MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


středa 6. prosince 2006

Přitažlivá implantace kmenových buněk do mozků novinářů

Arogantní prohlášení novinářů vypovídají obvykle více o nich než o předmětu jejich prohlášení. Nejinak je tomu s tvrzením bohemisty Čulíka, že Češi zřejmě dosud neslezli (na rozdíl od něj) se stromů, neboť nepochopili dosah pokusů s kmenovými buňkami a místo toho se zajímají o budoucnost České republiky.

Je mi líto, ale z článku vyplývá, že v jakési laboratoři mají možná nějaké úspěchy s kmenovými buňkami implantovanými do potkaního mozku. Ohlášení pokusů na lidech po iktu není totéž jako věrohodná zpráva o úspěších v reparaci stavu po iktu pomocí implantace kmenových buněk. Mozek je dosti složitý a představa, že se množící se buňky diferencují a propojí tak, aby nahradily jeho devastovanou část, je hodně jednoduchá.

Snad právě proto je pro laika tak přitažlivá.



Více...

pondělí 9. října 2006

Zástupkyně Veřejného ochránce práv jednala v rozporu se zákonem


Jde o Zákon o Veřejném ochránci práv 349/1999 Sb. v platném znění. Tam se lze dočíst, že „ochránce vykonává svou funkci nezávisle a nestranně“ (§ 5) a že „bude chránit neporušitelnost práv“ (§ 4). Kontroluje-li „úřad“, pak podle § 18 odst. 1 vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. „Pokud úřad na výzvu podle odstavce 1 sdělí, že provedl nebo provádí opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými , vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli; součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě.“ (§ 18 odst. 2).

Jistě lze spekulovat, proč zákonodárce zvolil právě takovýto postup. Patřil jsem mezi zákonodárce, kteří v roce 1999 toto znění zákona podpořili. Postup, při němž se má ke zjištěním nejdříve vyjádřit kontrolovaná právnická osoba a teprve následně může být informován stěžovatel, pokládám za velmi rozumný. Může se totiž stát, že i Veřejný ochránce práv (nebo dokonce i jeho zástupkyně) se při interpretaci nálezu zmýlí a svým nezkorigovaným vyjádřením by mohl zmást stěžovatele nebo veřejnost, pokud se stěžovatel obrátí na média. Je také možné, že úřad napraví a stěžovateli může být poskytnuta dobrá zpráva místo pouhého potvrzení jeho domněnky.

Paní Zástupkyně Veřejného ochránce práv Mgr. Anna Šabatová prováděla 4. 5. 2006 šetření v Psychiatrické léčebně Bohnice na základě stížnosti paní Jaroslavy Musilové zastoupené (zřejmě) panem Zbyňkem Svadbou z „Hnutí za lidská práva“ o jehož „nezaujatosti“ si lze velmi snadno udělat obrázek, www.cchr.com. Šlo o případ Věry Musilové, která zemřela v PL Bohnice 14. 4. 2006.

PL Bohnice však není „úřad“, takže bylo na místě postupovat podle novely zákona, § 21a, která se týká „zařízení“. Podle odst. 3: „Ochránce vyzve zařízení, aby se k jeho zprávě, doporučením nebo návrhům na opatření k nápravě vyjádřilo ve lhůtě stanovené ochráncem. Takto může ochránce vyzvat i zřizovatele zařízení nebo příslušné úřady. Shledá-li ochránce jejich vyjádření dostatečnými, zařízení, popřípadě jeho zřizovatele nebo příslušné úřady o tom vyrozumí. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo po marném uplynutí lhůty může postupovat obdobně podle § 20 odst. 2 „ (podle něhož pak lze vyrozumět nadřízený úřad, není-li nadřízený úřad, pak vládu, může informovat veřejnost včetně sdělení jména a příjmení osob oprávněných jednat jménem úřadu). O stěžovateli zde není ani zmínka.

Zástupkyně veřejného ochránce práv by měla vědět, že je součástí veřejné správy a proto smí konat pouze to, co jí zákon ukládá, nikoli to, co jí zákon nezakazuje, tak jak by mohl občan v rámci soukromého práva.

Mgr. Anna Šabatová mi však jako statutárnímu zástupci PL Bohnice 28. 8. 2006 zaslala „Zprávu o šetření ve věci paní Jaroslavy Musilové“, v níž mi současně sdělila, že jí zasílá zmocněnci stěžovatelky panu Zbyňku Svadbovi. Takový postup zákon evidentně nepřipouští, přestoupila tedy zákon. Podle zákona mohla „o svých zjištěních informovat veřejnost“ pouze pokud by neshledala moje vyjádření dostatečným nebo pokud bych neposkytl při šetření součinnost (což nikdy nenamítala), tedy až po mém vyjádření nebo uplynutí lhůty pro vyjádření.

Nedosti na tom, Mgr. Anna Šabatová „informovala veřejnost“ 31. 8. 2006 dokonce tiskovou zprávou na oficiálních stránkách Veřejného ochránce práv (!!)" , tedy 3 dny po odeslání zprávy kontrolovanému subjektu a 27 dní před uplynutím lhůty pro vyjádření - tedy evidentně v rozporu se zákonem. Když jsem jí na to 31. 8. v Radiožurnálu upozornil, hájila se tvrzením, že jde o zprávu „průběžnou“, což jí však ještě více usvědčuje. Zajímavé je, že svoji praxi, která je v rozporu se zákonem, označila na své tiskové konferenci jako obvyklou (pokud lze věřit zpravodajství ČTK): „Ombudsman podle ní poskytuje průběžně informace o vyšetřování jednotlivých kauz všem zúčastněným stranám. „Nic nám nebrání, abychom stěžovatele informovali, i on má právo se k šetření průběžně vyjadřovat“, zdůraznila zástupkyně ombudsmana. Zdůraznila, že sama průběžnou zprávu k případu nezveřejnila.“ Ono „nic“, které jí nebrání, je Zákon o Veřejném ochránci práv. Podle MF Dnes řekla: „Pan doktor se mýlí. Stěžovatel má právo na tyto informace stejně jako zařízení, zprávu dostávají oba“. Svoji chybnou praxi povýšila nad zákon.

Proč mi vlastně vadí, zveřejnění její zprávy?

V důsledku zveřejnění již 30. 8. 2006 vyšla na Aktuálně.cz zpráva Elišky Bártové" operující nepravdivými tvrzeními odvolávajícími se na Zprávu Anny Šabatové (s konstatováním, že redakce ji má k dispozici). Zpráva po tiskové konferenci PL Bohnice 3. 10. 2006 na Aktuálně.cz je však už věcná, nikoli bulvární- zřejmě není od Elišky Bártové.

Zprávu Mgr. Šabatové lze najít na stránce Spolku Šalamoun", stejně jako moji odpověď na tuto zprávu . Tam lze najít argumentaci alespoň k hlavním chybným tvrzením ve zprávě.

Pokud by paní Mgr. Anna Šabatová postupovala v souladu se zákonem, byla by možnost jí chybné interpretace vysvětlit a možná by i uznala některé své omyly a nesvěřila by je osobám, které je ihned medializovaly. Tímto porušením zákona zřejmě poškodila dobré jméno PL Bohnice ve smyslu Občanského zákoníku 40/1966 Sb. v aktuálním znění. Rozhodně však znevážila práci obětavých zaměstnanců naší léčebny.

Zpráva se nezabývá podezřením, že by došlo k trestnému činu s následkem smrti. To už vyvrátila ministerská komise a také Policie trestní oznámení odložila. Spekulace Anny Šabatové o „pochybeních“ však některá média účelově interpretovala jako potvrzení podezření o podílu zaměstnanců PL Bohnice na smrti pacientky. To by se jistě nestalo nebýt nezákonného zveřejnění zprávy ze strany Mgr. Šabatové. Ta sice ve zprávě uvádí, že jí nepřísluší se zabývat medicínskými otázkami, ale ve skutečnosti se jimi zabývá skoro v každém odstavci. A samozřejmě nekvalifikovaně a s chybnými závěry.

Protože vychází z chybných premis, nemůže než dojít k mylným závěrům.

Uvádím jen nejzávažnější, zájemce odkazuji na stránku Spolku Šalamoun.

Hlavní chybné závěry:

Mgr. Šabatová tvrdí, že jsme „nezjišťovali příčiny rapidního zhoršení stavu pacientky po přeložení na odd. 16“ (současně nepravdivě tvrdí, že se nezabýváme tím, zda jsme postupovali „z medicínského hlediska správně“). Zde, jako v dalších případech, nekriticky přejímá tvrzení stěžovatelky. K žádnému zhoršení prokazatelně nedošlo. Pacientka strkala do ostatních pacientů, brala jim věci, trhala veškeré oblečení, kálela a močila pod sebe i když byla vyváděna na záchod, pomazávala sebe i okolí výkaly, jedla výkaly, dlouhé hodiny ječela prokazatelně před přeložením na pavilón 16 stejně jako po přeložení. K žádnému zhoršení nedošlo, proto jsme se jím nemohli zabývat. Při takové úrovni společenského chování pacientky lze jen těžko akceptovat tvrzení, že ostříháním zavšivených vlasů byla pacientka „společensky znemožněna“.

Podle Mgr. Šabatové jsme paní Jaroslavu Musilovou „dostatečně“ nepoučili o zdravotním stavu a léčení její dcery. Je nepochybné, že paní Jaroslava Musilová byla poučena dostatečně, protože duševní porucha její dcery spočívala od raného dětství ve velmi nízkém intelektu. S věkem se prohlubovaly poruchy jejího chování a byla stále méně zvladatelná, takže se zkracovaly intervaly mezi hospitalizacemi. Tato skutečnost byla i tentokrát příčinou, proč matka Věru Musilovou přivedla, což charakterizovala konstatováním, že se „zhoršila s křičením“. Pacientka nemohla být léčena pro základní onemocnění, neboť mentální retardaci (s výjimkou ranného stádia některých metabolických poruch) nelze léčit. Pacientce byla poskytnuta ošetřovatelská péče, jejíž součástí byly i omezovací prostředky, které měly omezit riziko sebepoškození. I přesto bylo sebepoškození příčinou její smrti, protože pokus spolykat vlastní výkal těsně po defekaci s jeho následným vdechnutím vedl i přes okamžité odborné oživovací pokusy ke smrti. I ordinované léky měly charakter omezovacích prostředků, měly tlumit „poruchy chování“, ale ani nejvyšší přípustné dávky nestačily a bylo třeba užít mechanických omezovacích prostředků. Síťové lůžko si paní Musilová podle vlastního doznání sama chtěla opatřit domů.

Nelze dovozovat neplatnost souhlasu matky s použitím těchto prostředků jen proto, že byl dán předem. Bylo jasné, že poruchy chování budou mít dlouhodobý charakter a budou se opakovat. Shánět pokaždé při vystupňovaném neklidu matku- opatrovnici za účelem nového souhlasu je nesmyslné. Tato povinnost by odpadla při změně pobytu na nedobrovolný, k čemuž byl jasný právní důvod, protože pacientka byla evidentně nebezpečná sobě. I při takové změně by byl postup ošetřování stejný se stejnými výsledky. Žádost o přeměnu na nedobrovolnou hospitalizaci nebyla soudem projednána, neboť se soud dozvěděl o souhlasu opatrovnice s dobrovolnou hospitalizací.

Není vinou zdravotnického zařízení, že matka pacientky měla nerealistická očekávání, např. projevila nespokojenost, že nikdo v PL Bohnice neřešil „frustraci z neuspokojení sexuální potřeby“ její dcery.

Mgr. Šabatová tvrdí, že jsme neinformovali matku „o všech projevech nemoci její dcery (zejména že trpí koprofágií)“ a proto dospěla k závěru, že jsme nepostupovali v souladu s platnou právní úpravou. Pacientka však netrpěla „nemocí“. Přesto podle svědectví diplomované sestry byla opatrovnice o koprofagii informována.

Mgr. Šabatová konstatuje, že má „pocit“ že jsme matku chtěli přesvědčit „aby boj vzdala“ a svěřila dceru do ústavu sociální péče. Nepokládám za přijatelné, aby veřejný činitel sděloval médiím, že své závěry opírá o pocity. Podle Mgr. Šabatové jsme nenabídli „další možnost léčby“. Tu jsme nenabídli, neboť žádná možnost léčby při dané diagnóze neexistuje. Měli jsme prý nabídnout jinou alternativu než umístní v ÚSP. Při takto závažné mentální retardaci alternativa (krom domácí péče rodiny) neexistuje, a proto jsme ji nemohli nabídnout.

Mgr. Šabatová dovozuje, že přeložit pacienta na jiné oddělení lze pouze v případě, kdy to vyžaduje prospěch pacienta. Pokud by taková zásada opravdu platila, nebylo by možné přeložit pacienta z interního oddělení do léčebny pro dlouhodobě nemocné apod. Takto se však postupuje, pokud pacient nevyžaduje náročnou léčebnou, ale zejména ošetřovatelskou péči. Rozhodující je účelnost v případech, kdy nákladnější péče nepřináší lepší výsledky. Paní Mgr. Šabatová dovozuje, že překládat bez souhlasu lze jen nedobrovolně hospitalizované. Dobrovolně hospitalizovaní však mohou odejít, nebo být kdykoli odvedeni opatrovníkem, nesouhlasí-li s přeložením na ošetřovatelská lůžka.

Mgr. Šabatová cituje metodický pokyn ministerstva, podle něhož nemůže být důvodem použití omezovacích prostředků „pouhý neklid“, jenže tentýž vnitřně inkonzistentní, tedy vadný předpis uvádí jako důvod použití omezovacích prostředků: „při různých typech neklidu pacienta“…

Mgr. Šabatová konstatuje: „zejména postrádám úvahy lékařů na odd. 16 nad skutečností, zda agresivní reakce Věry Musilové nemohly mít jiný důvod, než akutní ataku psychotického onemocnění.“ Takovou úvahu hledala marně proto, že u Věry Musilové o akutní ataku psychotického onemocnění rozhodně nešlo a ani to nikdo netvrdil. Mgr. Šabatová dospívá k naivnímu výkladu, že možnou příčinou agresivního chování byl příchod na nové oddělení.

Mgr. Šabatová pokládá za zklidňující medikaci pouze takovou, která byla podána injekčně.

Mgr. Šabatová nechápe, že síťové lůžko není „léčebný postup“ ke „zklidnění akutních stavů“, ale omezovací prostředek, jehož smyslem je zabránit sebepoškození nebo napadení jiné osoby. Toto riziko trvá i v okamžiku, kdy právě nedochází k agresi, ale agrese nebo agrese s vysokou pravděpodobností hrozí. Mgr. Šabatová spekuluje nad možností umístění pacientky do „terapeutické izolace“, kde se stav pacientky dle jejího soudu zlepšil. Na izolaci není nic terapeutického a její stav se v ní nezlepšil, je to pouze omezovací prostředek.

Mgr. Šabatová tvrdí, že v dokumentaci chybí rozhodnutí lékaře o použití kurtů. Toto rozhodnutí však dokumentaci prokazatelně je. Zdokumentováno je i poskytnutí 100.- Kč opatrovnicí, ač Mgr. Šabatová tvrdí, že to zdokumentováno není.

Mgr. Šabatová tvrdí, že opatrovnice žádala ředitele o přeložení dcery zpět na odd. 27, ale o to opatrovnice prokazatelně nežádala.

Mgr. Šabatová vytýká nedostatečně intenzivní aktivizaci pacientky a domnívá se, že stav pacientky se zhoršil nedostatkem podnětů. Pokusy zaměstnat pacientku hrou vyšly naprázdno.

Uvedl jsem jen zlomek chybných východisek úvah a závěrů Zástupkyně veřejného ochránce práv. I tento veřejný činitel má právo se mýlit, nemá však právo své omyly zveřejňovat, uvádět v omyl veřejnost a porušovat dobré jméno právnických osob.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

středa 30. srpna 2006

Falešná karta lidských práv a zdravotní péče

Boj za lidská práva je ušlechtilý, jenže se zvrací v protiklad ušlechtilosti tam, kde se stává živností. Názvy řemesel mívají v češtině koncovku –ař, proto tuto kategorii živnostníků označuji jako „právaři“. Před několika dny jsem hovořil s přítelem, významným českým porodníkem, členem ministerské komise, která dostala za úkol přezkoumat případy žen, jimž byla údajně proti jejich vůli provedena sterilizace. Celou kauzu zhodnotil jako velmi pochybnou.

Právaři, zvláště záludné pomluvy a informační asymetrie
Ano, v některých případech chybí v dokumentaci některé náležitosti. Pacientka podepsala souhlas, ale není podle mínění někoho dostatečně doloženo, že byla řádně poučena. Problém je v tom „dostatečně“ a onom „řádně“. Kdy mohou být splněny vágní požadavky? Nejhorší na celé věci je informační asymetrie. Zatímco „právaři“ sdělují médiím nepravdy dotýkající se lidských práv gynekologů, gynekologové jsou vázáni povinnou mlčenlivostí. Zatímco záludnost běžné pomluvy spočívá v těžké obraně proti ní, zde je obrana dokonce nemožná.

Média potřebují skandály, neboť žijí nejen z prodaných výtisků, ale hlavně z inzerce jejíž cena se odvíjí z čtenosti či sledovanosti. „Už druhý týden žádná světová katastrofa, tak nač člověk ty noviny bere…“, stěžuje si Čapkův „čtenář“. Právaři přicházejí s novou nabídkou, daleko atraktivnější než třeba „zelení“. Netýká se totiž různé „havěti“ a všelijakých“plevelů“ a jen občas přímého ohrožení jedy nebo zářením, ale cizího lidského ponížení, které na čtenáře, posluchače i diváka spolehlivě zaujme.

Zloději orgánů?
Krásným příkladem byla tzv. „ostravská transplantační kauza“, kdy se právařům podařilo ve veřejnosti vzbudit pocit ohrožení, že lidé jsou u nás vražděni jen proto, že lékaři používají ukradené orgány k transplantacím. Nebyl sice nalezen ani jeden takový případ a výmysly o letadlech tajně odvážejících orgány do zahraničí byly odhaleny jako bludy, ale politický účel kauzy byl splněn. Poslanci odhlasovali prokazatelně lživou zprávu o vyšetřování, právaři- bojovníci proti transplantacím prosadili zákon ztěžující možnost záchrany čekatelů na orgány a média nakonec urvala „zaručenou zprávu“ o tom, že se „ztratilo 20 orgánů“. Ve skutečnosti nikdo neukradl 20 orgánů, ale dokumentaci k nim. To by ale čtenáře tolik nenadchlo.

O pozornost veřejnosti, sponzorské dary a granty dnes soutěží několik „neziskových“ organizací právařů. Častým typem aktivistů v těchto organizacích jsou osobnosti, které slavný psychiatr prof. Vondráček řadil do kategorie „bažící po sebeuplatnění“. Je správné, že existují také profesionální organizace napojené na stát (na státní rozpočet a opírající se o autoritu státu). Problém je, že jsou částečně infiltrovány jedinci, které označuji jako právaři, částečně i při dobré vůli chybí zkušenosti z posuzovaných oborů a tím také kontakt s realitou. Místo kvalifikovaného posouzení sporných případů vycházejí na světlo knížecí rady. Jak si nevzpomenout na aforismus J. Lece: „Vždycky se najde nějaký Eskymák, který uděluje rady obyvatelům Konga, jak se chovat v období veder.“

Pro vlastní uspokojení právaři neváhají šířit pomluvy v zahraničí, aby odtamtud byli slyšeni doma a užili si svých pět minut celoplanetární pozornosti.

Psychiatři také povinně mlčí
Některé organizace se zaměřují na psychiatrii. Má to své opodstatnění, neboť duševně nemocní jsou zranitelní a jejich lidská práva by mohla být krácena, aniž by se dokázali bránit. Jenže případy, kdy by k tomu docházelo je třeba věrohodně doložit a dokázat. I sama psychiatrie může být obětí- tentokrát právařů. Snadnou obětí se stává z několika důvodů. Především veřejnost nechápe specifika duševních chorob, nemá o nich pravdivé informace, jednak psychiatrické instituce jsou veřejnosti více uzavřené, méně srozumitelné a většinou těžce podinvestované, takže nemohou poskytovat takové služby, jaké by při dobrém ekonomickém zázemí byly schopny. Nakonec mnozí bývalí pacienti přisuzují své potíže psychiatrii, zatímco se naopak na psychiatrii ocitli, protože měli potíže.

Typickou organizací, která se snaží parazitovat na psychiatrii je „Občanská komise za lidská práva“. Její aktivisté rozdávají jakési navštívenky přímo v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Přestože stále inzerují svůj zájem, vhodné případy nenalézají.



Následující text z internetové stránky www.cchr.cz svědčí o zasvěcenosti a nezaujatosti této organizace.

Po více než 120 let léčili psychiatři člověka jako zvíře. Napadali jej, pohlavně zneužívali, nevratně poškozovali, drogovali nebo zabíjeli, vše pod pláštíkem „duševního léčení“. Dopad posedlosti psychiatrů drogami na naše budoucí generace zachycuje jedna statistika za druhou, mezi nimi například tato: více než šest milionů dětí ve Spojených státech dostává každý den psychiatrické preparáty. Mládež je drogována do duševního otroctví, zrazována tvrzeními, že jejich potíže s učením jsou nemoc nebo mozková porucha, nad kterou nemají žádnou moc. Na silných psychiatrických amfetaminech spáchaly sebevraždu děti již ve věku 4 let.

„Občanská komise“ evidentně netuší, že „proti své vůli umístěni“ jsou mnozí pacienti a to rozhodnutím soudu. Tučným úlovkem se stal případ pacientky Musilové. Přestože policie trestní oznámení dávno odložila, zpráva na internetové stránce této organizace dál hlásá naprosté lži:

Představitel Občanské komise za lidská práva, na kterou se zoufalá matka obrátila a jenž kauzu úmrtí vyšetřuje, Zbyněk Svadba k této věci uvedl: „Matka se nikdy u své dcery nesetkala s takovou absurdností jako je pojídání výkalů a ani o tom nikdy nebyla ošetřujícím personálem informována. Má proto podezření, že příčina smrti může být i jiná - například předávkování léky, vedlejší účinky léčby nebo dehydratace. V každém případě je ale přesvědčena, že ze strany personálu Psychiatrické léčebny Bohnice, došlo k zanedbání lékařské péče, což bylo následně po dlouhodobém držení v klecovém lůžku, příčinou smrti její dcery. V témž duchu podala i trestní oznámení.“ Dále uvádí „Slečna V. M. se nejprve díky přístupu v léčebně dostala do horšího stavu, než v jakém do léčebny přišla. Později ji to stálo život. Tohle nepovažujeme za lékařskou péči.“

Matka pacientky ovšem nedala svolení ke zveřejnění dokumentace, z níž by bylo jasně patrno, jaká je pravda o tomto případu. Aktivista Zbyněk Svatba a Mgr. Mgr. Lucie Rybová ovšem šíří lži a zneužívají tak povinné mlčenlivosti zdravotníků. Oba dva doprovázeli matku pacientky při nahlížení do dokumentace. Nikoli matka, ale Mgr. Rybová projevovala úpornou snahu vykřesat nějaké obvinění. „O tomto vás informovali?“, prala se matky a ukazovala nějaké místo v chorobopisu. „Ano, to mi řekli“, odpověděla matka pacientky. „A o tomhle vás informovali“, ukazovala Rybová jiné místo. „To se nepamatuju“, odpověděla matka. „Takže neinfomovali!“, triumfovala Rybová a učinila si poznámku do svých zápisků.

Mgr. Mgr. Rybová je ale nejen aktivistka „Sdružení uživatelů psychiatrické péče Kolumbus“, ale také tajemnice Rady vlády pro lidská práva. A tady končí legrace.

Porušuje totiž například moje lidská práva šířením nepravd ve sdělovacích prostředcích. Čtenář snadno najde její článek z 28. 4. 2006 v Britských listech pod názvem „Ředitel léčebny hájí porušování lidských práv pacientů“ , kde o mně tvrdí řadu evidentních nepravd, například: „…ředitel a psychiatr rodině vyhrožuje trestním oznámením za poškození dobré pověsti léčebny a očerňuje ji, že to ona se o pacientku nestarala.“ Nikdy jsem nic takového neřekl. Když jsem se jí ptal, na základě čeho to tvrdí, odpověděla mi: „Bylo to v novinách…“. Následuje snůška ničím nedoložených tvrzení. Nemyslím, že by měl stát zaměstnávat místo objektivně uvažujících odborníků fanatiky, tvrdící věci, které neodpovídají skutečnosti. Velmi rád bych seznámil veřejnost se skutečným stavem věcí. Bohužel nesmím.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

čtvrtek 25. května 2006

Zdravotnictví: výhodně nízké mzdy, králíci a zajaci

Manažerské řízení nemocnic, 25. května 2006, Praha, hotel Dorint Novotel, organizace: b.i.d. service, M.C. Triton, EURO, VŠE, ČSOB.
Ve čtvrtek jsem se zúčastnil jako pozvaný řečník semináře „Manažerské řízení nemocnic“. Přede mnou hovořil Dr. Milan Kubek, prezident ČLK, s přednáškou na téma ČLK a zdravotní reforma, po mně pak expert ODS a spoluautor „Modré šance“ Dr. Pavel Macháček (Tlak na reformu ve zdravotnictví, důvody pro změnu) a prim. Dr. Střítecký z Jindřichova Hradce, který přednáší na VŠE o „tržním zdravotnictví“ (Veřejné zdravotnictví x tržní zdravotnictví). Prezident ČLK hovořil o nízkých mzdách v českém zdravotnictví a to zejména v zprivatizovaných nemocnicích a v nemocnicích krajskými radami na privatizaci urychleně připravovaných.
Dr. Macháček a Dr. Střítecký porovnávali zdravotnictví řízené „administrativně byrokraticky“ a řízené neviditelnou rukou trhu. Svorně varovali před možností, že by byla zprivatizována pouze část nemocnic, protože zatímco ve zprivatizovaných by blahodárně působil trh, ve veřejných by se mohly uplatňovat škodlivé regulace.


V diskusi pak zastánci blahodárného trhu ve zdravotnictví nejdříve zpochybňovali údaje Dr. Kubka o mzdových rozdílech mezi privatizovanými a neprivatizovanými nemocnicemi. Když se Kubek odvolal na zdroj ÚZIS (Ústav zdravotnické informatiky a statistiky), který sestavuje statistiky na základě údajů poskytovaných samotnými nemocnicemi, korunoval diskusi expert ODS Dr. Macháček tvrzením, že „…nízké mzdy jsou výhodné…“

Migrace až emigrace jako východisko
MUDr. Pavel Macháček má pravdu, nízké mzdy jsou výhodné a to pro majitele soukromých nemocnic. Osobní náklady totiž v ČR tvoří od 40% (ve fakultních nemocnicích) až po 65% (v psychiatrických léčebnách), v Západní Evropě od 60 do 75%.

Soukromá nemocnice, samozřejmě nikoli „nezisková“ přinese majiteli největší zisk, zejména ušetří-li na nejvyšší nákladové položce, tedy mzdách. Toho dosáhne nízkou odměnou a malým počtem personálu. Tuto obchodní strategii mohou narušovat nezisková zařízení, která kazí ceny práce tím, že zdravotníkům platí více a ministerstvo, které trvá na zákonem stanovených minimálních počtech pracovníků a jejich kvalifikační struktuře.

„Co zbývá zdravotníkům třeba v Jeseníku, když i nejbližší nemocnice v Šumperku a Bruntále jsou soukromé?“, tázal se prezident ČLK.

Zbývá jim buď trpět nízké mzdy nebo migrace až emigrace. Ptal jsem se ředitele Psychiatrické léčebny v Bílé Vodě 30 km severozápadně od Jeseníku na samých hranicích s Polskem, kde bere kvalifikovaný personál, či zda snad zaměstnává psychozemědělce (označení pro nekvalifikované vesničany zaměstnané v odlehlých psychiatrických léčebnách)? Odpověděl, že o kvalifikované zaměstnance nemá nouzi, protože vzhledem k platům v Jeseníku, rádi dojíždějí. Severozápad Moravy blaho privatizace nemocnic zažil již před lety. Také když soukromá společnost vytunelovala bruntálskou nemocnici. Poslankyni obviněnou orgány činnými v trestním řízení, která v tom vypomáhala, ovšem Poslanecká sněmovna ke stíhání nevydala. Poslanec Ivan Langer naopak chtěl pomoci soukromé jesenické nemocnici desetimiliónovou dotací ze státního rozpočtu na nákup CT. Jiný poslanec si toho však v záplavě tisíců rozpočtových položek všiml a pomoc stranickému kolegovi poslance Langera a majiteli nemocnice v Jeseníku tak zmařil.

Na Slovensku volí lékaři i sestry masově emigraci. Každý rok odcházejí stovky lékařů a sester. Tamní ministr Zajac a velký vzor pro ODS se však nechal slyšet, že mu to vůbec nevadí, ať prý přijdou lékaři z Ukrajiny a odjinud.

Stávka podnikatelů a jim užitečných idiotů
Ministr, který se o něco snaží musí s protesty počítat. Vždyť chaos je tak výhodný! Jako tma pro zloděje. Hleděl jsem z okna Úřadu vlády na stávkující lékaře a bylo mi jich líto. Žádná intelektuální elita. Svěřil jsem se předsedovi Svazu zdravotnictví a sociální péče Dr. Schlangerovi, že mě vzezření a chování stávkujících lékařů překvapilo. Biochemik mi nabídl psychologicko-sociologickou sondu: „Stávkují ti neúspěšní, frustrovaní, špatně sociálně adaptovaní…“. Chybělo sebevědomí, jen odvaha hulákat skrytý v davu. Byli to lékaři, které někdo zmanipuloval, aby ve jménu jeho politických zájmů žádali zázraky do tří dnů. Média se už postarají o publicitu a doplní desorientovaného dědečka ochotného do kamery spílat ministrovi. Marně jsem očekával imponující osobnosti, seběvědomé vystupování, věcnou kritiku a inteligentní argumentaci. Viděl jsem zmatené oběti manipulace.

Tentokrát jsem viděl stávku z televizního záznamu. Bez věcné argumentace a vtipu, jen šaškování. Osel šel v čele průvodu „intelektuálů“. Slyšel jsem skandovat: „Kdo lže ten krade, proto zmizni smrade!“ Existuje zřejmě něco jako lékařská lůza. Někdo dokonce nesl transparent s rukou a drápy s nápisem „Rath“ a na tím: „Zachvátí-li tě, zahyneš!“. Autor se nepochybně nechal inspirovat plakáty vystrašené protektorátní moci na konci války. Tak málo vkusu…

Předvolební akce autorů zdravic na kongresu ODS nepřekvapí. Na místo neviditelné ruky trhu hrozí stanovení pravidel hry. Omlouvám se panu PharmDr. Chudobovi. Někde jsem napsal, že byl členem ÚVV ČSSD. Rozhořčeně mi telefonoval, omlouvám se, byl jen předsedou Obvodního výboru ČSSD v Praze 12. Společně jsme kdysi protestovali proti privatizaci jedné tamní polikliniky. Již tehdy jsem ovšem předpokládal, že je majitelem lékárny v ČSSD a nikoli sociálním demokratem mezi lékárníky.

Podnikatele ve zdravotnictví lidsky chápu, jde o prachy. Naivních zaměstnanců v davu je mi líto. Uvěřili, že v jejich bídě je jejich světlá budoucnost.

Pokusný zajac
Nejvíc se povedl symbol- králík kombinovaný s dopravní značkou „zákaz zastavení“. Že prý stávkující nechtějí být pokusnými králíky. Jenže české zdravotnictví má blízko k evropskému standardu. Naproti tomu experimenty z dílny ODS mají ve světě obdobu snad jen na Slovensku. Kouzlo nechtěného zde spočívá v tom, že ministr zdravotnictví na Slovensku se jmenuje Zajac. Slovenští lékaři by tedy mohli použít stejného symbolu jako čeští a to v některé z svých stávek proti pravicovým reformám. Dr. Fico, předseda slovenské strany Smer, která nepochybně zvítězí ve slovenských volbách, proto používá následujícího bonmotu: „V celom svetě robia ludia pokusy na zajacoch, iba na Slovensku robí Zajac pokusy na ĺuďoch.“ Světová premiéra privatizace zdravotních pojišťoven současně s privatizací nemocnic a se zpoplatněním běžných služeb narazila na Slovensku na odpor naprosté většiny obyvatelstva včetně zdravotníků a poslala stranu ANO (Aliancia nového občana) do nevolitelnosti. Výdaje na zdravotnictví na Slovensku již poklesly na 5,8% HDP (v ČR jsou 7,1%, v EU kol 8,5 %) To vůbec nebrání Českému rozhlasu v pozvání slovenského „ekonomického experta“ Pažitného, aby kritizoval české zdravotnictví a nabízel slovenský příklad.

ODS má od poloviny devadesátých let svoji originální specialitu „individuální účty“. Rád o ní tehdy hovořil předseda vlády Ing. Klaus. Nabízela se samozřejmá otázka: „Co když bude individuální účet vyčerpán?“. Odpovědi se tehdy nedostávalo. Experti ODS (Julínek, Macháček, Hroboň) koncept individuálních účtů dopracovali a nalezli také odpověď. Je překvapivá. Jestliže bude individuální účet vyčerpán, pak si nemocný může vzít úvěr…
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 30. ledna 2006

Pohádka o zlých ministrech a hodném panu doktorovi

příspěvek k diskusi o lékové politice, vyprovokované článkem „Mlčení ministrů“
Je dojemné, jak novináři místo vůle analyzovat problémy pouze přebírají stereotypy nabídnuté zájmovými skupinami. Nejenže občan je předmětem novinářské manipulace, ale i novinář je manipulován jinými novináři, kteří jsou manipulováni mediálními poradci zájmových skupin.
Výdaje za léky jsou v ČR vyšší než rozpočty resortů obrany, kultury a zahraničí dohromady a dynamika růstu těchto výdajů je veliká. Proto je pochopitelná snaha na výdajích za léky ušetřit. Každý výdaj je něčím příjmem. A ten někdo, jehož byť jen plánovaný příjem je krácen, přirozeně není vůbec rád.


Firma, která přijde v důsledku úspor o nějakých 500 milionů, je dosti znepokojena. Znepokojeni jsou akcionáři, manažeři, dealeři i řadoví zaměstnanci. Jejich místa jsou ohrožena. V roce 1999 se mi podařilo poněkud zbrzdit růst výdajů na léky… Zavinil jsem si to sám. Od té doby už to nikdo moc nezkoušel…


Problém není v tom, že nové technologie (léky) jsou stále dokonalejší a proto nutně i dražší jak tvrdí „expert“ ODS, pan dr. Julínek. Problém je naopak v tom, že ve velmi mnoha terapeutických indikacích vývoj léků nepřináší nic příliš nového. Akcionáři ovšem od manažerů čekají zisky, zatímco vývojoví pracovníci mají problémy s inovacemi. Úspěšný nový lék může přinést ve světovém měřítku stamiliardy. Jeho dlouhodobá absence může vést k existenčním potížím firmy. To je jeden z důvodů nedávných fúzí velkých firem.

Firmy vyrábějící „originály“ musí vydělat za několik let patentové ochrany. Kopie (generikum) stejného chemického složení mají ceny nejprve o třetinu, s každým dalším generikem na trhu cena klesá až na 30% nebo i níže.

Jen méně než polovina „nových“ léků je skutečným terapeutickým přínosem. I ony jsou přínosné třeba v některých parametrech. Jsou třeba o 10% lepší, avšak o 300% dražší. Akcionáři chtějí své peníze.

Zdravotnictví má zásadní specifika. Zejména je to informační převaha na straně lékaře, například při ordinaci léku. Dále fakt, že o spotřebě (předpisu) vůbec nerozhoduje spotřebitel, ale lékař. Ten, kdo rozhoduje o předmětu transakce, neplatí. Spotřebitel platí „jen“ doplatek, je-li nějaký.

Nemocný, kdyby tomu rozuměl, by se mohl spokojit s lékem třeba o 10% pomaleji účinkujícím či s o 10% častěji se vyskytujícími nepříjemnými, nikoli nebezpečnými vedlejšími účinky, jen aby nemusel platit doplatek, neboť je chudý či spořivý. Mohl by se rozhodnout požádat o lék s doplatkem třeba tehdy, když má zkušenost, že právě u něj lék nepříjemné vedlejší účinky vyvolává a on je nechce snášet. Určitě by se nerozhodl doplácet za lék, který vyvolává stejné a stejně pravděpodobné vedlejší účinky, pouze jde o produkt jiné firmy pod jiným názvem a s vyšší cenou. Jenže nemocný tomu nerozumí a proto zaplatí třeba i za poněkud horší lék poněkud více. Cena léku s jeho kvalitou moc nesouvisí. Prostě zaplatí za to, co mu lékař předepíše.

Výrobce si v zájmu zisku musí ohlídat, aby lékaři jeho výrobek předepisovali. Činí tak nejrůznějšími způsoby a to od zcela korektních, přes eticky těžko přijatelné a s nezákonností hraničící až po nezákonné. Jde o přežití a o zisky. Inu být třeba manažerem a chtít na této pozici setrvat, to nedává příliš na výběr.

Generika rozhodně nejsou „zastaralé“ či „nemoderní“ léky. Generika jsou naopak léky, které přežily celou dobu předchozí patentové ochrany, aniž by se ukázalo, že nejsou žádným přínosem a jejich odbyt poklesl, případně byly z trhu staženy. Generika jsou mimořádně osvědčené a zaručeně účinné léky, protože jsou vyzkoušené nikoli na desítkách či stovkách pacientů ve výzkumných studiích, ale na miliónech pacientů po celém světě. Rozhodně nejsou ani „morálně zastaralé“ (koncepčně zastaralé), protože v tom případě by byli lékaři opuštěny a farmaceutickým firmám by se je nevyplatilo vyrábět. Přestože jejich ceny jsou podstatně nižší a jsou obvykle plně hrazeny, dá se na nich hodně vydělat i bez nutnosti doplatků, pokud se firma rozhodne kopírovat úspěšný lék a zásadní inovace není na dohled.

Výrobci si ceny tvoří sami. Čeští výrobci musí dokládat své náklady, od zahraničních se to nepožaduje, bylo by to stejně nekontrolovatelné.

Extremně důležité jsou úhrady, tedy to, co zaplatí za předepsaný lék pojišťovna. Každý výrobce touží velmi po tom, aby lék jím na trhu nabízený byl plně hrazen, neboť tento samotný fakt značně zvyšuje odbyt. Musí se tedy rozhodnout, zda sníží cenu na hranici úhrady, nebo docílí zisku v kombinaci vysoké ceny s nečistými metodami. Nebo rezignuje a zaměří se na jiný perspektivnější produkt ze svého výrobního portfolia.

Proto jedinou účinnou metodou, jak snížit výdaje pojišťoven za léky, je snížení úhrady. Snížení úhrady může úmyslně vyprovokovat firma, která sníží cenu pod dosavadní úhradu, aby si zajistila výhodu ve vyšším odbytu po snížení úhrady. To vede pravidelně k přizpůsobení firem nově stanovené úhradě snížením ceny. Latence bývá obvykle pár týdnů. Po dobu těchto několika týdnů stoupnou pochopitelně doplatky, neboť jsou rozdílem mezi cenou a úhradou. Po celou tuto dobu však jsou na trhu dostupné plně hrazené léky. Těchto pár týdnů je současně pravidelnou příležitostí k hysterickým reakcím médií podporujících opozici, případně s chutí publikujících špatné zprávy. Zde mám na mysli i článek „Mlčení ministrů“

Stanovení úhrad bylo jedinou významnější exekutivní pravomocí ministra zdravotnictví. Sice se opíral (a musel opírat) o doporučení kategorizační komise, jako svého poradního orgánu, ale měl vliv například na složení komise a jednací řád. Až bude přijat nový „Zákon o změně zákonů“ (sněmovní tisk 1150), pozbude ministr i této pravomoci. Vznikne totiž „nezávislá komise“, aby prý byl postup průhledný. „Průhledný“ bude, neboť „průhlední“ budou i experti nominovaní zájmovými skupinami.

Vysoké doplatky za léky jsou tedy důsledkem rozhodnutí předepisujícího lékaře. Pacient by měl na lékaři důrazně vyžadovat zdůvodnění, proč lékař ordinuje lék s doplatkem. Pacienti jsou ovšem plaší a nevyžadují nic. Pacient by měl podepsat informovaný souhlas pokud si nechává předepsat lék s doplatkem, aby si mohl být jist, že předpis takového léku je pro něj skutečným přínosem a nikoli pouze finanční újmou. Nic však lékaře nenutí, aby takto postupoval. Lékaře však nemusíme automaticky podezírat z něčeho nekalého, předepisuje-li lék s doplatkem, i když by postačoval plně hrazený. U méně často ordinovaného léku lékaři někdy ani nevědí zda a jak vysoký je doplatek. Někdy jsou v zažitém paternalismu jen přesvědčeni, že ordinují to nejlepší a prostě se neohlížejí se na pacientovy finanční náklady. Prostě se ho nezeptají. I mně se někdy stává, že přehlédnu změnu v úhradě. Bohužel ovšem lékaři nezřídka vědomě z prostého hyenismu ordinují léky s vysokým doplatkem, které oproti plně hrazeným žádný přínos nepředstavují.

O náhradě za výdaje na doplatky jako sociální dávce by se dalo uvažovat jen tehdy, kdyby se prokázalo, že pacient plně hrazený lék opravdu užívat nemůže a potřebuje lék s doplatkem užívat dlouhodobě.

Ordinaci léků s vysokými doplatky by tedy neměli vysvětlovat ministři, ale lékaři, kteří je ordinují.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...