MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 6. srpna 2007

Tvrzení, že lékaři potlačují lidská práva pacientů, je třeba nejdřív dokázat

Článek mladého právníka Mgr, Záhumenského „Je správné, pokud práva občanů omezují moc lékařů“, 31.7.2007 je nemravný, protože je nekorektní. Obsahuje vážná obvinění, ale žádné důkazy. I kdyby našel jediný případ potlačování lidských práv pacienta lékařem, neopravňovalo by ho to k paušálnímu odsudku. V jiném článku jsem poukázal ( "Žádní zdraví v psychiatrických léčebnách nejsou", 16.7.2007) na jeho prázdná slova, když halasně prohlásil, jak čeká na vhodný případ aby mohl dát českou psychiatrii k mezinárodnímu soudu. To bylo před 15 měsíci. Za tu dobu by průměrný sup zemřel hlady. Záhumenského organizace, jak jsem poukázal dříve, jsou však vykrmovány nadacemi i státními orgány, aniž by někdo zkoumal koho a za co to živí.

Pan Záhumenský neříká nic konkrétního a jako právník ví proč.

Vyhýbá se dokazování svých tvrzení, konkrétní nařčení by dokazovat musel a vystavoval by se riziku stíhání. Proto se skrývá v mlze nejasných obecných obvinění.

Pan Záhumenský se jakoby opírá o stanoviska Výboru pro lidská práva OSN. Jenže i ta jsou mlhavá.

Tak jako i v tomto případě jsou kritici často prosti základní znalostí o problému, jehož řešení napadají. Pan Záhumenský nerozumí věcným problémům oboru psychiatrie a předpokládám, že ho to vůbec netrápí.

Vezměme jím prezentovaná obvinění popořádku:

1) Při nedobrovolné hospitalizaci má být „diagnóza duševní poruchy nepochybně prokázána“, nestačí prý, že osoba „jeví známky duševní poruchy“ (…a současně je nebezpečný sobě nebo jinému). Pan Záhumenský asi neví, že existují symptomy, syndromy a „nosologické jednotky“ (nemoci). Zřejmě nechápe rozdíl mezi pojmy „porucha“ a „choroba“. Že jde o poruchu, je prokázáno, je-li přítomen symptom či syndrom. To je „jasná diagnóza duševní poruchy“, tedy „jeví známky duševní poruchy“. Je však možné, že v tu chvíli není jasné, o kterou nosologickou jednotku jde, tedy jakou nemocí vlastní osoba trpí. Je však jasné, že nějakou ano. V případě některých symptomů není omyl zcela vyloučen, takové symptomy nejsou nikdy pro přijetí k hospitalizaci rozhodující.

V psychiatrii stejně jako v jiných lékařských oborech není vždy nosologická diagnóza jasná, ačkoli symptomy patologie jsou prokázány. Jedna choroba může mít různé symptomy a jeden symptom může patřit k různým chorobám. Máme tedy pacienta, který nepochybně jeví známky duševní poruchy i když třeba hned nevíme jistě, proč napadl v restauraci nožem jiného hosta a policistům se jeho chování zdálo velmi divné. Hypotetický pacient jeví známku duševní poruchy, protože je patrný persekuční blud. Nevíme, zda jde o součást odvykacího syndromu závislého na stimulanciích nebo třeba projev psychózy „schizofrenního okruhu“.

Protože však nevíme jistě o jakou jde chorobu (možná obě současně), ale pouze „jeví známky duševní poruchy“, pacienta bychom podle Záhumenského k hospitalizaci nedobrovolně přijmout neměli, ačkoli je splněna podmínka, že je nebezpečný jiným.

Nebo vidíme člověka, který byl nalezen při sebevražedném pokusu. Nejsme si ale jisti, je-li depresivní, což je duševní porucha. Možná se věšel proto, že má velké bolesti při rakovině, kterou již nelze léčit, nic pěkného ho tedy nečeká. V tom případě jde o biickou, nikoli patickou sebevraždu, pak jedná rozumně, po zralé úvaze, bez duševní poruchy.

Podle pana Záhumenského bychom ho neměli přijímat k hospitalizaci, protože si nejsme jisti, je-li depresivní- porucha není nepochybně prokázána. Když se podle pana Záhumenského někdo „rozčílí“ nebo „je vyveden z míry“ neznamená, jak se pan Záhumenský mylně domnívá, že „jeví známky duševní poruchy“.

To je dětinská představa laika, který by chtěl soudit odborná stanoviska. Pokud se člověk rozčílí přiměřeně na přiměřený podnět a po přiměřené době se přiměřeně uklidní - přičemž jsme krajně velkorysí v tom, co je „přiměřené“, nejde jistě o „patický afekt“, tedy symptom duševní poruchy.

Je-li někdo „vyveden z míry“, pak rozhodně záleží na tom, jakým podnětem a jak mnoho je „vyveden z míry“ a jak se mu to projevuje. Má-li pocit, že se na něj náhodný kolemjdoucí šklebil, a proto podpálil v ulici čtyři auta, lze jistě konstatovat, že byl „vyveden z míry“, reagoval však kvalitativně i kvantitativně nepřiměřeně na podnět a asi vyvolá podezření, že by mohlo jít o duševní poruchu.

2) Pan Záhumenský tvrdí, „že osobní integrita lidí je narušována tím, že jsou drženi v psychiatrickém zařízení a léčeni proti své vůli“. Neviděl jsem nikoho, jehož „osobní integrita“ by byla narušena držením v psychiatrickém zařízení proti jeho vůli. Lidé z toho bývají rozmrzelí, někdy proti tomu protestují, ale nikdy tím není „narušena jejich osobní integrita“. To je naprostý nesmysl!!

Přestože jsou léčeni nedobrovolně, protože jsou nebezpeční sobě nebo okolí a protože to jinak nejde, jejich stav se vlivem léčení byť i nedobrovolného v 99% případů zlepšuje, takže lze hospitalizaci posléze změnit na dobrovolnou a pacienta propustit většinou do ambulantní péče.

V onom jednom procentu by ke zlepšení nedošlo, pokud by hospitalizován nebyl, a je morální povinností zdravotníků se o zlepšení stavu nemocného alespoň pokusit. Některá onemocnění jsou nevyléčitelná a nemocní při nich mohou být nebezpeční sobě nebo okolí. Jejich „osobní integrita“ může být během hospitalizace stále více narušena, nikoli však vlivem držení v psychiatrickém zařízení, ale vlivem choroby. Pokud pan Záhumenský jasně nedoloží aspoň jeden případ „narušení osobní integrity vlivem držení v psychiatrickém zařízení“, měl by se rozhodně podobných výroků zdržet.

3) Pan Záhumenský hovoří o „zarážející nefunkčnosti soudů“, což se snaží doložit tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 (který se zabývá posuzováním „souladu se zákonnými důvody“ v případě nedobrovolných přijetí do Psychiatrické léčebny v Bohnicích), ani jednou z 1655 případů za roky 2005 a 2006 nekonstatoval, že by přijetí nebylo v souladu se zákonnými důvody.

Pan Záhumenský by měl vědět, že úkolem soudu není za každou cenu dokazovat nezákonnost postupu, ale zkoumat, zda je postup v souladu se zákonnými podmínkami. Jako ředitel zmíněného zařízení tento výsledek interpretuji tak, že lékaři ústavu ani jednou nepřijali nedobrovolně pacienta bez splnění zákonných podmínek.

Pan Záhumenský však ani jeden opačný případ nedoložil, takže nemá na zpochybňování postupu soudu právo. Jediný případ, kdy mu dal odvolací soud za pravdu, jsem popsal ve výše citovaném článku. Jsem si jist že přezkoumání postupu odvolacího soudu v tomto případě nemůže nevést ke zrušení rozsudku. Jestli je někdo nefunkční, pak jsou to organizace pana Záhumenského, které nedoložily nic ze svých tvrzení.

4) Nikdy jsem netvrdil, že potřebujeme v psychiatrii zrovna síťová lůžka, jak se mi snaží podsunout pan Záhumenský. Ostatně v současné době nepoužíváme v PL Bohnice ani jediné. To co nutně potřebujeme, jsou omezovací prostředky. Mohou být i jiné než síťová lůžka. V západní Evropě se více používají izolační místnosti. Pacient se tam zavře a může tam řvát a zuřit a oddělení tím neruší. Je ovšem izolován sociálně, zatímco ze síťového lůžka může komunikovat.

Pokud by hrozilo sebepoškození (což v síťovém lůžku hrozí málo, může být v izolaci ještě přikurtován (připoután řemeny k lůžku). V tom případě se nemůže ani podrbat a je ohrožen mnoha riziky. V síťovém lůžku se může dost volně pohybovat.

Když na loňském psychiatrickém sjezdu ve Špindlerově Mlýně měli přítomní psychiatři a kliničtí psychologové v anketě hlasovat, čemu by dali přednost, pokud by jako neklidní pacienti měli být omezeni, většina hlasovala pro síťová lůžka, méně pro izolaci, nejméně pro kurtování

V některých zemích se při neklidu dává přednost držení několika svalnatými ošetřovateli. Personál je však nákladný, nemůžeme si ho dovolit. Přání pana Záhumenského jako možného pacienta by i v případě jeho masivního neklidu mělo být respektováno, měl by být raději přkurtován nebo v izolaci. či zalehnut metrákovými chlapy.

5) Pan Záhumenský se přimlouvá za léčení nemocných v komunitě, aby nebyli vytrhováni se svého přirozeného prostředí. Pacienti, kteří jsou vyléčeni, nebo je jejich stav značně zlepšen se do svého sociálního prostředí z psychiatrické léčebny vracejí. Takových je naprostá většina.

Někteří však vlivem choroby (nikoli pobytu na psychiatrii, jak se snaží tvrdit pan Záhumenský) ztratí schopnost se v kvalitním sociálním prostředí udržet. Stávají se bezdomovci, jsou zneužíváni nebo parazitují na okraji společnosti. Alternativou je v ČR pobyt v psychiatrické léčebně, protože specializovaných sociálních zařízení je málo.

To však není vina psychiatrů. Do ambulantních komunitních zařízení mohou docházet jen ti, kteří jsou docházení schopní a mají odkud docházet. Ostatní potřebují pobytové služby, jinak jim hrozí bezdomovectví.

Tyto služby jsou drahé. Jejich zřizování míval za povinnost stát, nyní není taková povinnost v ČR nikomu uložena. Čeká se, až to vyřeší trh. Existuje domněnka, že se bezdomovci stanou koupěschopnou poptávkou sociálních zařízení. V západní Evropě mají tuto povinnost uložena města nebo územně správní celky, dávno vědí, že trh to nevyřeší.

6) Velmi dojemná je poznámka pana Záhumenského, že se „nelze vymlouvat na nedostatek peněz“. Zajímalo by mě , jak chce vytvořit nákladné služby zdarma. V souvislosti s Centrem krizové intervence jsem v tom směru dostal řadu podnětných rad, ale stále mi to není jasné. Organizace pana Záhumenského má výsledky velmi chabé, ale peněz spotřebuje hodně. Měl by ukázat, že to umí i naopak.

7) Centrum krizové intervence je údajně „preventivně zaměřeno“, že skutečně také preventivně působí, pokud vím, nikdo nedokázal.

8) Pokud jde o protiprávní sterilizace, není možné o věci diskutovat, neboť je celá věc přikryta povinnou mlčenlivostí. Podle informací, které mám od člena komise, která věc posuzovala na půdě státní správy, veřejnost by se na případ dívala docela jinak, kdyby nějaké informace měla - krom soudního verdiktu. Skutečný stav věcí je zřejmě důvod, proč poškozené vysoudily pouze omluvu.

9) Pan Záhumenský píše o „nadužívání omezování způsobilosti k právním úkonům“. Rád bych věděl, čím by toto tvrzení chtěl doložit. Ostatně pokud by byla někomu „nadměrně omezena způsobilost k právním úkonům“, učinil by tak soud, nikoli tedy „zdravotnictví“, takže to pan Záhumenský nemůže pokládat za důkaz, že „ve zdravotnictví není něco v pořádku“

10) Podle pana Záhumenského „chybí kvalitní vzdělávání zdravotníků v oblasti lidských práv“. Podle jakého kritéria tak usuzuje? Podle toho, že sám není školitelem? Nijak nedoložil, že jsou lidská práva zdravotníky porušována.

11) Lékaři moc nad pacienty mají. Mohou je léčit, protože to umějí. Snaha pana Záhumenského doložit, že své moci zneužívají, zatím vyznívá naprázdno.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

Má to cenu, ale jen konkrétně - a s důkazy

Na klinice vládly sestry. Těžko někdy zapomenu případ, kdy pacientka zvonila na sestru, že „potřebuje na stolici“. Jako medik- pomocná sestra jsem se zvedl, abych podal mísu. Sestra mě ale chytila za ruku: „Teď tam nemůžeš, to by si zvykly nás honit, musíš chvíli počkat…“. Před uplynutím chvíle ale zazvonil zvonek znovu: „Já jsem se pokálela…“, plakala pacientka. Zvedal jsem se, abych provedl očistu na lůžku, ale sestra mě zase výchovně chytila za ruku: „Posrala se baba, tak ať si v tom poleží!“.
Praxe mediků v roli ošetřovatelského personálu má hluboký smysl. Prostě jsem se rozhodl, že jako lékař něco podobného nepřipustím. Jako mladý lékař na klinice jsem zahlédl sestru před důchodem, jak dává facku dementní stařence. Zavolal jsem jí na ošetřovnu, abych jí ostře domluvil. Jenže asi za dvě minuty z ošetřovny vyběhla a křičela: „Vošahávat mě teda nebudete…“.


Místo sloupku nebo fejetonu by bylo účinnější k potlačení nepravostí napsat oznámení o zjištění skutečností nasvědčujících podezření za spáchání trestného činu nebo si stěžovat na jiném vhodném místě. Jenže slušný člověk přece není žádný udavač, chce si jenom bez rizika zanadávat. A hlavně o nápravu věcí ani o pravdivý obraz světa mu nejde. Chce být rozhořčen nad nepravostí, aby mu jeho rozhořčení přineslo pocit, oč on sám je lepší. O to ve skutečnosti jde. Nikoli vyhrát (nad nepravostí), ale zúčastnit se (všeobecného rozhořčení). Z takové nekonkrétní kritiky profitují lidé, kteří toho mnoho neumějí a chybí jim odvaha postavit se aktivně k řešení. Z „blbé nálady“ neprofituje společnost, neboť krom upevnění stereotypu se planou kritikou nedokáže nic. Příčiny se od nepaměti hledají ve všeobecném úpadku mravů, ačkoli plané stížnosti jsou jejich součástí. Jsem přesvědčen, že zbabělost je neslučitelná se slušností, že ke slušnosti nutně patří odvaha, povinnost osobně a konkrétně se postavit proti nepravostem.
(Reakce na články „Vždyť to stejně nemá cenu“ BL 3. 8. 07, "Pacienti jen obtěžují", BL 2. 8. 07, "Výchovou k neúctě v českém zdravotnictví", BL 3. 8. 07).

Strašně se mi nelíbí všechny oblíbené stereotypy a obecné stížnosti s nimi často související. Trvám na tom, že dozví-li se někdo o nějaké nepravosti, má právo a povinnost se obrátit na orgány, které jsou určeny k přezkoumávání a řešení stížností, případně na orgány činné v trestním řízení a to i přesto, že budou možná nečinné. Jenže lidé si chtějí popovídat, postěžovat si a případně i lehce exhibovat při prezentaci svých poznatků drsnou formou v hospodě nebo vybroušeným stylem v eseji či nějakém žurnalistickém literárním útvaru.

Místo občanské odvahy jen slyšíme přežvykovat stereotypy, že policajti berou úplatky, politici lžou, novináři jsou hlupáci…. Židi nám ukřižovali Ježíška a komunisti žerou malý děti… Každá přehnaná generalizace hraničí s blbostí. Ve zmíněných výrocích chybí kvantifikátor. K těmto výrokům patří kvantifikátor „existenční“, tedy „existuje (nejméně jeden) politik, který lže“, nikoli kvantifikátor „obecný“, který připisuje vlastnost všem.

Obecné stížnosti, které jsem si v úvodu zmíněných článcích přečetl, mě značně otrávily. Jsem zdravotník a házení všech zdravotníků do jednoho pytle vnímám jako sprosťáctví. Samozřejmě vím, že zdravotnictví ve své praxi zdaleka není prosto chyb. A chyby jsou viditelnější než v některých jiných oblastech, protože zdravotnictví patří k oborům, které jsou denně konfrontovány s veřejností (podobně jako v případě policistů, politiků nebo novinářů…).

Jako student na praxi v ošetřovatelství jsem se setkal na jedné pražské klinice s velmi nežádoucí praxí. Na klinice vládly sestry. Těžko někdy zapomenu případ, kdy pacientka zvonila na sestru, že „potřebuje na stolici“. Jako medik- pomocná sestra jsem se zvedl, abych podal mísu. Sestra mě ale chytila za ruku: „Teď tam nemůžeš, to by si zvykly nás honit, musíš chvíli počkat…“. Před uplynutím chvíle ale zazvonil zvonek znovu: „Já jsem se pokálela…“, plakala pacientka. Zvedal jsem se, abych provedl očistu na lůžku, ale sestra mě zase výchovně chytila za ruku: „Posrala se baba, tak ať si v tom poleží!“. Praxe mediků v roli ošetřovatelského personálu má hluboký smysl. Prostě jsem se rozhodl, že jako lékař něco podobného nepřipustím. Jako mladý lékař na klinice jsem zahlédl sestru před důchodem, jak dává facku dementní stařence. Zavolal jsem jí na ošetřovnu, abych jí ostře domluvil. Jenže asi za dvě minuty z ošetřovny vyběhla a křičela: „Vošahávat mě teda nebudete…“. Za třicet let bych mohl uvést mnoho podobných příhod…

Ale není to marný. Naopak, je nutné bojovat a ne si stěžovat na místech, kde řeči jsou plané. Jako ředitel nemocnice musím prošetřovat stížnosti, ale dostávám také nemálo děkovných dopisů. Občas se zdravotník opravdu nechová správně a narazí na člověka, který si stěžuje a občas také stěžovatelé zjevně lžou. Nedávno mi stěžovatelka (psycholožka) napsala stížnost v níž se rozhořčovala nad tím, že zdravotníci na její matku mluví zbytečně nahlas, když matka dobře slyší, nebo že dobře ví, co si sanitář o její matce asi myslí a na závěr napsala, že požádala ošetřující lékařku o okamžité propuštění její matky a je šokována skutečností, že lékařka jí chtěla okamžitě vyhovět, přestože stav její matky vyžaduje další péči… Výjimečně se ukáže, že podezření jsou oprávněná. Za dva roky jsem dvakrát podepisoval okamžité propuštění zaměstnance. Na 900 zdravotníků to není vysoké číslo. Jsou zdravotnická zařízení, kde není dobrá péče, ale tvrdit obecně, že praxe ve zdravotnictví je špatná, to není korektní. Personál v PL Bohnice je velmi kvalitní. Není to moje zásluha, je to tak díky mnoha letům soustředěného úsilí mnoha vedoucích pracovníků, kteří špatnou praxi netolerují. Kontrola v krajských ústavech národního zdraví byla zrušena v roce 1991 a dodnes nebyla dostatečně nahrazena jiným důkladným systémem, ale řada kontrolních mechanizmů existuje na úrovni centrální, krajské, na úrovni stavovských orgánů, prostřednictvím občanských sdružení, funguje policie, fungují soudy a každá nemocnice má lepší nebo horší systém vlastní kontroly.

Když někdo chce psát o selhání zdravotníků, pak ať nepíše kdy, kde a co se stalo (avšak musí zároveň poskytnout věcné důkazy, dokumenty či audio nebo video nahrávku, protože v českém prostředí by se jinak vystavil hrozbě žaloby za pomluvu, pozn. red.). Když nemá odvahu to napsat, ať mlčí.
Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

čtvrtek 2. srpna 2007

Praha chce od státu zdravotní službu, platit ale nehodlá- Tance kolem „Centra krizové intervence“


Všichni kritici omezení provozu Centra krizové intervence mají možnost provozovat krizové centrum zdarma, pokud tvrdí, že ekonomická ztráta není důležitá.
Náměstek ministra zdravotnictví zaujal na schůzce na Magistrátu hl.m. Prahy 17. 7. 2007 v 12.15 hod. stanovisko, že činnost CKI lze obnovit, pokud bude nalezen nový zdroj financování za služby, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Ani starší, ani nová v červnu 2007 ministrem zdravotnictví Dr. Julínkem podepsaná zřizovací listina PL Bohnice nepředpokládá provozování krizového centra v PL Bohnice. Pro Ministerstvo zdravotnictví je rozhodující ekonomická stabilita jím zřizované PL Bohnice. Tu se daří udržet i přes růst cen práce a dalších vstupů.
Záleží pouze na primátoru Bémovi, rozhodne-li se objednat služby nehrazené pojišťovnami v PL Bohnice, nebo je zajistí v RIAPSu zřizovaném hl.m. Prahou.


Rozhodnutí o omezení provozu CKI předcházela snaha o získání dodatečných zdrojů
Provoz CKI je od počátku vysoce ztrátový, protože většina činností není a v současné době ani nemůže být hrazena zdravotními pojišťovnami. Většina klientů těchto služeb netrpí duševní chorobou, ale má problémy se vyrovnat s náročnými životními situacemi. Tyto služby v zahraničí zajišťují komunity, hlavně velká města. Při řešení ztrátovosti se na prvém místě nabízela možnost dohody s městem. Ředitel PL Bohnice usiloval o schůzku s primátorem Bémem. Termín stanovený v listopadu 2006 na 5. březen 2007 primátor zrušil, v termínu 4. června primátor ani neoznámil, že vůbec nebude v Praze. Po omezení provozu CKI v červnu 2007 primátor veřejně prohlásil, že uvažuje o finanční podpoře činnosti CKI, na schůzce, kterou svolal na 18. 6. za zavřenými dveřmi oznámil, že město rozhodně žádné peníze na CKI neposkytne.

Ředitel zařízení zřizovaného státem musí dbát o dosažení vyrovnaného hospodaření. Již v roce 2006 a znovu v roce 2007 byly zákonnými úpravami zvýšeny mzdy a změněno zařazení pracovníků do tarifních tříd, zdravotní pojišťovny si vynutily zvýšení počtů personálu a změny kategorií pracovníků na nákladnější, růst úhrad však byl jen nepatrný. Nezbývalo než přijmout zásadní opatření k zabránění deficitu v ekonomické bilanci. PL Bohnice, hrozil až třicetimiliónový schodek na konci roku 2007. Řadou přijatých opatření se podařilo dosáhnout vyrovnané bilance v pololetí 2007(+ 0,3 mil. Kč) a je reálná šance, že se vyrovnané hospodaření podaří udržet do konce roku (i když prázdninový provoz přináší obvykle vyšší ztráty). K přijatým opatřením patřilo i zrušení poskytování služeb, které nikdo nehradí. Ředitel PL Bohnice rozhodl o uzavření lůžkového oddělení CKI s obložností 27% (!!) a duplicitní čtyřiadvacetihodinové služby na CKI. Lékaři a psychologové v celodenní službě, což odpovídá 3 plným úvazkům denně poskytovali služby odpovídající 0,45 úvazku. Tyto činnosti byly nahrazeny péčí na jiném otevřeném oddělení a poskytováním poradenských služeb v centrálním příjmovém pavilónu se čtyřiadvacetihodinovou službou. Fakticky tedy byly zrušeny pouze dlouhé noční pohovory.

Ztrátovost CKI se snížila zatím asi ze 300 000.- měsíčně asi na 80 000.- (odhad za červen a červenec).

V pondělí 16. 7. svolal na 17. 7. od 12.15 hod. primátor Bém na Magistrátu hl.m. Prahy schůzku k problematice CKI za přítomnosti ekonomického náměstka PL Bohnice Ing. Hese, radního pro zdravotnictví Pešáka a 1. náměstka ministra zdravotnictví Bc. Šnajdra. Ing. Hes vyjádřil připravenost PL Bohnice provozovat krizovou intervenci, pokud někdo bude financovat ztrátu z této činnosti a Bc. Šnajdr přislíbil provozování CKI v původním rozsahu, pokud bude nalezen jiný zdroj financování činností nehrazených ze zdravotního pojištění.

Pokrytectví a lži v kritice omezení provozu CKI
V současné době rozhoduje Magistrát hl. m. Prahy o zrušení pohotovostní služby v hlavním městě a jejím částečném nahrazení Záchrannou službou. Magistrát při tom argumentuje ekonomickými důvody. Současně se neostýchá kritizovat úsporná opatření v PL Bohnice a argumentovat sníženou dostupností služeb.

Omezení provozu kritizovala také Psychiatrická společnost ČLS, ačkoli její předseda prof. Raboch musí vědět, že na jím řízené Psychiatrické klinice byla již v devadesátých letech z ekonomických důvodů zrušena Linka důvěry, která tam fungovala od roku 1965. Prof. Raboch může přemlouvat ředitele nemocnice Dr. Břízu, aby znovu provozoval Linku důvěry, kterou nemocnice pro ztrátovost zrušila.

Omezení provozu nekvalifikovaně kritizují pracovníci různých ambulantních služeb, kteří na rozdíl od PL Bohnice dostávají dotace od Magistrátu hl.m. Prahy. Nikdo všem těmto kritikům nebrání, aby provozovali CKI sami a dosahovali tak ekonomických ztrát. Kupodivu se o to nesnaží…

Hl.m. Praha provozuje řadu let centrum krizové intervence RIAPS, které je rovněž značně ztrátové a je tedy pochopitelné, že nemá zájem tyto služby rozšiřovat, ale chce je ponechat na bedrech státního zařízení. Není tedy pravda to, co uvedly některé sdělovací prostředky, že RIAPS začal místo CKI provozovat služby nově rozhodnutím města. Klienti se sami rozhodují, kam se obrátí. Není tedy pravda, že by se osoby, které mají problémy se vyrovnat s náročnými životními událostmi, neměli kam jít. Pouze s dlouhými nočními rozhovory se musí obrátit na RIAPS, pokud jejich stav nevyžaduje psychiatrickou hospitalizaci.

Není pravda, že se pobytem na lůžcích CKI předešlo hospitalizaci v léčebně, neboť tato lůžka byla lůžky léčebny. Není pravda (jak tvrdí Dr. Jarolímek), že tyto pobyty byly anonymní. Samozřejmě nebyly. Není pravda že se zrušením těchto lůžek ztratila možnost krátkodobých hospitalizací. Jedno a dvoudenních hospitalizace v CKI tvořila jen nepatrný podíl všech jedno a dvoudenních hospitalizací v PL Bohnice.

Není pravda, že CKI bylo „unikátním zařízením pro psychotiky (schizofreniky)“, jak opakovaně tvrdí Dr. Jarolímek s tím, že RIAPS je pro neurotiky. Jednak se klienti obracejí na zařízení, aniž by uvažovali o vlastní diagnóze, jednak psychózy tvoří v CKI jen nepatrný zlomek diagnóz, konkrétně z ambulantně vyšetřeních tvoří 7%, z hospitalizovaných 15,5%. Deprese tvoří z ambulantních 15,5%, z hospitalizovaných 17%, neurózy a reakce na stres z ambulantních 54,6%, z hospitalizovaných 193 osob za rok 2006 53,4%.

Petice několika ambulantních psychiatrů, která se obrací na ministra se žádostí o zachování CKI, vlastně žádá, aby státní zařízení poskytovalo služby bez úhrady. Podle organizátorky petiční akce ambulantí lékařky Dr. Antončíkové v Praze neexistuje síť služeb „v případě potíží psychického charakteru“. Při tom tuto síť mají tvořit právě ambulantní psychiatři. Dr. Antončíková také v červnu uvedla, že „tuto službu samozřejmě nikdo nehradí a její ztrátovost je nabíledni“. Svoje skvělé vědomosti dokázala také „odhadem“, že „ztráty z CKI tvoří nejvýše 3% z celkové ztráty léčebny“. PL Bohnice však měla v roce 2006 ztrátu 1,7 mil. Kč, přičemž z CKI 3,5 mil. Kč, bez CKI by byla naopak 1,8 mil. Kč v plus. Podle Antončíkové „odhadu“ by měla léčebna ztrátu 117 mil Kč. Někteří ambulantní psychiatři, kteří podepsali petici zaslanou na Ministerstvo zdravotnictví před tím napadli Ministerstvo zdravotnictví kvůli souhlasnému stanovisku s omezením nehrazených služeb v CKI. Například Dr. Zajíc zaslal dopis ministrovi, v němž mu vytýká omezení provozu CKI „posvěceného Vaším ministerstvem“. Podle Dr. Lorence stanovisko ministerstva „hraničí se středověkým tmářstvím“ a navrhl „zřídit zvláštní pavilon pro ministerské úředníky chtivé hospitalizace v léčebně.“. Dr. Beránková si stěžovala, že se David „proloboval na Ministerstvo zdravotnictví“, které pod jeho vlivem provádí „kroky zpět“ a žádala změny „ve směru civilizovaného světa“. Dr. Pfeifer napsal, že krizové centrum v Bohnicích neodpovídá moderní koncepci krizové služby a magistrátní RIAPS se podle něj „orientoval na duševně zdravou pražskou populaci“.

Nikdo z těchto samozvaných rádců neodpovídá za ekonomickou stabilitu PL Bohnice, avšak někteří z nich (Dr. Příhoda, Dr. Vidovičová, Dr. Sgallová) prezentovali v médiích naprosto nerealistická doporučení k dosažení ekonomické vyrovnanosti služeb, které nikdo neplatí.

(Perex byl jako tisková zpráva zaslán ČTK, která z něj však použila jen část první věty, dalších několik vět byl komentář redaktorky ČTK. Části takto vytvořené zprávy pak byly použity do článků v některých denících. Zprávy se v ČTK nezprostředkovávají, ale vyrábějí. Článek je tedy o tom, co se lidé nemají dozvědět.)
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...