MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 6. srpna 2007

Tvrzení, že lékaři potlačují lidská práva pacientů, je třeba nejdřív dokázat

Článek mladého právníka Mgr, Záhumenského „Je správné, pokud práva občanů omezují moc lékařů“, 31.7.2007 je nemravný, protože je nekorektní. Obsahuje vážná obvinění, ale žádné důkazy. I kdyby našel jediný případ potlačování lidských práv pacienta lékařem, neopravňovalo by ho to k paušálnímu odsudku. V jiném článku jsem poukázal ( "Žádní zdraví v psychiatrických léčebnách nejsou", 16.7.2007) na jeho prázdná slova, když halasně prohlásil, jak čeká na vhodný případ aby mohl dát českou psychiatrii k mezinárodnímu soudu. To bylo před 15 měsíci. Za tu dobu by průměrný sup zemřel hlady. Záhumenského organizace, jak jsem poukázal dříve, jsou však vykrmovány nadacemi i státními orgány, aniž by někdo zkoumal koho a za co to živí.

Pan Záhumenský neříká nic konkrétního a jako právník ví proč.

Vyhýbá se dokazování svých tvrzení, konkrétní nařčení by dokazovat musel a vystavoval by se riziku stíhání. Proto se skrývá v mlze nejasných obecných obvinění.

Pan Záhumenský se jakoby opírá o stanoviska Výboru pro lidská práva OSN. Jenže i ta jsou mlhavá.

Tak jako i v tomto případě jsou kritici často prosti základní znalostí o problému, jehož řešení napadají. Pan Záhumenský nerozumí věcným problémům oboru psychiatrie a předpokládám, že ho to vůbec netrápí.

Vezměme jím prezentovaná obvinění popořádku:

1) Při nedobrovolné hospitalizaci má být „diagnóza duševní poruchy nepochybně prokázána“, nestačí prý, že osoba „jeví známky duševní poruchy“ (…a současně je nebezpečný sobě nebo jinému). Pan Záhumenský asi neví, že existují symptomy, syndromy a „nosologické jednotky“ (nemoci). Zřejmě nechápe rozdíl mezi pojmy „porucha“ a „choroba“. Že jde o poruchu, je prokázáno, je-li přítomen symptom či syndrom. To je „jasná diagnóza duševní poruchy“, tedy „jeví známky duševní poruchy“. Je však možné, že v tu chvíli není jasné, o kterou nosologickou jednotku jde, tedy jakou nemocí vlastní osoba trpí. Je však jasné, že nějakou ano. V případě některých symptomů není omyl zcela vyloučen, takové symptomy nejsou nikdy pro přijetí k hospitalizaci rozhodující.

V psychiatrii stejně jako v jiných lékařských oborech není vždy nosologická diagnóza jasná, ačkoli symptomy patologie jsou prokázány. Jedna choroba může mít různé symptomy a jeden symptom může patřit k různým chorobám. Máme tedy pacienta, který nepochybně jeví známky duševní poruchy i když třeba hned nevíme jistě, proč napadl v restauraci nožem jiného hosta a policistům se jeho chování zdálo velmi divné. Hypotetický pacient jeví známku duševní poruchy, protože je patrný persekuční blud. Nevíme, zda jde o součást odvykacího syndromu závislého na stimulanciích nebo třeba projev psychózy „schizofrenního okruhu“.

Protože však nevíme jistě o jakou jde chorobu (možná obě současně), ale pouze „jeví známky duševní poruchy“, pacienta bychom podle Záhumenského k hospitalizaci nedobrovolně přijmout neměli, ačkoli je splněna podmínka, že je nebezpečný jiným.

Nebo vidíme člověka, který byl nalezen při sebevražedném pokusu. Nejsme si ale jisti, je-li depresivní, což je duševní porucha. Možná se věšel proto, že má velké bolesti při rakovině, kterou již nelze léčit, nic pěkného ho tedy nečeká. V tom případě jde o biickou, nikoli patickou sebevraždu, pak jedná rozumně, po zralé úvaze, bez duševní poruchy.

Podle pana Záhumenského bychom ho neměli přijímat k hospitalizaci, protože si nejsme jisti, je-li depresivní- porucha není nepochybně prokázána. Když se podle pana Záhumenského někdo „rozčílí“ nebo „je vyveden z míry“ neznamená, jak se pan Záhumenský mylně domnívá, že „jeví známky duševní poruchy“.

To je dětinská představa laika, který by chtěl soudit odborná stanoviska. Pokud se člověk rozčílí přiměřeně na přiměřený podnět a po přiměřené době se přiměřeně uklidní - přičemž jsme krajně velkorysí v tom, co je „přiměřené“, nejde jistě o „patický afekt“, tedy symptom duševní poruchy.

Je-li někdo „vyveden z míry“, pak rozhodně záleží na tom, jakým podnětem a jak mnoho je „vyveden z míry“ a jak se mu to projevuje. Má-li pocit, že se na něj náhodný kolemjdoucí šklebil, a proto podpálil v ulici čtyři auta, lze jistě konstatovat, že byl „vyveden z míry“, reagoval však kvalitativně i kvantitativně nepřiměřeně na podnět a asi vyvolá podezření, že by mohlo jít o duševní poruchu.

2) Pan Záhumenský tvrdí, „že osobní integrita lidí je narušována tím, že jsou drženi v psychiatrickém zařízení a léčeni proti své vůli“. Neviděl jsem nikoho, jehož „osobní integrita“ by byla narušena držením v psychiatrickém zařízení proti jeho vůli. Lidé z toho bývají rozmrzelí, někdy proti tomu protestují, ale nikdy tím není „narušena jejich osobní integrita“. To je naprostý nesmysl!!

Přestože jsou léčeni nedobrovolně, protože jsou nebezpeční sobě nebo okolí a protože to jinak nejde, jejich stav se vlivem léčení byť i nedobrovolného v 99% případů zlepšuje, takže lze hospitalizaci posléze změnit na dobrovolnou a pacienta propustit většinou do ambulantní péče.

V onom jednom procentu by ke zlepšení nedošlo, pokud by hospitalizován nebyl, a je morální povinností zdravotníků se o zlepšení stavu nemocného alespoň pokusit. Některá onemocnění jsou nevyléčitelná a nemocní při nich mohou být nebezpeční sobě nebo okolí. Jejich „osobní integrita“ může být během hospitalizace stále více narušena, nikoli však vlivem držení v psychiatrickém zařízení, ale vlivem choroby. Pokud pan Záhumenský jasně nedoloží aspoň jeden případ „narušení osobní integrity vlivem držení v psychiatrickém zařízení“, měl by se rozhodně podobných výroků zdržet.

3) Pan Záhumenský hovoří o „zarážející nefunkčnosti soudů“, což se snaží doložit tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 (který se zabývá posuzováním „souladu se zákonnými důvody“ v případě nedobrovolných přijetí do Psychiatrické léčebny v Bohnicích), ani jednou z 1655 případů za roky 2005 a 2006 nekonstatoval, že by přijetí nebylo v souladu se zákonnými důvody.

Pan Záhumenský by měl vědět, že úkolem soudu není za každou cenu dokazovat nezákonnost postupu, ale zkoumat, zda je postup v souladu se zákonnými podmínkami. Jako ředitel zmíněného zařízení tento výsledek interpretuji tak, že lékaři ústavu ani jednou nepřijali nedobrovolně pacienta bez splnění zákonných podmínek.

Pan Záhumenský však ani jeden opačný případ nedoložil, takže nemá na zpochybňování postupu soudu právo. Jediný případ, kdy mu dal odvolací soud za pravdu, jsem popsal ve výše citovaném článku. Jsem si jist že přezkoumání postupu odvolacího soudu v tomto případě nemůže nevést ke zrušení rozsudku. Jestli je někdo nefunkční, pak jsou to organizace pana Záhumenského, které nedoložily nic ze svých tvrzení.

4) Nikdy jsem netvrdil, že potřebujeme v psychiatrii zrovna síťová lůžka, jak se mi snaží podsunout pan Záhumenský. Ostatně v současné době nepoužíváme v PL Bohnice ani jediné. To co nutně potřebujeme, jsou omezovací prostředky. Mohou být i jiné než síťová lůžka. V západní Evropě se více používají izolační místnosti. Pacient se tam zavře a může tam řvát a zuřit a oddělení tím neruší. Je ovšem izolován sociálně, zatímco ze síťového lůžka může komunikovat.

Pokud by hrozilo sebepoškození (což v síťovém lůžku hrozí málo, může být v izolaci ještě přikurtován (připoután řemeny k lůžku). V tom případě se nemůže ani podrbat a je ohrožen mnoha riziky. V síťovém lůžku se může dost volně pohybovat.

Když na loňském psychiatrickém sjezdu ve Špindlerově Mlýně měli přítomní psychiatři a kliničtí psychologové v anketě hlasovat, čemu by dali přednost, pokud by jako neklidní pacienti měli být omezeni, většina hlasovala pro síťová lůžka, méně pro izolaci, nejméně pro kurtování

V některých zemích se při neklidu dává přednost držení několika svalnatými ošetřovateli. Personál je však nákladný, nemůžeme si ho dovolit. Přání pana Záhumenského jako možného pacienta by i v případě jeho masivního neklidu mělo být respektováno, měl by být raději přkurtován nebo v izolaci. či zalehnut metrákovými chlapy.

5) Pan Záhumenský se přimlouvá za léčení nemocných v komunitě, aby nebyli vytrhováni se svého přirozeného prostředí. Pacienti, kteří jsou vyléčeni, nebo je jejich stav značně zlepšen se do svého sociálního prostředí z psychiatrické léčebny vracejí. Takových je naprostá většina.

Někteří však vlivem choroby (nikoli pobytu na psychiatrii, jak se snaží tvrdit pan Záhumenský) ztratí schopnost se v kvalitním sociálním prostředí udržet. Stávají se bezdomovci, jsou zneužíváni nebo parazitují na okraji společnosti. Alternativou je v ČR pobyt v psychiatrické léčebně, protože specializovaných sociálních zařízení je málo.

To však není vina psychiatrů. Do ambulantních komunitních zařízení mohou docházet jen ti, kteří jsou docházení schopní a mají odkud docházet. Ostatní potřebují pobytové služby, jinak jim hrozí bezdomovectví.

Tyto služby jsou drahé. Jejich zřizování míval za povinnost stát, nyní není taková povinnost v ČR nikomu uložena. Čeká se, až to vyřeší trh. Existuje domněnka, že se bezdomovci stanou koupěschopnou poptávkou sociálních zařízení. V západní Evropě mají tuto povinnost uložena města nebo územně správní celky, dávno vědí, že trh to nevyřeší.

6) Velmi dojemná je poznámka pana Záhumenského, že se „nelze vymlouvat na nedostatek peněz“. Zajímalo by mě , jak chce vytvořit nákladné služby zdarma. V souvislosti s Centrem krizové intervence jsem v tom směru dostal řadu podnětných rad, ale stále mi to není jasné. Organizace pana Záhumenského má výsledky velmi chabé, ale peněz spotřebuje hodně. Měl by ukázat, že to umí i naopak.

7) Centrum krizové intervence je údajně „preventivně zaměřeno“, že skutečně také preventivně působí, pokud vím, nikdo nedokázal.

8) Pokud jde o protiprávní sterilizace, není možné o věci diskutovat, neboť je celá věc přikryta povinnou mlčenlivostí. Podle informací, které mám od člena komise, která věc posuzovala na půdě státní správy, veřejnost by se na případ dívala docela jinak, kdyby nějaké informace měla - krom soudního verdiktu. Skutečný stav věcí je zřejmě důvod, proč poškozené vysoudily pouze omluvu.

9) Pan Záhumenský píše o „nadužívání omezování způsobilosti k právním úkonům“. Rád bych věděl, čím by toto tvrzení chtěl doložit. Ostatně pokud by byla někomu „nadměrně omezena způsobilost k právním úkonům“, učinil by tak soud, nikoli tedy „zdravotnictví“, takže to pan Záhumenský nemůže pokládat za důkaz, že „ve zdravotnictví není něco v pořádku“

10) Podle pana Záhumenského „chybí kvalitní vzdělávání zdravotníků v oblasti lidských práv“. Podle jakého kritéria tak usuzuje? Podle toho, že sám není školitelem? Nijak nedoložil, že jsou lidská práva zdravotníky porušována.

11) Lékaři moc nad pacienty mají. Mohou je léčit, protože to umějí. Snaha pana Záhumenského doložit, že své moci zneužívají, zatím vyznívá naprázdno.
Publikováno na www.blisty.cz.