MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 29. prosince 2008

Žít a nenechat žít

Chřipkou vynucený odpočinek si krátím četbou nepublikované knihy psychiatra Prof. Šedivce o historii psychiatrie. Praxe sotva kterého oboru lidské činnosti byla tak zásadně ovlivněna, ne-li determinována, společenským vědomím i bytím. Autor knihy zdůraznil to, co jiní méně důslední historici psychiatrie přehlédli. Upalování čarodějnic včetně zřejmě mnohých duševně nemocných osob neprovázelo „temný středověk“, ale začalo až na jeho konci a rozmohlo se teprve v novověku.

Hledání čarodějnic
Útočí nejen ti, kteří usilují o získání moci, ale i ti, kteří jsou ohroženi úpadkem. Spor o investituru dospíval k obratu, světská moc získávala na síle. Z blízka to nebylo tak dobře vidět jako z výšin papežského stolce. Papež Innocenc VIII. vydal roku 1484 bulu „Summis desiderantes affectibus“ v níž „neomylně“ svojí autoritou potvrdil existenci čarodějnic a vyzval k jejich pronásledování. Roku 1486 vydali z papežova pověření dva dominikánští mniši, Jacob Sprenger a Heinrich Institoris knihu Malleus Maleficarum, "Kladivo na čarodějnice". Věřit, nebo se podrobovat autoritě ze strachu o život, to je přece jen rozdíl. Kdo je obáván, sám se bojí (Seneca). Mocenské postavení církve se dočasně posílilo (dočasnost může být dlouhá). Ostatně i udavač měl nárok na díl ze zabaveného majetku upáleného. I ďábel získal na uznání, lékaři mu nově po tisícileté přestávce opět přiznávali moc nad nemocnými, znovu se dostal do teorií o původu nemocí nejen duševních. Byla zavedena teorie i praxe vymítání ďábla. I současný papež je v této věci odborníkem. Mimochodem, církve se za masové vraždy „dostatečně“ neomluvily. Katolická byla inspirátorkou, ale v protestantských zemích se upalovalo mnohem více.

Papež nenaštval jenom homosexuály
Tradičně nevkusné komentáře našich periodik hlásají, že papež svým vánočním poselstvím „naštval homosexuály“. Určitě nejen homosexuály, ale většinu vyznavačů společenské tolerance ke všem a všemu, co jiným nepřináší neprospěch. Pokud by útok na menšinovou sexuální orientaci zůstal bez odezvy, na koho si dovolí útočit příště? Jako psychiatr cítím povinnost hájit práva homosexuálů, protože stejně jako heterosexuálové si svoji sexuální orientaci nevybrali, stejně milují, stejně žárlí a bohužel i stejně nenávidí.

Kdy bychom se měli začít bát? Jestliže je nyní papež zván do české republiky, nebylo jeho prohlášení příliš šťastné „entrée“ v převážně bezvěrecké zemi. Těžko to posílí přesvědčení většiny českých občanů, že církve potřebují stamiliardy, aby mohly konat dobro. Netolerancí k tolerantním se projevuje zlo. Požadavek tolerance není pokorná žádost o blahovůli církve. Budou-li se takto chovat církevní představitelé, bude církev toleranci sama nutně potřebovat.

Papež není na mobilizaci sám. Svatá válka islámských fanatiků byla již vyhlášena a je mohutně podporována bojem „proti terorismu“. Boj proti zlu a za dobro se vždy hodí. Slýchávali jsme otázku: „Kdy skončí boj za mír?“ Správná odpověď zněla: „Až nezůstane kámen na kameni.“ Slabí se musejí bát, protože se silní cítí ohroženi. Ti samozřejmě tvrdí, že ohroženy jsou „hodnoty“- jejich- a tedy „univerzální“.

Nedávno jsem článku Necenzurovat - ani Jocha obhajoval svobodu vyjadřování. Buďme rádi, že papež sám sebe příliš necenzuruje a máme šanci odhadovat, co si doopravdy myslí.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

úterý 23. prosince 2008

Jak a co regulační poplatky regulují

Nemohu souhlasit s názorem Petra Wagnera v článku Poplatky za ošetření nic neregulovaly. Pokud mají peníze nějakou hodnotu, z čehož vycházím, bude mít každá změna v jejich vydávání a přijímání nějaké důsledky. Samozřejmě chápu, že název článku Petra Wagnera není vážně míněnou generalizací, ale nadsázkou. Ta však situaci zcela nevystihuje, což je patrno i ze samotného článku autora, který fungování poplatků popisuje.
Nepokládám za smysluplné diskutovat o tom, zda jejich zavedení „regulačních poplatků“ v ČR v roce 2008 bylo správné či nesprávné a do jaké míry. Musel bych se zabývat otázkou, co a proč má být regulováno a tedy nutně bych se přel s ODS o správnou interpretaci světa. Chci se více věnovat technické a ekonomické než filosofické stránce problému.


Především je třeba si uvědomit, že stále žijeme v projektu zdravotnictví tak, jak ho prosadila pravice po roce 1989. Pravice sama je však nespokojena, neboť se jí realizace jeví jako nedotažená. Menšinová vláda ČSSD (1998- 2002) s celkovým konceptem nemohla provést nic, neboť všechny návrhy byly a priori zamítnuty. Koaliční vláda Špidlova zaměřená na vlastní přežití v tom nemohla a nechtěla nic změnit, Grossova vláda byla donucena se zabývat sama sebou a Paroubkova vláda měla nutně prioritu zabránit hrozící drtivé volební porážce, což se jí podařilo. K tomu je třeba přičíst limitované schopnosti některých ministrů (Fišer, Součková, Kubynyi), i když ani lépe připravení by nedosáhli více.

Pořád rovně doprava
Od listopadu 1989 byl narychlo vytvořen jakýsi pracovní tým pro „reformu zdravotnictví“, i když jeden z mluvčích této skupiny Kamil Kalina trval na tom, že socialistické zdravotnictví je nereformovatelné a musí být vykořeněno. Ideologie a bezprostřední politický zájem opět přesvědčivě a nutně zvítězil nad zdravým rozumem. První polistopadový ministr Prof. Pavel Klener byl přesvědčen, že výhody systému mají být zachovány. Tím zklamal revolucionáře. „Pavko dělal hovno, jenom žral sušenky a chlastal čaj, tak jsem ho vyhodil…“, jak se později vyjádřil v úzkém kruhu naslouchajících bývalý vůdce dělníků a místopředseda vlády Petr Miller. Následoval MUDr. Pavel Bojar zviditelněný ošetřováním zraněných z Národní třídy a kritikou poměrů. I on byl spíše tlačen než že by táhnul. Jeho středové Občanské hnutí ve volbách 1992 neprošlo do Parlamentu. Následoval MUDr. Petr Lom, který byl ochotný vykořenit zbytky systému ve zdravotnictví, ale nebyl právě oblíbencem předsedy vlády a nevydržel tlak z vlastní ODS. Poslankyně ČSSD dostala neprávem ostře vynadáno od předsedy Miloše Zemana za deklaraci podpory ministru Lomovi. Věděla totiž, kdo je to Luděk Rubáš. Ten jako nový ministr neviděl žádné překážky morální, legislativní, technické ani ekonomické. Růst výdajů rychle převyšující příjmy zdravotního pojištění nebylo brzo možno přehlížet. Nastala první krize zdravotnictví. Byla důsledkem ultrapravicového hesla „laisez faire“, společně s předsvědčením, že všechno vyřeší trh, je jen třeba vše zprivatizovat, „nastavit parametry“ a centrálně řídit zrušení centrálního řizení. Na opakované požadavky na předložení koncepce zdravotnictví Rubáš nejprve reagoval prohlášením, že koncepci předloží do 3 týdnů (všichni kromě něj chápali, že to není možné, když není na co navázat), po uplynutí roku bez koncepce konstatoval, že koncepci nepředloží, protože: „nejsem žádný socialistický plánovač“. Nastalé potíže růstu přerostly do růstu potíží a ministerstvo bylo svěřeno ekonomovi PhDr. Janu Stráskému. Ten navrhl relativně smysluplné „tržně konformní“ regulace (velkoryse přehlížím detaily). Klausova vláda se však zhroutila. Ministryně Zuzana Roithová v půlroční úřednické vládě se realisticky zaměřila na detaily, zatímco mluvila o koncepci pro případ účasti lidovců v příští koalici. Po osmi letech marných a někdy i žádných snah ČSSD, kdy v legislativě mohly projít jen zcela technické normy a zbývala jen možnost exekutivních kroků při velmi chabém zmocnění pro ministra zdravotnictví , dopadly další volby zdánlivě nerozhodně. Avšak nejprve dva a pak další poslanci ČSSD si povšimli, že jim srdce bije vpravo, neboť, jak to hezky vyjádřil mladý ctižádostivý poslanec ODS Morava, byli tito poslanci ČSSD „negativně nebo pozitivně motivováni“. Tím vznikl prostor pro prosazování „modré šance“.

Ve veřejnosti trvale převládá přesvědčení, že „reforma“ přinese něco dobrého, protože „ten bordel se nedá vydržet“. Optimismus páchne blbostí (M. Kundera: Žert). Programy čte jen zanedbatelný díl občanů disponujících volebním právem.

Modrá šance
Naprostá většina návrhů pro zdravotnictví z dílny experta ODS Pavla Hroboně je realizovatelná jen těsně po světové válce při naprosté desorientaci obyvatelstva a navíc v podmínkách diktatury. Privatizace nemocnic a pojišťoven jsou racionální opatření. Panovníci rozdělovali po vítězných bitvách hmotné statky nejzasloužilejším leníkům, kteří bojovali na jejich straně, ekonomicky podporovali vítězného panovníka nebo zradili v jejich prospěch. V době feudální šlo o pozemková vlastnictví, nyní by šlo o veřejná vlastnictví. Když už byla většina majetku rozdána, zbývají ještě nemocnice a veřejné fondy. Privatizace pojišťoven se podobá propůjčení funkce výběrčího daní ve feudálním systému. Vše co vybral nad povinný odvod feudálovi patřilo jemu. Druhý racionální důvod k privatizaci je evidentní- to co ovládají příznivci nemohou ovládat protivníci ani formou garance veřejné kontroly nad využíváním podle jimi stanovených pravidel. Prospěchu systému samotného privatizace neslouží, protože vyvádí významnou část příjmů mimo systém. Motivací vlastníků je maximalizace mimo systém využitelného zisku. Toho lze dosáhnout kombinací maximálního výběru s minimalizací výdajů. Protože největší položkou jsou osobní výdaje, je třeba zaměstnávat co nejméně pracovníků a co nejméně jim platit. Šetřit lze významně také na lécích a zdravotnických prostředcích. Tvrzení, že privátní vlastníci budou motivováni co nejvíce pomáhat pacientům, protože pacienti by si jinak nevybrali jejich služby, je směšné. Zdravotnické služby podobně jako jiné sítě mají charakter lokálních monopolů.

Z celé řady bizarních nápadů obsažených v „modré šanci“ stojí za zmínku zejména myšlenka, že občané budou mít pojistné, které platí, na jakýchsi spořicích účtech, takže peníze, které nebudou chtít využít na zdravotnické služby, budou moci využít ke zcela jiným účelům. Takový postup by vedl k odlivu prostředků ze zdravotnictví, což by muselo vést k redukci sítě a k živoření zdravotnických zařízení. Není těžké uhodnout, na čem by taková zařízení šetřila nejdříve. Tento nápad je v programu „modré šance“ snad k uctění památky na myšlenku Václava Klause zřídit „individuální účty“, ačkoli nikdy nikdo přijatelně nezodpověděl otázku, co se stane, když individuálnímu spořiteli dojdou peníze a bude nadále potřebovat zdravotní péči. Tento nápad je možný na modrém papíře, nikoli jako obsah vážně míněného návrhu zákona. Proto nebyl nikdy předložen.

Je pravda, že v ČR existuje svobodný výběr lékaře. Lékař si může svobodně vybrat, koho bude léčit a koho nikoli. Naproti tomu kontrola kvality zdravotní péče byla zrušena již v roce 1991 na návrh ministra Bojara. Slíbil, že po zrušení Krajských ústavů národního zdraví bude kontrola zřízena v rámci jiné instituce, k tomu však nikdy nedošlo. Dílčí kontrolu kvality provádějí jen některá velká zdravotnická zařízení a to jen z iniciativy vlastního vedení.

Regulační poplatky fungují
Ve srovnání s privatizací zdravotních pojišťoven je zavedení „regulačních poplatků“ jednoduché.

Skutečně fungují. Zdravotnická zařízení je vybírají a mají z nich prospěch. Poplatky mají regulovat chování těch, kteří je platí, tedy pacientů nebo jejich rodinných příslušníků. Asi nikdo vážně neočekával, že občané budou žít zdravěji, aby zdravotní péči nepotřebovali. Všichni zemřeme a nikdo nezemře opravdu zdráv. Nejúspornější pro zdravotní fondy je, když občan zemře dříve, než může čerpat zdravotní péči - například při smrtelném úrazu. Jen málo občanů se chová tak odpovědně. Naprostá většina má před smrtí neduhy, pro které se léčí. Není-li choroba odhalena, ušetří se náklady na léčení a je i naděje na zkrácení délky života, což vede k dalším úsporám.

Někteří si původ svých potíží neodpovědně nechají zjistit dlouhá léta před smrtí a zatěžují tak zdravotní fond mnohaletými výdaji. Co s takovými jedinci? Trestat! To znamená odrazovat je pod hrozbou finanční sankce od návštěvy lékaře. Poplatek ovšem odrazuje jen před návštěvou lékaře. Lékař je naopak ke zvaní nemocného k dalším návštěvám motivován, neboť je za návštěvy (nikoli za péči) odměňován. Jak známo ve zdravotnictví působí velmi silně tzv. informační asymetrie. Lékař má vědomosti, pacient strach a deficit vědomostí, proto udělá skoro vše, co mu lékař doporučí, včetně dalších návštěv lékaře.

Aby lékař další návštěvu zdůvodnil, musí provést něco, co se pacientovi jeví jako účelné, nejčastěji jde o předpis léků a přečtení lékařských zpráv, které mu pacient jako poslíček nosí. Čím více léků lékař předepíše, tím větší udělá radost lékárníkovi. Polovinu regulačních poplatků vybírají lékárny. Jistěže dochází ke sníženému zneužívání pohotovostních služeb. Na druhé straně odrazeni poplatky nepřijdou ani ti, kteří přijít měli v zájmu zdraví. Možná jim to zkrátí život a tím multiplikuje příznivý efekt pro fondy pojišťoven.

Je ovšem riskantní pacienty odmítat, nevypadá moc dobře, když potom zemřou v čekárně, protože nemohou zaplatit. V praxi psychiatrických ústavů jde o závislé na alkoholu a jiných návykových látkách a duševně nemocné bezdomovce. Regulační poplatky na ně nepůsobí, protože po skončení hospitalizace odejdou bez placení, nehledě na to, že u bezdomovců se úhrada těžko vymáhá, když z definice nemají reálné bydliště. Závislí místo léčení terorizují okolí nebo se zbytečně poškozují a trápí, pokud by to s léčením za účelem úzdravy mysleli vážně. Kuriózním důsledkem zavedení poplatků je snaha některých psychiatrických pacientů se dobrovolně léčit a současně dosáhnout nedobrovolnosti léčení, což by je zbavilo povinnosti platit.

Není pravda, že zdravotnická zařízení využijí vybraných prostředků ke zlepšení péče o nejvíce nemocné. Lůžková zařízení tento příjem rozpustí do celkových příjmů a pokryje své potřeby proporcionálně, tedy nejvíce navýšením osobních výdajů. V soukromých ordinancích jde o čisté navýšení osobního příjmu lékaře a možná i personálu, který zaměstnává, což je pro lékaře jistě příjemné. V běžné nemocnici přesahují výdaje na lůžko a den 3000,- Kč , ve fakultních nemocnicích 6000.- Kč a ve specializovaných zařízeních dosahují někde i podstatně vyšších částek. Třicet korun tak tvoří maximálně 1% růstu příjmů (v léčebnách při nižších výdajích kol 3%), zatímco běžný meziroční růst činil doposud kolem 5%. Pokud regulační poplatek skutečně reguluje a sníží obložnost zařízení řekněme o 5%, činí regulační poplatek téměř čistou ztrátu 4%.

Dlužno podotknout, že je většinou v silách zdravotnických zařízení prodlouženou hospitalizací obložnost zase zvýšit. Při letošní vysoké inflaci, která se do struktury výdajů zdravotnických zařízení promítá zvláště nepříznivě, je třeba počítat s potížemi.

Pojišťovny nejsou příjemci regulačních poplatků, takže je nemohou účelně využít. Naproti tomu zdravotní pojišťovny zadržují několikanásobně více, než odpovídá objemu vybraných regulačních poplatků. Tyto „úspory“ pojišťoven nejsou důsledkem regulačního působení poplatků, ale rychlejším tempem růstu mezd - od nichž se výše pojistného odvíjí, než je rychlost růstu výdajů, protože pojišťovny dovolí navyšování úhrad jen v co nejmenší míře. Při očekávaném růstu nezaměstnanosti se může trend rychle obrátit.

Přesto lze konstatovat, že pan ministr Julínek má pravdu, když tvrdí, že poplatky působí.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

středa 3. prosince 2008

Necenzurovat- ani Jocha

Černý mravenec: „Svobodu mravencům! Celý svět mravencům! Nesmějí to ovšem být mravenci červení!“ Karel Čapek

Autor výzvy k cenzuře v internetovém deníku, který si zakládá na necenzurovanosti, se podobá Romanu Jochovi, který propaguje jedině správné názory a ostře se staví za potlačování oněch nesprávných nejen názorů, ale i projevů chování. Paradoxně veřejně může vystupovat právě díky toleranci, kterou by jiným, sám, kdyby mohl, nedopřál. Roman Joch (*1971, Banská Bystrica, MUDr.) ovšem zřejmě není formálním vzděláním politolog, za kterého ho jiný autor pokládá, byť je asistentem na katedře politologie a mezinárodních vztahů CEVRO (liberálně konzervativní akademie, tedy jakási pravicová „vysoká škola politická“ frakce ODS Ivana Langra, analogická někdejší „vokovické Sorboně“).


Roman Joch obvykle vystupuje za „Občanský institut“. Je to krásný název. Současně je (byl?) Roman Joch také místopředsedou Konzervativní strany vzniklé sloučením jiných bezvýznamných stran 23. 6. 2001 (předseda MUDr. Jan Fořt). Strana má (měla?) ovšem nemalé ambice, toužila po navázání spolupráce s Republikánskou stranou USA a britskou Konzeravtivní stranou. Dále se chystala oslovit další podměrečné strany ve snaze vytvořit něco velkého. Z toho lze vyčíst, že Občanská demokratická strana je sice podobně občanská jako „Občanský institut“, ale konzervativní pro Romana Jocha zcela nedostatečně.

Roman Joch stojí za zkoumání, neboť jeho rozhled je imponující. Jeho nadhled je ovšem problematický, neboť jeho východiska jsou dogmatická. Je ultrakonzervativní křesťanský fundamentalista. Jako velmi inteligentní a vzdělaný člověk důsledně logicky správně vyvozuje až dospívá bez myšlenkových zábran k vývodům, které mohou šokovat každého, kdo se neztotožňuje s jeho premisami.

Funkce „ředitele Občanského institutu“ mu dodává zdání společenské významnosti, ač víme, že si dnes může každý po libosti zakládat instituty jaké chce a ustanovovat se v nich třeba prezidentem. Název je však přesto působivý a snad právě proto bývá naivními novinářkami zván do rozhlasových besed, aby šokoval jak redaktorky, tak i nepřipravené posluchače. Nevadí, že jeho postoje jsou konzervativní natolik, že odpovídají spíše době, kdy nebývali občané, ale poddaní, vždyť už i buržoazní revoluce byly podle něj špatně, ostatně příliš nelpí ani na demokracii. Nevyčítejme mu, že používá dobových symbolů a oblíbených myšlenkových stereotypů, vždyť i Hitler šel do voleb s heslem „Volte dělníka Hitlera!“.

Romana Jocha nejlépe vystihují jeho vlastní slova, např.:

Český rozhlas 1 (duben 2004), host ČR1 Roman Joch, ředitel Občanského institutu: „Američané udělali chybu, že nenechali popravit nikoho z vedení strany BASS… ….Nestříleli do rabujících demonstrantů… …Hlavní je stabilita, demokracie může přijít později.“

„….Stejně je to i s homosexualitou: pro člověka - každého dospělého člověka - je přirozené a normální být sexuálně přitahován k osobě jiného pohlaví. Pokud je někdo přitahován k osobě stejného pohlaví, nebo ke zvířeti, nebo k mrtvole, nebo k věci, není to jeho novou přirozeností, nýbrž odklonem - tj. deviací - od lidské přirozenosti a normálu. Ještě jednou: pokud je homosexualita pro homosexuály "normální", proč není taky "normální" pedofilie, zoofilie či nekrofilie pro pedofily, zoofily a nekrofily? A mají taky oni dostat společenské uznání? "Registrované partnerství"? Existuje pak vůbec něco, co by bylo lze nazvat sexuální úchylkou? Pokud vše, k čemu je člověk sexuálně přitahován, je nutně normální, pak neexistuje nic nenormální. Ani to, kdyby byl někdo sexuálně uspokojován při sadistickém, bestiálním mučení jiné lidské bytosti. To by podle této logiky bylo pro něj taky "normální".

„USA: Výsledky voleb a jejich morální aspekt

Výsledek voleb konaných dne 5. listopadu 2002 v USA byl především osobním vítězstvím presidenta George W. Bushe. Jeho výrazná popularita se na výsledku voleb odrazila způsobem hned trojím….
….Kongres příjme a president podepíše zákon, kterým se zakáže brutální potratová procedura v pokročilém stádiu těhotenství - tzv. potrat částečným porodem. (Tento zákon vetoval předchozí president Clinton). Dlouhodobý: president Bush jmenuje - a tento nový Senát rozhodně schválí - mnohé nové federální soudce, kteří budou konzervativní, budou vykládat a dodržovat americkou Ústavu striktně, a budou odmítat ten levicově-liberální výmysl, že potrat je právem automaticky garantovaným americkou Ústavou. Otázka legálnosti či nelegálnosti potratů - a pokud legálnosti, pak v jaké míře - se již nadále nebude řešit soudním diktátem, nýbrž se vrátí tam, kam podle Ústavy původně patřila a kam patřit má i dnes: tj. legislativám jednotlivých států Unie, které samy rozhodnou, zda potraty chtějí či nikoli.
A dopad mezinárodní: konsensuální názor současného amerického presidenta a nově zvoleného Senátu na otázku ochrany rodiny a nenarozených dětí povede k tomu, že Amerika na mezinárodní scéně - především na úrovni OSN, ale nikoli výlučně na úrovni této - se stane aktivnějším mluvčím ve prospěch práv rodiny na ochranu proti státnímu zasahování a práva nenarozených dětí na život. Z čehož lze vyvodit jak větší aktivizaci pro-rodinných a pro-life organizací v celém světě, tak i další nárůst propasti mezi pozicemi USA a EU, která čím dále tím více směřuje proti rodině a proti životu nenarozených dětí.“

Myslím, že občanům je třeba přiznat právo na to, aby se seznámili i s tím, co podle mínění někoho jiného není „správné“… Připustíme-li omezování svobodného vyjádření myšlenek, nedozvíme se, co si ve skutečnosti myslí ti, kteří se bojí mluvit. Nebo i myslet.

Autor je psychiatr

Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

čtvrtek 27. listopadu 2008

Radar jako metafora a koule v Brdech

Pod hladinou sporu o politice a politicích se skrývá hypotéza o motivech politiků. Občan většinou předpokládá, že jsou nízké. Může o tom spekulovat, věřit tomu, ověřit to nemůže. Podle klasického díla Davida Riesmana „Osamělý dav“ („Studie o změnách amerického charakteru“, česky 1968) je základní strategie člověka při sledování cíle dána vlivem rodičovské výchovy a společenského klimatu, tedy, jak by řekl Sigmund Freud, superega. „Niterně řízený člověk“ v sobě nosí psychický kompas a jeho směřování vede k jasně definovanému cíli přes všechny překážky na které narazí. Naproti tomu „vnějškově řízený člověk“ má superegem nadiktovaný „psychický radar“, který mu umožňuje se překážkám vyhýbat. Takový člověk místo politických ideálů sleduje zájem vydržet.


Více...

pátek 21. listopadu 2008

Češi se dočkali, dočkali

Desítková soustava a délka oběžné dráhy Země spolupůsobily na vzniku jubilea 20. výročí Velké listopadové revoluce. Protože si zdejší obyvatelé představují příznivý vývoj jinak než vládní koalice, rozhodli o jejím volebním neúspěchu. Jak v takové situaci jedná pravice žijící v zajetí představy o znalosti cesty k úspěchu? Buď iracionálně jako v předchozích volbách, kdy reagovala na pokles vlastní obliby „mobilizací“ proti levici, nebo jak prozíravě agituje MUDr. Pavel Bém, který vidí příčinu neúspěchu pravice ve volbách v ústupu od tradičních pravicových hodnot. Je to podobné jako reakce Mao Ce-tunga na katastrofální výsledky „Kulturní revoluce“. Ten dospěl k hodnocení, že neúspěch je důsledkem toho, že masy myšlenku „Kulturní revoluce“ ještě náležitě nepochopily.

Vedle této hloupé reakce může nastat reakce chytrá, tolikrát vyzkoušená v Západní Evropě. Pravice zvolí s úspěchem cestu levicového populismu lehce namixovaného s populismem pravicovým. Po krizi, kterou vyvolala, a tím vzbudila poptávku po snadných a hlavně rychlých řešeních, může této poptávce sama vyhovět. Šířící se pohrdání demokratickými institucemi a instituty pomůže obejít „parlamentní žvanírnu“ (slovy Adolfa Hitlera). Zatím zásadně obchází institut referenda, i když i to by se dalo s médii v zádech zmanipulovat.

Změna politické orientace se dnes neprovádí tak snadno jako ve starověkém Egyptě, kde s výměnou boha byla provedena také výměna vládnoucí garnitury, nebo jako v dobách raného křesťanství , kdy vhodně naplánovanou politickou vraždou knížete Václava začala čistka politické reprezentace a orientace knížectví. Rozdíl je v tom, že mnohem více lidí umí číst, informace se rychle šíří a dají se uchovávat spolehlivěji než ústní tradicí.

„Ministerstvo pravdy“ ve své disperzní podobě názorově pevně ukotvených médií se snaží ovlivňovat českou společnost. Nejen média se podílejí na praní mozků. Formy jsou stejné, obsah se mění. Vzpomínám si například na šedesátá léta, kdy jsem byl jako školák exponován besedě s milicionářem panem Š. Zdůrazňoval, že vítězství pracujícího lidu bylo dosaženo bez jediného výstřelu. Dnes jsou na besedy zváni bratři Mašínové, kteří sice nedosáhli vítězství, za to výstřely padaly. Pro žactvo jistě příklad k následování. Aby o tom nebylo pochyb, byli vyznamenáni premiérem.

Média nám nabízejí angažovanou tvorbu. Ministerstvo pravdy nabízí nové seriály a dokumentární filmy, jsou objevováni noví hrdinové, je snaha formovat nového člověka, vzorného spotřebitele zboží a ideí. Jak již V.I. Lenin konstatoval, významnou úlohu při formování nového člověka sehraje filmová tvorba. Problém je jednak v tom, že dílo aspoň trochu přitažlivé pro diváka s alespoň průměrným IQ má vedle subjektivní idey nabízené autorem také objektivní ideu, mnohdy silně působí na podvědomí. Český občan pochopil, že by měl největší přátele hledat za Atlantikem, jenže americké filmy na něj působí velmi cize. Američan sice vypadá dost podobně jako Středoevropan, jenže myšlením a hodnotovou orientací je od Evropana vzdálen asi jako Eskymák. Stejný účinek měly sovětské filmy. Sovětští lidé nebyli mentalitě Středoevropanů příliš blízcí.

V listopadu 1989 Češi, kteří nebyli pravidelnými posluchači Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, kladli otázku: „Kdo je to ten Havel?“ Dnes je Havel autory angažované tvorby zaživa nabalzamován a dávno známý a srozumitelný. “ Straší vás nezaměstnaností!“, hřímal na Letné před dvaceti lety. Nyní označuje připravovaný dočasný pobyt amerických vojsk za „technickou záležitost“, do níž občanům nic není.

Veřejnoprávní média se snaží pomoci dobru a jednotliví členové vlády ukazují své schopnosti a lidskou tvář. Ministr vnitra Ivan Langer byl tak nesmírně laskav, že nechal v obrovském kontraktu nakoupit pro policii nové vozy za peníze ze státního rozpočtu pocházejícího z daní občanů. Pro větší efekt je nechal odvézt do Brna policisty, kteří cestou páchali trestný čin, když se pohybovali zakázanou rychlostí. Slibuje zákaz Dělnické strany, která je sice neofašistická, ale veřejnoprávní média ji nazývají „radikálové“. Dělníky nikdo nezaměstnaností už nestraší. Je to zbytečné. Už také vědí, že mzdu za svoji práci dostanou až po uspokojení pohledávek bank. Rozumějí svému postavení.

Ve stejné době Český rozhlas do zblbnutí opakuje 20 let starý Havlův výrok: „Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje.“ Ivan Langer s Alexandrem Vondrou si nenechali ujít příležitost a svobodně letěli do USA bez víz. Úspěch byl ohromující, podařilo se najít jednu pasažérku, která této nové možnosti využila.

Alexandr Vondra při té příležitosti pravil: „Češi se dočkali, dočkali, my jsme se snažili, snažili.“ Ivan Langer představení vypointoval slovy: „…padají poslední zbytky železné opony, kterou kolem nás vystavěli komunisté.“ Těžko přehlédnout, že opona je na straně „svobodného světa“, zatímco Američané dávno přijíždějí, jak se jim zlíbí. Takové privilegované postavení určitě zvyšuje jejich popularitu. Ministr Julínek se nechal před kamerami očkovat proti chřipce, aby tak jako populární osobnost podpořil zvýšení odbytu vakcíny. Budeme jistě brzo svědky dalších vynikajících prohlášení a hrdinských činů členů vlády.

Je krásné, že v naší svobodné zemi cenzurují zprávy přímo redaktoři. Když před ostravským sídlem hejtmana demonstrovalo proti „ohrožení komunismem“ asi 30 „mladých konzervativců“, dostali příležitost promluvit ve sdělovacích prostředcích, totéž se opakovalo při demonstraci několika desítek občanů „Díky vládo!“ 12. 11. 2008. Naproti tomu demonstrace „Ne základnám“ s účastí několika set občanů byla vyváženě ignorována a občanská iniciativa byla připomenuta jen jako narušitel pietního místa… Je to správné, protože proti umístění základny se staví pouze dvě třetiny obyvatel a 74% si jich přeje o této „technické záležitosti“ referendum.

Jenže propagandistická podpora těžko přijatelného je kontraproduktivní a všechno, co je vnucováno ztratí na oblibě, co je zatajováno, to se stejně neutají. Lidé nemají rádi, když z nich někdo dělá blbce.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 17. listopadu 2008

Jen je nechte, ať si hrají - aneb studenti s pseudoproblémy

Ještě před deseti lety jsem si myslel, že většina pitomostí, které lze nalézt v médiích, je důsledkem promyšlené dezinformace. V Poslanecké sněmovně jsem pochopil, že do této kategorie patří sotva čtvrtina z nich. Valná většina pitomostí je dílem dezorientovanosti novinářů. Zprávy, které produkují, jsou obrazem nikoli reálného světa, ale jejich představy o světě, která téměř není korigovatelná informacemi.

Zájem novinářů o pseudoproblémy většinou není důsledkem předpokládané poptávky veřejnosti po blbostech, ale vlastního zájmu novinářů o ně.


Z klesajícím překvapením jsem pozoroval, jak novináři, kteří tráví v Poslanecké sněmovně celé dny, většinou nemají tušení, co se projednává, jak je to důležité, co je předmětem sporu atd. Většinou neznají ani přibližně proceduru projednávání, což pochopení problémů dále ztěžuje. Tito novináři kladou politikům hloupé otázky a politici s úsměvem plynně a krásně odpovídají tak, aby buď byli, nebo naopak nebyli ve večerních zprávách.

Zřejmě ani za první republiky to nebylo lepší, jak lze soudit z povídky Karla Čapka „Zpráva parlamentního zpravodaje“, která na příkladu zcela zmateného referátu novináře o ději divadelní hry „Hamlet“ ukazuje, že občané měli už za První republiky malou šanci se o dění v politice něco užitečného dozvědět.

Po několika měsících ve Sněmovně jsem si svůj dojem dále upravil, když jsem zjistil, že existují ojedinělí novináři, kteří opravdu vědí vše důležité. Hovoří totiž s těmi, kteří informace mají, a vědí, komu je sdělují. Na oplátku elitní novinář takové informace nepublikuje a zdroje neuvádí. Přesto pro něj mají takové nepublikované informace obrovskou cenu, protože představují kontext pro pochopení významných procesů.

Důležité věci jsou pro většinu novinářů nesrozumitelné a jistě by byly nesrozumitelné i pro většinu ostatních občanů. Občan se opravdu důležité věci z politiky sice nedozví, o to více je zásoben pseudoproblémy politického bulváru. Mnozí občané takto nabudou dojmu, že právě to, co zaujalo podprůměrného novináře, jsou základní problémy světa.

Inventura demokracie?
Krásným obrazem pseudoproblémů často nabízených politickým bulvárem jsou skupinou studentských aktivistů vybrané 4 legislativní absurdity“, proti nimž chtějí vytáhnout do boje ve snaze provésti „inventuru demokracie“

„Nijak neregulovaný lobbing“
Studenti dělí lobbing na dobrý a špatný, předseda legislativní rady vlády JUDr. Cyril Svoboda a jiní chtějí učinit přítrž „netransparentnímu lobbingu“. Z naivních článků o něž se opírá studentská iniciativa se dále dozvídáme o „pozitivním lobbingu“ bez obálek, který „provádí analýzy“ a „poskytuje informace“ a negativním lobbingu, provázeném úplatky.

Podle studentů čerpajících ze zpráv naivních novinářů, mají zahraniční lobbyisté andělská křídla a politici se tam mohou spolehnout na jejich nestranné informace, zatímco u nás lžou a kradou. Připomíná to tezi z teorie „vědeckého komunismu“, kterou dnešní studenti sotva znají: „Zatímco stroje v socialismu slouží zvýšení produktivity práce ku prospěchu blaha všeho lidu, v kapitalismu jsou nástrojem nelidského vykořisťování.“

Podle studentů je „lobbing ve vyspělých demokraciích běžná a víceméně férová věc“. To v Čechách je to prý jiné: „Představíme si zástupce velké firmy, který je mezi poslanci jako doma. Kličkuje po sněmovních kuloárech, v kapse má alespoň pět v českých, které může dát na stůl, a v mobilu spoustu kontaktů. Stačí mu sejít se správnými lidmi, nabídnout správnou částku a hned se správně promění pravidla veřejné zakázky nebo upraví připravovaný zákon. Politik je spokojený, lobbista je spokojený a občané zase ostrouhají.“ Studenti si představují, že lobbisté budou registrováni a veškerou svoji činnost budou hlásit a tím se stanou naprosto transparentními. To je ovšem naprostá dětinskost srovnatelná s představou o blahodárných účincích regulace prostituce její legalizací.

Ten, kdo se neregistruje, nesmí mluvit s politikem? Kdo se neregistruje, nesmí do lobby (sněmovní, krajské, magistrátní…?) Není snad právem každého člověka pokoušet se ovlivňovat politická rozhodování? Nemohou zástupci „neziskových organizací“, u nichž studenti předpokládají pouze zájem o krystalické veřejné blaho lobovat za věci společensky škodlivé a mimochodem se nechat platit od firem se souladnými zájmy (například výrobci ekologiky „šetrných“ technologií). Lobbista prosazující stavbu zimního stadiónu hájí veřejný zájem (sportovní a kulturní vyžití mas) nebo soukromý zájem (majitelů pozemků, projekčních kanceláří, stavebních firem)?

Registrace by měla pro lobbistu asi tolik výhod jako pro prostitutku. Opravdu máme věřit, že v momentu registrace přestane lobbista užívat korupce? Při prosazování jakéhokoli projektu musí zaznít otázka, proč by měl být přijat. Protože je lepší? Protože bude úplatek? Jsem také lobbista. Politiky se snažím přesvědčit, že podpoří-li to, co navrhuji, budou mít zásluhu na dobré věci a z toho budou mít politické body. Je to korupce?

Podmínky výběrových řízení jsou často formulovány tak, že na ně lze napasovat buď jedinou nabídku, nebo jakoukoli nabídku, takže lze vybrat právě tu jedinou. Velmi těžko se to dokazuje, zvláště když lze lobovat i u orgánů činných v trestním řízení. Lobbing za všech okolností může být spojen s korupcí a také nemusí. V rozporu s obecnou představou ne každý politik je úplatný.

"Ano, mohli bychom populisticky přijmout nějaký zákon. Ale nefungoval by, nikdo by ho nedokázal vymáhat," prohlásil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. A takový předpis, který by vnesl světlo do toho, jak lobbisté přesvědčují poslance nebo vlivné úředníky, prý sepsat neumějí. Podle analýzy, kterou si nechala zpracovat legislativní rada vlády, skutečně není obvyklé, aby státy lobbování usměrňovaly. Přesto výjimky existují. Například v Polsku vedou rejstřík profesionálních lobbistů, kteří musí "hlásit", s kým se stýkají a pro koho pracují, a to vše je později zveřejněno. Ještě delší tradici má lobbing v Americe, kde živí přes 20 tisíc lidí. Tady musí lobbisté zveřejňovat i své příjmy. A velmi podobná pravidla chtěla před dvěma lety zavést i slovenská vláda, norma však neprošla místním parlamentem.
idnes 31. 8. 2007

Ministr Jiří Pospíšil má pravdu…

Obsazování mediálních rad podle politického klíče
Studenti vycházejí z představy, že veřejnoprávní média mají být nezávislá, aby mohla kontrolovat politiky tak, jak to Karel Hvíždala popisuje ve svém blogu. Otázka zní: Nezávislá na kom?

Jsem ochoten věřit v naivitu studentů, u Karla Hvížďaly bych sázel na politický aktivismus. Veřejnoprávní média mají velmi daleko k objektivitě nikoli proto, že jsou „kontrolována“ mediálními radami (zcela neúčinně), ale proto, že jsou systematicky obsazována novináři podle jasného výběru. Novináři přijatí dosazeným šéfredaktorem pak vybírají zprávy jak je třeba pro předem určené vyznění, své komentáře vydávají za zpravodajství a do pořadů si zvou osoby, které se jim osvědčily tím, že říkají to, co chce novinář (nikoli posluchač či divák) slyšet.

Takto vybraní novináři pak zcela autenticky hájí vlastní politickou a ekonomickou pozici (pro kterou byli vybráni), takže cenzura je zbytečná. Novináři sami sebe pokládají za nositele těch nejsprávnějších názorů a brání se jakémukoli ovlivnění jimi organizovaného vymývání mozků, například snaze po vyváženosti. Vynucenou objektivitou by poklesl jejich vliv a úsilí k ovlivnění média výběrem „správných“ novinářů by vyšlo vniveč. Existují ojedinělí novináři s trochu jiným názorem, než je názor redakce, v níž stále ještě pracují.

Jedinou možností jak udržet ve „veřejnoprávních“ médiích jakous takous politickou vyváženost je obsazování kontrolních orgánů podle politického klíče. Politici vládní i opoziční by se tak mohli (za jistých okolností) vzájemně hlídat. K tomu stejně nedojde, právo beztrestně nekontrolovatelně lhát si ti, kteří ovládají „veřejnoprávní“ média nedají vzít. Vzpomínám si dobře na hysterickou reakci na snahu prosadit novelu zákona, který by za těžko uplatnitelných okolností dával právo médiem dotčené osobě aspoň reagovat. Kdepak holoubkové, slyšena bude jen jedna strana...

O „televizní krizi“ raději ani nemluvě…

Zbytnělá poslanecká imunita
Zde mají „studenti“ částečně pravdu. Imunita opravdu je příliš široká a hlavně dlouhá. Nelze ji ovšem zúžit na výroky pronesené v jednacím sále. Vtip je totiž v tom, že pokud by mohli být poslanci stíhatelní v průběhu výkonu mandátu, docházelo by s naprostou jistotou k účelovým obviněním nejen před volbami, ale například i před volbou prezidenta a klíčovými hlasováními. Stačí vzpomenout zatčení poslance před volbou prezidenta Havla, který jako kandidát prošel právě o jeden hlas. Na druhé straně jistý ministr usiloval o to, aby stihl být stíhán ještě před koncem svého mandátu, neboť většina koalice mu tak zajistila, že doživotně stíhán nebude.

Studenti asi netuší, že samotná imunita před stíháním nechrání, takže poslanec či senátor sám nemůže své imunity nijak „zneužít“ mimo uvedený případ, kdy má jistotu, že ho jeho věrní nevydají - protože by si sami uškodili. Předmětem redukce imunity tedy musí být právě zrušení oné doživotní nestíhatelnosti.

Rozpor stanovisek stran a jejich hlasováním ve věci imunity tkví v tom, že veřejnost zmanipulovaná chybným výkladem smyslu imunity chce slyšet o jejím zrušení (novináři nechají zaznít hlas toho politika, kterého chtějí prezentovat jako sympatického), takže žádný politik nebude úplně proti, zatímco politici vědí o rizicích, která by se s jistotou uplatnila a které novináři pokládají za sotva hypotetická, zatímco veřejnost je nechápe vůbec.

Novináři pak prezentují politika, který byl proti, tedy toho, který byl vybrán za účelem vyvolání poklesu jeho veřejné obliby. Z textu „studentů“ je dobře patrno, že si vzpomenou jen na bagatelní případy účelově omílané v novinách, zatímco o těch významných nevědí nic.

Legislativní přílepky
Studenti se rozhořčují nad tzv. legislativními přílepky, tedy připojováním legislativních změn k zákonům, které s nimi nesouvisejí. Společenská nebezpečnost této praxe se blíží nule. Jediný problém je snížená přehlednost zákonů. Při existenci na internetu dostupných právních norem a při použití kvalitních vyhledavačů jde o problém nepatrný. Přílepek většinou řeší časovou tíseň, kdy je nutno něco opravit k nějakému rychle se blížícímu datu a zrovna není projednáván návrh zákona v němž by se „pozměňovák lépe vyjímal“. Proti „přílepkům“ účelově protestují ti, jimž se nepodařilo zabránit příslušné úpravě, zatímco prosadí-li přílepek sami, popírají, že jde o přílepek a jsou spokojeni.

Návrhy, které studenti prosazují jsou nesmyslné a svědčí o neznalosti jednacích řádů a parlamentní praxe. Je totiž např. úplně jedno, kolik poslanců je pod návrhem podepsáno, rozhodující je, kolik pro něj hlasuje. Nutnost projednání ve výboru ztíží uplatnění nejen přílepků a zvýší časovou tíseň projednávání a tím i zvýší počet chyb.

Návrh, že předkládání návrhů má skončit v druhém čtení, usvědčuje autora z neznalosti, neboť v druhém čtení konči a ve třetím nelze nic ani „drobně korigovat“, jak autor připouští. Autor nechápe ani smysl vracení zákonů Senátem podobně jako jiná ustanovení jednacího řádu. Roztomilé je, že studentský autor připouští, že přílepky nedokáže definovat, ale trvá na jejich zákazu…

Byl bych opravdu šťasten, kdyby nejzásadnějšími společenskými problémy skutečně byly ony čtyři, vybrané studentskými politickými aktivisty.

autor je profesí lékař - psychiatr, bývalý poslanec a ministr zdravotnictví, posléze ředitel PL Bohnice
Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

středa 30. dubna 2008

i-Dnes: David viděl budoucnost léčebny jinak, zdůvodnilo ministerstvo odvolání

Za včerejším odvoláním ředitele bohnické léčebny Ivana Davida jsou rozdílné názory na budoucnost tohoto psychiatrického zařízení. Uvedl to mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. Davida v čele léčebny nahradil vedoucí jejího sexuologického oddělení Martin Hollý.
"Důvodem jsou rozdílné pohledy ministra a odvolaného ředitele na další rozvoj léčebny v rámci reformy zdravotnictví," zdůvodnil Davidovo odvolání Cikrt. - více o odvolání ředitele Davida čtěte zde
"Ministerstvo mi sdělilo, že si představovalo budoucnost léčebny jinak. Bylo mi poděkováno a byl jsem odvolán," řekl pouze iDNES.cz David. S mluvčím ministerstva Tomášem Cikrtem prý naposledy mluvil asi před půl rokem.
Odvolaný David vedl bohnickou léčebnu od května 2005. Uvedl, že pracoval s maximálním nasazením a domnívá se, že dokázal maximum možného. "Připouštím, že někdo na to může mít jiný názor nebo může upřednostňovat jiné priority. Respektuji rozhodnutí ministra," řekl.
David loni v červnu výrazně omezil činnost bohnického Centra krizové intervence, které prý způsobovalo léčebně ztrátu 3,5 milionu ročně. Většinu činností centra zdravotní pojišťovny nehradí. Tento Davidův krok někteří odborníci kritizovali, ministerstvo se ale tehdy za ředitele Bohnic postavilo.
Rath: Julínek likviduje lidi z jiných stran
Stínový ministr zdravotnictví David Rath vidí důvody odvolání ředitele jinde. "Je to klasická msta ministra Julínka, protože Ivan David je členem ČSSD," řekl Rath.
Podle Ratha vedl David nemocnici dobře, nebyly stížnosti pacientů ani problémy s personálem. "Myslím si, že k odvolání není žádný racionální důvod mimo důvodu politického, ministr Julínek likviduje lidi z jiných politických stran," prohlásil Rath.
Mluvčí ministerstva zdravotnictví Cikrt Rathova slova odmítl, exministr prý "vidí bubáky tam, kde nejsou". Jednání s odvolaným ředitelem bylo podle Cikrta korektní. "Žádné pochybení mu nebylo vyčteno, počítáme nadále se spoluprací s ním," dodal mluvčí.
Ivan David nadále zůstává v managementu léčebny.

Více...

čtvrtek 3. dubna 2008

Vládě se nelíbí svěrací kazajky

S výše uvedeným geniálním titulkem přišly Lidové noviny a dodaly v perexu: „Rozrušeným či agresivním svítá na lepší časy. Kazajka nebo popruhy budou až poslední možnost.“ Zákon prý má být zpracován podle tezí „vládního výboru pro lidská práva a biomedicinu“. Sdělil to prý člen tohoto výboru právník David Zahumenský. Je rovněž členem výboru „Ligy lidských práv“. Když jsem v BL poukázal na miliónové příjmy a prakticky nulovou práci tohoto „výboru“ odkazem na vlastní internetové stránky této organizace, staly se pro čtenáře nedostupnými. [pozn. red.: nejspíše pouze server přeorganizoval svou strukturu. Články pana Zahumenského najdete na serveru na jiném místě.]
Je samozřejmé, že člověk, který se živí „lidskými právy“ musí stále poukazovat na jejich údajné porušování. Obecně se od kontrolních či rozhodovacích orgánů žádá aby byly nepodjaté. V případě „lidských práv“ je podjatost zaručena. Mgr. Zahumenský nedávno přisvědčoval reportérům z BBC, že postranice postýlek těžce mentálně retardovaných pacientů v ústavech sociální péče jsou „klece“. Tajemnice rady vlády pro lidská práva Mgr. Rybová (dříve Ripová a nyní pod jiným jménem na mateřské dovolené) má také svoje občanské sdružení také dotované z grantů. Vystupuje střídavě jako soukromá osoba, jako členka občanského sdružení a jako státní úřednice.

Lidové noviny uvádějí, že Vládní výbor zároveň navrhl, jak by měla vypadat správná praxe. Zřejmě nevadí, že „správnou praxi“ stanovují ti, kteří praxi nemají, jak je zřejmé z návrhu samého: „První pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů mají být nekontaktní.“ Rada zřejmě znamená, že člověk, který není přístupný racionální argumentaci ani chlácholení s ohledem na duševní poruchu (například eretická idiotie) má být slovně uklidňován (nebo snad hypnotizován?). „Pokud slova nepomohou, může nastat fyzické zklidnění- ale jen pomocí rukou.“ Prastará zásada praví, že přesila musí být taková, aby nenastal zápas, s pacientem nebo obyvatelem sociálního ústavu se nelze prát. Jednoho zuřícího člověka by pak mělo dlouhodobě držet několik profesionálů. Profesionálům nelze neplatit a ústavy v současné době nemohou najímat další pracovníky. Vzniká tak pro profesionální ochránce lidských práv ideální situace. Vyžadovaná praxe je nejen nesmyslná, ale i nemožná, takže je trvale možné kritizovat její porušování a tím si zajistit kritiku tohoto porušování a peníze na další vegetování občanských sdružení zkoumajících „dodržování“.

„Popruhy nebo kazajka by se měly používat velice zřídka a vždy z nařízení nebo se souhlasem lékaře.“, radí Lidové noviny. „Popruhy“ znám, používají se na stěhování nábytku, v ošetřovatelské praxi takový pojem neexistuje. „Kazajku“ patrně se tím rozumí „svěrací kazajku“ jsem za 30 let své praxe nikdy neviděl, pouze v muzeu. Z toho je dobře patrna kvalifikovanost rad. Rádci se asi domnívají, že „popruhy a kazajka“ jsou léčebné prostředky a proto je mají ordinovat lékaři. Není mi známo v rámci kterého oboru se na lékařských fakultách přednáší o „popruzích a kazajkách“. Všechny omezovací prostředky jsou prostředky ošetřovatelské péče (!), nikoli lékařské péče. V ČR kdosi prosadil název „terapeutická izolace“ pro v západní Evropě často používanou „izolační místnost“ (která mi z omezovacích prostředků vadí nejvíce). Terapie je léčení. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by byl léčen či dokonce vyléčen „terapeutickou“ izolací. Ve Velké Británii, jejíž kvalitu psychiatrické péče vystihuje popis otce schizofrenika, odkud nám radí paní Rowlingová a její emisar Dr. Pfeifer a moralizuje BBC rozhodují o použití omezovacích prostředků nikoli lékaři, ale ošetřovatelé s daleko slabší kvalifikací než ti čeští. V ČR přibývá ošetřovatelského personálu s vysokoškolským vzděláním, ale stále se žádá, aby o užití ošetřovatelských prostředků rozhodovali lékaři. Proč? Protože nemohou být všude a proto je požadavek těžko splnitelný? Aby měli všichni profesionální ale nekvalifikovaní kritici příležitost ke stížnostem?

Článek v Lidových novinách poučuje, že použití omezovacích prostředků by mělo trvat co nejkratší dobu. Co nejkratší vzhledem k čemu? Ony se co nejkratší dobu v praxi skutečně používají- tedy nikoli déle než je nutné. Jenže v jedné medializované kauze krasoduchové zdůrazňovali, že omezovací prostředek se používal déle než bylo nutné, aniž by toto tvrzení mohli o něco opřít. Prostě „déle“!! Pan Zahumenský je citován: „Nikdy by neměly být používány, nebo jejich použití prodlužováno jako trest.“ To je opravdu nechutný výrok. Ani v jednom případě nebylo doloženo, že by používání omezovacích prostředků bylo použito jako trest. Tím, že pan Zahumenský tvrdí, že by se to dít nemělo se snaží podkládat čtenářům, že je to běžná praxe. „Každý případ by měl být zaznamenán ve zvláštní knize se jménem lékaře, který opatření nařídil.“, uvádí podle Lidových novin „vládní výbor“. V době sofistikovaných klinických informačních systémů se navrhuje vést „zvláštní knihy“ jako před sto lety. V jaké době vlastně žijí autoři takových nápadů?

„Zásada nejméně restriktivního přístupu nebyla zdůrazňována“, citují LN Zahumenského. Zdůrazňována být nikdy nemusela, protože je to naprostá samozřejmost, která je v každé učebnici ošetřovatelství a bez výhrad se uplatňuje v praxi a nikdo neprokázal, že by to tak nebylo. „Zdravotníci nebyli vedeni k tomu, aby vynaložili dostatečné úsilí a bez nejdůraznějších způsobů omezení se obešli. Zákonná úprava povede k tomu, že se budou používat méně.“, řekl prý Zahumenský. To je nesmysl, protože omezovací prostředky jsou používány jen tam, kde je to nutné. Nanejvýš mohou být jedny nahrazeny jinými, například vyššími dávkami tlumivých léků. Duševní poruchy od těžkých mentálních retardací až po duševní choroby a poruchy osobnosti se neobejdou bez stavů v nichž tito lidé ohrožují sebe nebo okolí. Čím naléhavější je toto nebezpečí, tím důrazněji je nutno mu čelit. Nebudou se používat méně, protože zdravotníci nedovolí, aby pacient bil hlavou o ústřední topení nebo škrtil jiného pacienta nebo jejich kolegu a nikdy nebudou dlouze přemlouvat útočníka aby toho nechal.

Je opravdu naprosto nekorektní používat slova „dostatečně“, když to bude opět pan Zahumenský, kdo bude znovu a znovu tvrdit, že to „dostatečné“ nebylo, a bude to tvrdit stále, dokud z toho bude živ.

Myslím, že vládě by se nemělo líbit, že lidé, kteří mají dohlížet na dodržování lidských práv jsou současně existenčně závislí na prokazování jejich nedodržování a tedy zaručeně podjatí. Kontrolu nemohou provádět podnikatelé ve stejném oboru a fanatici.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

úterý 8. ledna 2008

Vendelín Čtvrtek: Odložený happyend příběhu o zachráněném bezdomovci - část 2

pokračování seriálu "Vendelín Čtvrtek: Odložený happyend příběhu o zachráněném bezdomovci - část 1"
Snaha radního Janečka pomoci panu S je chvályhodná. Mě ovšem neuspokojuje. Tvrdím, že město zanedbává povinnost pečovat o potřeby bezdomovců. Izolovaná pomoc panu S to nevytrhne.
V odborných kruzích USA a Západní Evropy je stará vesta, že desítky procent bezdomovců jsou lidé s vážnou duševní poruchou. Stanovení procenta závisí na metodě a kritériích, vždy jde o desítky procent. Bezdomovců trpících psychózou (nemocí z okruhu schizofrenie) je 20- 40 procent, ačkoli prevalence v populaci „domovců“ je 1%. Jejich bezdomovectví není dobrovolně přijatý životní styl, jak říká mýtus, ale důsledek řádně neléčeného onemocnění. Protože se o bezdomovce po této stránce téměř nikdo nestará, jsou rozpoznáni obvykle náhodně, v celém západním „kulturním“ světě za podobných okolností. Většinou tak, že jsou do léčebny přivezeni za asistence policie po konfliktu v němž se chovali divně, často po úrazu nebo během léčení nemoci, když se při ošetření chovají nápadně. Často se pak ukáže, že zřejmě trpí psychózou řadu let a nikdy nebo už dlouho nebyli léčeni. Místo života v němž by byli v lepším případě vyléčení a platní, v horším méně nemocní a schopní se společensky zařadit, prožívají život opovrhovaných vyděděnců ve špíně, hladu a zimě.


Město a jeho bezdomovci
Duševně nemocní bezdomovci se často z psychotické motivace vyhýbají místům, kde se jim nabízí pomoc. Objeví-li se po řadě let v léčebně, jsou v ČR uznáni plně invalidními, podle zákona jim však invalidní důchod nenáleží, protože nemají „odpracovaná léta“, nebyli ani hlášeni na úřadu práce, o začátku onemocnění není pro posudkové komise přesvědčivý doklad. Jsou pak léčeni a po léčení v léčebně i „ubytováni“, protože ústavy sociální péče nemají o chudé zájem. Platí se tedy ze zdravotního pojištění. Prodlužující se čekací doba pro všechny na ústavy sociální péče se Zákonem o sociální péči (106/2006 Sb.) prodloužila pro chudé na nekonečno. Podle nového zákona totiž vůbec nikdo za sociální péči neodpovídá. Dříve to byl alespoň formálně stát, dnes už nikdo. Kraje si totiž prosadily, že ony to nebudou, O potřebné se MŮŽE starat každý, kdo splní zákonem dané podmínky, nikdo však NEMUSÍ. Město Praha se tedy o bezdomovce včetně těch marně čekajících v psychiatrické léčebně stará tak, jek NEMUSÍ. Nechci nic menšího, než aby Praha při péči o bezdomovce zajistila jejich psychiatrické vyšetření a v případě, že jsou psychotičtí, psychiatrické léčení. To asi nebude po letech trvání neléčené choroby dokonale úspěšné, ale k podstatnému zlepšení obvykle dojde. Jakmile je stav stabilizovaný mělo by město zajistit sociální služby, při obvyklé potřebě služeb pobytových- služby pobytové- chráněné bydlení nebo ústavy sociální péče „se zvláštním režimem“ pro klidné stabilizované duševně nemocné (bohužel se to tak jmenuje). Místo toho, aby Praha plnila tuto povinnost, kterou jí bohužel zatím zákon neukládá, vzkazuje ústy svých představitelů, že je třeba snížit počet lůžek v už tak přeplněných léčebnách, do čehož naštěstí Praze vůbec nic není. Místo léčebenských lůžek navrhují ideologové „komunitní péče“ léčení nemocných v jejich „přirozeném prostředí“- to je ovšem pro bezdomovce ulice. Čím méně lůžek, tím více bezdomovců. Praha navrhuje pro duševně nemocné „komunitní péči“. Nic proti tomu. Ať ji tedy zřizuje a platí místo podpory parazitních organizací, které o ní žvaní. Praha toho jistě dělá pro bezdomovce mnoho, ale nedělá dost. Je dobře, že se pan radní Jiří Janeček před kamerami snaží pomoci panu S, trvám však na tom, že je třeba hledat pomoc pro všechny. Ústavy sociální péče pro trvalé čekatele jen v léčebně v Bohnicích by v Praze stály asi 400 miliónů během několika let. Patří to k potřebám města mnohem důležitějším než olympiáda. Dosáhnout toho, to by byl happyend!

Dějiny psychiatrie: Z ulice do vězení, z vězení do nemocnice z nemocnice na ulici a zpět do vězení…?
V Evropě je nyní z „evropských struktur“ nekriticky prosazována tzv. „komunitní psychiatrie“, jejíž základní tezí je záměr léčit nemocné v jejich „přirozeném prostředí“ a základní metodou je tedy „deinstitucionalizace“. Jejím cílem bylo zrušení psychiatrických nemocnic a tolerance minimálního počtu psychiatrických lůžek pouze v psychiatrických odděleních všeobecných nemocnic. K zemím, v nichž se s touto akcí začalo nejdříve, patří především Velká Británie (začátek padesátých let), USA (konec padesátých let), Itálie (od sedmdesátých let), Švédsko a Finsko. Některé země přistupují na tento trend velmi zvolna s tím, že rozvíjejí různé formy ambulantní péče a nazývají jí „komunitní“, přičemž si zachovávají dostatečně velkou lůžkovou kapacitu (Německo, Belgie, Nizozemí…), v některých zemích jde o lokální experimenty.

Za 60 let se nashromáždilo dost zkušeností, které věda analyzuje- říká se tomu „evidence based medicine“. „Komunitní psychiatrie“ je ovšem ideologicko politické hnutí, které se opírá o tvrzení a přesvědčení, aniž by se přesvědčovalo o pravdivosti svých tvrzení. Hovoříme-li o politickém hnutí, vede toto napříč politickým spektrem, někde začala s deinstitucionalizací levice, jinde pravice svorně pod praporem boje za lidská práva a svobodu jednotlivce. Pravice si deinstitucionalizace navíc cení pro úspory přímých nákladů. Jaká je cena těchto úspor je čím dál jasnější v zemích s nejdelší tradicí deinstitucionalizace. Samozřejmě nelze mít námitky proti rozvoji ambulantních forem péče. O nemocné je třeba se především starat ambulantně- pokud to ovšem je možné. V lůžkové péči ovšem máme jen pacienty u kterých ambulantní léčení selhalo a žádné jiné. Ani ti první se nám tam všichni nevejdou, v Bohnicích denně odmítáme asi 20% pacientů, kteří přicházejí s doporučením nebo o léčení sami žádají bez doporučení. Přesto se setkáváme z tvrzením, že lůžek je v ČR příliš mnoho…

Počty lůžek v jednotlivých zemích jsou naprosto neporovnatelné, protože v každé zemi je „psychiatrické lůžko“ definováno jinak a mnoho psychiatrických pacientů pobývá v nějaké instituci kvůli své závažné duševní poruše, aniž by jejich lůžko bylo označováno za „psychiatrické“.

Pryč z vězení
Již v roce 1939 přišel Lionel Penrose při studiu vztahů mezi duševní chorobou a kriminálním jednáním v Evropských zemích s tzv. „balonovou teorií“. Zmáčknete-li balon na jednom místě, na jiném se vyboulí. Studium vývoje populace psychiatrických nemocnic a vězení v USA v letech 1904- 1987 přineslo potvrzení této teorie.

Duševně nemocných je v populaci přibližně (!) stálý podíl. Jde zejména o „schizofrenní okruh“, „maniodepresivní poruchu“ a „depresi“, výskyt některých kategorií nemocných se může dramaticky měnit. Například zneužívání alkoholu a jiných návykových látek podle okolností v různých zemích značně kolísá. Syfilitických „progresivních paralytiků“, jejichž podíl činil v českých psychiatrických ústavech po I. světové válce asi 15% se scvrkl prakticky na nulu, za to máme daleko větší naději, že se díky zlepšené zdravotní péči dožijeme své stařecké demence.

Rušení psychiatrických lůžek vedlo k jejich relativní nedostupnosti, a proto k přesunu duševně nemocných do sociální péče, ale také na ulici (bezdomovci) a do vězení.

Nemocní, kteří nežili a včas nezemřeli na venkově jako Viktorka z Babičky Boženy Němcové, ale s rozvojem kapitalismu a industrializace se stále více stěhovali do měst, měli privilegium, že byli chyceni a dáni do vězení. I první specializovaná zařízení pro duševně nemocné na přelomu 18. a 19. století měla charakter vězeňských zařízení. Nemocní byli biti, znehybňováni, záměrně týráni hladem, žízní a zimou a svým „ošetřovatelům byli užiteční“, když byli za spropitné ukazováni pro zpestření nedělní procházky.

Mnohým se taková praxe příčila, shledávali ji nehumánní. Například reverend Louis Dwight založil v roce 1825 Boston Prison Discipline Society, když byl kázat ve vězení a ve vězeňské nemocnici pro duševně nemocné. Jeho aktivita vedla ke zřízení komise, která podala zprávu Nejvyššímu soudu Massachusetts, že duševně nemocní vězňové jsou drženi v ponižujících podmínkách: „ Jeden z mužů je 9 let přivázaný kolem těla a krku v cele bez lůžka lavice nebo židle na kupce slámy jako v podestýlce pro prasata…. Ve větší čistotě a pohodlí jsou držena divoká zvířata v klecích.“

Na základě následujícího rozhodnutí bylo zakázáno posílat do vězení duševně nemocné a vězeňská nemocnice byla přestěhována roku 1833 z vězeňského areálu jako Státní asyl pro šílence ve Worcesteru pro 120 nemocných.

Dorothea Dix, nejslavnější reformátorka v amerických dějinách psychiatrie byla učitelka. V roce 1841 se uvolila, že bude učit ve vězeňské nedělní škole. Její otec byl duševně nemocný náboženský fanatik. Měla tedy osobní zkušenosti s duševní nemocí. To, co viděla ve vězení, bylo zdrcující. Dozorce jí vysvětlil své stanovisko, že šílenci nepotřebují teplo, ale bití. Za 6 let navštívila 318 vězení a 500 chudobinců. Prosazovala budování státních psychiatrických nemocnic. Do roku 1880 jich bylo postaveno 75 (na 50 mil. obyvatel). V tomto roce byl proveden důkladný census duševně nemocných v USA. Bylo napočítáno zaokrouhleně celkem 92 000 duševně nemocných osob. Z nich 41 000 žilo doma, 41 000 v nemocnicích a asylech pro duševně nemocné, 9 300 v chudobincích a pouhých 400 ve vězeních. Tento počet odpovídal 0,7%.

Pryč z nemocnic
V roce 1955 bylo v psychiatrických nemocnicích 558 000 lůžek na 164 mil. obyvatel. V roce 1994 by tomu při 260 mil. obyvatel odpovídalo 885 000 lůžek. Jenže jejich počet byl 71 000. V polovině padesátých let se začal masivně používat první účinný lék proti schizofrenii chlorpromazin (Thorazine). V roce 1955 byl přijat zákon o výzkumu duševního zdraví. Příslušná komise vypracovala do roku 1961 zprávu o stavu péče o duševní zdraví v USA. Podle zprávy byly nemocnice přeplněné a velmi zanedbané. Komise navrhla zřízení malých léčebných center pro 50 000 obyvatel a kladla důraz na prevenci. Do úřadu nastoupil J.F. Kennedy, jehož sestra Rosemarie trpěla mentální retardací a psychózou. Věřil, že pomocí primární prevence a komunitních center při zrušení státních psychiatrických nemocnic dosáhne pozitivního obratu. V projevu „The dream“ prohlásil: „Unce prevence má větší váhu než libra léčení… Prevence je mnohem úspornější a nadějnější.“ Začalo tažení proti nemocnicím prostřednictvím drastického omezování finanční podpory při současném zvyšování nároků na počty personálu. Ředitelé nemocnic byli hodnoceni podle rychlosti rušení lůžek. Pacienti byli propouštěni na ulici. V roce 1975 však Národní institut pro duševní zdraví zjistil, že komunitní centra pro mentální zdraví nemají potřebné materiální a personální vybavení a zabývají se především poradenstvím v „předvídatelných životních událostech“. V roce 1987 byl schválen zákon na pomoc bezdomovcům „Stewart B. McKinney Homeless Assistance Act“, který zahrnoval péči i o duševně nemocné bezdomovce… V tomto roce bylo zjištěno, že ve vězeních je 6,7% (!!) vážně duševně nemocných.

Počet lůžek v psychiatrických nemocnicích dále klesal. V roce 1969 byl v Kalifornii implementován Lauterman-Petris-Short Act, který téměř znemožnil nedobrovolnou hospitalizaci. To vede k cestě duševně nemocných do vězení, kde si s dobrovolností nikdo neláme hlavu.

Po 90 letech, v roce 1994 zbylo v USA pouze 8% lůžek oproti roku 1955. Na internetu je snadné najít desítky novinových článků z posledních let, jejichž nadpisy se v obměnách táží: „Nepřehnali jsme to se snižováním počtu psychiatrických lůžek?“

Na konci devadesátých let oscilují odhady podílu těžce duševně nemocných (schizofrenie, maniodepresivní porucha, těžká deprese) ve vězení kol 10%. Na internetu lze mnohokrát najít stejnou větu: „Největší psychiatrickou nemocnicí v USA je Oblastní vězení v Los Angeles s 3300 duševně nemocnými…“ (z 21 000 vězňů). Mezi lety 1980 a 1995 stoupl počet vězňů v vězeních USA z 502 000 na 1 588 000. S ohledem na růst počtu obyvatelstva je to růst o 216%.

Svoboda na ulici
Ve stejné době se odhaduje počet bezdomovců v USA na 750 000, z nichž 20- 30% trpí závažným duševním onemocněním- celkově se odhaduje počet těžce duševně nemocných bezdomovců v USA na 150- 200 000. O souvislosti masivního bezdomovectví s rušením psychiatrických nemocnic nikdo nepochybuje. Lokální politici před volbami pravidelně slibují řešení- otevření nových lůžkových oddělení. Ne vždy sliby splní.

Zejména ve venkovských státech (Kentucky, Mississippi, Aljaška, Montana, Wyoming, Nové Mexiko) dochází k masivní kriminalizaci duševně nemocných. Studie z roku 1992 ukázala, že 29% vězení zavírá osoby bez obvinění, aby zde čekaly na psychiatrické vyšetření a pak na uvolnění lůžka v nemocnici. Častým tématem amerických novin je přeplnění příjmových oddělení nemocnic (emergency room) duševně nemocnými, kteří zde čekají bez lůžka i několik dní na volná psychiatrická lůžka. Zbylé státní psychiatrické ústavy se postupně privatizují a jsou zavírány jako nevýnosné.

Duševně nemocní (hlavně bezdomovci) se dostávají do vězení daleko častěji než ostatní vězňové pro bagatelní trestné činy, jako jsou „rušení veřejného pořádku“, drobné krádeže atd. Typické je obtěžování lidí na ulici, opilství, močení na ulici, rušení hlasitou samomluvou, pojídání potravin v obchodě nebo restauraci bez zaplacení atd. Jeden z publikovaných případů bylo proskočení výlohou obchodního domu (zevnitř). Zatčený a později uvězněný se domníval, že ho pronásleduje dinosaurus.

Běžné je uvěznění z milosti, protože léčení v nemocnici je nedostupné. Policejní úředník v Los Angeles k jednomu případu řekl: „Byl podvyživený pokrytý špinavým škraloupem,krvácel z rány. Potkáváte lidi, kteří halucinují, jsou špinaví, nejedli několik dní. Potřebují střechu nad hlavou, jídlo, léky. Tak je uvězníme. Je to krizová intervence.

Uvěznění z milosti žádají i příbuzní nemocných. Volají na ně policii v naději, že ve vězení dostanou léky. I sami duševně nemocní chtějí do vězení: „Udělal jsem to blízko policejní stanice, chtěl jsem dostat práci ve vězení při vytírání podlahy.“

Péče o duševně nemocné vězně je v různých vězeních velmi různá. v některých dostává potřebné léky jen 6% duševně nemocných. V jiných vězeních dostává psychofarmaka až 20% všech vězňů. Souvislost vězení s uzavřením psychiatrických nemocnic je nepochybná. Například po zavření Columbus State Hospital v Ohio v roce 1985 se 32% těžce duševně nemocných dostalo do 6 měsíců do vězení. Některé studie analyzují násilí ve vězení proti duševně nemocným ze strany ostatních vězňů i naopak. Vraždy nejsou vzácností.

Na ulici a do vězení…
Spojené státy americké mají v podstatě nejdelší zkušenost s deinstitucionalizací. Mají jistě svá specifika. Bezdomovci v Amsterdamu jsou na tom trochu lépe. Jenže nejen v USA, ale i v evropských zemích zavírajících psychiatrická lůžka se objevuje fenomén „transinstitucionalizace“ či „reinstitucionalizace“ (balónový efekt), tedy přechod ze zavíraných lůžkových psychiatrických ústavů nejen do sociálních zařízení, ale i do vězení. Stále větší počet duševně nemocných si užívá svobody na ulici. Týká se to i nás. Jestliže je mezi bezdomovci 20- 30 % těžce duševně nemocných (nezahrnuje závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách a demence), pak je jich takových v Praze podle různých odhadů 400- 1000. Je potřeba se o ně starat. Nejen o pana S. Je to v jejich zájmu z humanitárních důvodů, ale i v zájmu nás ostatních. Mohou být nebezpeční nejen agresí, ale i šířením přenosných chorob.

„Komunitní psychiatrie“ u těžce duševně nemocných, kteří potřebují hospitalizaci selhává všude na světě. Dovoluji si připomenout článek http://www.blisty.cz/art/37656.html „Můj syn má schizofrenii. Jak to, že si s tím systém neumí poradit?“ (BL 5. 12. 2007), popisující situaci ve Velké Británii, tedy v zemi, odkud k nám proudí rady, jak si počínat.

Zdrojem rad se stal nedávno i Magistrát hlavního města Prahy. Několik lidí bez potřebných znalostí, odborné kompetence a přijatelného metodického postupu publikovalo velmi povrchní „studii“ o údajné potřebě rušit v Praze psychiatrická lůžka. Prý je nahradí komunitní centra… V některých zemích se do ambulantní „komunitní péče“ a chráněného bydlení dávají velké peníze. Jenže mám důvod předpokládat, že by to u nás mohlo dopadnout jako v Maďarsku, kde za 5 let zrušili 60% psychiatrických lůžek. K 31. 12. 2007 skončil i nejslavnější výzkumný Institut psychiatrie a neurologie v Budapešti. Neměl dluhy, podle publikací v impaktovaných časopisech byl druhým nejlepším ústavem v Maďarsku po Onkologickém ústavu Maďarské akademie věd. Developeři projevili zájem o pozemky…

Ptal jsem se ředitele Prof. Zoltána Nagye, kam půjde těch 860 pacientů (po redukci lůžek) a 118 lékařů: „Pro 120 pacientů jsme našli umístění po celém Maďarsku, 740 prostě propustíme. Já půjdu do důchodu. Uchytit se v ambulantní péči je těžké, tady se platí. Mladí kolegové už mají většinou místa v zahraničí.“ A co bude s těmi 740 pacienty vyzvídal jsem, když jsem se před tím od Prof. Ištvána Bittra s Psychiatrické kliniky v Budapešti dověděl, že na akutní hospitalizace mají čekací listinu a bezdomovce přijímají většinou jen na jeden den: „Pořád se mluvilo o komunitní péči, jenže nikdo nic nebuduje, nikdo nic takového nefinancuje….“

Neopakujme pořád všechny chyby….
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 7. ledna 2008

Vendelín Čtvrtek: Odložený happyend příběhu o zachráněném bezdomovci - část 1

Spotřebitel mediálních příběhů potřebuje vidět katastrofy, krev, sperma, ale také pohádky s dobrým koncem. Pohádky, v nichž se objeví statečný princ a krásná princezna je zachráněna. Nevyčítám politikům, že chtějí být prezentováni jako stateční princové, vím, že to nutně potřebují. Jenže tenhle příběh se odvíjel trochu jinak, než scénář připravené pohádky…

Za chladného dne na samém konci podzimu (17. 12.) našel bezdomovec v kontejneru novorozence místo použitelných zbytků potravin k snídani. Ve zmatku z nečekaného nálezu čekal před kontejnerem, až půjde někdo kolem. Volal na dvojici důchodců, aby pomohli. Trvalo 20 minut, než našel někoho, kdo zajistil pomoc. Kdosi se ho zpočátku snažil od popelnice odehnat.


V blogu aktuálně.cz napsala Ivana Jeništová, mluvčí Arcidiecézní charity:

„Nikoho zatím nenapadlo podívat se na toho bezdomovce. Kdyby nebyli bezdomovci, prohledávající popelnice, chlapeček by v kontejneru zemřel. Kdyby onen bezdomovec byl jako těch x… lidí, kteří odmítli zavolat záchranku, popelnici by zavřel a šel jinam. Chlapeček by zemřel. Bezdomovec je člověk na okraji společnosti. Nevíme o něm nic. Nevíme, jak se dostal až na dno společnosti. Je však jisté, že má srdce, cit a rozum, což se stěží dá říct o těch lhostejných, kteří nepomohli. A také mu nikdo za záchranu chlapce nepoděkoval. Nebo ano?“

Psychiatři nesmějí moralizovat, zlobit se na lidi, že nejednají správně, stavět se na něčí stranu sporu, dávat rozhřešení, na to jsou jiné profese. Psychiatr musí analyzovat chování, myšlení, vnímání, postoje, motivy atd., aby rozpoznal, zda se vymykají normě. Vymykají-li se, pak může nabídnout pomoc, je-li jí schopen, neboť zdaleka ne všechny duševní poruchy dokáže ovlivnit. Ne každý pacient má „náhled chorobnosti“ a sám se chce léčit. Ohrožuje-li pacient sebe nebo jiné, může být s přivolením soudu léčen nedobrovolně. Jinak ne.

Skutečný příběh pana S
Co jsme mohli vidět od počátku, kdybychom se dívali nikoli dojatě, ale psychiatrickýma očima? Každý správně uvažující člověk ví (a bezdomovec z vlastní zkušenosti), jak je třeba se chránit před chladem. Novorozenci vydrží mnohem víc než batolata nebo dospělí, ale každý zdravý přiměřeně zkušený člověk je seznámen s tím, že hned po porodu se umyjí, zváží a zabalí do zavinovačky, aby nenastydli, neprochladli, neumřeli. Pamatuji se na duševně nemocnou dětskou sestru, u níž bylo prvním okolím pozorovaným projevem choroby, že nedokončila převlékání novorozenců, nechala je nahé a šla jíst svačinu.

Nález člověka v odpadkovém kontejneru - živého či mrtvého - je šokem pro každého. Přiměřená reakce zdravě uvažujícího člověka při nálezu živého novorozence v kontejneru za prosincového chladu je, že ho vyjme a okamžitě zastrčí za bundu, nebo ještě lépe za košili a utíká s ním pro pomoc. Při teplotách kolem nuly rozhoduje každá minuta. Jestliže dospělý člověk stojí 20 minut nad kontejnerem a volá na lidi, aby pomohli, je to nepochybný projev chorobné bezradnosti a psychiatr musí přemýšlet nad její příčinou…

Samozřejmě nemá smysl kárat pana S za chybný postup, buďme rádi, že dítě hyenismus lidí, kteří ho odložili, přežilo. Za nepřijatelné moralizování však pokládám odsudek kolemjdoucích důchodců, kteří na volání pana S nepřispěchali na pomoc. Viděli muže jehož zevnějšek v nich těžko mohl vzbuzovat důvěru. Důchodce cítí, že je zranitelný. Kdyby novorozence viděli, skoro určitě by pomohli.

Ivana Jeništová se však zmýlila. Někoho přece napadlo „podívat se na toho bezdomovce“. Byla to TV Nova. Bylo to od ní hezké, přestože v tržním prostředí jde hlavně o sledovanost a nechat si ujít tak emočně nabitý příběh, by bylo z obchodního hlediska trestuhodné (přinejmenším snížení prémií). A také „mu někdo za záchranu poděkoval“, byl to radní hlavního města pro sociální věci, Jiří Janeček. Byla by velká politická chyba nevyužít takové příležitosti k pozitivnímu zviditelnění. To by neodpustila žádná politická strana. Pan Janeček to udělat musel a udělal to rád a určitě zcela upřímně. Za dobrý čin se sluší poděkovat, a když děkující může rozdávat, tak i odměnit. Pan S dostal místo na ubytovně, místo v kanalizaci se vyspal v posteli, a dokonce získal docela slušně placenou práci. To je všechno v pořádku. Nikdo ovšem nerozpoznal, že je nemocen.

Krize místo happyendu
Před očekávaným happyendem se objevila krize. Příběh bude médii déle sledován až do předepsané katarze. Nedostaví-li se katarze, nebude už o panu S referováno.

Pan S hned následujícího dne vyskakuje z okna ubytovny a způsobuje si odřeniny a kompresivní zlomeninu obratle. Je odvezen do fakultní nemocnice a velmi pečlivě vyšetřen. Při vyšetření však napadá lékaře a je vysloveno podezření na duševní poruchu. Je tedy převezen do psychiatrické léčebny. V ní je přijat, což nelze interpretovat jinak, než, že trpí duševní poruchou. Toto vše bylo možno se dočíst „z otevřených zdrojů“ sdělovacích prostředků, tedy mlčenlivost zdravotnického pracovníka nebyla porušena.

Po nezabalení novorozence ohroženého vychladnutím tedy zvláštní odchod z ubytovny a nestandardní jednání s ošetřujícím lékařem. Tato vědomost však nezabránila čtyřem (!!) klinickým psychologům, aby bez jakékoliv znalosti věci „psychologizovali“ při vysvětlování motivů takového jednání, tedy konfabulovali možná či spíše nemožná vysvětlení jednání pana S. Odborně se tomu říká „naivní explanace“.

Je velmi smutné, když klinického psychologa při znalosti obecně známých reálií případu nenapadne, že motivy by mohly být patické, tedy ovlivněné vážnou duševní poruchou. A nešlo jen o známého recidivistu Dr. Humhala, který na požádání vysvětlí cokoli čímkoli. Klinický psycholog není psychiatr, ale v tomto případě je nevyslovení podezření z duševní poruchy naprosto jasným profesním selháním. Děsím se toho, jak často k němu asi dochází.

Vysvětlování skoku z okna ubytovny šokem z příliš čisté postele je opravdu naivní, ale radní Jiří Janeček jako neodborník má na takovou domněnku na rozdíl od klinických psychologů právo: „patrně neunesl zásadní a náhlou změnu ve svém životě a zájem veřejnosti a médií“. Že jde o člověka, kterému musí nejdřív pomoci zdravotní psychiatrická péče, aby mohl přijmout sociální podporu bohužel nerozpoznali ani sociální pracovníci Centra sociálních služeb. Protože v zahraničí trpí psychózami asi třetina bezdomovců, měli by být sociální pracovníci vyškoleni tak, aby na psychózu aspoň vyslovili podezření. Bohužel tomu tak není, protože ti, kteří školení provádějí, často nemají praxi a školení by sami potřebovali. Rychlokurzy to nezachrání.

Že je třeba psychiatrické pomoci, nerozpoznal nikdo ani během 12 (nebo 14?) let bezdomovecké kariéry. Bylo to rozpoznáno před tím, potřebné léčení však po propuštění z lůžkového zařízení dlouho nepokračovalo.

Média neboli nástroje zprostředkování
Týdeník Týden vypátral, že „skončil v policejní cele“: "Proč mě odvezli na Kongresovku a píchnuli mě do cely, to nechápu," kroutí hlavou S. Policisté netušili, že pan S trpí duševní poruchou, ale v USA tak běžně postupují i v případě, že jsou si duševní poruchou jisti. Bezdomovec tak končí ve vězení, protože psychiatrických lůžek je nedostatek a s beztak nedostatečnou komunitní péčí nespolupracuje.

Veřejnost si prožívání člověka s duševní poruchou neumí představit, proto se nelze divit vyjádření mýtů v internetové diskusi:

„Myslím, že tlak našich sociálních pracovníků by ustál málokdo, z nich by byl na hlavu každý. Chlapa, co 12 let běhá po světě, kdy chce a kde chce, nutit do podepsání pracovní smlouvy a nástup hned v pondělí?Holt každý nechce vydělávat na ty naše kapitalisty.“

nebo:

„Být "homeless", je ve většině případů "way of life" a ne, jak se nám snaží namluvit levice, negativní produkt kapitalismu. Většinou se jedná o lidi, kteří chtějí být svobodní a skromné živobytí je jim milejší, než poklonkovat autoritám.“

Tyto názory jsou nesmyslné. Žít v teplovodní šachtě se člověk rozhodně jen pod diktátem zimy a chudoby, není to svobodné rozhodnutí a už vůbec ne boj proti autoritám. Už před dvěma sty lety byl některými intelektuály takto interpretován a idealizován „svobodný život“ Cikánů, kteří až do poloviny minulého století nesměli zůstat nikde déle než 48 hodin.

Samozřejmě nezklamali ani někteří novináři:

„Socialistické vlády s námi všemi zacházejí jako město s panem Szamszelym. Nabízejí nám teplý útulek a mizernou práci, když se polepšíme. Když děláme, co chceme, jsou z nás bezdomovci.“

iDnes: Martin Komárek
Radní za ODS Jiří Janeček se tak od vedoucího komentátora pravicového „listu s názorem“ dozvěděl, že se k bezdomovci chová podbízivě, aby ho zotročil jako „socialistická vláda“. Pan Komárek se nepolepší a i když si píše co chce - co mu slina na jazyk přinese, bezdomovectví mu asi nehrozí.

Bezohlednost vyčítá radnímu Janečkovi a primátoru Bémovi i redaktor Martin Zvěřina (Lidové noviny):

„Co taková změna udělá s člověkem, který dvanáct let nespal v posteli a stejnou dobu neměl pravidelnou práci, to radní nezajímá. Je divné, že člověk uvyklý možná hladové, ale přece svobodě, utíká z ubytovny i nemocnice? Není. Že skončil na psychiatrii v Bohnicích, je asi „spravedlivá“ odplata za projevenou lidskost. Však on nám to někdo z magistrátu vysvětlí. Oni totiž vzali osud pana S do svých rukou. Zatímco na Štědrý den chtěl zůstat v anonymitě, během svátků mu byl názor změněn natolik, že ve čtvrtek poskytoval rozhovory. Jestli je obrat v myšlení pana Szamszelyho dobrovolný, nevíme. Lze však usuzovat, že když primátor Bém rozkázal konat „dobro“, na bezdomovcovy pocity nikdo nehleděl. A pak že nejsou možné pokusy na lidech.“

Nejen pan Zvěřina pokládá pobyt v psychiatrické léčebně za trest „odplatu“. Výkon některých novinářů, kteří si zřejmě kladou za cíl zbavit čtenáře posledních zbytků vkusu a kulturnosti je děsivý. Napsat „zavřený v blázinci“ je standardní hnus novinářské pokleslosti. Pan S není „zavřený v blázinci“, ale léčí se na psychiatrii, protože trpí duševní poruchou. Smyslem léčení není sankce „zavřít“, ale pomoci, nikoli v „blázinci“ ale v psychiatrické nemocnici, která byla v padesátých letech omylem nazvána „léčebna“.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...