MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 9. října 2006

Zástupkyně Veřejného ochránce práv jednala v rozporu se zákonem


Jde o Zákon o Veřejném ochránci práv 349/1999 Sb. v platném znění. Tam se lze dočíst, že „ochránce vykonává svou funkci nezávisle a nestranně“ (§ 5) a že „bude chránit neporušitelnost práv“ (§ 4). Kontroluje-li „úřad“, pak podle § 18 odst. 1 vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. „Pokud úřad na výzvu podle odstavce 1 sdělí, že provedl nebo provádí opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými , vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli; součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě.“ (§ 18 odst. 2).

Jistě lze spekulovat, proč zákonodárce zvolil právě takovýto postup. Patřil jsem mezi zákonodárce, kteří v roce 1999 toto znění zákona podpořili. Postup, při němž se má ke zjištěním nejdříve vyjádřit kontrolovaná právnická osoba a teprve následně může být informován stěžovatel, pokládám za velmi rozumný. Může se totiž stát, že i Veřejný ochránce práv (nebo dokonce i jeho zástupkyně) se při interpretaci nálezu zmýlí a svým nezkorigovaným vyjádřením by mohl zmást stěžovatele nebo veřejnost, pokud se stěžovatel obrátí na média. Je také možné, že úřad napraví a stěžovateli může být poskytnuta dobrá zpráva místo pouhého potvrzení jeho domněnky.

Paní Zástupkyně Veřejného ochránce práv Mgr. Anna Šabatová prováděla 4. 5. 2006 šetření v Psychiatrické léčebně Bohnice na základě stížnosti paní Jaroslavy Musilové zastoupené (zřejmě) panem Zbyňkem Svadbou z „Hnutí za lidská práva“ o jehož „nezaujatosti“ si lze velmi snadno udělat obrázek, www.cchr.com. Šlo o případ Věry Musilové, která zemřela v PL Bohnice 14. 4. 2006.

PL Bohnice však není „úřad“, takže bylo na místě postupovat podle novely zákona, § 21a, která se týká „zařízení“. Podle odst. 3: „Ochránce vyzve zařízení, aby se k jeho zprávě, doporučením nebo návrhům na opatření k nápravě vyjádřilo ve lhůtě stanovené ochráncem. Takto může ochránce vyzvat i zřizovatele zařízení nebo příslušné úřady. Shledá-li ochránce jejich vyjádření dostatečnými, zařízení, popřípadě jeho zřizovatele nebo příslušné úřady o tom vyrozumí. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo po marném uplynutí lhůty může postupovat obdobně podle § 20 odst. 2 „ (podle něhož pak lze vyrozumět nadřízený úřad, není-li nadřízený úřad, pak vládu, může informovat veřejnost včetně sdělení jména a příjmení osob oprávněných jednat jménem úřadu). O stěžovateli zde není ani zmínka.

Zástupkyně veřejného ochránce práv by měla vědět, že je součástí veřejné správy a proto smí konat pouze to, co jí zákon ukládá, nikoli to, co jí zákon nezakazuje, tak jak by mohl občan v rámci soukromého práva.

Mgr. Anna Šabatová mi však jako statutárnímu zástupci PL Bohnice 28. 8. 2006 zaslala „Zprávu o šetření ve věci paní Jaroslavy Musilové“, v níž mi současně sdělila, že jí zasílá zmocněnci stěžovatelky panu Zbyňku Svadbovi. Takový postup zákon evidentně nepřipouští, přestoupila tedy zákon. Podle zákona mohla „o svých zjištěních informovat veřejnost“ pouze pokud by neshledala moje vyjádření dostatečným nebo pokud bych neposkytl při šetření součinnost (což nikdy nenamítala), tedy až po mém vyjádření nebo uplynutí lhůty pro vyjádření.

Nedosti na tom, Mgr. Anna Šabatová „informovala veřejnost“ 31. 8. 2006 dokonce tiskovou zprávou na oficiálních stránkách Veřejného ochránce práv (!!)" , tedy 3 dny po odeslání zprávy kontrolovanému subjektu a 27 dní před uplynutím lhůty pro vyjádření - tedy evidentně v rozporu se zákonem. Když jsem jí na to 31. 8. v Radiožurnálu upozornil, hájila se tvrzením, že jde o zprávu „průběžnou“, což jí však ještě více usvědčuje. Zajímavé je, že svoji praxi, která je v rozporu se zákonem, označila na své tiskové konferenci jako obvyklou (pokud lze věřit zpravodajství ČTK): „Ombudsman podle ní poskytuje průběžně informace o vyšetřování jednotlivých kauz všem zúčastněným stranám. „Nic nám nebrání, abychom stěžovatele informovali, i on má právo se k šetření průběžně vyjadřovat“, zdůraznila zástupkyně ombudsmana. Zdůraznila, že sama průběžnou zprávu k případu nezveřejnila.“ Ono „nic“, které jí nebrání, je Zákon o Veřejném ochránci práv. Podle MF Dnes řekla: „Pan doktor se mýlí. Stěžovatel má právo na tyto informace stejně jako zařízení, zprávu dostávají oba“. Svoji chybnou praxi povýšila nad zákon.

Proč mi vlastně vadí, zveřejnění její zprávy?

V důsledku zveřejnění již 30. 8. 2006 vyšla na Aktuálně.cz zpráva Elišky Bártové" operující nepravdivými tvrzeními odvolávajícími se na Zprávu Anny Šabatové (s konstatováním, že redakce ji má k dispozici). Zpráva po tiskové konferenci PL Bohnice 3. 10. 2006 na Aktuálně.cz je však už věcná, nikoli bulvární- zřejmě není od Elišky Bártové.

Zprávu Mgr. Šabatové lze najít na stránce Spolku Šalamoun", stejně jako moji odpověď na tuto zprávu . Tam lze najít argumentaci alespoň k hlavním chybným tvrzením ve zprávě.

Pokud by paní Mgr. Anna Šabatová postupovala v souladu se zákonem, byla by možnost jí chybné interpretace vysvětlit a možná by i uznala některé své omyly a nesvěřila by je osobám, které je ihned medializovaly. Tímto porušením zákona zřejmě poškodila dobré jméno PL Bohnice ve smyslu Občanského zákoníku 40/1966 Sb. v aktuálním znění. Rozhodně však znevážila práci obětavých zaměstnanců naší léčebny.

Zpráva se nezabývá podezřením, že by došlo k trestnému činu s následkem smrti. To už vyvrátila ministerská komise a také Policie trestní oznámení odložila. Spekulace Anny Šabatové o „pochybeních“ však některá média účelově interpretovala jako potvrzení podezření o podílu zaměstnanců PL Bohnice na smrti pacientky. To by se jistě nestalo nebýt nezákonného zveřejnění zprávy ze strany Mgr. Šabatové. Ta sice ve zprávě uvádí, že jí nepřísluší se zabývat medicínskými otázkami, ale ve skutečnosti se jimi zabývá skoro v každém odstavci. A samozřejmě nekvalifikovaně a s chybnými závěry.

Protože vychází z chybných premis, nemůže než dojít k mylným závěrům.

Uvádím jen nejzávažnější, zájemce odkazuji na stránku Spolku Šalamoun.

Hlavní chybné závěry:

Mgr. Šabatová tvrdí, že jsme „nezjišťovali příčiny rapidního zhoršení stavu pacientky po přeložení na odd. 16“ (současně nepravdivě tvrdí, že se nezabýváme tím, zda jsme postupovali „z medicínského hlediska správně“). Zde, jako v dalších případech, nekriticky přejímá tvrzení stěžovatelky. K žádnému zhoršení prokazatelně nedošlo. Pacientka strkala do ostatních pacientů, brala jim věci, trhala veškeré oblečení, kálela a močila pod sebe i když byla vyváděna na záchod, pomazávala sebe i okolí výkaly, jedla výkaly, dlouhé hodiny ječela prokazatelně před přeložením na pavilón 16 stejně jako po přeložení. K žádnému zhoršení nedošlo, proto jsme se jím nemohli zabývat. Při takové úrovni společenského chování pacientky lze jen těžko akceptovat tvrzení, že ostříháním zavšivených vlasů byla pacientka „společensky znemožněna“.

Podle Mgr. Šabatové jsme paní Jaroslavu Musilovou „dostatečně“ nepoučili o zdravotním stavu a léčení její dcery. Je nepochybné, že paní Jaroslava Musilová byla poučena dostatečně, protože duševní porucha její dcery spočívala od raného dětství ve velmi nízkém intelektu. S věkem se prohlubovaly poruchy jejího chování a byla stále méně zvladatelná, takže se zkracovaly intervaly mezi hospitalizacemi. Tato skutečnost byla i tentokrát příčinou, proč matka Věru Musilovou přivedla, což charakterizovala konstatováním, že se „zhoršila s křičením“. Pacientka nemohla být léčena pro základní onemocnění, neboť mentální retardaci (s výjimkou ranného stádia některých metabolických poruch) nelze léčit. Pacientce byla poskytnuta ošetřovatelská péče, jejíž součástí byly i omezovací prostředky, které měly omezit riziko sebepoškození. I přesto bylo sebepoškození příčinou její smrti, protože pokus spolykat vlastní výkal těsně po defekaci s jeho následným vdechnutím vedl i přes okamžité odborné oživovací pokusy ke smrti. I ordinované léky měly charakter omezovacích prostředků, měly tlumit „poruchy chování“, ale ani nejvyšší přípustné dávky nestačily a bylo třeba užít mechanických omezovacích prostředků. Síťové lůžko si paní Musilová podle vlastního doznání sama chtěla opatřit domů.

Nelze dovozovat neplatnost souhlasu matky s použitím těchto prostředků jen proto, že byl dán předem. Bylo jasné, že poruchy chování budou mít dlouhodobý charakter a budou se opakovat. Shánět pokaždé při vystupňovaném neklidu matku- opatrovnici za účelem nového souhlasu je nesmyslné. Tato povinnost by odpadla při změně pobytu na nedobrovolný, k čemuž byl jasný právní důvod, protože pacientka byla evidentně nebezpečná sobě. I při takové změně by byl postup ošetřování stejný se stejnými výsledky. Žádost o přeměnu na nedobrovolnou hospitalizaci nebyla soudem projednána, neboť se soud dozvěděl o souhlasu opatrovnice s dobrovolnou hospitalizací.

Není vinou zdravotnického zařízení, že matka pacientky měla nerealistická očekávání, např. projevila nespokojenost, že nikdo v PL Bohnice neřešil „frustraci z neuspokojení sexuální potřeby“ její dcery.

Mgr. Šabatová tvrdí, že jsme neinformovali matku „o všech projevech nemoci její dcery (zejména že trpí koprofágií)“ a proto dospěla k závěru, že jsme nepostupovali v souladu s platnou právní úpravou. Pacientka však netrpěla „nemocí“. Přesto podle svědectví diplomované sestry byla opatrovnice o koprofagii informována.

Mgr. Šabatová konstatuje, že má „pocit“ že jsme matku chtěli přesvědčit „aby boj vzdala“ a svěřila dceru do ústavu sociální péče. Nepokládám za přijatelné, aby veřejný činitel sděloval médiím, že své závěry opírá o pocity. Podle Mgr. Šabatové jsme nenabídli „další možnost léčby“. Tu jsme nenabídli, neboť žádná možnost léčby při dané diagnóze neexistuje. Měli jsme prý nabídnout jinou alternativu než umístní v ÚSP. Při takto závažné mentální retardaci alternativa (krom domácí péče rodiny) neexistuje, a proto jsme ji nemohli nabídnout.

Mgr. Šabatová dovozuje, že přeložit pacienta na jiné oddělení lze pouze v případě, kdy to vyžaduje prospěch pacienta. Pokud by taková zásada opravdu platila, nebylo by možné přeložit pacienta z interního oddělení do léčebny pro dlouhodobě nemocné apod. Takto se však postupuje, pokud pacient nevyžaduje náročnou léčebnou, ale zejména ošetřovatelskou péči. Rozhodující je účelnost v případech, kdy nákladnější péče nepřináší lepší výsledky. Paní Mgr. Šabatová dovozuje, že překládat bez souhlasu lze jen nedobrovolně hospitalizované. Dobrovolně hospitalizovaní však mohou odejít, nebo být kdykoli odvedeni opatrovníkem, nesouhlasí-li s přeložením na ošetřovatelská lůžka.

Mgr. Šabatová cituje metodický pokyn ministerstva, podle něhož nemůže být důvodem použití omezovacích prostředků „pouhý neklid“, jenže tentýž vnitřně inkonzistentní, tedy vadný předpis uvádí jako důvod použití omezovacích prostředků: „při různých typech neklidu pacienta“…

Mgr. Šabatová konstatuje: „zejména postrádám úvahy lékařů na odd. 16 nad skutečností, zda agresivní reakce Věry Musilové nemohly mít jiný důvod, než akutní ataku psychotického onemocnění.“ Takovou úvahu hledala marně proto, že u Věry Musilové o akutní ataku psychotického onemocnění rozhodně nešlo a ani to nikdo netvrdil. Mgr. Šabatová dospívá k naivnímu výkladu, že možnou příčinou agresivního chování byl příchod na nové oddělení.

Mgr. Šabatová pokládá za zklidňující medikaci pouze takovou, která byla podána injekčně.

Mgr. Šabatová nechápe, že síťové lůžko není „léčebný postup“ ke „zklidnění akutních stavů“, ale omezovací prostředek, jehož smyslem je zabránit sebepoškození nebo napadení jiné osoby. Toto riziko trvá i v okamžiku, kdy právě nedochází k agresi, ale agrese nebo agrese s vysokou pravděpodobností hrozí. Mgr. Šabatová spekuluje nad možností umístění pacientky do „terapeutické izolace“, kde se stav pacientky dle jejího soudu zlepšil. Na izolaci není nic terapeutického a její stav se v ní nezlepšil, je to pouze omezovací prostředek.

Mgr. Šabatová tvrdí, že v dokumentaci chybí rozhodnutí lékaře o použití kurtů. Toto rozhodnutí však dokumentaci prokazatelně je. Zdokumentováno je i poskytnutí 100.- Kč opatrovnicí, ač Mgr. Šabatová tvrdí, že to zdokumentováno není.

Mgr. Šabatová tvrdí, že opatrovnice žádala ředitele o přeložení dcery zpět na odd. 27, ale o to opatrovnice prokazatelně nežádala.

Mgr. Šabatová vytýká nedostatečně intenzivní aktivizaci pacientky a domnívá se, že stav pacientky se zhoršil nedostatkem podnětů. Pokusy zaměstnat pacientku hrou vyšly naprázdno.

Uvedl jsem jen zlomek chybných východisek úvah a závěrů Zástupkyně veřejného ochránce práv. I tento veřejný činitel má právo se mýlit, nemá však právo své omyly zveřejňovat, uvádět v omyl veřejnost a porušovat dobré jméno právnických osob.
Publikováno na www.blisty.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat