vážnému úpadku literární kultury. Američané přestávají číst - a týká se to dospělých osob každého věku, všech ras, všech příjmových kategorií, všech vzdělávacích úrovní a všech regionů. (z Britských listů) Více...

úterý 25. ledna 2005

Demokratická svobodná otevřená evropská liberální a zelená iniciativa

Skupina protikomunisticky smýšlejících senátorů hodlá oficiálně předložit a představit 8. února návrh novely zákona, který má rozšířit zákaz propagace komunismu tak, že umožní trestat i za názvy politických stran.

Návrh již podepsalo podle Mejstříka dalších pět senátorů, mohl by být proto předložen již teď. Pod novelou jsou podepsáni předsedkyně Klubu otevřené demokracie Soňa Paukrtová, místopředseda této frakce Richard Sequens (oba za US-DEU), Jan Horník (ED), Jiří Zlatuška (za LiRA) a Jaromír Štětina (za Stranu zelených).

Více...

sobota 15. ledna 2005

Ach, ty léky...

Vážená redakce stalose.cz, www.stalose.cz, přečetl jsem si článek pana Mgr. Miroslava Kudláčka o lécích. Problém o němž píše přesahuje jeho kvalifikaci sociologa. Je zřejmé, že neví to nejpodstatnější a tím je smysl této úpravy. Píše zcela v intencích "všeobecně oblíbených" konstatování. Příště se dočteme proč je třeba zvyšovat doplatky? Je to sice zcela opačná akce, ale také velmi oblíbená. Jednou bude ministryně kritizována za "zvyšování doplatků", příště za "odmítání doplatků". Logiku to nemá, účel ano. Mnoho úspěchů! Více...