MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 30. ledna 2006

Pohádka o zlých ministrech a hodném panu doktorovi

příspěvek k diskusi o lékové politice, vyprovokované článkem „Mlčení ministrů“
Je dojemné, jak novináři místo vůle analyzovat problémy pouze přebírají stereotypy nabídnuté zájmovými skupinami. Nejenže občan je předmětem novinářské manipulace, ale i novinář je manipulován jinými novináři, kteří jsou manipulováni mediálními poradci zájmových skupin.
Výdaje za léky jsou v ČR vyšší než rozpočty resortů obrany, kultury a zahraničí dohromady a dynamika růstu těchto výdajů je veliká. Proto je pochopitelná snaha na výdajích za léky ušetřit. Každý výdaj je něčím příjmem. A ten někdo, jehož byť jen plánovaný příjem je krácen, přirozeně není vůbec rád.


Firma, která přijde v důsledku úspor o nějakých 500 milionů, je dosti znepokojena. Znepokojeni jsou akcionáři, manažeři, dealeři i řadoví zaměstnanci. Jejich místa jsou ohrožena. V roce 1999 se mi podařilo poněkud zbrzdit růst výdajů na léky… Zavinil jsem si to sám. Od té doby už to nikdo moc nezkoušel…


Problém není v tom, že nové technologie (léky) jsou stále dokonalejší a proto nutně i dražší jak tvrdí „expert“ ODS, pan dr. Julínek. Problém je naopak v tom, že ve velmi mnoha terapeutických indikacích vývoj léků nepřináší nic příliš nového. Akcionáři ovšem od manažerů čekají zisky, zatímco vývojoví pracovníci mají problémy s inovacemi. Úspěšný nový lék může přinést ve světovém měřítku stamiliardy. Jeho dlouhodobá absence může vést k existenčním potížím firmy. To je jeden z důvodů nedávných fúzí velkých firem.

Firmy vyrábějící „originály“ musí vydělat za několik let patentové ochrany. Kopie (generikum) stejného chemického složení mají ceny nejprve o třetinu, s každým dalším generikem na trhu cena klesá až na 30% nebo i níže.

Jen méně než polovina „nových“ léků je skutečným terapeutickým přínosem. I ony jsou přínosné třeba v některých parametrech. Jsou třeba o 10% lepší, avšak o 300% dražší. Akcionáři chtějí své peníze.

Zdravotnictví má zásadní specifika. Zejména je to informační převaha na straně lékaře, například při ordinaci léku. Dále fakt, že o spotřebě (předpisu) vůbec nerozhoduje spotřebitel, ale lékař. Ten, kdo rozhoduje o předmětu transakce, neplatí. Spotřebitel platí „jen“ doplatek, je-li nějaký.

Nemocný, kdyby tomu rozuměl, by se mohl spokojit s lékem třeba o 10% pomaleji účinkujícím či s o 10% častěji se vyskytujícími nepříjemnými, nikoli nebezpečnými vedlejšími účinky, jen aby nemusel platit doplatek, neboť je chudý či spořivý. Mohl by se rozhodnout požádat o lék s doplatkem třeba tehdy, když má zkušenost, že právě u něj lék nepříjemné vedlejší účinky vyvolává a on je nechce snášet. Určitě by se nerozhodl doplácet za lék, který vyvolává stejné a stejně pravděpodobné vedlejší účinky, pouze jde o produkt jiné firmy pod jiným názvem a s vyšší cenou. Jenže nemocný tomu nerozumí a proto zaplatí třeba i za poněkud horší lék poněkud více. Cena léku s jeho kvalitou moc nesouvisí. Prostě zaplatí za to, co mu lékař předepíše.

Výrobce si v zájmu zisku musí ohlídat, aby lékaři jeho výrobek předepisovali. Činí tak nejrůznějšími způsoby a to od zcela korektních, přes eticky těžko přijatelné a s nezákonností hraničící až po nezákonné. Jde o přežití a o zisky. Inu být třeba manažerem a chtít na této pozici setrvat, to nedává příliš na výběr.

Generika rozhodně nejsou „zastaralé“ či „nemoderní“ léky. Generika jsou naopak léky, které přežily celou dobu předchozí patentové ochrany, aniž by se ukázalo, že nejsou žádným přínosem a jejich odbyt poklesl, případně byly z trhu staženy. Generika jsou mimořádně osvědčené a zaručeně účinné léky, protože jsou vyzkoušené nikoli na desítkách či stovkách pacientů ve výzkumných studiích, ale na miliónech pacientů po celém světě. Rozhodně nejsou ani „morálně zastaralé“ (koncepčně zastaralé), protože v tom případě by byli lékaři opuštěny a farmaceutickým firmám by se je nevyplatilo vyrábět. Přestože jejich ceny jsou podstatně nižší a jsou obvykle plně hrazeny, dá se na nich hodně vydělat i bez nutnosti doplatků, pokud se firma rozhodne kopírovat úspěšný lék a zásadní inovace není na dohled.

Výrobci si ceny tvoří sami. Čeští výrobci musí dokládat své náklady, od zahraničních se to nepožaduje, bylo by to stejně nekontrolovatelné.

Extremně důležité jsou úhrady, tedy to, co zaplatí za předepsaný lék pojišťovna. Každý výrobce touží velmi po tom, aby lék jím na trhu nabízený byl plně hrazen, neboť tento samotný fakt značně zvyšuje odbyt. Musí se tedy rozhodnout, zda sníží cenu na hranici úhrady, nebo docílí zisku v kombinaci vysoké ceny s nečistými metodami. Nebo rezignuje a zaměří se na jiný perspektivnější produkt ze svého výrobního portfolia.

Proto jedinou účinnou metodou, jak snížit výdaje pojišťoven za léky, je snížení úhrady. Snížení úhrady může úmyslně vyprovokovat firma, která sníží cenu pod dosavadní úhradu, aby si zajistila výhodu ve vyšším odbytu po snížení úhrady. To vede pravidelně k přizpůsobení firem nově stanovené úhradě snížením ceny. Latence bývá obvykle pár týdnů. Po dobu těchto několika týdnů stoupnou pochopitelně doplatky, neboť jsou rozdílem mezi cenou a úhradou. Po celou tuto dobu však jsou na trhu dostupné plně hrazené léky. Těchto pár týdnů je současně pravidelnou příležitostí k hysterickým reakcím médií podporujících opozici, případně s chutí publikujících špatné zprávy. Zde mám na mysli i článek „Mlčení ministrů“

Stanovení úhrad bylo jedinou významnější exekutivní pravomocí ministra zdravotnictví. Sice se opíral (a musel opírat) o doporučení kategorizační komise, jako svého poradního orgánu, ale měl vliv například na složení komise a jednací řád. Až bude přijat nový „Zákon o změně zákonů“ (sněmovní tisk 1150), pozbude ministr i této pravomoci. Vznikne totiž „nezávislá komise“, aby prý byl postup průhledný. „Průhledný“ bude, neboť „průhlední“ budou i experti nominovaní zájmovými skupinami.

Vysoké doplatky za léky jsou tedy důsledkem rozhodnutí předepisujícího lékaře. Pacient by měl na lékaři důrazně vyžadovat zdůvodnění, proč lékař ordinuje lék s doplatkem. Pacienti jsou ovšem plaší a nevyžadují nic. Pacient by měl podepsat informovaný souhlas pokud si nechává předepsat lék s doplatkem, aby si mohl být jist, že předpis takového léku je pro něj skutečným přínosem a nikoli pouze finanční újmou. Nic však lékaře nenutí, aby takto postupoval. Lékaře však nemusíme automaticky podezírat z něčeho nekalého, předepisuje-li lék s doplatkem, i když by postačoval plně hrazený. U méně často ordinovaného léku lékaři někdy ani nevědí zda a jak vysoký je doplatek. Někdy jsou v zažitém paternalismu jen přesvědčeni, že ordinují to nejlepší a prostě se neohlížejí se na pacientovy finanční náklady. Prostě se ho nezeptají. I mně se někdy stává, že přehlédnu změnu v úhradě. Bohužel ovšem lékaři nezřídka vědomě z prostého hyenismu ordinují léky s vysokým doplatkem, které oproti plně hrazeným žádný přínos nepředstavují.

O náhradě za výdaje na doplatky jako sociální dávce by se dalo uvažovat jen tehdy, kdyby se prokázalo, že pacient plně hrazený lék opravdu užívat nemůže a potřebuje lék s doplatkem užívat dlouhodobě.

Ordinaci léků s vysokými doplatky by tedy neměli vysvětlovat ministři, ale lékaři, kteří je ordinují.
Publikováno na www.blisty.cz.