MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


středa 5. prosince 2007

Můj syn má schizofrenii. Jak to, že si s tím systém neumí poradit?

Skupinka přívrženců tzv. „komunitní psychiatrie“ v České republice sice neprovozuje téměř žádná zařízení pro duševně nemocné, o to razantněji útočí na existující systém psychiatrické péče, který je sice podfinancovaný a nedokonalý, ale funguje. Tvrdí, že příčinou potíží nemocných je hospitalizace a řešením je zrušení psychiatrických ústavů, ačkoli už desítky let jsou hospitalizováni jen ti, u nichž ambulantní (nebo komunitní) péče selhala. Zrušením ústavů pak trpí nejvíce ti, kteří jsou nejvíce nemocní, protože nejsou schopni se udržet v ambulantní péči. Končí na ulici jako bezdomovci nebo ve vězení.

Nemají totiž náhled, že jsou nemocní a komunitní péči proto nevyhledávají.


Samotná „Učebnice komunitní psychiatrie“ (Graham Thornicroft, George Szmukler: Textbook of community psychiatry, 2006, Oxford University Press, USA (2001), ISBN 0192629972, EAN 978-0192629975) pod redakcí guru tohoto směru Prof. G. Thornicrofta poctivě uvádí v kapitole „Vědecké základy komunitní psychiatrie“ hned v první větě, že „Komunitní psychiatrie je od počátku více ideologií než vědou.“. Kořeny této ideologie tkví v USA, Itálii a Spojeném království. Zejména z poslední jmenované země k nám doléhají četné rady. Svědectví nezaujatých pozorovatelů britského systému, uživatelů a příbuzných nemocných říká něco jiného než nekritičtí nadšenci.

Minulý týden byl odhalen významný výčet selhání v péči o duševně nemocného Johna Baretta, muže, který zavraždil neznámou osobu v Richmondském parku. Ta selhání nejsou zvláštní. V této brutálně otevřené zpovědi autor a otec Tim Salmon odkrývá frustraci a zmatek, které zmařily léčbu jeho syna, jak k tomu neadekvátní péče směřuje.

Můj syn má schizofrenii. Jak to, že si s tím systém neumí poradit?
Alan Power
The Observer, neděle, 19. listopadu, 2006
Nelíbí se mi, říkat, že je můj syn šílený. Ten výraz „šílený“– označuje osobu, která po dobu 17 let bojovala s nemocí obecně známou jako schizofrenie - se zdá tak strašně konečný a nemilosrdný.

Ačkoli základní stav nemizí, nejhorší projevy schizofrenie jsou spíše cyklické než permanentní: jsou to období relativní stability přerušované zhoršeními, obvykle způsobené tím, že pacient odmítá užívat léky. A právě tehdy slovo „šílenství“ určitě mnohem lépe popisuje to, co se děje, než fráze „mít problémy“, kterou použil jeden pracovník služeb duševního zdraví, když popisoval zdravotní stav mého syna. Tu situaci určitě není lehké zvládnout. Ale jakmile už jste jako rodič, partner, sestra, přítel a samotný duševně nemocný jednou vtaženi do tohoto světa „problémů kolem duševního zdraví“, mohli byste být omluveni za to, že zmatek vládne.

Nejsem zdaleka sám, kdo kritizuje péči, kterou poskytují služby duševního zdraví. A také vím, že mnoho rodičů synů a dcer trpících schizofrenií cítí to, co já – že zde existuje určitá míra arogance profesionálních služeb poskytujících péči, že předpokládají, že vědí lépe než my, co je dobré pro naše nemocné děti. Většina z nás nemusela řešit situace tak dramatické, jakou byla ta odhalená minulý týden ve zprávě o případu Johna Barreta, schizofrenika, který zabil neznámého člověka v Richmondském parku, na jihozápadě Londýna, a to poté, co byl propuštěn z bezpečnostní jednotky. Ta zpráva ukázala, že mnoho lidí pracujících ve službách duševního zdraví upřednostnilo Johnova „práva“ před bezpečností veřejnosti, anebo bezpečnosti jeho samotného. To upozornilo tím nejostřejším způsobem na následky, které přijdou, když je pozornost soustředěna na práva a svobodu pacienta změněného v klienta.

Tady se předpokládá „bezešvá síť péče“ . Předpokládá se, že pokryje péči lékařskou, sociální, bydlení a ostatní potřeby duševně nemocných. Ale z různých důvodů tomu tak není. Některé důvody jsou finanční, některé organizační a některé, paradoxně mají co do činění s kulturou – abychom použili hrozného žargonu - profesionálních služeb poskytujících péči a charit zabývajících se duševním zdravím, jejichž opravdový úmysl je pečovat o duševně nemocné. Další důvod – a zdaleka nikoli nejméně důležitý, který pravděpodobně sdílí lidé, jako jsem já, kteří ten systém kritizují, aby na sebe upozornili – je neovladatelná a zmatená povaha nemoci, jejímž charakteristickým rysem je ztráta schopnosti rozumně jednat..

To vám ale není dovoleno říci, protože to překáží „étosu optimistického realismu“, pravděpodobně podporuje stigma a obecně překáží naší módní touze předstírat, že mezi lidmi neexistují nerovnosti a přiznat rozdíly je nepřípustné.

Tato extrémní averze u profesionálních služeb poskytujících péči nazývat věci jejich pravými jmény je jednou z nejnepříjemnějších záležitostí, na kterou jsem narazil. Nemocní už nejsou pacienti, ale „klienti“, nebo „uživatelé služeb“ a v důsledku toho jsou pokládáni za osoby schopné vyhodnotit svoje vlastní potřeby, vstupovat do smluvních vztahů s lékaři a agenturami, které dodávají vybranou službu, nebo celý balíček služeb. Zdá se být překvapivé, když se tak přistupuje k lidem, kteří jestliže jsou nemocní, jsou téměř z definice neschopní správného úsudku, co si máme pak myslet, jestliže jako nejlepší byla nedávno vyhodnocena agentura pro duševní zdraví v Camdenu v severním Londýně, v níž bylo navrženo dávat sociální dávky přímo pacientům/klientům, kteří si za ně mají sami opatřovat a platit potřebné služby. A to přestože jeden z nejvíce notoricky známých symptomů schizofrenie je neschopnost vyznat se ve své vlastní situaci.

Když jsem v diskusi o nedobrovolném léčení navrhl, že právě tak jako přijímáme představu že se rodiče mají starat o děti, stejně tak by mohlo snad být rozumné přijmout podobný vztah k lidem, kteří nejsou nedokáží správně uvažovat – to je myšlenka, která nám, kteří jsme někdy viděli, jak vypadá schizofrenie zblízka, je důvěrně známá. Byl jsem okřiknut mluvčím pro občanská práva služeb pro obhajobu duševně nemocných a nátlakových skupin.

Ale toto je „správná víra“ dnešních dnů. Dokonce i Národní společnost pro schizofrenii, založená před 30 lety rodiči schizofrenických dětí, aby za ně vedly kampaně, těmto názorům podlehlo. Pod vlivem profesionálních charitativních pracovníků, jejichž výcvik a kariérní postup závisí na tom, zda tyto názory přijmou, byl název společnosti změněn na „Hnutí za změnu“ („Rethink“). Argumentují tím, že slovo„schizofrenie“ je znepokojující: stigmatizuje ty, kteří jí trpí a odrazuje dárce od charity. Tiskoviny tohoto hnutí optimisticky přesvědčují o vyléčení a pozitivních výsledcích, je plná rozesmátých tváří na stránkách v pastelových barvách. To neodpovídá mojí zkušenosti s touto nemocí a zkušenosti mnohých dalších rodičů, s kterými jsem o tom po celá léta hovořil.

Nezdá se, že lékaři by měli problém nazývat nemoc jejím pravým jménem, ale v medicíně je těžké léčit něco, co se nedokáže identifikovat. Na výroční schůzi Národní společnosti pro schizofrenii, kde se rozhodlo o změně názvu tohoto společenství, se rozdíly mezi těmito dvěma přístupy vyhrotily. Profesor Robin Murray z nemocnice Maudsley v jižním Londýně měl projev, ve kterém termín „schizofrenie“ zazněl často. Po něm vystoupil na podium výkonný předseda společenství a propagátor změny názvu, který ani jedenkrát toto slovo nepoužil. Je snad naděje, že vše nepříjemné a nepohodlné zmizí, když to přejmenujeme?

Jak všichni rodiče duševně nemocných dětí vědí, řešení praktických otázek je tak naléhavé jako etické debaty. Nejnaléhavějším problémem je pro nás synovo bezdomovectví. Syn byl přijat do nemocnice v severní části Londýna v květnu 2005, „pod paragrafem“ – tj. držen na základě Zákona o duševním zdraví. Dosud tam je. Přestože jeho držení byla v listopadu 2005 zrušena, nemůže být propuštěn, protože je úředně uznán jako bezdomovec. Protože byl uznán být dostatečně schopným propuštění, odejít vlastně nemůže, už nemá svoje lůžko.

Dokud nebyl v červenci znovu nedobrovolně hospitalizován , v nemocnici byl přemisťován z lůžka na lůžko, z oddělení na oddělení, z budovy do budovy – včetně hotelu – kvůli tlaku na přijetí pacientů, jejichž stav vyžadoval hospitalizaci naléhavěji. To není režim, který by počítal s tím, že bude poskytovat dobrou péči komukoli, tím méně osobám s průběhem onemocnění, jako má můj syn, navíc v přímém rozporu s doporučením lékaře.

A proč je můj syn stále bez domova po více jak 18 měsících, kdy už při přijetí do nemocnice každý věděl, že by pro něj musí být nalezeno ubytování? To samé se stalo v roce 2003. Nezdá se, že by existoval dost jasný důvod, jiný než byrokratická netečnost a zjevná neschopnost pravé ruky vědět, co dělá levá - situace ovlivněná stavem mého syna, jako „klienta“ a „svobodného činitele“. Protože, když dobrovolná agentura konečně zasáhla, aby mu pomohla, odmítl je a oni tedy odešli – rozhodnutí, která jak rád říkám, bylo nyní opačné, ale nebylo takové, kvůli kterému by se mělo mému synovi gratulovat, že mu dal přednost. Přece jen jako „klientovi“ a „zákazníkovi“, kdo mu má říct, že on neví nejlépe co udělat?

Ukázalo se, že já jsem hloupě předpokládal, že místní úřady v našem případě Camden, budou mít množství ubytování, které lze považovat za vhodné pro zranitelné lidi, jako je můj syn. Ale ne, takhle to nefunguje:, místo toho jsou vaše potřeby ohodnoceny body. Týden po týdnu telefonujete do Camden New Journal, abyste zjistili, jaké ubytování podle získaných bodů by vám mohlo nabídnuto, v konkurenci s ostatními, kteří hledají asyl – propuštěnými vězni, přistěhovalci... Výhoda čtyřicetiletého obyvatele Camden, postiženého schizofrenií? Nechápete smysl věcí kolem sebe, nemluvíte s žádnou lidskou bytostí, nikdo z místního úřadu se vás na nic neptá. Je těžké si představit méně humánní způsob jak tyto věci řešit.

A po celou tu dobu můj syn vězí v nemocnici, což představuje značné výdaje veřejných financí. Místnost, kterou obýval v jedné ubytovně a patřila charitě „Mysl“ (Mind), ke které se nechtěl vrátit a ke které se nemůže vrátit, protože „Mysl“ si nepřeje, aby se vrátil, zůstává prázdná a nemůže být poskytnuta nikomu jinému, dokud není on přestěhován. Jakou to má logiku?

A jak se stalo, že skončil v ubytovně provozované charitou „Mysl“? Nemohl se vrátit do svého bytu po epizodě se sousedem, který nebral léky po několik týdnů. A proč? Protože trpěl určitým druhem agorafobie - strachem z otevřených prostor, bál se opustit dům a jít pěšky 15 až 20 minut do ordinace a nechat si obnovit svůj recept. A jak to, že nemá ordinace vytvořený systém oznamování, že určitý zranitelný pacient si nevyzvedl předpis, těžko říci.

A pokud jde o sociální služby, ty už to dávno s ním vzdaly. Jestliže často říkáte ne, přestanou se prostě starat. Jste přeci svobodný občan, konec konců svobodně můžete rozhodovat proti svým zájmům dokud vás nevidí křičet a nahého na ulici Mornington Crescent ve 3 hodiny ráno, nebo váš řev neruší u bílé zdi v Stoke Newington v době oběda. To pak jste zadržen a nedobrovolně držen „pod paragrafem“.

Minulé Vánoce jsem byl velmi znepokojen, když jsem zjistil, že na ubytovně, kde můj syn už bydlel čtyři nebo pět let, nebude žádný personál. Sdělil jsem to místním novinám, kde vydali článek. Také jsem napsal člence parlamentu, Glendě Jackson, která mi pak zavolala a vymluvila mi, abych to opakoval v tisku, protože charita „Mysl“ má k takovému postupu zmocnění. Když jsem jí řekl, že tyhle řeči jsou sotva vhodné, jedná-li se o onemocnění, jako je schizofrenie, obvinila mne, že chci vrátit zpět dny kdy existovaly dlouhodobé pobyty nemocných v léčebnách.

Při jedné příležitosti mému synovi hrozilo vystěhování, protože byl „obtížný“. Zasáhl jsem a řekl, že charita „Mysl“ nemá jednat protismyslně: na jedné straně přijímá obyvatele s těžkou psychiatrickou anamnézou a na druhé straně s nimi zachází jako kdyby byli normální nájemníci, kteří porušili nájemní smlouvu. Pár dní nato mi volal sociální pracovník, aby mi řekl, že se bude konat schůze, která prošetří situaci mého syna. „To je dobře“, řekl jsem „V kolik hodin?“ Odmítl mi to říct bez písemného souhlasu mého syna. Řekl jsem mu, že jsem za ta léta viděl bezpočet sociálních pracovníků přicházet a odcházet a že jedinou trvalou oporou mému synovi po celý jeho život mu byla pouze jeho rodina. Stále mi to nechtěl říci. To je běžná praxe. Dokonce ani Agentura duševního zdraví pro Camden a Islington (Camden and Islington Mental Health Trust) by mi neodpověděla na mou písemnou stížnost na současnou situaci mého syna v nemocnici bez jeho písemného souhlasu.

Krátce po hrozbě vystěhování, dodal jeden sociální pracovník odvahu mému synovi, aby si našel nějaké zaměstnání, můj syn se zapsal do jazykového kurzu. V Toulouse. A odjel, ačkoliv více jak měsíc neužíval léky! A to přesto, že jeho medikace byla změněna z orální na depotní injekce působící 14 dní, tak aby lidé, kteří se o něj měli starat, měli záruku, že užívá léky. Ale protože můj syn, jako i ostatní jemu podobní, je „klient“ a když řekne ne, nikdo s ním nic nezmůže.

Můj syn je svéhlavý, po 17 letech stále bojuje za svoji nezávislost a důstojnost. Odjel do Toulouse, ale o dva dny později jsem zorganizoval záchranou výpravu - po čtyřech dnech a bezesných nocích plných úzkosti. („Neříkej to, táto. Strávili jsme spolu krásnou dovolenou.“)

Během několika dní, kdy se vrátil domů, ho policie sebrala na ulici a odvezla ho do nemocnice. Sociální pracovník, který mi odmítl dát jakoukoli informaci, mi napsal, že odchází do kurzu a už s mým synem nebude pracovat. Byl snad synův 31. sociální pracovník (nebo snad 42.)? Už jsem ztratil přehled.

Může mi tady někdo vysvětlit, jaká je váha svobody mít možnost odmítnout užívat léky, a skončit zadržen?? v nemocnici? Přesto koalice charit pro duševní zdraví, mezi nimi „Hnutí za změnu“ a „Mysl“ jsou proti povinné léčbě dané vládním návrhem zákona o duševním zdraví, který byl v pátek vydán.

Slyšel jsem Paula Farmera, bývalého mluvčího organizací „Hnutí pro změnu“ a „Aliance pro duševní zdraví“, který před nedávnem mluvil o „zadržení podle paragrafu“ na kanále 4, jako kdyby byly rutinně používány jako nástroj represe zlovolným režimem, mluvil o tom tak, aby to vyznělo jako když za staré sovětské praxe byly zavíráni disidenti do psychiatrických nemocnic. Přesto pevně věřím, že tím že můj syn byl nedobrovolně držen v nemocnici, zachránilo mu to mnohokrát život – a životy jiných s podobným osudem. Ale přesto „Hnutí za změnu“ se, jak je vidět, těší na to, až bude nemocniční péče o duševně choré minulostí. Možná snad proto, že jsou informováni zasvěcenou osobou, že hrozí kolaps Národní zdravotní služby (National Health Service).

V průběhu debaty o změně názvu National Schizophrenia Fellowship na „Hnutí za změnu“, jsem od předsedkyně obdržel toto vysvětlení proč si ona myslí, že změna je nezbytná. „Je to přání společenství přestat si myslet, že těžká nemoc je součtem jednotlivce a nemoci, místo toho si představit celou osobnost, která náhodou má takovou nemoc a místo abychom jí odepsali, bereme ohled na její schopnosti, silné a slabé stránky… Toto vše, aniž bychom ztratili smysl pro realitu, že někteří mnohé z toho nezvládnou, jejich pokroky mohou být velmi malé, při takové skutečně devastující nemoci….. Jsem přesvědčena, že charita musí být prevencí proti tomu, aby se minulost neopakovala….“

Při tom, jak Farmer propagoval nově navržené názvy – Reason, Thought Works a Rethink, řekl: „ Potřebujeme vytvořit podtitulek, visuální identitu a obraz, abych zajistili, že všechny aspekty jsou osloveny. Je pravděpodobné, že jako část tohoto vyvineme identity pro místní aktivity v rámci celkového obrazu…. „Hnutí pro změnu“ má velký potenciál pro „schéma vizuální identity.“ Není co dodat o „ethosu optimistického realismu“ a o mnohém dalším v této souvislosti.

Tváří v tvář tomuto druhu nesmyslu a zmatku, který vládne v systému péče o duševní zdraví -nedostatek prostředků, nedostatek lůžek, absence vhodného ubytování mimo nemocnice, selhání agentur, které mají koordinovat aktivity – je těžké najít někoho, kdo pomůže lidem jako je můj syn, mnozí z nich končí sebevraždou a žádný z nich, podle mé zkušenosti, nekončí s milým úsměvem a kariérou, jak se nám „Hnutí za změnu“ snaží namluvit.

Tragický příběh
Poté, co hudebník Jonathan Zito, 27, byl zabit v r. 1992, péče v komunitě se stala předmětem veřejné kontroly. Útočník, paranoidní schizofrenik Christopher Clunis jej bezdůvodně bodl do oka na nástupišti podzemní dráhy ve stanici Finsbury Park v severní části Londýna. Clunisovi bylo 23, když mu byla zjištěna diagnóza paranoidní schizofrenie v r. 1986. Po dobu následujících let pobýval opakovaně v různých psychiatrických nemocnicích. V roce 1992 se jeho stav zhoršil a byl zadržen podle zákona o duševním zdraví. Ani ne za jeden měsíc byl propuštěn a ubytován v Haringey. Osm dní před smrtí Jonathana Zita se Clunis pokusil bodnout šroubovákem dva chlapce. Nebylo přijato žádné opatření.

Ben Silcock, 27, schizofrenic z Londýna, byl potrhán lvem v roce 1992. Vstoupil do oplocení v londýnské Zoo, aby nakrmil lvy kuřaty a skončil se svým zraněním 8 hodin na chirurgii. „Nepamatuji si moc z té doby, protože jsem byl ovlivněn množstvím léků a halucinoval jsem,“ řekl Silcock deníku Daily Mail po několika letech. Po ošetření na chirurgii byl přijat do nemocnice Bethlem Royal v Kentu. Kde zůstal 3 roky. „ Byl tam klid a odloučení, pomohlo i to o věcech přemýšlet.“

David Howell, schizofrenik z Birminghamu, byl zastřelen policejními střelci v roce 1996, když pod ostřím nože držel rukojmí – manažera supermarketu. Čtyřicetiletý muž, který byl denním pacientem v psychiatrické nemocnici, před svou smrtí několik dní neužíval léky. Howel žil 10 let v ubytovně, v městě v Erdingtonské oblasti. Hodiny před střelbou zmizel, mluvil o mafii a hrozil, že zabije lékaře.

Městský obchodník Petr Young, 42, byl pokládán za psychicky nezpůsobilého, aby čelil zdlouhavému trestnímu procesu v r. 2000. Objevil se u soudu oblečen do šatů a střevíců s vysokými podpatky a předtím se pokusil kastrovat. Young, nyní žije jako žena a jmenuje se Beth, řekl psychiatrům, že ho jeho nesympatičtí šéfové nechápali, nechápali jeho investiční strategii a spikli se proti němu.

Jedna osoba byla zabita a dvě další zraněny, když Simon Pring, 30, paranoidní schizofrenik, úmyslně vjel autem na chodník na Oxford Street v Londýně, v r. 2005. Trpěl duševní nemocí od svých 11 let. Opakovaně mlátil svoje rodiče a mylně sám sebe přesvědčoval, že jeho otec má AIDS. Při jeho procesu porota vyslechla, že v době oxfordského incidentu Pring vjen na chodník, protože si myslel, že je pod dohledem Velkého Bratra. Byl v péči psychiatrů měsíce před incidentem. Hodiny předtím kontaktoval jeho otec psychiatrickou sestru a prosil jí, aby ho lépe hlídali.

The Observer: Alan Power: My son has schizophrenia. Why can't the system cope?
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 1. října 2007

Když psychiatři lžou (Reflex 1. 10. 2007)


Jaroslav Hašek napsal v jedné ze svých povídek o důvodu, proč ho vydavatel humoristického časopisu odmítl zaměstnat. Dověděl se, že je Hašek šprýmař. Myslím, že Reflex zaměstnává Jiřího X. Doležala, protože je schopen podívat se na věci ze zvláštního úhlu pohledu, dovede postavit názory do ostré konfrontace a ještě je vyhrotit vlastním svérázným komentářem. To provokuje a možná i lehce pobuřuje čtenáře, kteří si však právě proto Reflex kupují. Ti, kteří jsou zvyklí, že jim novináři straní, se nemohou smířit s tím, že jsou J. X. Doležalem nemilosrdně ironizováni. J. X. D. nemá jistě ve všem „pravdu“, ale ani mechanicky neopakuje lži, které jsou mu předkládány, jak jsme u některých taky novinářů zvyklí.
Článek KDYŽ SE PEROU PSYCHIATŘI (Reflex 26-27/2007) se nevlichocoval ani jedné ze stran sporu. Skupinka zvyklá v médiích vyhrávat článek J. X. Doležala neunesla a ozvala se dopisy redakci. V dopisech zaznělo mnoho lží, a tak, ač mě to otravuje, musím se proti nim ohradit.

Nejdříve pár slov k článku J. X. Doležala. Skupinku jednotlivců s extrémními názory nepokládám za „odbornou veřejnost“. Centrum krizové intervence není „psychiatrické zařízení“, ale oddělení Psychiatrické léčebny v Bohnicích, a nemůže tedy být alternativou k hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, jak „komunitní“ psychiatři tvrdí. J. X. Doležal se mýlí, pokládá-li za paranoidní percepci moje konstatování, že kavárna Pátá kolona byla takto nazvána proto, že má být ohniskem „rozvratu“ PL Bohnice. Smysl názvu mi vysvětlil sám jeho autor dr. Jarolímek, který s úsměvem dodal, že doufá, že mi ten název hodně vadí. Víc než název mně vadí, že se v této „kavárně“ uvnitř zdravotnického zařízení kouří (nejen tabák) a prodávají se tam nejen alkoholické nápoje. Můj zástupce si tam v době, kdy ho zde nikdo neznal, sedl a od jedné návštěvnice se dozvěděl, že si na svou dávku „našoustá vždycky“. Proto mají kavárnu uvnitř areálu léčebny zakázanou zejména pacienti oddělení pro návykové choroby a mnoha zaměstnancům je trnem v oku. Kavárnu vede pan Valenta, manžel dr. Valentové, která na článek J. X. Doležala reagovala nejrozsáhleji a nejlživěji (BUMERANG - KDYŽ SE PEROU PSYCHIATŘI, Reflex č. 36/2007). Především není pravda, že jsem „centrum“ zrušil. Omezil jsem činnosti, které nikdo nehradí. Není pravda, že to bylo během deseti dní. Pracovníky jsem na neúnosnou ztrátovost provozu upozorňoval déle než 6 měsíců předem. Oni také údajně právě proto zpracovali grant, který ovšem nikde neuplatnili na rozdíl od kolegů z jiného oddělení, kteří na podobnou činnost rok před tím grant za více než 3 milióny získali.

Podle dr. Valentové je na mně nejhorší, že o problémech nekomunikuji a odlišný názor považuji za „akt osobního nepřátelství“. Každý, kdo mě osobně zná, jistě potvrdí, že komunikuji velmi a na mnoha místech, a to dokonce i s těmi, kteří pokládají osobní nepřátelství za názor. Právě teď se snažím s nimi komunikovat, tak jako oni se mnou – přes médium Reflex.

Dr. Valentová dále uvádí, že prý bývalý ředitel držel léčebnu ve vyrovnaném rozpočtu a při tom dokázal péči o pacienty dále rozvíjet včetně aktivit, které jsou pro léčebnu ztrátové. „Prostě to nějak zvládl,“ píše a pokračuje: „Po dvou letech působení nového ředitele jsme v situaci, kdy za odcházející pracovníky… nemůžeme přijímat nové. Nepřijímáme na uvolněná místa nové psychology, zdravotní sestry, sociální pracovnice, terapeuty. To, že je málo odborného personálu… se nelepší, ale horší. Přitom vnější ekonomické podmínky jsou řádově stejné jako za bývalého vedení…. Jen se divím, proč se nikdo neptá, jak to, že bývalý ředitel Zdeněk Bašný se do takové situace během řady let ve funkci nedostal. Možná byl prostě lepší hospodář…,“ spekuluje a pokračuje, „co mi vadí, je to, že se vrátila doba, kdy přemýšlím o tom, co smím a nesmím říci… Jinak se ocitnu na černé listině „nežádoucích“
.
Byl bych velmi rád, kdyby se opravdu konečně vrátila doba, kdy budou lidé přemýšlet, než řeknou něco, co není pravda, kdy se budou bát lhát a nebudou se této nemravnosti dopouštět se stejnou lehkostí jako dr. Valentová. Údaje o hospodaření PL Bohnice a počtech pracovníků jsou snadno dostupné pro každého, kdo je chce znát a nelhat.
Jak to tedy je se skutečnými počty personálu dva roky před mým nástupem (květen 2005) a dva roky po mém nástupu? To říká přesná tabulka s ověřitelnými čísly:

Je tedy zřejmé, že oproti lživému tvrzení dr. Valentové počty zdravotnického personálu ve všech kategoriích vzrostly. Bylo to možné zejména v loňském roce, po odvolání dlouholetého „ekonomického“ náměstka a jmenování nového náměstka tentokrát s vysokoškolským ekonomickým vzděláním. Konečně jsem se dočkal kvalifikovaných analýz, které mohou být nástrojem ekonomického řízení.

Není pravda, že „vnější ekonomické podmínky jsou řádově stejné“. Obecně závazné právní předpisy a snaha udržet kvalitní pracovníky v konkurenci jiných pracovních příležitostí v Praze s jejími vysokými životními náklady vede ke zvyšování osobních nákladů. Zatímco úhrady od pojišťoven v letech 2003–2006 vzrostly o 47 mil. Kč, osobní náklady vzrostly o 58 mil. Kč. Na tento vývoj musíme reagovat. Jestli je dr. Bašný lepší hospodář, ať posoudí jiní, je ale pravda, že za jeho působení byly například postupně zprivatizovány vysoce ziskové laboratoře, zrušena prádelna a stravovací provoz. Ministerstvo nás právem kritizuje za vysoké ceny stravy poskytované dodavatelsky podle smlouvy podepsané dr. Bašným. Naproti tomu za působení dr. Bašného nebyly například vykazovány „kategorie“, tedy zvýšené úhrady za péči o zvláště ošetřovatelsky náročné pacienty. Můj předchůdce se prostě spokojil s mlhavě formulovaným dopisem z VZP, že nejsou splněny jakési podmínky, a tedy „kategorie“ léčebna vykazovat nemůže. Ve skutečnosti podle vyhlášky na mnoha odděleních podmínky splněny byly a na dalších jsme od loňska počty personálu zvýšili, takže „kategorie“ vykazujeme na všech odděleních, kde máme požadovaný „nadlimitní" počet ošetřovatelského personálu. Pojišťovny nám na základě toho navýšily zálohy a předpokládaný čistý výnos z vykazování „kategorií“ bude v tomto roce ve výši cca 35 mil. Kč, tedy 3 mil. Kč měsíčně. Na nepravdivost tvrzení tehdejšího vedení pobočky VZP nepřišel bývalý „ekonomický“ náměstek, ani bývalý ředitel. Měl by býval na ni přijít, ale nepřišel, právník ústavu. Jenže za dr. Bašného platila léčebna za neposkytované právní služby 20 000 Kč měsíčně majiteli pohřební služby, který měl v rozporu se zákonem svoji provozovnu přímo ve zdravotnickém zařízení (v administrativní budově léčebny) a shodou okolností je „JUDr“. Bývalý „ekonomický“ náměstek nebyl se svým odvoláním spokojen. Podal na mě tedy trestní oznámení a vyhrožoval, že mě „zničí“. Dodané důkazy byly zčásti zfalšované a zčásti nesmyslné a trestní oznámení bylo brzo odloženo. Naproti tomu některé skutky bývalého vedení nebyly ještě promlčeny, a tak jsme na něj podali trestní oznámení. Je to déle než rok, a pokud vím, odloženo nebylo. Bývalý ředitel pro bývalého náměstka zřídil nové místo na svém novém působišti, kde dosud „ekonoma“ nebylo zapotřebí. Bývalý ředitel podporoval hlavně činnosti, které pojišťovna nehradí (některé z nich by ovšem hradit měla) a které musí být z hrazené činnosti dotovány. To vedlo a vede k jisté nevraživosti některých pracovníků vůči jiným. Po patnácti letech působení bývalého ředitele jsou např. výtahy jen ve 4 pavilonech z 33. Po deseti letech působení ředitele dr. Kořána v PL Havlíčkův Brod jsou výtahy ve všech pavilonech krom dětského, většina léčeben vypadá dnes lépe než Bohnice. Dr. Bašný mě ovšem v médiích kritizuje, že prý ničím vše, co on vytvořil. Jeden z penzionovaných primářů to komentoval v tom smyslu, že pokud by to tak bylo, bylo by to velmi záslužné.

Nevím, jestli dr. Petr Hilas opravdu existuje. Není v seznamu českých psychiatrů a podle vyhledávače Google se vyskytuje pouze v odkazu na článek v týdeníku Reflex (BUMERANG - KDYŽ SE PEROU PSYCHIATŘI, Reflex č. 36/2007). Jinak jsem našel jen Petra Hylase, který se zabývá distribucí horoskopů, Vojtu, Vladimíra a Radka Hilase. Nějaký „hilas“ se také účastní internetových diskusních fór. Pak jsem nalezl už jen Kasima Mehaddiho Hilase, vězně v Abú Ghraibu. Pisatel dopisu Reflexu „Hilas“ mi demagogicky připisuje, že mým ideálem jsou „dlouhodobé opakované hospitalizace“. Nevím, jak na to přišel. Někteří pacienti se mohou léčit ambulantně, někteří jsou bohužel ve stavu, který dlouhodobou hospitalizaci vyžaduje. Mým ideálem je, aby se každý mohl léčit právě tak dlouho, jak potřebuje, a za co nejvhodnějších podmínek. Člověk tvrdící, že těžce duševně nemocného lze vyléčit jednorázovou konzultací či jednodenní hospitalizací-nehospitalizací, je prostě hlupák. Tento „Hilas“ v Reflexu tvrdí, že: „PL Bohnice je ve ztrátě několika desítek miliónů korun a úspory při zrušení CKI situaci léčebny nijak nezlepší“ a že jsem „nakoupil do léčebny umělecká díla v řádu více než statisíců korun“. Žádná taková díla jsem nenakoupil. Rád bych se dozvěděl, která by to měla být. Jak se skutečně vyvíjela ekonomická bilance PL Bohnice ukazuje následující tabulka (zaokrouhleno na mil. Kč):

Ekonomickým cílem ředitele příspěvkové organizace je skončit s nulou, nebo naprosto nepatrným pozitivním výsledkem, protože „zisk“ se daní a příjmy se mají účelně použít ke snížení investiční zanedbanosti a na mzdové výdaje. Nemáme vlastníka, který by zisk odsával. V roce 2004 došlo k velkému poklesu výdajů na údržbu. Výdaje lze při daném obratu odhadovat každý měsíc s tolerancí v řádu stovek tisíc, je třeba brzdit regulovatelné výdaje a s drobnými investicemi (statisíce až milióny) čekat na konec roku podle vývoje příjmů a výdajů, aby rok skončil pokud možno s nulou.

V polovině roku 2007 jsme byli „v zisku“ asi 0,5 mil. Kč. Autor podepsaný jako „Dr. Petr Hilas“ tedy lže, když tvrdí, že PL Bohnice je ve ztrátě několika desítek miliónů. Celková ztráta za rok 2006 činila pouze 1 822 000 Kč, tedy 0,31 % z celkového ročního objemu nákladů, zatímco celková ztráta z provozu CKI činila v tomtéž období 3 605 000 Kč, tedy bez CKI by PL Bohnice měla kladný výsledek ve výši 1 783 000 Kč. „Hilas“ odkazuje na stránku www.cmhcd.cz, z toho soudím, že ať už je jméno pisatele jakékoliv, rekrutuje se z kruhů blízkých „Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví“, za které nyní mluví i bývalý ředitel PL Bohnice. Jde o nekritické propagátory tzv. „komunitní péče“ i tam, kde jsou její metody nedostatečné nebo nevhodné.

Další zajímavá tvrzení dodal týdeníku Reflex MUDr. Petr Příhoda (BUMERANG - KDYŽ SE PEROU PSYCHIATŘI, Reflex č. 36/2007). Ten se ohrazuje proti tvrzení J. X. Doležala, že CKI bylo „unikátním zařízením pro psychotiky“. Toto tvrzení bylo ovšem převzato od šéfa dr. Příhody dr. Martina Jarolímka, který toto nepravdivé tvrzení uplatnil i v televizním pořadu, a po něm ho opakovala také organizátorka petice ministrovi dr. Antončíková. Dr. Příhoda dále popírá opakované lživé tvrzení svých „komunitních“ kolegů, že hospitalizace v CKI byla anonymní. Dále tvrdí, že v CKI pobýval na lůžku pacient „skutečně dobrovolně… pokud se jeho stav nezhoršil natolik, že by vyžadoval nedobrovolnou hospitalizaci v léčebně.“ Proto se prý v CKI necítil zbaven svobody, „jak tomu bývá v léčebně“. Dr. Příhoda na rozdíl od dr. Jarolímka v CKI opravdu pracoval. Nepracoval ale zřejmě v jiném oddělení PL Bohnice, jinak by věděl, že i tam je pacient dobrovolně, pokud není nutná nedobrovolná hospitalizace, při níž se cítí být zbaven svobody, protože je zbaven svobody, pokud mu jeho stav umožňuje chápat vlastní situaci. Dr. Příhoda tedy neví, že mezi PL Bohnicemi (CKI) a PL Bohnicemi (ostatní oddělení) není rozdíl. Obviňuje mě z „manažerské neschopnosti“ poukazem na rozdíl mezi „skutečně vykonanou a pojišťovnám účtovanou prací“. Doufám, že ví, že pojišťovny uhradí skutečně vykonanou práci, pouze pokud je jim vykázána a pokud ji vůbec vykázat lze. Pracovníci CKI mi tvrdili a tvrdí, že vykazují vše, co se vykázat dá, a je jim líto, že to nepokryje náklady.

Jak už to bývá, oněch 3 602 000 Kč, které byly pro léčebnu ztrátou, byly pro některé zase příjmem. Oněch 12 externistů (včetně dr. Příhody), jimž nebyla prodloužena smlouva, si tedy nepřivydělá. Chápu, že jsou naštvaní, ale lhát by neměli, není to pěkné.

MUDr. Ivan David, CSc., ředitel PL Bohnice
Více...

pondělí 6. srpna 2007

Tvrzení, že lékaři potlačují lidská práva pacientů, je třeba nejdřív dokázat

Článek mladého právníka Mgr, Záhumenského „Je správné, pokud práva občanů omezují moc lékařů“, 31.7.2007 je nemravný, protože je nekorektní. Obsahuje vážná obvinění, ale žádné důkazy. I kdyby našel jediný případ potlačování lidských práv pacienta lékařem, neopravňovalo by ho to k paušálnímu odsudku. V jiném článku jsem poukázal ( "Žádní zdraví v psychiatrických léčebnách nejsou", 16.7.2007) na jeho prázdná slova, když halasně prohlásil, jak čeká na vhodný případ aby mohl dát českou psychiatrii k mezinárodnímu soudu. To bylo před 15 měsíci. Za tu dobu by průměrný sup zemřel hlady. Záhumenského organizace, jak jsem poukázal dříve, jsou však vykrmovány nadacemi i státními orgány, aniž by někdo zkoumal koho a za co to živí.

Pan Záhumenský neříká nic konkrétního a jako právník ví proč.

Vyhýbá se dokazování svých tvrzení, konkrétní nařčení by dokazovat musel a vystavoval by se riziku stíhání. Proto se skrývá v mlze nejasných obecných obvinění.

Pan Záhumenský se jakoby opírá o stanoviska Výboru pro lidská práva OSN. Jenže i ta jsou mlhavá.

Tak jako i v tomto případě jsou kritici často prosti základní znalostí o problému, jehož řešení napadají. Pan Záhumenský nerozumí věcným problémům oboru psychiatrie a předpokládám, že ho to vůbec netrápí.

Vezměme jím prezentovaná obvinění popořádku:

1) Při nedobrovolné hospitalizaci má být „diagnóza duševní poruchy nepochybně prokázána“, nestačí prý, že osoba „jeví známky duševní poruchy“ (…a současně je nebezpečný sobě nebo jinému). Pan Záhumenský asi neví, že existují symptomy, syndromy a „nosologické jednotky“ (nemoci). Zřejmě nechápe rozdíl mezi pojmy „porucha“ a „choroba“. Že jde o poruchu, je prokázáno, je-li přítomen symptom či syndrom. To je „jasná diagnóza duševní poruchy“, tedy „jeví známky duševní poruchy“. Je však možné, že v tu chvíli není jasné, o kterou nosologickou jednotku jde, tedy jakou nemocí vlastní osoba trpí. Je však jasné, že nějakou ano. V případě některých symptomů není omyl zcela vyloučen, takové symptomy nejsou nikdy pro přijetí k hospitalizaci rozhodující.

V psychiatrii stejně jako v jiných lékařských oborech není vždy nosologická diagnóza jasná, ačkoli symptomy patologie jsou prokázány. Jedna choroba může mít různé symptomy a jeden symptom může patřit k různým chorobám. Máme tedy pacienta, který nepochybně jeví známky duševní poruchy i když třeba hned nevíme jistě, proč napadl v restauraci nožem jiného hosta a policistům se jeho chování zdálo velmi divné. Hypotetický pacient jeví známku duševní poruchy, protože je patrný persekuční blud. Nevíme, zda jde o součást odvykacího syndromu závislého na stimulanciích nebo třeba projev psychózy „schizofrenního okruhu“.

Protože však nevíme jistě o jakou jde chorobu (možná obě současně), ale pouze „jeví známky duševní poruchy“, pacienta bychom podle Záhumenského k hospitalizaci nedobrovolně přijmout neměli, ačkoli je splněna podmínka, že je nebezpečný jiným.

Nebo vidíme člověka, který byl nalezen při sebevražedném pokusu. Nejsme si ale jisti, je-li depresivní, což je duševní porucha. Možná se věšel proto, že má velké bolesti při rakovině, kterou již nelze léčit, nic pěkného ho tedy nečeká. V tom případě jde o biickou, nikoli patickou sebevraždu, pak jedná rozumně, po zralé úvaze, bez duševní poruchy.

Podle pana Záhumenského bychom ho neměli přijímat k hospitalizaci, protože si nejsme jisti, je-li depresivní- porucha není nepochybně prokázána. Když se podle pana Záhumenského někdo „rozčílí“ nebo „je vyveden z míry“ neznamená, jak se pan Záhumenský mylně domnívá, že „jeví známky duševní poruchy“.

To je dětinská představa laika, který by chtěl soudit odborná stanoviska. Pokud se člověk rozčílí přiměřeně na přiměřený podnět a po přiměřené době se přiměřeně uklidní - přičemž jsme krajně velkorysí v tom, co je „přiměřené“, nejde jistě o „patický afekt“, tedy symptom duševní poruchy.

Je-li někdo „vyveden z míry“, pak rozhodně záleží na tom, jakým podnětem a jak mnoho je „vyveden z míry“ a jak se mu to projevuje. Má-li pocit, že se na něj náhodný kolemjdoucí šklebil, a proto podpálil v ulici čtyři auta, lze jistě konstatovat, že byl „vyveden z míry“, reagoval však kvalitativně i kvantitativně nepřiměřeně na podnět a asi vyvolá podezření, že by mohlo jít o duševní poruchu.

2) Pan Záhumenský tvrdí, „že osobní integrita lidí je narušována tím, že jsou drženi v psychiatrickém zařízení a léčeni proti své vůli“. Neviděl jsem nikoho, jehož „osobní integrita“ by byla narušena držením v psychiatrickém zařízení proti jeho vůli. Lidé z toho bývají rozmrzelí, někdy proti tomu protestují, ale nikdy tím není „narušena jejich osobní integrita“. To je naprostý nesmysl!!

Přestože jsou léčeni nedobrovolně, protože jsou nebezpeční sobě nebo okolí a protože to jinak nejde, jejich stav se vlivem léčení byť i nedobrovolného v 99% případů zlepšuje, takže lze hospitalizaci posléze změnit na dobrovolnou a pacienta propustit většinou do ambulantní péče.

V onom jednom procentu by ke zlepšení nedošlo, pokud by hospitalizován nebyl, a je morální povinností zdravotníků se o zlepšení stavu nemocného alespoň pokusit. Některá onemocnění jsou nevyléčitelná a nemocní při nich mohou být nebezpeční sobě nebo okolí. Jejich „osobní integrita“ může být během hospitalizace stále více narušena, nikoli však vlivem držení v psychiatrickém zařízení, ale vlivem choroby. Pokud pan Záhumenský jasně nedoloží aspoň jeden případ „narušení osobní integrity vlivem držení v psychiatrickém zařízení“, měl by se rozhodně podobných výroků zdržet.

3) Pan Záhumenský hovoří o „zarážející nefunkčnosti soudů“, což se snaží doložit tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 (který se zabývá posuzováním „souladu se zákonnými důvody“ v případě nedobrovolných přijetí do Psychiatrické léčebny v Bohnicích), ani jednou z 1655 případů za roky 2005 a 2006 nekonstatoval, že by přijetí nebylo v souladu se zákonnými důvody.

Pan Záhumenský by měl vědět, že úkolem soudu není za každou cenu dokazovat nezákonnost postupu, ale zkoumat, zda je postup v souladu se zákonnými podmínkami. Jako ředitel zmíněného zařízení tento výsledek interpretuji tak, že lékaři ústavu ani jednou nepřijali nedobrovolně pacienta bez splnění zákonných podmínek.

Pan Záhumenský však ani jeden opačný případ nedoložil, takže nemá na zpochybňování postupu soudu právo. Jediný případ, kdy mu dal odvolací soud za pravdu, jsem popsal ve výše citovaném článku. Jsem si jist že přezkoumání postupu odvolacího soudu v tomto případě nemůže nevést ke zrušení rozsudku. Jestli je někdo nefunkční, pak jsou to organizace pana Záhumenského, které nedoložily nic ze svých tvrzení.

4) Nikdy jsem netvrdil, že potřebujeme v psychiatrii zrovna síťová lůžka, jak se mi snaží podsunout pan Záhumenský. Ostatně v současné době nepoužíváme v PL Bohnice ani jediné. To co nutně potřebujeme, jsou omezovací prostředky. Mohou být i jiné než síťová lůžka. V západní Evropě se více používají izolační místnosti. Pacient se tam zavře a může tam řvát a zuřit a oddělení tím neruší. Je ovšem izolován sociálně, zatímco ze síťového lůžka může komunikovat.

Pokud by hrozilo sebepoškození (což v síťovém lůžku hrozí málo, může být v izolaci ještě přikurtován (připoután řemeny k lůžku). V tom případě se nemůže ani podrbat a je ohrožen mnoha riziky. V síťovém lůžku se může dost volně pohybovat.

Když na loňském psychiatrickém sjezdu ve Špindlerově Mlýně měli přítomní psychiatři a kliničtí psychologové v anketě hlasovat, čemu by dali přednost, pokud by jako neklidní pacienti měli být omezeni, většina hlasovala pro síťová lůžka, méně pro izolaci, nejméně pro kurtování

V některých zemích se při neklidu dává přednost držení několika svalnatými ošetřovateli. Personál je však nákladný, nemůžeme si ho dovolit. Přání pana Záhumenského jako možného pacienta by i v případě jeho masivního neklidu mělo být respektováno, měl by být raději přkurtován nebo v izolaci. či zalehnut metrákovými chlapy.

5) Pan Záhumenský se přimlouvá za léčení nemocných v komunitě, aby nebyli vytrhováni se svého přirozeného prostředí. Pacienti, kteří jsou vyléčeni, nebo je jejich stav značně zlepšen se do svého sociálního prostředí z psychiatrické léčebny vracejí. Takových je naprostá většina.

Někteří však vlivem choroby (nikoli pobytu na psychiatrii, jak se snaží tvrdit pan Záhumenský) ztratí schopnost se v kvalitním sociálním prostředí udržet. Stávají se bezdomovci, jsou zneužíváni nebo parazitují na okraji společnosti. Alternativou je v ČR pobyt v psychiatrické léčebně, protože specializovaných sociálních zařízení je málo.

To však není vina psychiatrů. Do ambulantních komunitních zařízení mohou docházet jen ti, kteří jsou docházení schopní a mají odkud docházet. Ostatní potřebují pobytové služby, jinak jim hrozí bezdomovectví.

Tyto služby jsou drahé. Jejich zřizování míval za povinnost stát, nyní není taková povinnost v ČR nikomu uložena. Čeká se, až to vyřeší trh. Existuje domněnka, že se bezdomovci stanou koupěschopnou poptávkou sociálních zařízení. V západní Evropě mají tuto povinnost uložena města nebo územně správní celky, dávno vědí, že trh to nevyřeší.

6) Velmi dojemná je poznámka pana Záhumenského, že se „nelze vymlouvat na nedostatek peněz“. Zajímalo by mě , jak chce vytvořit nákladné služby zdarma. V souvislosti s Centrem krizové intervence jsem v tom směru dostal řadu podnětných rad, ale stále mi to není jasné. Organizace pana Záhumenského má výsledky velmi chabé, ale peněz spotřebuje hodně. Měl by ukázat, že to umí i naopak.

7) Centrum krizové intervence je údajně „preventivně zaměřeno“, že skutečně také preventivně působí, pokud vím, nikdo nedokázal.

8) Pokud jde o protiprávní sterilizace, není možné o věci diskutovat, neboť je celá věc přikryta povinnou mlčenlivostí. Podle informací, které mám od člena komise, která věc posuzovala na půdě státní správy, veřejnost by se na případ dívala docela jinak, kdyby nějaké informace měla - krom soudního verdiktu. Skutečný stav věcí je zřejmě důvod, proč poškozené vysoudily pouze omluvu.

9) Pan Záhumenský píše o „nadužívání omezování způsobilosti k právním úkonům“. Rád bych věděl, čím by toto tvrzení chtěl doložit. Ostatně pokud by byla někomu „nadměrně omezena způsobilost k právním úkonům“, učinil by tak soud, nikoli tedy „zdravotnictví“, takže to pan Záhumenský nemůže pokládat za důkaz, že „ve zdravotnictví není něco v pořádku“

10) Podle pana Záhumenského „chybí kvalitní vzdělávání zdravotníků v oblasti lidských práv“. Podle jakého kritéria tak usuzuje? Podle toho, že sám není školitelem? Nijak nedoložil, že jsou lidská práva zdravotníky porušována.

11) Lékaři moc nad pacienty mají. Mohou je léčit, protože to umějí. Snaha pana Záhumenského doložit, že své moci zneužívají, zatím vyznívá naprázdno.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

Má to cenu, ale jen konkrétně - a s důkazy

Na klinice vládly sestry. Těžko někdy zapomenu případ, kdy pacientka zvonila na sestru, že „potřebuje na stolici“. Jako medik- pomocná sestra jsem se zvedl, abych podal mísu. Sestra mě ale chytila za ruku: „Teď tam nemůžeš, to by si zvykly nás honit, musíš chvíli počkat…“. Před uplynutím chvíle ale zazvonil zvonek znovu: „Já jsem se pokálela…“, plakala pacientka. Zvedal jsem se, abych provedl očistu na lůžku, ale sestra mě zase výchovně chytila za ruku: „Posrala se baba, tak ať si v tom poleží!“.
Praxe mediků v roli ošetřovatelského personálu má hluboký smysl. Prostě jsem se rozhodl, že jako lékař něco podobného nepřipustím. Jako mladý lékař na klinice jsem zahlédl sestru před důchodem, jak dává facku dementní stařence. Zavolal jsem jí na ošetřovnu, abych jí ostře domluvil. Jenže asi za dvě minuty z ošetřovny vyběhla a křičela: „Vošahávat mě teda nebudete…“.


Místo sloupku nebo fejetonu by bylo účinnější k potlačení nepravostí napsat oznámení o zjištění skutečností nasvědčujících podezření za spáchání trestného činu nebo si stěžovat na jiném vhodném místě. Jenže slušný člověk přece není žádný udavač, chce si jenom bez rizika zanadávat. A hlavně o nápravu věcí ani o pravdivý obraz světa mu nejde. Chce být rozhořčen nad nepravostí, aby mu jeho rozhořčení přineslo pocit, oč on sám je lepší. O to ve skutečnosti jde. Nikoli vyhrát (nad nepravostí), ale zúčastnit se (všeobecného rozhořčení). Z takové nekonkrétní kritiky profitují lidé, kteří toho mnoho neumějí a chybí jim odvaha postavit se aktivně k řešení. Z „blbé nálady“ neprofituje společnost, neboť krom upevnění stereotypu se planou kritikou nedokáže nic. Příčiny se od nepaměti hledají ve všeobecném úpadku mravů, ačkoli plané stížnosti jsou jejich součástí. Jsem přesvědčen, že zbabělost je neslučitelná se slušností, že ke slušnosti nutně patří odvaha, povinnost osobně a konkrétně se postavit proti nepravostem.
(Reakce na články „Vždyť to stejně nemá cenu“ BL 3. 8. 07, "Pacienti jen obtěžují", BL 2. 8. 07, "Výchovou k neúctě v českém zdravotnictví", BL 3. 8. 07).

Strašně se mi nelíbí všechny oblíbené stereotypy a obecné stížnosti s nimi často související. Trvám na tom, že dozví-li se někdo o nějaké nepravosti, má právo a povinnost se obrátit na orgány, které jsou určeny k přezkoumávání a řešení stížností, případně na orgány činné v trestním řízení a to i přesto, že budou možná nečinné. Jenže lidé si chtějí popovídat, postěžovat si a případně i lehce exhibovat při prezentaci svých poznatků drsnou formou v hospodě nebo vybroušeným stylem v eseji či nějakém žurnalistickém literárním útvaru.

Místo občanské odvahy jen slyšíme přežvykovat stereotypy, že policajti berou úplatky, politici lžou, novináři jsou hlupáci…. Židi nám ukřižovali Ježíška a komunisti žerou malý děti… Každá přehnaná generalizace hraničí s blbostí. Ve zmíněných výrocích chybí kvantifikátor. K těmto výrokům patří kvantifikátor „existenční“, tedy „existuje (nejméně jeden) politik, který lže“, nikoli kvantifikátor „obecný“, který připisuje vlastnost všem.

Obecné stížnosti, které jsem si v úvodu zmíněných článcích přečetl, mě značně otrávily. Jsem zdravotník a házení všech zdravotníků do jednoho pytle vnímám jako sprosťáctví. Samozřejmě vím, že zdravotnictví ve své praxi zdaleka není prosto chyb. A chyby jsou viditelnější než v některých jiných oblastech, protože zdravotnictví patří k oborům, které jsou denně konfrontovány s veřejností (podobně jako v případě policistů, politiků nebo novinářů…).

Jako student na praxi v ošetřovatelství jsem se setkal na jedné pražské klinice s velmi nežádoucí praxí. Na klinice vládly sestry. Těžko někdy zapomenu případ, kdy pacientka zvonila na sestru, že „potřebuje na stolici“. Jako medik- pomocná sestra jsem se zvedl, abych podal mísu. Sestra mě ale chytila za ruku: „Teď tam nemůžeš, to by si zvykly nás honit, musíš chvíli počkat…“. Před uplynutím chvíle ale zazvonil zvonek znovu: „Já jsem se pokálela…“, plakala pacientka. Zvedal jsem se, abych provedl očistu na lůžku, ale sestra mě zase výchovně chytila za ruku: „Posrala se baba, tak ať si v tom poleží!“. Praxe mediků v roli ošetřovatelského personálu má hluboký smysl. Prostě jsem se rozhodl, že jako lékař něco podobného nepřipustím. Jako mladý lékař na klinice jsem zahlédl sestru před důchodem, jak dává facku dementní stařence. Zavolal jsem jí na ošetřovnu, abych jí ostře domluvil. Jenže asi za dvě minuty z ošetřovny vyběhla a křičela: „Vošahávat mě teda nebudete…“. Za třicet let bych mohl uvést mnoho podobných příhod…

Ale není to marný. Naopak, je nutné bojovat a ne si stěžovat na místech, kde řeči jsou plané. Jako ředitel nemocnice musím prošetřovat stížnosti, ale dostávám také nemálo děkovných dopisů. Občas se zdravotník opravdu nechová správně a narazí na člověka, který si stěžuje a občas také stěžovatelé zjevně lžou. Nedávno mi stěžovatelka (psycholožka) napsala stížnost v níž se rozhořčovala nad tím, že zdravotníci na její matku mluví zbytečně nahlas, když matka dobře slyší, nebo že dobře ví, co si sanitář o její matce asi myslí a na závěr napsala, že požádala ošetřující lékařku o okamžité propuštění její matky a je šokována skutečností, že lékařka jí chtěla okamžitě vyhovět, přestože stav její matky vyžaduje další péči… Výjimečně se ukáže, že podezření jsou oprávněná. Za dva roky jsem dvakrát podepisoval okamžité propuštění zaměstnance. Na 900 zdravotníků to není vysoké číslo. Jsou zdravotnická zařízení, kde není dobrá péče, ale tvrdit obecně, že praxe ve zdravotnictví je špatná, to není korektní. Personál v PL Bohnice je velmi kvalitní. Není to moje zásluha, je to tak díky mnoha letům soustředěného úsilí mnoha vedoucích pracovníků, kteří špatnou praxi netolerují. Kontrola v krajských ústavech národního zdraví byla zrušena v roce 1991 a dodnes nebyla dostatečně nahrazena jiným důkladným systémem, ale řada kontrolních mechanizmů existuje na úrovni centrální, krajské, na úrovni stavovských orgánů, prostřednictvím občanských sdružení, funguje policie, fungují soudy a každá nemocnice má lepší nebo horší systém vlastní kontroly.

Když někdo chce psát o selhání zdravotníků, pak ať nepíše kdy, kde a co se stalo (avšak musí zároveň poskytnout věcné důkazy, dokumenty či audio nebo video nahrávku, protože v českém prostředí by se jinak vystavil hrozbě žaloby za pomluvu, pozn. red.). Když nemá odvahu to napsat, ať mlčí.
Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

čtvrtek 2. srpna 2007

Praha chce od státu zdravotní službu, platit ale nehodlá- Tance kolem „Centra krizové intervence“


Všichni kritici omezení provozu Centra krizové intervence mají možnost provozovat krizové centrum zdarma, pokud tvrdí, že ekonomická ztráta není důležitá.
Náměstek ministra zdravotnictví zaujal na schůzce na Magistrátu hl.m. Prahy 17. 7. 2007 v 12.15 hod. stanovisko, že činnost CKI lze obnovit, pokud bude nalezen nový zdroj financování za služby, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Ani starší, ani nová v červnu 2007 ministrem zdravotnictví Dr. Julínkem podepsaná zřizovací listina PL Bohnice nepředpokládá provozování krizového centra v PL Bohnice. Pro Ministerstvo zdravotnictví je rozhodující ekonomická stabilita jím zřizované PL Bohnice. Tu se daří udržet i přes růst cen práce a dalších vstupů.
Záleží pouze na primátoru Bémovi, rozhodne-li se objednat služby nehrazené pojišťovnami v PL Bohnice, nebo je zajistí v RIAPSu zřizovaném hl.m. Prahou.


Rozhodnutí o omezení provozu CKI předcházela snaha o získání dodatečných zdrojů
Provoz CKI je od počátku vysoce ztrátový, protože většina činností není a v současné době ani nemůže být hrazena zdravotními pojišťovnami. Většina klientů těchto služeb netrpí duševní chorobou, ale má problémy se vyrovnat s náročnými životními situacemi. Tyto služby v zahraničí zajišťují komunity, hlavně velká města. Při řešení ztrátovosti se na prvém místě nabízela možnost dohody s městem. Ředitel PL Bohnice usiloval o schůzku s primátorem Bémem. Termín stanovený v listopadu 2006 na 5. březen 2007 primátor zrušil, v termínu 4. června primátor ani neoznámil, že vůbec nebude v Praze. Po omezení provozu CKI v červnu 2007 primátor veřejně prohlásil, že uvažuje o finanční podpoře činnosti CKI, na schůzce, kterou svolal na 18. 6. za zavřenými dveřmi oznámil, že město rozhodně žádné peníze na CKI neposkytne.

Ředitel zařízení zřizovaného státem musí dbát o dosažení vyrovnaného hospodaření. Již v roce 2006 a znovu v roce 2007 byly zákonnými úpravami zvýšeny mzdy a změněno zařazení pracovníků do tarifních tříd, zdravotní pojišťovny si vynutily zvýšení počtů personálu a změny kategorií pracovníků na nákladnější, růst úhrad však byl jen nepatrný. Nezbývalo než přijmout zásadní opatření k zabránění deficitu v ekonomické bilanci. PL Bohnice, hrozil až třicetimiliónový schodek na konci roku 2007. Řadou přijatých opatření se podařilo dosáhnout vyrovnané bilance v pololetí 2007(+ 0,3 mil. Kč) a je reálná šance, že se vyrovnané hospodaření podaří udržet do konce roku (i když prázdninový provoz přináší obvykle vyšší ztráty). K přijatým opatřením patřilo i zrušení poskytování služeb, které nikdo nehradí. Ředitel PL Bohnice rozhodl o uzavření lůžkového oddělení CKI s obložností 27% (!!) a duplicitní čtyřiadvacetihodinové služby na CKI. Lékaři a psychologové v celodenní službě, což odpovídá 3 plným úvazkům denně poskytovali služby odpovídající 0,45 úvazku. Tyto činnosti byly nahrazeny péčí na jiném otevřeném oddělení a poskytováním poradenských služeb v centrálním příjmovém pavilónu se čtyřiadvacetihodinovou službou. Fakticky tedy byly zrušeny pouze dlouhé noční pohovory.

Ztrátovost CKI se snížila zatím asi ze 300 000.- měsíčně asi na 80 000.- (odhad za červen a červenec).

V pondělí 16. 7. svolal na 17. 7. od 12.15 hod. primátor Bém na Magistrátu hl.m. Prahy schůzku k problematice CKI za přítomnosti ekonomického náměstka PL Bohnice Ing. Hese, radního pro zdravotnictví Pešáka a 1. náměstka ministra zdravotnictví Bc. Šnajdra. Ing. Hes vyjádřil připravenost PL Bohnice provozovat krizovou intervenci, pokud někdo bude financovat ztrátu z této činnosti a Bc. Šnajdr přislíbil provozování CKI v původním rozsahu, pokud bude nalezen jiný zdroj financování činností nehrazených ze zdravotního pojištění.

Pokrytectví a lži v kritice omezení provozu CKI
V současné době rozhoduje Magistrát hl. m. Prahy o zrušení pohotovostní služby v hlavním městě a jejím částečném nahrazení Záchrannou službou. Magistrát při tom argumentuje ekonomickými důvody. Současně se neostýchá kritizovat úsporná opatření v PL Bohnice a argumentovat sníženou dostupností služeb.

Omezení provozu kritizovala také Psychiatrická společnost ČLS, ačkoli její předseda prof. Raboch musí vědět, že na jím řízené Psychiatrické klinice byla již v devadesátých letech z ekonomických důvodů zrušena Linka důvěry, která tam fungovala od roku 1965. Prof. Raboch může přemlouvat ředitele nemocnice Dr. Břízu, aby znovu provozoval Linku důvěry, kterou nemocnice pro ztrátovost zrušila.

Omezení provozu nekvalifikovaně kritizují pracovníci různých ambulantních služeb, kteří na rozdíl od PL Bohnice dostávají dotace od Magistrátu hl.m. Prahy. Nikdo všem těmto kritikům nebrání, aby provozovali CKI sami a dosahovali tak ekonomických ztrát. Kupodivu se o to nesnaží…

Hl.m. Praha provozuje řadu let centrum krizové intervence RIAPS, které je rovněž značně ztrátové a je tedy pochopitelné, že nemá zájem tyto služby rozšiřovat, ale chce je ponechat na bedrech státního zařízení. Není tedy pravda to, co uvedly některé sdělovací prostředky, že RIAPS začal místo CKI provozovat služby nově rozhodnutím města. Klienti se sami rozhodují, kam se obrátí. Není tedy pravda, že by se osoby, které mají problémy se vyrovnat s náročnými životními událostmi, neměli kam jít. Pouze s dlouhými nočními rozhovory se musí obrátit na RIAPS, pokud jejich stav nevyžaduje psychiatrickou hospitalizaci.

Není pravda, že se pobytem na lůžcích CKI předešlo hospitalizaci v léčebně, neboť tato lůžka byla lůžky léčebny. Není pravda (jak tvrdí Dr. Jarolímek), že tyto pobyty byly anonymní. Samozřejmě nebyly. Není pravda že se zrušením těchto lůžek ztratila možnost krátkodobých hospitalizací. Jedno a dvoudenních hospitalizace v CKI tvořila jen nepatrný podíl všech jedno a dvoudenních hospitalizací v PL Bohnice.

Není pravda, že CKI bylo „unikátním zařízením pro psychotiky (schizofreniky)“, jak opakovaně tvrdí Dr. Jarolímek s tím, že RIAPS je pro neurotiky. Jednak se klienti obracejí na zařízení, aniž by uvažovali o vlastní diagnóze, jednak psychózy tvoří v CKI jen nepatrný zlomek diagnóz, konkrétně z ambulantně vyšetřeních tvoří 7%, z hospitalizovaných 15,5%. Deprese tvoří z ambulantních 15,5%, z hospitalizovaných 17%, neurózy a reakce na stres z ambulantních 54,6%, z hospitalizovaných 193 osob za rok 2006 53,4%.

Petice několika ambulantních psychiatrů, která se obrací na ministra se žádostí o zachování CKI, vlastně žádá, aby státní zařízení poskytovalo služby bez úhrady. Podle organizátorky petiční akce ambulantí lékařky Dr. Antončíkové v Praze neexistuje síť služeb „v případě potíží psychického charakteru“. Při tom tuto síť mají tvořit právě ambulantní psychiatři. Dr. Antončíková také v červnu uvedla, že „tuto službu samozřejmě nikdo nehradí a její ztrátovost je nabíledni“. Svoje skvělé vědomosti dokázala také „odhadem“, že „ztráty z CKI tvoří nejvýše 3% z celkové ztráty léčebny“. PL Bohnice však měla v roce 2006 ztrátu 1,7 mil. Kč, přičemž z CKI 3,5 mil. Kč, bez CKI by byla naopak 1,8 mil. Kč v plus. Podle Antončíkové „odhadu“ by měla léčebna ztrátu 117 mil Kč. Někteří ambulantní psychiatři, kteří podepsali petici zaslanou na Ministerstvo zdravotnictví před tím napadli Ministerstvo zdravotnictví kvůli souhlasnému stanovisku s omezením nehrazených služeb v CKI. Například Dr. Zajíc zaslal dopis ministrovi, v němž mu vytýká omezení provozu CKI „posvěceného Vaším ministerstvem“. Podle Dr. Lorence stanovisko ministerstva „hraničí se středověkým tmářstvím“ a navrhl „zřídit zvláštní pavilon pro ministerské úředníky chtivé hospitalizace v léčebně.“. Dr. Beránková si stěžovala, že se David „proloboval na Ministerstvo zdravotnictví“, které pod jeho vlivem provádí „kroky zpět“ a žádala změny „ve směru civilizovaného světa“. Dr. Pfeifer napsal, že krizové centrum v Bohnicích neodpovídá moderní koncepci krizové služby a magistrátní RIAPS se podle něj „orientoval na duševně zdravou pražskou populaci“.

Nikdo z těchto samozvaných rádců neodpovídá za ekonomickou stabilitu PL Bohnice, avšak někteří z nich (Dr. Příhoda, Dr. Vidovičová, Dr. Sgallová) prezentovali v médiích naprosto nerealistická doporučení k dosažení ekonomické vyrovnanosti služeb, které nikdo neplatí.

(Perex byl jako tisková zpráva zaslán ČTK, která z něj však použila jen část první věty, dalších několik vět byl komentář redaktorky ČTK. Části takto vytvořené zprávy pak byly použity do článků v některých denících. Zprávy se v ČTK nezprostředkovávají, ale vyrábějí. Článek je tedy o tom, co se lidé nemají dozvědět.)
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 30. července 2007

Tvrzení o znepokojivém stavu lidských práv v psychiatrických ústavech se neopírá o pravdivé údaje

Tisková zpráva Ligy lidských práv a Centra advokacie duševně postižených (MDAC) – tedy zpráva Mgr. Záhumenského – poukazuje na „znepokojení“ nad vybranými lidskými právy v ČR. Mimo jiné poukazuje na to, že občan může údajně být omezen v psychiatrické nemocnici na základě pouhých známek duševní poruchy. Toto tvrzení je nepravdivé, neboť nedobrovolný pobyt uzná příslušný soud jako pobyt v souladu se zákonnými důvody pouze tehdy, je-li současně přítomna jak duševní porucha, tak i nebezpečnost osoby sobě nebo jiné osobě. Tuto skutečnost musí pan Mgr. Záhumenský jako právník znát a je zarážející, není-li známa Výboru pro lidská práva OSN.

Skutečnost, že se advokáti v detenčním řízení nesejdou s pacienty, které mají zastupovat, není problémem české psychiatrie, ale resortu spravedlnosti. „Psychiatrie“ nemá žádnou možnost je k tomu přimět. Je nanejvýš sporné, nakolik by to přispělo k lepšímu rozhodování, protože právník nemůže riziko autoagrese nebo heteroagrese posoudit. Psychiatrická zařízení mají povinnost takové pacienty přijímat a nesmějí je odmítat. Soud nenese fakticky žádnou odpovědnost za následky svého rozhodnutí v případě, že by konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro nedobrovolné držení a pacient by pak způsobil újmu sobě nebo jiné osobě. Psychiatrické ústavy nemají žádný jiný motiv k přijímání nemocných, než je zajištění péče o ně. Péče o nedobrovolně přijaté pacienty je nákladnější než péče o dobrovolně přijaté, z ekonomického hlediska je ztrátová. Psychiatrické ústavy pacienty samy nevyhledávají a „nedodávají“ si je. Pokud by se odmítáním takových pacientů nevystavovaly riziku postihu v případě újmy, byly by motivovány pacienty, kteří sami nechtějí být hospitalizováni, odmítat. Podezření, že psychiatrické ústavy bezdůvodně drží pacienty je naprosto nesmyslné.

Osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům jsou vždy pod ochranou opatrovníka, neboť s rozhodnutím soudu o omezení způsobilosti je rovněž rozhodnuto o ustanovení opatrovníka. Pokud opatrovník neplní své povinnosti, může být na základě rozhodnutí opatrovnického soudu určen jiný.

Pokud jde o síťová lůžka, případný zákaz jejich používání nevyřeší problém péče o eretické pacienty s těžkým mentálním defektem, kteří pak budou ještě více ohroženi sebepoškozením, protože úhrady od pojišťovny nestačí na zaplacení osobních nákladů pro přijetí dalšího personálu. Je otázka, zda znehybňování těchto osob úchopy, aby nemohli rozbíjet, trhat a polykat věci ve svém okolí, není rovněž „nelidským zacházením“.

Je typické, že se „lidskoprávní orgány“ zásadně nezabývají ekonomickou stránkou věci a předpokládají, že další personál je možno najímat bez finančních nákladů. Rovněž se zásadně nezabývají nedostatečnou kvalitou ubytovacího standardu, ačkoli porušuje lidské právo na soukromí. Muselo by se totiž přiznat, že by to stálo peníze, které psychiatrická zařízení nemají. Zmíněné orgány tedy neřeší skutečné problémy, ale pouze symboliku.
Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

pondělí 16. července 2007

Žádní zdraví v psychiatrických léčebnách nejsou

Na Britských listech se 13. 7. 2007 objevila zpráva, podle níž je v psychiatrických léčebnách hospitalizováno 20% zdravých lidí "CPT: Zdraví lidé jsou nuceni zůstávat v psychiatrických léčebnách" . Je to další z patrně již nekonečné řady lživých tvrzení, která se pravidelně objevují v médiích. Je tomu tak proto, že existují zájmové skupiny, které z podobných tvrzení žijí. Podrobně se jimi budu zabývat v září. Nyní uvedu jen jediný příklad - autora této konkrétní dezinformace, Mgr. Davida Záhumenského.

Samotná zpráva CPT žádné tvrzení o 20% zdravých lidí v psychiatrických léčebnách neobsahuje. Lze se tam dočíst, že blíže nespecifikovaní zaměstnanci Psychiatrické léčebny v Dobřanech připouštějí, že asi 20% pacientů léčebny by v léčebně nemuselo být. Nikde tedy není zmínka, že by tam nemuseli být, protože jsou zdraví. Nemuseli by tam být proto, že jejich stav se dlouhodobě nezlepšuje, ale jsou do té míry schopni přizpůsobení, že by mohli být jinde, pokud by bylo postaráno o jejich potřeby. Ono „jinde“ znamená buď rodinu, nebo nějakou instituci. Doma však být nemohou, neboť žádné „doma“ nemají, často nemají ani formální místo bydliště. Jiní bydliště mají, ale žít tam nemohou, například proto, že by se svými zdravými či jinak nemocnými příbuznými v tomto bydlišti nevyšli. Stali by se opět bezdomovci a velkým nebo malým obloukem by se do léčebny vrátili. V instituci však také být nemohou, protože v instituci pro ně není místo. Tato situace se od 1.1. 2007 opět zhoršila, neboť Zákon 108/2006 Sb. vede provozovatele institucí k tomu, aby si vybírali uchazeče nejmajetnější, avšak nemajetné a problematické nechávali v léčebnách. Rozhodně se nejedná o „zdravé lidi“ a nejsou nuceni setrvávat vlivem zlovůle psychiatrických léčeben jak pan Zákumenský naznačuje, ale vlivem nezájmu a neschopnosti jiných orgánů a institucí nemají kam odejít. Léčebny konají dobro tím, že se starají o lidi s těžkými duševními poruchami, kteří jsou sice nevyléčitelní, ale nemají kam jít. Pan Záhumenský naznačuje, že lépe by se o ně starali v „komunitní péči“. Otázka tedy zní, proč to nedělají? Důvodů je celá řada, objektivních i subjektivních, jisté je, že psychiatrické léčebny na tom nenesou žádnou vinu.

Výbor proti mučení
Výbor proti mučení a nelidskému zacházení má podle mezinárodní úmluvy kontrolovat ve všech zemích EU instituce, v nichž by občané mohli být takovému jednání vystaveni, protože jsou povinni se podrobit nějakému režimu institucí proti své vůli. Proto jsou vedle policie, vězeňských a sociálních zařízení kontrolována i psychiatrická lůžková zařízení, zejména léčebny, neboť kliniky a oddělení nemocnic se takových lidí rychle zbavují tím, že je posílají do léčeben. Kontrolní orgány jsou složeny z odborníků různých oborů a pocházejí z různých zemí s různou legislativou a národní tradicí. Nelze se tedy divit, že dochází k nepochopení a nedorozuměním. Členem může být, a v tomto případě i byl, psychiatr. To se ovšem na výsledku příliš neprojevilo. Komise nekonstatuje žádné závažné nálezy. To, co doporučuje, se beztak děje, nebo to nezávisí na psychiatrických léčebnách, ale například na pojišťovnách, protože pokud by více platily, bylo by možno najmout více personálu (pokud existuje na trhu práce) a zlepšit ubytovací standard zařízení. Jak vím od ředitele PL Dobřany Dr. Žižky, komisi nejvíc zajímal pedofil, dvojnásobný vrah, u něhož komise zkoumala, zda jeho kastrací nedošlo k porušení jeho lidských práv, neboť souhlas podepsal ve vězení a vznikla pochybnost, zda toto rozhodnutí bylo skutečně svobodné a bez nátlaku.

Nevím, jestli mám opravdu uvěřit, že Mgr. Záhumenský skutečně nechápe, že osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům mají tuto způsobilost omezenu právě proto, že kdyby jednali sami za sebe mohli by poškodit sebe nebo někoho jiného. Je samozřejmé, že významná část z nich je na uzavřených odděleních. Totiž tím, že psychiatrická léčebna splnila svoji povinnost a takového pacienta přijala k hospitalizaci, vzala na sebe odpovědnost za jeho bezpečnost a za bezpečnost dalších osob, jimž by ze strany takového pacienta hrozila újma. Panu Záhumenskému by nejvíce vyhovovalo, kdyby psychiatrické léčebny mohly být sankcionovány za to, že plní svoji povinnost, kdyby plněním svých povinností automaticky „poškozovaly lidská práva“ a tak by se stále advokáti mohli přiživovat na odškodňování. Proto takový zájem na legislativě, která by psychiatrické léčebny trvale stavěla do bezvýchodné situace. Dost na tom, že některé soudy již dnes takto vykládají zákony.

Tvrzení, že o přijetí do psychiatrické léčebny rozhoduje „opatrovník“ je lživé, proto je také lživé tvrzení v tiskové zprávě, že se tomu CPT podivovala.

Pokud by veřejnost viděla pacienty, kteří jsou umísťováni do síťových lůžek, nepochybně by tuto praxi chápala. Mgr. Záhumenský by ji nikdy nepochopil, neboť k chápání není motivován. Tito pacienti mají skoro vždy intelekt tak nízký, že prakticky vůbec nejsou schopni vyhovět požadavkům a tedy ani nemohou přizpůsobit své chování elementární normě. Šatstvo ze sebe strhávají, trhají ho na kusy a polykají stejně jako jiné nejedlé předměty. Při tom může dojít k jejich vážné újmě až udušení. Z jiného než síťového lůžka by mohli vypadnout a poranit se. K jiným pacientům a personálu se chovají často agresivně, kálí a močí nekontrolovaně. Síťové lůžko by bylo možno nahradit 7 pracovníky (po dvou ve 3 směnách + náhradník pro případ nemoci a dovolené). Takový počet ošetřovatelského personálu se však musí starat o zhruba třicet pacientů. Platby za ošetřovací den jsou tak nízké, že najmout více personálu nedovolují.

Ve vyjádření „Ligy“ a „MDAC“ nechybí ani blábol o neosobním prostředí „masových ústavů“. Záměrně ignoruje skutečnost, že stále stejný personál se stará o stále stejný omezený počet pacientů na jednom oddělení bez ohledu na celkový počet pacientů v ústavu. Argumentace „nadměrnou“ velikostí ústavu je asi tak stejně inteligentní, jako představa, že všichni Pražané bydlí v jednom bytě.

Mgr. Záhumenský používá tvrzení o „špatném zacházení ze strany personálu“, aniž by je jakkoli doložil. A to je přinejmenším sprosťáctví ve vztahu zaměstnancům léčeben, kteří se obětavě starají o pacienty, na rozdíl od pana Záhumenského, za nímž lze vidět hlavně účelové lži. Záhumenský stejně tak píše o „nadměrné medikaci“, aniž by něco takového prokázal a také o „používání klecových lůžek“, ačkoli odpověď na zprávu CPT schválená vládou výslovně konstatuje, že klecová lůžka se v psychiatrických léčebnách nepoužívají.

Vláda přijala již v březnu na svém zasedání stanovisko k nálezu komise Výboru proti mučení a nelidskému zacházení. V článku je na něj ostatně odkaz. Vládou schválená odpověď se vyrovnává se všemi pochybnosti a doporučeními komise a je zřejmé, že k žádnému „mučení ani nelidskému zacházení“ v českých psychiatrických léčebnách nedochází. Takový závěr ovšem panu Mgr.Záhumenskému nevyhovuje, proto ho zfalšoval ve své tiskové zprávě.

Lidská práva s.r.o.
Nemyslím, že by pan Mgr. Záhumenský byl natolik zmatený, aby se mýlil, přikláním se k hypotéze že prostě lže, protože je to pro něj výhodné. On se totiž jako řada jiných lidskými právy živí. Tak jako zbrojní průmysl potřebuje válečné konflikty, potřebují organizace, které se lidskými právy živí, buď porušování těchto práv, nebo alespoň zdání, že k němu dochází. Stejně jako zbrojní průmysl se někdy musí spokojit s pouhými lokálními konflikty a hrozbami, musí jedinci žijící z „porušování lidských práv v psychiatrii“ něco nalézat, nebo alespoň tvrdit, že něco nalezli, aby uchovali obecnou představu o vlastní důležitosti a ruka sponzorů zůstala štědrá. Pan Mgr. Záhumenský je právník a tak se zřejmě těší, že si z lidských práv údajně porušovaných na psychiatrii udělá živnost jako advokát, tak jako se to už dávno daří jeho zejména americkým kolegům. Některá nedávná soudní rozhodnutí v ČR (mimo psychiatrii) jistě pana Mgr. Záhumenského v této naději povzbuzují.

Podobně jako v jiných kategoriích občanských sdružení bývá každý s aktivistů ve více organizacích, přičemž v jedné bývá „ředitelem“, v jiných „členem“, „paradcem“, „členem dozorčího orgánu“ a podobně. Tak má každý zajištěno vícezdrojové financování své osoby. Takže dohromady asi deset aktivistů kolem lidských práv v psychiatrii participuje asi na deseti organizacích prorostlých až do státní správy.

Mgr. Záhumenský je aktivistou zejména v organizaci Liga lidských práv (založená 2003).

O ní se lze dočíst na její vlastní stránce ZDE

Zde se dočtete, jak si sedm mladíků rozdělilo za rok 2006 4 mil. Kč jen na osobních nákladech. To jistě není špatné, zvláště když je to pro většinu z nich pouhý vedlejšák.

Podrobnosti ZDE
Bylo by dobré, kdyby ti, kteří jim rozdávají peníze z veřejných zdrojů, kontrolovali jejich činnost a předkládali veřejnosti zprávy. Nic takového se neděje. Další organizací, v níž se Mgr. Záhumenský angažuje je The Mental Disability Advocacy Center.

Obě tyto organizace (tedy Mgr. Záhumenský) se podepsaly pod tiskovou zprávu otištěnou v Britských listech.

Další organizací v níž se Mgr. Záhumenský angažuje, je Public Interest Lawyers Association (PILA), která „sdružuje právníky, kteří usilují o systémové změny ve prospěch větší efektivity právních prostředků při ochraně lidských práv, veřejných zájmů a důležitých obecných hodnot“.

Na internetu lze také najít stopy rozruchu, který vytvořil Mgr. Záhumenský v dubnu 2006. Například Novinky CZ , nebo Medical Tribune , nebo Aktuálně CZ:


11.4. 2006 12:38

PRAHA - MDAC zatím po českých ústavech hledá nejvhodnějšího pacienta, na jehož případě chce u soudu dokázat, že zavírání lidí do klecí je v Česku stále zavedenou praxí. "Zatím hledáme vhodného klienta. Až ho najdeme, jsme připraveni jít do soudního sporu se státem ohledně porušování lidských práv v ústavech," řekl Záhumenský.

Aféru s klecovými lůžky rozdmýchala v roce 2004 britská spisovatelka Joanne K. Rowlingová, která v britském tisku používání klecových a síťových lůžek v České republice kritizovala. Tehdejší ministr zdravotnictví Josef Kubinyi (ČSSD) na to reagoval okamžitým zákazem klecových lůžek, za což si vysloužil velmi ostrou kritiku prezidenta republiky Václava Klause. Ten pak svolal schůzku odborníků, jejímž výsledkem byla dohoda, že klecová lůžka se i nadále budou v České republice používat, ale jen ve výjimečných případech.


Mgr. Záhumenský tedy vhodného pacienta hledá již 14 měsíců. Jistou nadějí mohl být případ pacientky, která se udusila vlastním výkalem. Magistr Záhumenský se v tom hodně angažoval. Nicméně po obrovském mediálním humbuku velká bublina tiše splaskla a po 15 měsících se pouze v jedněch novinách objevila pětiřádková zpráva, že policie i podruhé trestní oznámení odložila.

Metodu práce Mgr. Záhumenského lze demonstrovat na případu šestapadesátileté pacientky A.S., která v důsledku duševní poruchy doma dlouhodobě shromažďovala odpadky a to až do výše 1,5 m. Protože měla odpojenou elektřinu, svítila si na tomto hořlavém podloží svíčkami. Sousedé si stěžovali na nesnesitelný zápach a šířící se hmyz. Proto nechal vlastník domu za policejní asistence byt otevřít. Paní A.S. byla přivezena do psychiatrické léčebny, kde byla konstatována duševní porucha. Obvodní soud souhlasil s nedobrovolným přijetím, protože shledal, že přijetí „je v souladu se zákonnými důvody“. Posledního dne odvolací lhůty se pan Mgr. Záhumenský proti rozhodnutí obvodního soudu odvolal. Odvolací soud nepozval k líčení zástupce psychiatrické léčebny s odůvodněním, že adresu této lečebny není možné zjistit. Soud si nezajistil zdravotní dokumentaci z psychiatrické léčebny a pozval jen kamarádku pacientky z křesťanského kroužku, která potvrdila její pevné duševní zdraví. Mezitím byla pacientka dávno propuštěna, když z léčebny chodila na vycházky z nichž si na oddělení přinášela plné tašky odpadků. Na naléhání dcery byla pacientka propuštěna zpět do bytu z něhož bylo vystěhováno na skládku vše včetně záchodové mísy. Po vynesení rozsudku odvolacího soudu vyhlásil Mgr. Záhumenský v TV, že bude po psychiatrické léčebně soudně vymáhat statisícové odškodnění za újmu na lidských právech, zatímco sousedé paní A.S. v TV konstatovali, že byt je opět plný odpadků. Případ není ukončen, uvidíme, jak se bude vyvíjet.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...