MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 30. července 2007

Tvrzení o znepokojivém stavu lidských práv v psychiatrických ústavech se neopírá o pravdivé údaje

Tisková zpráva Ligy lidských práv a Centra advokacie duševně postižených (MDAC) – tedy zpráva Mgr. Záhumenského – poukazuje na „znepokojení“ nad vybranými lidskými právy v ČR. Mimo jiné poukazuje na to, že občan může údajně být omezen v psychiatrické nemocnici na základě pouhých známek duševní poruchy. Toto tvrzení je nepravdivé, neboť nedobrovolný pobyt uzná příslušný soud jako pobyt v souladu se zákonnými důvody pouze tehdy, je-li současně přítomna jak duševní porucha, tak i nebezpečnost osoby sobě nebo jiné osobě. Tuto skutečnost musí pan Mgr. Záhumenský jako právník znát a je zarážející, není-li známa Výboru pro lidská práva OSN.

Skutečnost, že se advokáti v detenčním řízení nesejdou s pacienty, které mají zastupovat, není problémem české psychiatrie, ale resortu spravedlnosti. „Psychiatrie“ nemá žádnou možnost je k tomu přimět. Je nanejvýš sporné, nakolik by to přispělo k lepšímu rozhodování, protože právník nemůže riziko autoagrese nebo heteroagrese posoudit. Psychiatrická zařízení mají povinnost takové pacienty přijímat a nesmějí je odmítat. Soud nenese fakticky žádnou odpovědnost za následky svého rozhodnutí v případě, že by konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro nedobrovolné držení a pacient by pak způsobil újmu sobě nebo jiné osobě. Psychiatrické ústavy nemají žádný jiný motiv k přijímání nemocných, než je zajištění péče o ně. Péče o nedobrovolně přijaté pacienty je nákladnější než péče o dobrovolně přijaté, z ekonomického hlediska je ztrátová. Psychiatrické ústavy pacienty samy nevyhledávají a „nedodávají“ si je. Pokud by se odmítáním takových pacientů nevystavovaly riziku postihu v případě újmy, byly by motivovány pacienty, kteří sami nechtějí být hospitalizováni, odmítat. Podezření, že psychiatrické ústavy bezdůvodně drží pacienty je naprosto nesmyslné.

Osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům jsou vždy pod ochranou opatrovníka, neboť s rozhodnutím soudu o omezení způsobilosti je rovněž rozhodnuto o ustanovení opatrovníka. Pokud opatrovník neplní své povinnosti, může být na základě rozhodnutí opatrovnického soudu určen jiný.

Pokud jde o síťová lůžka, případný zákaz jejich používání nevyřeší problém péče o eretické pacienty s těžkým mentálním defektem, kteří pak budou ještě více ohroženi sebepoškozením, protože úhrady od pojišťovny nestačí na zaplacení osobních nákladů pro přijetí dalšího personálu. Je otázka, zda znehybňování těchto osob úchopy, aby nemohli rozbíjet, trhat a polykat věci ve svém okolí, není rovněž „nelidským zacházením“.

Je typické, že se „lidskoprávní orgány“ zásadně nezabývají ekonomickou stránkou věci a předpokládají, že další personál je možno najímat bez finančních nákladů. Rovněž se zásadně nezabývají nedostatečnou kvalitou ubytovacího standardu, ačkoli porušuje lidské právo na soukromí. Muselo by se totiž přiznat, že by to stálo peníze, které psychiatrická zařízení nemají. Zmíněné orgány tedy neřeší skutečné problémy, ale pouze symboliku.
Publikováno na www.blisty.cz.