MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


čtvrtek 19. listopadu 2009

Psychiatrická muzea (Medical Tribune) Psychiatrická léčebna Bohnice uspořádala Mezinárodní konferenci o psychiatrických muzeích

Jsme zvyklí na muzea s nejrůznějším zaměřením. Známe muzea historická, přírodovědná, zemědělská, hudební, technická- nebo třeba muzeum zlata, medu, jantaru, másla, čokolády, muzea světového významu i okresní. Všude se poučíme, například v Petrohradu je muzeum vodky, kde se lze poučit, že optimální koncentraci 38% stanovil slavný chemik Mendělejev.
Česká republika je muzejní velmoc, ale v oblasti zdravotnictví mnoho stálých expozic nemáme a rozhodně žádnou velkou. Nemáme tedy ani psychiatrické muzeum, ačkoli po Evropě a hlavně v Německu jich funguje několik desítek.
Existují velká profesionální psychiatrická muzea s rozsáhlými výstavními prostory, desítkami zaměstnanců a desítkami tisíc návštěvníků ročně. K takovým patří „Dr. Guislain Museum“ v Gentu v Belgii, Wellcome Collection v Londýně, „Het Dolhuys“ v Haarlemu v Nizozemí, Psychiatrické muzeum v Aarhusu v Dánsku nebo třeba „Sultan Bayezid II Museum“ v Edirne v Turecku, které navštíví 130 000 zejména zahraničních turistů ročně.
Tato velká profesionální psychiatrická muzea si kladou za cíl hlavně seznámit veřejnost s historií péče o duševně nemocné a snížit stigma duševní nemoci. Většinou pořádají také specializované výstavy. Vedle toho existuje také mnoho malých stálých výstav většinou v psychiatrických ústavech, které představují jakési síně tradic ústavu nebo psychiatrické péče v regionu (Haar, Zwiefalten, Göppingen v Německu, Roskilde v Dánsku, Uppsala nebo Lund ve Švédsku, atd.). Taková muzea mají většinou zaměstnance na částečný úvazek, často penzionované bývalé zaměstnance ústavů. Většina těchto muzeí není chaotickou směsicí starých předmětů a listin, ale moderně organizovanou multimediální expozicí často i s interaktivním přístupem.
Dalším typem psychiatrických muzeí jsou galerie „l´art brut“, tedy umění duševně nemocných. Nejznámější jsou v Lausanne a v Heidelbergu (Prinzhornova sbírka), jejíž reprezentativní část jsme letos mohli obdivovat v Praze na Staroměstském náměstí v Domě u kamenného zvonu.
Další kategorií psychiatrických muzeí jsou památníky euthanasie, tedy míst, kde došlo během války k vyvražďování duševně nemocných. V hlavní fázi tohoto procesu bylo vyvražděno od ledna 1940 do srpna 1941 více než 70 000 duševně nemocných, během celé války více než 200 000. Dospělí byli vražděni kysličníkem uhelnatým v pěti odlehlých psychiatrických ústavech a jednom vězení, které bylo po válce zbouráno (Brandemburg). V psychiatrických ústavech jsou stálé expozice (v Německu v Hadamaru, Grafenecku, Bernburgu, Pirně a v rakouském Hartheimu). Zatímco v západoněmeckcých ústavech a v Rakousku jsou památníky hodně navštěvovány, v bývalé NDR jsou obyvateli ignorovány nebo vnímány s nevolí.
Vedle těchto typů psychiatrických muzeí existují také různé sbírky kuriozit nějak souvisícími s duševními poruchami nebo psychiatrií- například expozice ve třech domech, které obýval Sigmund Freud (rodný dům v Příboře a byty ve Vídni a v Londýně).

Psychiatrické muzeum v Čechách?
Hlavní překážkou k pochopení složité problematiky duševní poruchy, léčení a ošetřování nemocných a péče o sociální potřeby nemocných a jejich neintegrace do společnosti je obrovský deficit informací ve veřejnosti. Vedle toho dlouhodobě fungují stereotypy v pohledu na duševně nemocné. Duševní nemoc není jen „nálepka“ jak tvrdili a se slábnoucí přesvědčivostí dodnes tvrdí mnozí filosofové, někteří sociologové a „humanitární“ aktivisté. Duševní porucha skutečně reálně existuje. Řešením problému tedy není duševní poruchu popírat, nevidět a klást na nemocné stejné nároky jako na zdravé a zlobit se na „nepoučenou“ veřejnost, které se někteří spoluobčané zdají být trochu divní a je lépe se jim vyhnout.
Psychiatrické muzeum může být jedním z nástrojů „zdravotní výchovy“ a „primární prevence“ a může být svojí formou přitažlivé i pro ty, kteří by na „osvětovou besedu“ nikdy nepřišli. Pokud je institucí, která svým personálním vybavením překračuje potřeby přiměřeného oprašování exponátů, může také kvalifikovaně shromažďovat a třídit exponáty a archiválie, které se do stálé expozice nevejdou nebo nehodí. Může podle své pracovní kapacity organizovat nestálé expozice přitahující novou pozornost. Odborní pracovníci takové instituce se podílejí na výzkumech a připravují informace pro média, rozhlasové a televizní pořady, dokumentární filmy…
V roce 2005 jsem se domníval, že zřízení psychiatrického muzea je téměř originální myšlenka. Na internetu jsem však zjistil, že psychiatrická muzea už existují a že dokonce bývalý ředitel PL Bohnice Dr. Dobíšek uvažoval v šedesátých letech o zřízení muzea v tehdy odsvěceném kostele. Podobný záměr byl částečně realizován v PL Kroměříž, údajně jako překážka k náboženskému využívání tamního kostela. Když jsem se celkem náhodně v roce 2006 zmínil na tiskové konferenci o úmyslu „někdy v budoucnu“ zřídit „někde“ psychiatrické muzeum, vzbudila tato zmínka mnohem větší zájem přítomných novinářů než jiná témata, kvůli nimž jsem tiskovku organizoval. Zpráva se objevila také na internetu v anglickém jazyce. Tam ji objevil německý psycholog Rolf Brüggemann, který z vlastní iniciativy vybudoval psychiatrické muzeum v psychiatrické nemocnici v Göppingen v jihozápadním Německu. Vydal knihu o 60 psychiatrických muzeích v Evropě „Locating the Soul“. V dubnu 2007 jsem navštívil 4 psychiatrická muzea v jižním Německu a získal pozvání na mezinárodní psychiatrickou konferenci v Göppingen v listopadu 2007. Tam jsem přislíbil pořadatelství 2nd International Conference on Psychiatric Museums and History of Psychiatry jako součásti oslav 100. výročí právní subjektivity Psychiatrické léčebny Bohnice.
Mezinárodní konference o psychiatrických muzeích
Konala se v „Divadle mezi ploty“ 29.- 31. 11. 2009 pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Ing. Miloslava Vlčka, ministra kultury Prof. Václava Riedlbaucha a předsedy České lékařské společnosti Prof. Jaroslava Blahoše. Podrobnosti o programu lze nalézt na www.icopc.eu. Většina přednášejících byli „muzejníci“, tedy odborníci na prezentaci, menšina psychiatři, psychologové a sociální pracovníci nebo historici. Rozdíl v pojetí skutečnosti byl nápadný ani ne tím, co bylo zdůrazněno, jako spíše tím, co bylo zanedbáno. „Muzejníci“ dbali na efektnost s menším důrazem na přesnost a „pravdivost“, zdravotníci a historici lpěli na přesnosti s menším důrazem na výstižnost a sdělnost. Uvědomil jsem si tak, že chyby ze zanedbání mohou být důležitější než „profit“ z přesnosti či efektnosti. Muzejníci vycházejí často z intuice a nechtěně pomáhají šířit veřejností sdílené mýty, například o tom, že mezi duševně nemocnými a zdravými není podstatný rozdíl, pokud není snaha je rozlišit přímo principiálně pochybná. Ovšem z hlediska zdravotníků si lidé trpící duševními poruchami zaslouží respekt nikoli proto, že duševní poruchy vlastně neexistují, ale bez ohledu na to, že skutečně existují. Historici nás usměrňují studiem reálných pramenů a odmítáním intuitivních předpokladů o tom, jak to vlastně tenkrát bylo. Kdo byl schopen z nedorozumění profitovat tím, že je pochopil, bude umět veřejnosti zprostředkovat lépe a pravdivější obraz historie péče o duševně nemocné.
Na konferenci byli přítomni odborníci ze 17 zemí (z 23 byli přihlášeni), nejvíce z Německa, Dánska a Belgie, ale přijeli také odborníci z Turecka, Tchajwanu nebo Brazílie. Většina účastníků prezentovala informace o jejich muzeu nebo nových expozicích. Z české republiky se aktivně kromě mě zúčastnili bratři Pavel a Zdeněk Kalvachovi s přednáškou o vývoji chápání demencí včetně připomenutí pražského židovského lékaře Oskara Fischera, který popsal „Alzheimerovu“ chorobu současně s Alzheimerem, ovšem podrobněji a na rozsáhlejším souboru. Možná největší pozornost a zájem vzbudil Bert Boeckx z belgického Geelu, který referoval o tamní 700 let doložené praxi péče o duševně nemocné v cizích rodinách. Asi všichni přítomní o historii „heterofamiliární“ péče v Geelu věděli, ale velmi málo o její současnosti. Dnes se v třicetipětitisícovém městě stará 350 rodin celkem o 420 pacientů. Účastníci ocenili také společenský program včetně návštěvy výstavy o vyvražďování duševně nemocných pocházejících z území dnešní ČR v průběhu II. světové války „Nehodné žití“ v terezínském muzeu.
Výstava v Národním muzeu
Při jedné formální společenské příležitosti v prosinci 2007 jsem oslovil generálního ředitele Národního muzea v Praze PhDr. Michala Lukeše, PhD., a seznámil ho se záměrem uspořádat v Národním muzeu výstavu o psychiatrii. Myšlenka ho zaujala natolik, že v lednu 2008 inicioval schůzku, na níž přislíbil konání výstavy ve vhodném termínu. Národní muzeum má však v posledních letech jiné priority než pořádání výstav. Jednak převzalo budovu bývalého Parlamentu, kam bylo nutno přestěhovat převážnou většinu provozů před plánovanou generální rekonstrukcí historické budovy Národního muzea (2012-2018) a dále převzalo Národní památník na Vítkově, který měl být zrekonstruován a znovu otevřen k 28. 11. 2009, atd., atd. Nelze se divit, že proces schvalování zařazení výstavy o psychiatrii se zdržel, i když jsem byl po celou dobu ujišťován, že projekt byl v podstatě přijat a s realizací se počítá. Původně bylo navrženo konání výstavy v prostorách „kuloárů“ Sněmovny lidu v bývalé budově Národního shromáždění (před tím burzy). Prostory přesahující 500 m2 by vyžadovaly poměrně nákladnou úpravu, proto bylo v říjnu 2009 rozhodnuto, že výstava se bude realizovat v prostorách zvaných „Hollareum“ a přilehlém přednáškovém sále (asi 300 m2). V Hollareu je trvale instalováno 51 vitrin a vnitřní prostor se dá využít pro rozměrnější exponáty nebo instalace. V přednáškovém sále mohou být po obvodě instalovány desítky panelů , v centrálním prostoru mohou být zachovány řady křesel s projekčním plátnem pro pásmo prezentací.
V Hollareu počítáme s představením velmi bohaté historie ošetřování duševně nemocných, která byla kvůli společenskému nezájmu a terapeutické bezmocnosti (až do poloviny minulého století) spojena s velkým utrpením nemocných. V přednáškovém sále budou informace o jednotlivých kategoriích duševních poruch- jejich vzniku, léčení a důsledcích s důrazem na možnosti a značně nadějnější moderní léčení, ošetřování a sociální neintegraci. Také by zde měly být připomenuty speciální kapitoly jako je soudní psychiatrie nebo umělecké projevy duševně nemocných.
Výstava pod pracovním názvem „Duševní nemoc v běhu věků“ by měla být zahájena v druhé polovině roku 2010 nebo na začátku roku 2011. Bude mezinárodní a putovní. Podle dohody a s podporou z evropských fondů budou zapůjčeny exponáty z belgických, nizozemských a německých psychiatrických muzeí. Výstava bude s anglickými a českými texty. Pro případné výstavy v dalších zemích bude čeština nahrazena jiným národním jazykem.
Bohužel se světová finanční krize dotkla i našeho záměru. Obvyklá dotace od Ministerstva kultury byla v rozpočtu zásadně redukována. Bez podstatné sponzorské podpory by bylo možno výstavu realizovat pouze ve velmi úsporné variantě. Spoléháme, že projekt realizovaný v centru hlavního města a v místě spojeném s převratnými historickými událostmi země vzbudí zájem významných firem a institucí, které obvykle podobné projekty podporují.

Více...

Kritika textu Miroslava Prokeše

• Pád totalitních režimů sovětského typu před dvaceti lety včetně bývalého Československa znamenal zásadní historický milník a zároveň unikátní příležitost k budování skutečně demokratické společnosti založené na dodržování lidských práv, úctě k člověku a řešení konfliktů mírovými prostředky.
Žádnou příležitostí nebyl, protože nikdo připravený o něco takového neusiloval. Nebyla žádná schopná organizace. Na vše stačili špatně organizovaní disidenti s pokryteckým moralizováním a Klaus, který nabídl program, jakmile vznikly rozpaky, kudy se vydat. Smozřejmě ke světlým zítřkům. Klaus ukázal kudy a vzbudil nadšení.
• Počáteční jednota a odhodlání české společnosti začít novou svobodnou kapitolu jejího života byly brzy oslabeny nastupující politickou reprezentací, která nastolila kurs země směrem k neoliberálnímu kapitalismu se všemi z toho vyplývajícími politickými a zejména ekonomickými důsledky. Žádná "česká společnost" nebyla k ničemu odhodlána. Jako vždy čekali chudáci na sliby od nové reprezentace. Stačily jim sliby, že budou více spotřebovávat ("svobodný rozvoj"), stejně jako 1948. Klaus byl připraven a lidé čekali na blahobyt (Gottwald byl připraven a lidé čekali na blahobyt).
• K této špatně zvolené a sociálně necitlivé transformační cestě se přidávala stále větší korupce prostupující celou společností, arogance politické elity, minimální vymahatelnost práva apod. To jsou vše velmi vhodné nástroje na uskutečnění neoliberálních ideálů, žádné omyly nebo selhání. Společnost, jejíž většina si před dvaceti lety nepředstavovala změnu režimu jako návrat (restauraci) kapitalismu volné konkurence, začala v důsledku prohlubujících se ekonomických a sociálních rozdílů mezi lidmi a právní nejistotě propadat ve stále větší míře skepsi a ztrátě iluzí o přechodu k demokracii. "Společnost" čekala na sliby a dostala je. Jestli se někdo diví, znamená to, že nic nechápal a nechápe dosud. Nikdy jsem slibům neuvěřil, proto se dnes ničemu nedivím.
• Tento stav a špatná společenská atmosféra nadále trvají a prohlubují se. Původní optimistické předpoklady, (nešlo o "předpoklady", ale o sliby) že naše země za dvacet let po roce 1989 bude již plně transformovanou demokratickou zemí a „zpět“ v Evropě se nenaplnily nebo pouze formálně. Transformovaná je a to podle neoliberálního konceptu a "v Evropě" je, a Evropa se mění podle neoliberálního konceptu, protože jí v tom nikdo nepřekáží. Prosazení "Lisabonu" je pro to vhodným nástrojem. V důsledku pokračujícího odcizení sféry politiky a státní správy od občanů stále více lidí podléhá nihilismu a pocitu marnosti. To je nesmysl, ti kteří dnes nespotřebovávají tolik, kolik si tehdy představovali jsou zklamáni. Pozdě pochopili čemu aktivně nebo pasivně napomáhají.
• Společensko-ekonomický systém v dnešním tzv. „vyspělém“ světě včetně ČR, založený na pouhém výkonu a konzumu nedokáže a nechce nastolovat a řešit skutečné problémy dneška – pokračující zbrojení a války, bídu a hlad většiny obyvatel planety, rapidně se zhoršující životní prostředí atd. To je pravda, a také nikdo není připraven "nastolovat" a "řešit", dokonce skoro nikdo není připraven "chápat" a proto nejsou podmínky pro "nastolení" a "řešení", tedy politický tlak. Mnoho lidí čumí, jak se svět řítí do záhuby, většina spotřebovává kolik může a ničeho si nechce všímat.
• Současný politický systém a prvky, které ho naplňují – tj.politické strany, politici – nejsou schopni a ochotni vést společnost k zásadní změně života společnosti a životnímu způsobu směrem k přímé demokracii, trvale udržitelnému životu, úplnému odzbrojení a skutečné úctě k člověku, jako jediné naději pro přežití naší planety. Strany reagují různě citlivě na měnící se společenskou situaci. Přirozeně je zajímají jen zájmy, které jsou schopni pochopit jejich voliči (zejména potenciální). Nevoliči je samozřejmě nezajímají. Někteří politici by byli schopni a ochotni, ale nebudou to dělat, pokud voliči nebudou schopni chápat jejich snahu a tedy se nebudou moci o ně opřít. Problém není v politicích, ale v občanech (dobře manipulovaných médii). (Opět připomínám Plechanova.)
• Vyzýváme proto ve dnech dvacátého výročí událostí spojených s obrovskými nadějemi a očekáváními, které se naplnily jen částečně nebo vůbec, českou politickou scénu a spoluobčany k novému začátku založenému na obnovení dialogu mezi politiky a občany, přímé demokracii, vzájemné úctě mezi lidmi, toleranci a dodržování zákonů. Vyzývat občany nepřipravené něco chápat je ztráta času.

Ivan David

Více...

středa 18. listopadu 2009

Falešná srovnání

Hlavní teorém komunikace zní: „Nelze nekomunikovat“. K tomu je třeba dodat, že žádnou komunikaci nelze oddělit od manipulace. A platí také, že nelze nemanipulovat. Všichni manipulujeme a všichni jsme manipulováni. Nejenom médii 17. listopadu 2009. Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev.

Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější. Postupujeme tak všichni, když chceme někoho a třeba i sami sebe o něčem přesvědčit. Pokud jsme ovšem cílem manipulace a posloucháme řečnické otázky médií a jejich příznivé odpovědi podle „společenské objednávky“, měli bychom si toho být vědomi. Nemá smysl se zabývat mnoha stránkami manipulativnosti takto pojatého srovnání, ale dvě z nich jsou asi důležitější než jiné. Především- dvacet let (nejde-li ve skutečnosti často spíše o čtyřicet- od počátku normalizace do dnešních dní…) je velmi dlouhá doba přinejmenším ve vývoji technologií a ve vývoji společenského klimatu, neboť ten se vyvíjí v každém režimu (většinou v jeho neprospěch a proti jeho vůli). Před čtyřiceti lety jsem slyšel zvláště stupidní srovnání.: Zatímco v carském Rusku nebyl ani jediný počítač, v Sovětském svazu jich pracuje desítky. Myslel jsem, že takovou blbost hned tak neuslyším. Dnes v ČT 1 bylo této mety dosaženo: „Před dvaceti lety měl málo kdo osobní počítač, dnes je v domácnostech běžný…“ Obě tvrzení jsou ovšem pravdivá…

Realita vs. očekávání
Druhá manipulace souvisí s onou první. Bylo by korektní srovnávat dnešní realitu s očekáváním. I KSČ připouštěla existenci nedostatků a zaváhání a nutnost zlepšovat. Stejně jako dnešní držitelé moci se tvářila, že ne ona, ale ti ostatní by měli přidat na tempu a kvalitě. Ovšem i dnes jsem se přímo z úst Václava Klause dozvěděl, že občané přece nemohou očekávat, že vláda toho mnoho vyřeší, to že oni jsou strůjci svého úspěchu a od toho mají svobodu. Takové zjištění je nanejvýš potěšující. Nejvyšší představitel státu nás ujišťuje, že není schopen pro nás prakticky nic udělat. Hurá, máme demokracii- tedy možnost volit své zástupce, abychom se od nich dozvěděli, že je nemáme obtěžovat svými problémy a řešit si je sami. Jde o to, hájit svůj zájem zaměstnance, spotřebitele či uživatele veřejných služeb na vlastní pěst- proti mnohem silnějším bez opory ve veřejné správě a s chabou oporou v děravých zákonech. Václav Klaus soudí, že učinil dost tím, že umožnil rychlou a rostoucí společenskou nerovnost, která začíná nerovností majetkovou, a končí faktickou nerovností před zákonem. Všichni máme stejnou svobodu zbohatnout a koupit si vilu na Floridě.

Zdálo by se, že vláda jedné strany zmizela a nastal idylický stav, kdy prý vlastně nevládne nikdo- jen svoboda. Jednotlivec není shora prý tolik omezován, ale také prý nemá nahoře očekávat oporu. Z toho lze usoudit, že svobodní jsou sice všichni, ale svobodnější jsou ti, kteří oporu nebo ochranu nepotřebují a ovšem se také nemusejí obávat, že by nějak zvlášť byla omezována svoboda tlačit ke zdi a sešlapávat ty, kteří by právě proti tomu oporu potřebovali. Tito sešlapaní lidé mají být manipulováni falešnou otázkou, zda je jim lépe než před dvaceti či čtyřiceti lety. Mají se naučit správné odpovědi, že jsou šťastni, protože si mohou po libosti nakoupit banánů a toaletního papíru. A mohli by, kdyby mohli, jet svobodně kamkoli. Nemají hledat rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Nemají si klást otázku, zda si přáli být svobodni od opory v autoritě, kterou si zdánlivě mohou demokraticky zvolit. Nemají si klást otázku, zda si přáli tolik svobody pro největší darebáky. Nemají si klást otázku, zda úlohou moci není ve skutečnosti chránit nemnohé silné proti mnoha slabým.

Očekávání reality
Každá moc zdegeneruje. Lidé si dříve nebo později uvědomí, že jsou manipulováni a pochopí rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Jak to bude dál? Dnes byla slavnostně odhalena pamětní deska Václavu Bendovi. To byl onen křesťanský politik, který rozhlásil, že pozval na večeři bývalého generála Augusto Pinocheta. Toho, jenž se „po vojenském převratu v roce 1973 chopil moci v Chile“. Dnes byla odhalena pamětní deska obdivovateli totalitního režimu, po kterém zůstalo desítky tisíc zavražděných. Rozdíl oproti zavrženíhodnému minulému režimu je v tom, že šlo o totalitu pravicovou, tedy asi správnou, když se jejímu obdivovateli slavnostně v památný den vítězství nad totalitou odhaluje pamětní deska, aby jeho myšlenkový odkaz nebyl zapomenut. Slavnostní akt byl tak nějak nešikovně uskutečněn v době, kdy syn velkého politika Marek Benda obhajuje svůj doktorát, nikoli ovšem v Plzni, ale před veřejností. Již skoro dvacet let si zvykáme na glorifikaci bratří Mašínů, kteří vraždili bezbranné lidi. Prý tak bojovali proti režimu. Občané si asi mají uvědomit, že pro držitele moci nejsou žádné meze dost neprostupné a že nebudou tak měkcí jako ti strejcové z KSČ v roce 1989. Mají se neprivilegovaní bát, že budou tvrdí jako Pinochet? Myslím, že nemají. Každá moc zdegeneruje a vyměkne, když ucítí sílu, i když každý držitel moci užije síly, pokud má naději na úspěch. Jenže lidé už od dětství pořád zkoušejí, co si mohou dovolit. Zase budou správně identifikovat mocné ve fázi „kůlů v plotě“. Jak mi v listopadu 1989 řekla na Václaváku jedna kolegyně: „Teď už se to asi nemůže obrátit, když je nás tu přes dvě stě tisíc…?“.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

úterý 17. listopadu 2009

Falešná srovnání

Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev. Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější.
Hlavní teorém komunikace zní: „Nelze nekomunikovat“. K tomu je třeba dodat, že žádnou komunikaci nelze oddělit od manipulace. A platí také, že nelze nemanipulovat. Všichni manipulujeme a všichni jsme manipulováni. Nejenom médii 17. listopadu 2009. Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev. Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější. Postupujeme tak všichni, když chceme někoho a třeba i sami sebe o něčem přesvědčit. Pokud jsme ovšem cílem manipulace a posloucháme řečnické otázky médií a jejich příznivé odpovědi podle „společenské objednávky“, měli bychom si toho být vědomi. Nemá smysl se zabývat mnoha stránkami manipulativnosti takto pojatého srovnání, ale dvě z nich jsou asi důležitější než jiné. Především- dvacet let (nejde-li ve skutečnosti často spíše o čtyřicet- od počátku normalizace do dnešních dní…) je velmi dlouhá doba přinejmenším ve vývoji technologií a ve vývoji společenského klimatu, neboť ten se vyvíjí v každém režimu (většinou v jeho neprospěch a proti jeho vůli). Před čtyřiceti lety jsem slyšel zvláště stupidní srovnání.: Zatímco v carském Rusku nebyl ani jediný počítač, v Sovětském svazu jich pracuje desítky. Myslel jsem, že takovou blbost hned tak neuslyším. Dnes v ČT 1 bylo této mety dosaženo: „Před dvaceti lety měl málo kdo osobní počítač, dnes je v domácnostech běžný…“ Obě tvrzení jsou ovšem pravdivá…

Realita vs. očekávání
Druhá manipulace souvisí s onou první. Bylo by korektní srovnávat dnešní realitu s očekáváním. I KSČ připouštěla existenci nedostatků a zaváhání a nutnost zlepšovat. Stejně jako dnešní držitelé moci se tvářila, že ne ona, ale ti ostatní by měli přidat na tempu a kvalitě. Ovšem i dnes jsem se přímo z úst Václava Klause dozvěděl, že občané přece nemohou očekávat, že vláda toho mnoho vyřeší, to že oni jsou strůjci svého úspěchu a od toho mají svobodu. Takové zjištění je nanejvýš potěšující. Nejvyšší představitel státu nás ujišťuje, že není schopen pro nás prakticky nic udělat. Hurá, máme demokracii- tedy možnost volit své zástupce, abychom se od nich dozvěděli, že je nemáme obtěžovat svými problémy a řešit si je sami. Jde o to, hájit svůj zájem zaměstnance, spotřebitele či uživatele veřejných služeb na vlastní pěst- proti mnohem silnějším bez opory ve veřejné správě a s chabou oporou v děravých zákonech. Václav Klaus soudí, že učinil dost tím, že umožnil rychlou a rostoucí společenskou nerovnost, která začíná nerovností majetkovou, a končí faktickou nerovností před zákonem. Všichni máme stejnou svobodu zbohatnout a koupit si vilu na Floridě.
Zdálo by se, že vláda jedné strany zmizela a nastal idylický stav, kdy prý vlastně nevládne nikdo- jen svoboda. Jednotlivec není shora prý tolik omezován, ale také prý nemá nahoře očekávat oporu. Z toho lze usoudit, že svobodní jsou sice všichni, ale svobodnější jsou ti, kteří oporu nebo ochranu nepotřebují a ovšem se také nemusejí obávat, že by nějak zvlášť byla omezována svoboda tlačit ke zdi a sešlapávat ty, kteří by právě proti tomu oporu potřebovali. Tito sešlapaní lidé mají být manipulováni falešnou otázkou, zda je jim lépe než před dvaceti či čtyřiceti lety. Mají se naučit správné odpovědi, že jsou šťastni, protože si mohou po libosti nakoupit banánů a toaletního papíru. A mohli by, kdyby mohli, jet svobodně kamkoli. Nemají hledat rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Nemají si klást otázku, zda si přáli být svobodni od opory v autoritě, kterou si zdánlivě mohou demokraticky zvolit. Nemají si klást otázku, zda si přáli tolik svobody pro největší darebáky. Nemají si klást otázku, zda úlohou moci není ve skutečnosti chránit nemnohé silné proti mnoha slabým.

Očekávání reality
Každá moc zdegeneruje. Lidé si dříve nebo později uvědomí, že jsou manipulováni a pochopí rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Jak to bude dál? Dnes byla slavnostně odhalena pamětní deska Václavu Bendovi. To byl onen křesťanský politik, který rozhlásil, že pozval na večeři bývalého generála Augusto Pinocheta. Toho, jenž se „po vojenském převratu v roce 1973 chopil moci v Chile“. Dnes byla odhalena pamětní deska obdivovateli totalitního režimu, po kterém zůstalo desítky tisíc zavražděných. Rozdíl oproti zavrženíhodnému minulému režimu je v tom, že šlo o totalitu pravicovou, tedy asi správnou, když se jejímu obdivovateli slavnostně v památný den vítězství nad totalitou odhaluje pamětní deska, aby jeho myšlenkový odkaz nebyl zapomenut. Slavnostní akt byl tak nějak nešikovně uskutečněn v době, kdy syn velkého politika Marek Benda obhajuje svůj doktorát, nikoli ovšem v Plzni, ale před veřejností. Již skoro dvacet let si zvykáme na glorifikaci bratří Mašínů, kteří vraždili bezbranné lidi. Prý tak bojovali proti režimu. Občané si asi mají uvědomit, že pro držitele moci nejsou žádné meze dost neprostupné a že nebudou tak měkcí jako ti strejcové z KSČ v roce 1989. Mají se neprivilegovaní bát, že budou tvrdí jako Pinochet? Myslím, že nemají. Každá moc zdegeneruje a vyměkne, když ucítí sílu, i když každý držitel moci užije síly, pokud má naději na úspěch. Jenže lidé už od dětství pořád zkoušejí, co si mohou dovolit. Zase budou správně identifikovat mocné ve fázi „kůlů v plotě“. Jak mi v listopadu 1989 řekla na Václaváku jedna kolegyně: „Teď už se to asi nemůže obrátit, když je nás tu přes dvě stě tisíc…?“.


Více...

pondělí 16. listopadu 2009

Je stále zhasnuto, ale Zeman to myslel upřímně


Václav Havel zpestřil občanům nedělní oběd úvahou v „Otázkách Václava Moravce“, že se před dvaceti lety ve veřejných projevech vyhýbal pojmu „kapitalismus“, protože šlo o slovo zprofanované komunistickou propagandou. Nezastíral tedy prý, že mu jde o prosazení kapitalismu, jenom to nemohl říci přímo… Dnes už to přiznat může, protože lidé už kapitalismus znají a Václava Havla rovněž. Na semináři Masarykovy dělnické akademie v Lidovém domě jsem sice 12. 11. 2009 neviděl žádné dělníky, za to jsem se dočkal úvah, že název knihy ekonoma Miloše Picka „Stát blahobytu nebo kapitalismus?“ je zavádějící, protože zárukou blahobytu je prý jedině kapitalismus. Pokud si neklademe otázku, o čí blahobyt jde, pak lze tuto tezi přijmout. V kapitalismu skutečně existují lidé, pro něž je právě kapitalismus zárukou blahobytu. Totéž ovšem platí o všech společenských řádech a zlořádech.
Kapitalismus nevybočuje nijak z řady řádů, v nichž vládne ten, kdo má majetek a majetek má ten, kdo vládne. Předpoklad, že v socialismu budou vládnout nemajetní, a budou chtít zůstat nemajetnými, se nenaplnil. Předpoklad, že v komunismu nebude mít nikdo zájem vládnout a získat majetek nebylo možno ověřit, ale vycházel z premis, jejichž splnění v historicky krátké době nic nenasvědčuje. Tzv. „socialistické země“, představovaly pro kapitál novou příležitost ke zbohatnutí, až budou zprivatizovány. S takovým veřejným přiznáním „havlové“ vystupovat nemohli, mluvili raději o „pravdě a lásce“ až se toto spojení stalo natolik zprofanovaným, že ho příští demagogové nebudou moci použít.

Kapitalismus je prostý jako facka. Můžete si koupit všechno, na co máte peníze. Nemáte-li peníze, máte smůlu. Pokud má příliš mnoho lidí smůlu, je třeba je podporovat z daní těch, kteří vydělávají, aby se nenaštvali a nenarušovali růst blahobytu těch, kteří smůlu nemají. Tím se relativní blahobyt stává celkem všeobecným.

Může se však stát, že technické prostředky a pokles obav z naštvání nemajetných umožní prosazování kapitalismu bez všeobecného blahobytu, jak je to činěno dnes- samozřejmě výhradně v obecném zájmu, protože takto prý bude možno „čelit výzvám“. Plíživě upevňuje své pozice nová diktatura.

Jak si koupit svobodu
Velká listopadová revoluce přinesla svobodu. To je pravda. Jde o svobodu všechno si koupit- když na to máte. To za „totáče“ nebylo. Jsou ovšem vzácné komodity, které si nemůže koupit každý, protože jsou unikátní nebo jich není dost pro všechny. Některé z těchto komodit jsou strategického významu. Například média jako stroje na výrobu veřejného mínění. (Je sice pravda, že nelze zabránit, aby si lidé nadále vyráběli své mínění podomácku, ale většina bude konzumovat produkty velkovýroby.) Dále výroba zákonů včetně prefabrikovaných děr a beztrestnost při jejich obcházení a porušování. (Ideální ovšem je, když takové skutečnosti nejsou orgány nečinnými v trestním řízení vůbec zjišťovány, ale i to je třeba si koupit. Prospěch nevidících, neslyšících a nečinných nemusí být bezprostřední a může spočívat například v kariérním růstu spojeném s uspokojováním dalších potřeb.)
Konečně jde o nákup lokální samosprávy a exekutivy, které rozdělují veřejné zdroje. Veřejné zakázky přece nemohou dostat všichni. Právě tak veřejné služby lze zprivatizovat jen ve prospěch jednoho ze zájemců. Dostanou je ti, kteří za to zaplatí mimo kasu. Ti, kteří rozhodují, dostanou tak či onak zaplaceno. To je udržuje u moci. Říká se tomu korupce, a na rozdíl od blahobytu to kapitalismus provází vždy. Někde více a někde méně. Tam, kde vládnoucí třída vyrostla z nerovných podmínek korupcí vytvořených se korupce reprodukuje, roste a vůbec se jí daří lépe, zvláště, když byla účinně paralyzována veřejná kontrola nejprve útěkem před právníky, dále výrobou zákonů s prefabrikovanými dírami, nákupem nečinnosti příslušných orgánů a nakonec cenzurou prostřednictvím výběru a výroby vhodných informací. V tomto procesu jsme dnes mnohem dál, než v roce 1998, kdy byla jmenována vláda pracující sice v intencích kapitalismu, ale s příslibem rozvoje všeobecného blahobytu. Součástí tohoto cíle tedy bylo nutně odstraňování korupce a mírnění rozkrádání.

Jak to myslel Zeman?
Štěpán Kotrba si neodpustil vložení vysvětlivky k mojí stručné poznámce k Jaroslavu Baštovi

Pozn. ŠOK: To, že "v teplákách" skončí mezi prvními i Ivo Svoboda, bylo součástí Zemanova plánu Akce Čisté ruce. Zeman znal okolnosti "podnikání" dvojice Svoboda & Snopková v Libertě dlouho dopředu. Jeho nejvěrnější lidé byli v určitou dobu nasazeni na monitorování ekonomického stavu Liberty. Jenže… Politika je umění možného. Svoboda byl Grossův člověk. Gross si ho prosadil – proti vůli Zemana – do vlády. A Gross za něj nesl odpovědnost. Uvěznění Iva Svobody mělo profylaktický účinek nejen na Grosse samotného, ale na řadu zejména středočeských sociálních demokratů. Akce Čisté ruce nicméně úspěch mít mohla, byť zpočátku vznikla z populistické naivity Zemana. Nicméně Baštova utajená zpravodajsko-analytická skupina při prověrkách jednotlivých kauz zjistila, že míra prorostlosti oligarchických podnikatelských skupin do politického a správního systému státu je od státního převratu v roce 1989 a vlád Václava Klause tak velká a tak komplexní, že by Zemanova vláda při frontálním útoku na tuto strukturu ztratila okamžitě mandát a padla, nebo by musela provést státní převrat. A tak se Zeman zachoval jako ekonom: vyčíslil náklady, přínosy, rizika a hrozby takového kroku. Sečetl a odečetl s důrazem na stabilitu státu. A zjistil, že pouhá fiktivní hrozba spolu se zpravodajským pokrytím případů a faktická exekutivní nečinnost ve věci Čisté ruce je nejúspornější a nejlepší variantou řešení.
Nejprve oprava představy Štěpána Kotrby, který možná taky někdy něco neví úplně přesně. Především jsem si jist, že Miloš Zeman měl naprosto vážný úmysl „dostat tuneláře do tepláků“. Nejednalo se o pouhý nevážný předvolební slib. Aby to však mohl realizovat, musel by mít možnost dosáhnout změny zákonů. Na to by byl potřeboval většinu v Poslanecké sněmovně. Jenže ČSSD měla menšinou vládu. Hlasy KSČM by k většině nestačily, pokud by taková koalice přicházela v úvahu. Jan Ruml jako předseda Unie svobody koalici odmítl, KDU-ČSL nemělo dostatek hlasů na dvoučlennou většinovou koalici a kladla si podmínku vstupu US. Koalice s ODS by byla jasnou zradou voličů.

Jedinou možností zbyla „opoziční smlouva“, která je naivně či účelově interpretována jako původ všeho zla v české politice. Pravice, která se aktivně či pasivně podílela na tunelování by samozřejmě novely zákonů nepodpořila. Zbývala pouhá exekutivní aktivita. Jenže exekutiva smí a musí konat jen to, co jí zákon ukládá, tedy v případě stíhání tunelářů prakticky nic.

Jaroslav Bašta tak byl odsouzen k neúspěchu - stejně jako všichni ministři, kteří exekutivními kroky nemohli nic podstatného změnit, ať už chtěli a byli schopni, či nechtěli nebo nebyli schopni. To byla také strategie ODS. ČSSD nic nedokáže a zklamaní voliči příště podpoří ODS nebo nepřijdou k volbám…

Ivo Svoboda byl členem stínové vlády, což zřejmě byla součást kompromisu se Stanislavem Grossem. Jenže Miloš Zeman nepokládal Svobodu v ministerské funkci za chybnou volbu, dokud nebyl konfrontován s jeho poněkud omezenými schopnostmi, pochybnou personální politikou a podezřelými zájmy a nezájmy. Vylučuji, že by Miloš Zeman předem kalkuloval s tím, že v teplácích skončí Svoboda. Ne, že by Zeman nebyl pragmatik, ale právě proto. Zeman toužil po úspěchu, i když věděl, že ho těžko může dosáhnout. Rozhodně by se nenechal oslabit vlivem kriminalizace ministra své vlády na veřejné mínění. Miloš Zeman si také zcela jednoznačně jako předseda vítězné strany prosadil, že si své ministry navrhne sám, jasně odmítl snahy svých stranických rivalů vstupovat do jeho rozhodnutí. Jeho oponenti prosazovali docela jiné kandidáty, než které navrhl prezidentu Havlovi.

Jaroslav Bašta věděl předem a dále zjistil, kam vedou chapadla chobotnice, ale nemohl sám nic podniknout. Miloš Zeman se nicméně stále velmi úporně ptal na výsledky akce „čisté ruce“ v jednotlivých rezortech a to i při jednání s ministry mezi čtyřma očima. Věděl, že veřejnost jeho slib vnímá jako důležitý a neúspěch by ho poškodil. Mnozí si jistě pamatují na Zemanovo oznámení o zjištěné korupci na Ministerstvu zahraničí. Jenže Jan Kavan své zjištění řekl Zemanovi na uzavřeném jednání vlády a Zeman ve snaze o mediální úspěch to ihned zveřejnil na tiskové konferenci, což Jan Kavan nepředpokládal. Důkazy se proto na Ministerstvu zahraničí rychle ztratily.

Také si pamatuji, jak mi Miloš Zeman mezi čtyřma očima ostře vytkl nedostatek úsilí v „akci čisté ruce“ a to na základě „informace“ od Vladimíra Špidly. Jen podotýkám, že po mé rezignaci bylo všech 12 trestních oznámení, které Ministerstvo zdravotnictví podalo, odloženo, aniž se kdo alespoň trochu zabýval shromážděnými důkazy. Přesile oponentů v nejvyšších orgánech strany nemohl Miloš Zeman dlouhodobě čelit, takže byl donucen oznámit úmysl odejít z politiky, což by jistě neudělal, pokud by si uchoval potřebný vliv a to i přesto, že byl po 10 letech intenzivní vrcholovou politikou zcela vyčerpán. Součástí požadavku Zemanových oponentů na „rekonstrukci vlády“ bylo i zrušení „ministerstva pro čisté ruce“.

Kolik žere korupce?
Lze odhadnout, že korupce v ČR užírá asi 20% veřejných zdrojů. Jde o neefektivně vynaložené prostředky zejména u velkých zakázek a to zejména stavebních, ale i vojenských investic, výdajů ve zdravotnictví a dalších resortech. Tyto výdaje jsou fakticky mimo veřejnou kontrolu a pokud mají orgány veřejné správy nástroje ke kontrole, využívají je ze sebezáchovných důvodů minimálně. Kauzy skončí zameteny pod koberec a žalující jsou odstraněni, aby dále nepřekáželi. Pokud by se jich nadřízení chtěli zastávat, zmizí také.

Daleko horší než přímé ekonomické jsou škody v oblasti morálního rozvratu, protože trvající stav umožňuje těm nejhorším (nejschopnějším z nejhorších) přístup do nejvyšších pater ekonomické a politické moci. Média informace většinou cenzurují a „grilují“ jedince pokoušející se o nápravu- pokud se ještě nějací vyskytují. Ti nejmocnější si svoje kšefty rozvracet nedají.

Do budoucna lze počítat s dalším zhoršováním situace. Volby na tento stav nemohou mít zásadní vliv, protože rozhodující místa řetězu (která jsou převážně mimo „politiku“) jsou dlouhodobě tvrdě kontrolována. Vůbec jsem nelhal, když jsem na billboardech hlásal, že umím léčit korupci. Dlužno přiznat, že korupce nemá o léčení zájem.

Více...

neděle 15. listopadu 2009

Mýty

Je ovšem důležité šířit informace a veřejně demaskovat mýty, jimiž jsme stále více (!!!) krmeni. Problém je, že profesionálové umějí manipulovat veřejným míněním. Nicméně, když si dnes přečteme internetové anonymní komentáře a diskuse k článkům, je vidět, že vědomí aspoň části veřejnosti se prudce mění (během několika málo let!). V ČR se dá sázet na minimum lidového aktivismu hraničící s všeobecnou apatií. Je otázka, za jak dlouho, kdy nevyhnutelně dojde k událostem, které povedou k aktivizaci veřejnosti. Kdo bude připraven toho zneužít. Zřejmě ten, kdo ovládá média.
Lidé si nechali ukrást před nosem veřejné služby ve víře, že zprivatizované budou fungovat lépe. Privatizace už nemá v Čechách většinovoou podporu, ale má své vlivné hybatele a média.
Více...

pátek 6. listopadu 2009

Šampaňské v tramvaji

Slyšel jsem o člověku, který v osmdesátých letech sbíral takzvané „samorosty“. Šlo o novinové články a fotografie poskládané vedle sebe tak, že celek působil bizarně. Takové samorosty se rozhojňují zvláště v dobách dynamického vývoje doprovázeného společenským zmatkem a blížící se nebo již nastalou krizí. Jsou to doby, které básník MUDr. Miroslav Holub charakterizoval aforismem: „Některé omyly jsou dosud chybami. Jiné jsou stále ještě zásluhami.“. Takovou dobou je i ta naše. Vždyť od roku 1989 s jeho falešnými sliby do dneška uběhlo stejně let jako od roku 1948 do roku 1968- od falešných slibů do falešných nadějí.

Dnes ráno (6. 11. 2009) jsem viděl v naší rodné České televizi krásný samorost. Nejdříve byl do studia pozván předseda odborové organizace Dopravního podniku hlavního města Prahy - aby se předem zodpovídal ze škod, které napáchá připravovaná stávka zaměstnanců tohoto „přepravce“. Hovořilo se o dvouapůlmiliardovém deficitu v provozních prostředcích, kterého do konce roku tento podnik zřejmě dosáhne. Televizní moderátoři ani tentokrát nezklamali. Odborový funkcionář byl jejich otázkami zřetelně obviněn, že vlastně zaměstnanci tohoto podniku ohrožují pražskou veřejnost kolapsem městské dopravy. Tupějšímu divákovi bylo moderátory napovězeno, že touto akcí „odboráři“ Pražany na svojí stranu nezískají. Byl ukázán jakýsi leták vyzývající obyvatele města k protestnímu shromáždění před sídlem Magistrátu.

Odborový předák se od něj distancoval a i tím byl zpochybněn. Moderátory byl dále nucen, aby „přiznal“, že jedinou cestou, kterou by vlastně měl navrhnout je propouštění zaměstnanců podniku a omezování dopravy v metropoli. Odborář se hájil, že to není jeho úkolem ani odpovědností, to podle něj musí udělat politici. Úkol moderátorů byl splněn, ani stín podezření z nezvládnutí povinností nepadl na vedení hlavního města Prahy, které Dopravní podnik hlavního města Prahy ovládá, protože ho hlavní město zřizuje. Moderátoři přece vědí, že Prahu ovládá ODS a té se nějaké nezvládnutí situace pár měsíců před volbami nesmí přičítat. To by mohlo ohrozit místa moderátorů. Naproti tomu místa zaměstnanců Dopravního podniku být ohrožena mohou, ale nesmí být ani na den ohrožena doprava v hlavním městě, aby si Pražané nekladli otázku, proč byl provoz podniku ještě nedávno ziskového řízen tak, že je nyní giganticky ztrátový, a kdo za to může. Zkrátka hlavním úkolem je zajistit, aby nebyla ohrožena místa výběrčích ve vedení hlavního města.

Vzápětí po tomto veselém rozhovoru nabídla Česká televize velmi dlouhou reportáž z přípravy jakéhosi třídenního „festivalu šampaňského“ doprovázeného golfovým turnajem. Rozhovor s hlavním organizátorem akce a viceprezidentem svazu someliérů probíhal v duchu vzájemného porozumění, jak říkala tatáž média ústy dřívějších moderátorů v dřívější době při setkání představitelů strany a vlády. Nepadala žádná obvinění a someliéři nebyli nuceni nic „přiznat“. Je to jiný svět, docela odlišný od světa frustrovaných Pražáků cpoucích se brzo zrána do tramvají, autobusů a metra, aby je frustrovaní řidiči a strojvedoucí odvezli do jejich nejistých špatně placených zaměstnání.
Dnešní samorost se povedl.

Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

čtvrtek 22. října 2009

ČTK: Rozdíl mezi psychiatrií dnes a v minulém režimu


1. V čem spatřujete největší rozdíl mezi psychiatrií dnes a v minulém režimu?
Uplynulo 20 let a to je velmi dlouhá doba pro vývoj aplikovaného oboru bez ohledu na "režim". To je nutné předeslat, pokud nemají být produkována nesmyslná srovnání, jako že v carském Rusky nebyl žádný počítač, zatímco v Sovětském svazu je jich sedm.

Prohloubilo se zaostávání za nejvyspělejšími zeměmi v kvalitě ubytovacího standardu a v počtu personálu a to přesto, že došlo ke zlepšení.
O dost otevřeněji (i když marně) se hovoří o problémech. To umožňuje lidem, kteří se chtějí zviditelnit snadnější parazitování na problémech.
Stejně jako dříve jsou běžně dostupné léky bez patentové ochrany, nejnemocnějším a proto chudým většinou nejsou dostupné drahé patenty chráněné léky. Zejména ti, kteří je nepotřebují si je ale mohou snadněji opatřit.


2. Změnily se podmínky pro psychiatrické pacienty, pro lékaře, pro vědu?

Rozhodně se pro odborníky zlepšily podmínky pro kontakt se zahraničím.
Pro pacienty došlo ke zlepšení, ale menšímu než v nejvyspělejších zemích, takže se prohloubilo zaostávání oproti zahraničí, ale i oproti jiným oborům v ČR.
Síť zdravotnických zařízení se nerozpadla zcela, ale mnoho závažně nemocných "vypadlo z evidence".
Zvýšil se počet zařízení poskytujících sociální ambulantní služby a to z téměř nuly na zcela nepatrný počet.
V poslední době se zhoršila dostupnost pobytových sociálních služeb pro psychiatrické pacienty.

3. Změnilo se vnímání veřejnosti k psychiatrickým pacientům, k psychiatrii jako takové?

Díky větší otevřenosti a zlepšené kvalitě se zlepšila důvěra k psychiatrickým službám, ale s "režimem" to má ne tak mnoho společného, protože v předválečném "režimu" byla důvěra ještě nižší než v minulém "režimu". Krasoduchové se snaží psychiatrii dehonestovat, k čemuž měli za "minulého režimu" málo příležitosti, ale jejich vliv na rozumné lidi není příliš velký.

rozhoror s Ivanem Davidem vedla Leona Heczková


Více...

pátek 16. října 2009

Zaplevelený Lisabon

My občané starší 30 let si určitě vzpomínáme na nelibost Václava Klause z pokusů nezodpovědných poslanců „zaplevelovat českou ústavu lidskými právy“. Obava plynula z přesvědčení, že levicové výstřelky ve formě lidských a sociálních práv by mohly přivést stát, jež by měl být ovládán jednotícím principem volného trhu bez přívlastků, na zcestí. Protože Evropa, jak známo, se již na zcestí vydala, je třeba zachránit vlast před morem sociálních jistot a právních záruk pro nemajetné.

Poukazem na lidská práva v případě lisabonské smlouvy Václav Klaus nikterak nezměnil své setrvalé stanovisko. Jde o právo související s nezcizitelností vlastnictví. Jde o to, zda může být uplatňováno v případě Benešových dekretů. Dobře si pamatujeme na plamenné proklamace a „záruky“. „Straší vás nezaměstnaností…“, hřímal jeden z největších pokrytců českých dějin Václav Havel. A měli jsme a máme opět přes půl miliónu nezaměstnaných. Havel říkal , že nestojí o vrácení majetku v restituci. Nechal si ho vnutit. Byli jsme zákonodárci i experty ujišťováni, že v restitucích nedojde k prolomení hranice 25. února 1948. Byla prolomena. Nezávislé soudy jsou rozhodně nezávislé na expertních stanoviscích „renomovaných“ právníků, a někdy jsou podle právních expertů nezávislé i na zákonech.

S Václavem Klausem je možné nesouhlasit, ale není možné ho podezírat z lehkovážnosti. Neshoda s jeho politickou orientací nesmí vést k prostoduché zásadě, že správný směr je vždy ten opačný, než ukazuje Václav Klaus. Jeho argumenty vždy stojí za důkladné zvážení. Teprve pak mají být přijaty nebo odmítnuty. Totéž bohužel nelze říci o 90% české politické elity. Ta se orientuje podle dojmů, intuice, zdání a pocitu bezprostřední výhodnosti. Nechce se mi vypočítávat vlastní zkušenosti z působení v zákonodárném sboru, kdy argumenty varujících nebyly slyšeny a byly neuváženě přijaty chybné právní normy poškozující zájmy těch, kteří měly být normou chráněni. Proti prolomení Benešových dekretů by se zdály malicherné.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

sobota 10. října 2009

To je Bašta…..

Dovoluji si doplnit článek Milana Daniela (Jaroslav Bašta, soudce Lynch a ministr Kohout- Český velvyslanec na Ukrajině je osobou, která mnoha zájmům evidentně překáží- http://www.blisty.cz/2009/10/9/art49341.html). Na rozdíl od autora jsem s Jaroslavem Baštou neseděl na Borech, ale ve Strakovce.
Podle Milana Daniela na Borech „nikdy neuhnul“. Na Borech jsem nebyl, ale předpokládám, že ve Strakovce je k uhýbání nesrovnatelně víc příležitostí. Motivem k uhýbání je neztratit nebo získat. Jako všude. Ve Strakovce lze neuhnutím zmařit dlouhodobé úsilí a nedosáhnout cíle v oblasti veřejného zájmu či vlastního blaha. Nebo obojí. Je obrovský tlak na kompromisy nejen každou středu nebo pondělí, ale stokrát za den sedm dní v týdnu. Nemyslím, že je to morální relativismus, ale politika je umění možného. Jaroslav Bašta neuhnul v ničem důležitém. Nebylo jeho chybou, že akce „Čisté ruce“ nemohla mít úspěch. „Co si to Zeman vymyslel? Co to je za blbost!“, rozčiloval se první místopředseda vlády Vladimír Špidla: „Čeho jsme dosáhli? Jenom toho, že nám zavřeli Ivo Svobodu!“ Po odvolání Jaroslava Bašty z funkce ministra následoval pokus o jeho kriminalizaci. Byl účelově obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Byl to kromě diskreditace především nátlak na ČSSD ze strany většinové pravicové opozice, aby ve Sněmovně nehlasovala pro vydání Ing. Ludmily Müllerové k trestnímu stíhání kvůli vytunelování nemocnice v Bruntále. Müllerová ke stíhání vydána nebyla a tak se později mohla stát senátorkou za KDÚ- ČSL a nyní při reálně hrozícím pádu této strany pod pětiprocentní hranici je čelnou představitelkou strany TOP 09.
V roce 2003 jsem soukromě navštívil Jaroslava Baštu v Moskvě. Bylo to krátce po tehdejším pokusu o jeho diskreditaci pod záminkou, že velvyslanectví v Moskvě nezvládlo proces vydávání víz a došlo prý ke korupci. Nařčení bylo účelové a nebylo nijak prokázáno. Smysl byl jasný. Jaroslav Bašta pojal svoji úlohu velvyslance jako zmocnění k úsilí o zlepšování politických a obchodních vztahů s touto významnou velmocí. Je velmi pracovitý. S nadšením hovořil o dosažených výsledcích. Právě ty zřejmě byly důvodem k pokusu o jeho odvolání. Snaha o konfliktní vztah s Ruskem není ze strany jistých kruhů ničím novým.
Současné události byly ze strany Jaroslava Bašty minulý týden popsány v pořadu „Otázky Václava Moravce“ nanejvýš věrohodně. Jde o novou diskreditační kampaň. Neohebný a nestlačitelný Bašta zase někomu překáží.

vyšlo v Britských listech

Více...

čtvrtek 8. října 2009

Ihned proti vám- lží a mystifikací

Noviny už čtu jen velmi zřídka. Většině lidí, které mám rád bych takový postup schvaloval jako mentálně hygienické opatření. V mém případě škody z čtení novin nehrozí. Proti záplavě lží jsem odolný, možná až otrlý. Z novin se o realitě mnoho nedovíme, ale přesvědčíme se, jaká je objednávka na manipulaci veřejnosti. V této oblasti už dlouho není nic nového.
Prakticky všechna média aktivně či pasivně (filtrací informací a komentáři začasté předstírajícími, že jde o zpravodajství) straní pravici. Není to překvapující, jejich vlastníci sdílí pravicové zájmy. Většina novinových komentářů je jen doplňkem kampaně ODS „ČSSD proti Vám“. Ta je jistě účinná pokud argumenty vypadají aspoň na první pohled věrohodně. K druhému pohledu nemá veřejnost až na výjimky příležitost, protože popisovaným problémům většinou nerozumí a nemá možnost si pravdivost ověřit. Někdy to ovšem média trochu přepísknou a uvádějí lži natolik zřejmé, že zpochybňují samy sebe jako zdroj a tím znehodnocují svoji investici. Je tomu tak v případech, kdy stačí znát jen to, co je evidentním faktem a co není třeba ověřovat.
Je tomu tak například v případě internetového serveru IHned, který 5. října otiskl článek „Socialisté chtějí do voleb vládnout přes parlament“ (autor: Petr Weikert). Ten se rozohňuje nad troufalostí sociální demokracie při mírnění dopadů úsporných balíčků na nejchudší občany:
„Uvést v život Paroubkovy nápady by stálo přibližně sedmnáct miliard korun. Na sedm miliard by vyšlo omezení zdravotnických poplatků, zhruba stejně by pak stát vydal na třinácté důchody. Tři miliardy by pak stála nemocenská.“
Nejde ani tak o to, že výdaje do sociálních výdajů by se ihned promítlo do příjmů maloobchodu, neboť chudí lidé žijí z ruky do úst, ale především o zjevnou lež, že omezení zdravotnických poplatků by se promítlo do státního rozpočtu. Jde o výdaje jednotlivců, nikoli veřejné výdaje. Stát se nikterak nezavazuje, že uhradí poplatky ze státního rozpočtu. Platby v lékárnách jdou do čistého zisku majitelů lékáren a nijak se nepromítají do kvality podávání krabiček přes pult zvaný „tára“. Platby u ambulantních lékařů zvyšují zisky ambulantních lékařů a nijak se nepromítají do kvality jejich práce. Za dvouminutovou návštěvu se platí stejně jako za hodinovou, takže čím rutinnější a jednodušší výkony, tím větší „vejvar“. Že by to vedlo k omezení návštěv? Pacient přijde tím častěji, čím častěji je zván. Platby v nemocnicích tvoří 1- 3% příjmů. Do kvality se promítnout mohou, avšak v míře 1- 3%. Žádný zákon neukládá pojišťovnám v případě zrušení poplatků nahrazovat v platbách pojišťoven vzniklou ztrátu. Platit poplatky není zákonem uloženo ani státu, nejde o mandatorní výdaj. Když se rozhodl ztrátu zdravotnickým zařízením nahrazovat středočeský hejtman, to bylo povyku! Je to prý protizákonné.
Takže kde jsou ty veřejné výdaje 7 miliard? Možné odpovědi jsou dvě. Buď pan Weikert prostě lže a serveru IHned to nevadí, nebo je pan Weikert hlupák a serveru Ihned to nevadí. Nebo platí obojí. Nebo je to dokonce objednávka?
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

středa 9. září 2009

Demokracie, čas, peníze a hra o příští volby

Politický čas plyne velmi nerovnoměrně. Nikdy ho není dost, někdy se stupňuje tíseň až nakonec je úplně pozdě. Dostat soupeře do časové tísně, v níž je na potřebný manévr pozdě, to je hlavní úkol v politickém soupeření. Prosadit termín, který znevýhodňuje soupeře, je důležitá taktika.


O co tedy jde ve snaze o odsun voleb? Komu má prospět časová tíseň soupeře a kdo a proč si chce nastavit čas? Především analytici politických stran mají velmi dobré informace o skutečných preferencích a dobré modely vývoje preferencí ke dni voleb. O odklad voleb stojí ti, kteří vědí, že by je teď nevyhráli. Potřebují čas na pokus zvrátit hrozící porážku. O odklad voleb bojuje ten, kdo ví, že sežene další peníze na kampaň a soupeř nebude mít dost zdrojů, aby vydržel až k volbám. O odsun voleb stojí ti, kteří slíbí velké kšefty firmám, pro které nejsou desítky miliónů žádné peníze. Z toho, co nebylo rozkradeno, zbývají už jen veřejné fondy a zbytky veřejných služeb. Kdo má zájem, rád zaplatí.

Především jde ale o rozpočet. Podle toho, jak bude sestaven, tak budou spokojeni ti, kteří vydělají nebo neprodělají a nespokojení ti, jejichž příjmy se budou krátit. Totiž pravicová koalice úmyslně podsekla příjmy státního rozpočtu krácením daní. Tím úmyslně vyvolala tíseň ve veřejných rozpočtech a předem zhoršila zřejmě nepředpokládané důsledky hospodářské krize vytvořením obrovského deficitu. Teď jde o to, na úkor koho bude deficit „řešen“. Současný ministr financí navrhuje škrty v mandatorních výdajích, tedy hlavně sociálních oblastech a zvýšení nepřímých daní, které se promítnou do cen potravin a jiných komodit, které jsou klíčovými součástmi spotřebního koše voličů levice. Takové řešení by poškodilo důchodce a také zdravotní a sociální systém jako celek. Tím by se vytvořil prostor pro argumentaci, že sociální a zdravotní náklady nemají být distribuovány solidárně, protože na to „není dost peněz“ ve veřejných rozpočtech, „musí se šetřit“, tak ať každý platí sám. To by v budoucnu mělo podpořit propagandu k privatizaci těchto systémů a je cestou, jak se zmocnit veřejných fondů privatizací pojišťoven a povinným důchodovým spořením v komerčních pojišťovnách. Tím by byla levice usilující o solidaritu zbavena zbylých nástrojů na podporu svých voličských skupin- neměla by jim co nabídnout a ony by se od ní odvrátily. Jestliže by současný ministr financí prosadil navrhovanou oblast úspor zákonem o státním rozpočtu na příští rok, zmařil by tím možnost vymanit alespoň částečně voliče levice z hrozícího poškození jejich zájmů. Pokud by levice vyhrála volby, nezbylo by jí než přihlížet rostoucí nespokojenosti jejích voličů. Tím se hraje o volební porážku levice nikoli v těchto, ale v příštích (možná mimořádných) volbách… Odsun termínu voleb má dostat sociální demokracii do časové tísně, aby po volbách pokud možno nemohla účinně zasáhnout do přípravy státního rozpočtu a zvolit jiné nástroje k potlačení schodku, takové které by nevedly k nespokojenosti jejích voličů.

Novináři, jako překážka informovanosti


Občané očekávají od novinářů informace o tom, co se děje v politice. Informace nedostávají, protože valná část novinářů, kteří by měli být politickými zpravodaji spoléhá na vlastní intuici a někdy i po letech strávených v předsálích nejdůležitějších politických kolbišť netuší téměř nic o podstatě procesů, které tam probíhají. Otázky, které pokládají , jsou často zcela mimo kontext a informace novináře míjejí, protože nerozumí obsahu sdělovaného. Všímají si jen povrchu událostí nevnímají procesy, dokud nevyústí v „událost“, ani potom nechápou spojitosti. Jen malá menšina novinářů většině procesů rozumí a z odpovědí na jejich smysluplné otázky dovodí zbytek. Mnoho si nechají pro sebe, protože to nemohou nebo nechtějí publikovat. Jen minimum z jejich znalosti se dostane do médií a jen minimum z minima ke čtenářům, posluchačům a divákům, kteří jsou zahlcováni balastem pseudoproblémů, které bez neznalosti kontextu nemohou složit do obrazu odpovídajícího realitě.


Toto je důvod, proč v nastalé situaci slyšíme, vidíme a čteme takové názory a stanoviska k odkladu voleb. Tupější novináři pak dokážou uvažovat pouze v intencích vlastní omezenosti a ani nekladou otázku „proč“. Naivně věří, že vědí: „ Jde přece o koryta! Jde o to, jak se co nejrychleji prodrat k moci …. Jak si na co nejdelší dobu zajistit stálý plat poslance…..“. Taková pitomost…

Občan se rozhodne i bez informací


Ještě hloupější jsou náznaky nebo tvrzení o obrovské nehospodárnosti, když strany prezentované hloupými novináři jako nástroje zla, utrácejí „naše“ peníze na „svoje“ nesmyslné propagační materiály, aby se pomocí lží dostali ke korytům. Propagační materiály by nebyly tak stupidní, kdyby experti neměli prozkoumáno a spočítáno, že sdělovat něco složitého je neefektivní, protože občané si stěží umějí představit milión a už vůbec ne miliardou a delší větu ani nedočtou. Reagují jen na symboly symbolů a blbosti, které jim uvízly v hlavě ze včerejší televizní reportáže. Ty pak bez kritiky přijímají v přesvědčení, že je to jejich názor vyplývající z hluboké životní zkušenosti.


Téměř nikdo netušil, proč možná bude odsunut termín voleb a přesto 40% dotázaných bylo podle agentury STEM „pro“ a 42% „proti“ a jen 18% „nevědělo“. V té době 53% dotázaných tvrdilo, že chápe, o co Ústavnímu soudu jde. To znamená, že 29% dotázaných přiznalo, že nechápe o co jde, a současně projevilo jasný názor… Jenže z oněch 53% sotva setina tušila, jaký je smysl rozhodnutí Ústavního soudu. Tento smysl jen částečně vysvětlil předseda ÚS Dr. Rychetský až o dva dny později. Ve skutečnosti tedy více než 80% dotázaných projevilo „vlastní“ jasný názor, aniž by tušili, jaký může být obsah a dosah rozhodnutí. Ani oněch 18% dotázaných, kteří „nevěděli“ na tom není lépe, pravděpodobně ani nevěděli, že US nějak rozhodl. Jen zlomek z nich projevil svým stanoviskem kvalifikovanou neznalost. Věděli, k čemu se mají vyjádřit, jen nevěděli jak, protože kriticky uznali, že především nemají dost informací. To byli ti jediní, jimž má smysl adresovat složitější úvahy. Ale je to efektivní, když je jich tak málo? Ve skutečnosti jasné stanovisko plyne z toho, že 40% dotázaných nenávidí politické strany. Konzumují totiž bláboly o nepravostech politiků, ale nic podstatnějšího o smyslu politiky. Demokracii zabíjí mediální manipulace a možná ještě víc mediální tupost.

Neinformovaný občan jako účinná zbraň proti demokracii


Politici jsou advokáti u soudu o budoucnost. Jestli budou špatně hájit zájmy svých voličů, voliči si je příště nenajmou (pokud rozpoznají, že zájmy obhajované volenou stranou nejsou jejich). Politické strany musí inzerovat, aby dostaly zakázku. Občan klidně nakupuje nesmysly, na které viděl reklamu, a vůbec mu nevadí, že v přemrštěné ceně platí i náklady na reklamu, tedy na vlastní oblbování. Politická strana vydá sto miliónů, aby získala milión hlasů. Za vynaložené peníze by mohla každému voliči koupit dostatečně objemnou knížku s popisem své nabídky. Jenže experti vědí, že by to bylo neefektivní, protože občané nečtou, ale rozhodují se, aniž by tušili. Vždyť lidé stejně tak nakupují prací prášky podle blbých reklam a nikoli podle výsledků objektivních analýz.

Občané pod vlivem pěstované nenávistí k politickým stranám rezignují na podpis plné moci někoho z obhájců. Možná se tím vyhnou zrady svých zájmů, možná promarní příležitost své zájmy prosadit, ale určitě se vzdávají příležitost kvalifikovaně ovlivnit vlastní osud, protože ve složitém a pro občany neznámém světě boje o veřejné zájmy se neorientují.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

úterý 8. září 2009

Vzdušní, nepromokaví, krásní a trvanliví kandidáti do poslanecké sněmovny

Bohumil Kartous v článku Proč budu idiotem volí podle vlastního doznání zcela neracionální formu rozhodování mezi objekty, které mají i podle něj příznivé i nepříznivé vlastnosti. Protože u všech nachází nepříznivé vlastnosti, nerozhodne se prý pro žádný.

Kdyby se takto rozhodoval při nákupu bot, pravděpodobně by chodil bos, protože žádné boty by nebyly současně dost měkké, pevné, vzdušné, nepromokavé, krásné, trvanlivé a kdoví ještě jaké.
Jenže ve volbách jde o zvolení advokáta. Racionální je zvolit advokáta, který nejlépe hájí nejdůležitější zájmy klienta. Není tak důležité, že je obézní, neumí zpívat, má cizí přízvuk, odporný zevnějšek a jako šachista má špatnou pověst a kdoví co ještě…
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pátek 4. září 2009

Císař pán je třikrát denně u prsu


Výše uvedeným výrokem charakterizují štamgasti v Haškově světoznámém románu duševní úroveň mocnáře. To byla hospoda za c.k. totality. Daleko horší je, když se pod podobné žvásty někdo hrdě podepíše dnes, tak jako to udělal pan Větvička ve svém článku „Stát jako pytel šrotu“. Připouštím, že na takovou úroveň není dobré sestupovat a podobné úvahy vůbec komentovat.

Podobných je plno pod každým příspěvkem k blogu o „politice“. Kde jaký anonym se snaží přetrumfnout jiného „vtipem“, ve skutečnosti primitivismem a vulgárností.
Poslanci jsou velmi různí. Mohu to říci, protože na rozdíl od pana Větvičky jich znám mnoho. Někteří jsou hloupí, někteří velmi chytří, někteří vzdělaní, jiní nevzdělaní, někteří líní, jiní pracovití, někteří jsou darebáci, někteří jsou velmi charakterní. Snad až příliš často jsou průměrnější, než by měli být. Stejně je to s politiky obecně. Je to divné řemeslo. Zvýhodňuje lidi jednající na hranici možného a to obvykle na té straně hranice, která jim přináší větší užitek. Kdyby se tak nechovali, nebyli by tam. V závodě Formule 1 se také s pravidly silničního provozu mnoho nepořídí.
Panu Větvičkovi nedochází, že ústava nespadla z nebe, ale přijali jí poslanci autorem charakterizovaní jako „prasata“…
Největší darebáci se obvykle chovají kultivovaně a sympaticky, najdeme je na špici veřejné obliby. Sňatkový podvodník by se také neuplatnil, kdyby se choval jako hulvát. Takového darebáka hlupák těžko srovná s prasetem u koryta. Poslanci nepokládají tuto zemi za pytel šrotu. Dívají se na ní různě. Mnozí jako na příležitost k „privatizaci“, někteří ji chtějí pomoci, někteří chtějí pomoci hlavně sobě…
Je možné, že podobné články panu Větvičkovi berou v Lidových novinách, jak se chlubí, seriózní médium by je ale mělo odmítat. Nejde o odvážnou polemiku, ale o blogový „diskusní příspěvek“, pod který se někdo podepsal vlastním jménem.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 24. srpna 2009

Žádám zveřejnění seznamu tunelářů


(iniciativa k blížícímu se výročí „vítězství pravdy nad lží a nenávistí“)
Žádám vytvoření Ústavu pro studium rozkrádání po roce 1989. Že zde bylo a je „více takových Kožených“ (jak po iniciativně a ve velkém tunelujících volal dnešní prezident Václav Klaus), o tom snad nikdo nepochybuje. Česká společnost o těchto procesech ví téměř od samého počátku a po celou tuto dobu si zvyká na skutečnost, že ti, kteří nejvíce kradli, patří k nejbohatším, tedy k „hospodářské elitě“, případně k „elitě národa“. Rozkrádání nebyly kladeny žádné významné překážky.

Privatizační smršť je téměř ukončena, ale dále hrozí privatizace zbytku veřejných služeb, které mají monopolní charakter, veřejných fondů (zdravotního a sociálního pojištění) a zejména stále trvající a neochabující korupce při veřejných zakázkách a zejména jejich předražování v důsledku úmyslně zmanipulovaných výběrových řízení. Tyto procesy připravuji naši společnost každoročně o mnoho desítek miliard přímých ztrát. Možná je pro někoho útěchou, že jde jen o několik procent státního rozpočtu… Další ztráty vznikají tím, že rozkradené prostředky nejsou účelně využity a nepřinášejí efekt. Možná někdo zkusí argumentovat tím, že i ukradené prostředky, které nebyly vyvedeny do zahraničí jsou realizovány v České republice nejenom k soukromé spotřebě. Tunelování, korupce přinášejí české společnosti také mimoekonomické (morální) škody.


Nemluvím o ztrátách z nastavení daňového systému, protože ty jsou „legální“. Může být malou útěchou, že k tunelování a masové korupci dochází všude na světě a dokonce i tam, kde za ně hrozí trest smrti jako například v Číně. Stejně malou útěchou je skutečnost, že masové rozkrádání u nás nevedlo k naprosto totálnímu rozvratu společnosti jako v Rusku za vlády Jelcina nebo v některých postsovětských republikách a v diktátorských režimech „rozvojových“ zemí. Škody včetně ekonomických přináší naprosto nepochybně i „pouhý“ morální rozklad společnosti.


Celý proces byl koordinován úředníky, kteří rozhodovali nejen co, ale také jak a často i komu. Úředníci měli a dodnes mají exkluzivní informace, protože to často byly a jsou informace o jejich vlastních úmyslech. Národní majetek nebyl majetkem komunistické strany, ani „nikoho“, jak se tehdy s oblibou lživě tvrdilo, ale byl majetkem veřejným. Byl a je vytvářen prací občanů ČR, kterým byl a je kraden, aby mohl sloužit k obohacení úzké skupiny darebáků, dnes součásti „ekonomické elity národa“. Proces dokumentace a rozkrádání národního majetku musí mít institucionální zajištění v nově vytvořeném ústavu, řekněme Ústavu pro dokumentaci a rozkrádání národního majetku. Proces, který by měl započít nepochybně vyvolá znejistění vlastníků, jako je tomu vždy, kdy jsou zloději podrobeni vyšetřování, které reálně může vyústit v jejich usvědčení a potrestání.


Usvědčení a potrestání dosud hrozí jen zcela výjimečně. Usvědčeno, odsouzeno a potrestáno bylo sotva procento všech těchto zločinců. V letech 1995- 1999 hovořil tehdejší předseda vlády Miloš Zeman o tom, že tuneláře chce „dostat do tepláků“ (vězeňského oděvu). Byl sice na konci zmíněného období předsedou vlády, ovšem v menšinové vládě, kde sice prosadil zmocnění ministra bez portfeje Jaroslava Bašty stíháním uvedené kategorie zločinců, vláda však neměla dostatečnou podporu potřebnou pro prosazení zákonů, které by dávalo dostatečné zmocnění ke stíhání těchto zločinců. Po „rekonstrukci vlády“ na počátku roku 2000 již stíhání těchto zločinů nikdy nebylo prioritou mimo jiné také proto, že nebylo reálné v něm dosáhnout úspěchu.


Bez orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout úspěchu. Vedení těchto orgánů si ovšem většinou nemíní kazit kariéru stíháním vlivných lidí, pokud bych nepředpokládal přímo korupci těchto orgánů, která ač v mnohých případech jistá, jen těžko může být „nezávisle“ prokázána. Pravicová média za vlády Miloše Zemana odkazovala na „standardní“ stíhání této nestandardní kriminality, která je v mnohých případech nepochybně napojena i na nejvyšší patra politiky.


Tito lidé (zločinci i orgány nečinné v trestním řízení) aktuálně ohrožují demokracii, protože mohou korumpovat jiné a tak účinně bránit průchodu spravedlnosti. Zásadně ovlivňují demokratické rozhodování tím, že ovládají média a rozhodují o formování veřejného mínění, rozhodují o výběru kandidátů do volených a funkcionářů do jmenovaných funkcí v některých politických i hospodářských organizacích a také rozhodují o dalším průběhu demokratické soutěže před volbami.

Před blížícími se oslavami „demokracie“ chci pomoci vrátit otázku tunelování a korupce k veřejné diskusi, která z ní v nastalé „kapitalistické normalizaci“ již vypadla. A myslím to vážně.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz


Více...

úterý 18. srpna 2009

Občané nemyslí, že nemyslí

Velmi mě zaujala zpráva agentury SANEP zjišťující názor občanů, zda na ně působí předvolební kampaně politických stran. Zjistil jsem totiž o sobě nepříjemnou skutečnost, moje domněnka, že lidé nejsou příliš naivní, byla naivní. Celých 82% dotázaných dospělých osob se domnívá, že předvolební kampaně politických stran neovlivňují jejich rozhodování….

Dodnes vzpomínám na jednání sněmovního výboru pro zdravotnictví a sociální péči (1994?), kde byl na pořadu jednání návrh na novelu zákona o regulaci reklamy. Cíl byl prostý. Pravicová většina obhájců kapitalismu bez přívlastků prosazovala v novele zákona o regulaci reklamy zrušení regulace reklamy. Zejména šlo o odstranění komunistických přežitků omezení propagace tabákových alkoholických výrobků. Poslanec Václav Krása (ODS, později US, nyní předseda Rady zdravotně postižených) argumentoval takto: „Je nesmyslné omezovat reklamu na alkoholické nápoje, přece jako dospělý člověk se sám mohu rozhodnout, jestli na sebe nechám reklamu působit…“. Poslanec psycholog PhDr. Andrej Gjurič (ODS, později netuším) vystoupil krátce: „Tím, co jste právě řekl, jste dokázal jenom to, že nevíte nic o psychologii.“ (Pro novelu ovšem hlasovali svorně.)

Lidé jsou hrdí na „svůj vlastní“ úsudek, k němuž došli zcela „nezávisle“. I když připustíme, že zvládají „logická vyvozovací pravidla“, nezávislé informace rozhodně nemají a hlavně jich nemají dostatek... Mají vždy informace vybrané a upravené. Kampaň není jen řečnění na náměstí a rozdávání letáků. Kampaň je také každodenní mediální manipulace včetně různě věrohodných zpráv o předvolebních preferencích. Tomu všemu občané nutně podléhají. Pokud si myslí, že ne, svědčí to jen o jejich naivitě, o tom, že „nevědí nic o psychologii“. Čím je někdo více přesvědčen o své neovlivnitelnosti, tím je ovlivnitelnější. To ví každý podvodník…

Zpráva agentury SANEP nevypovídá nic o nezávislosti úsudku občanů, ale mnoho o ovlivnitelnosti valné většiny z nich.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

čtvrtek 6. srpna 2009

O čem to Hovorka hovoří?

Podle Prvnizpravy (4. 8. 2009) pokládá Ludvík Hovorka slučování pojišťoven za špatné, protože prý dojde k omezení konkurence a následně ke zdražení zdravotních služeb!!!
Jestli to opravdu řekl, čemuž nejsem příliš nakloněn věřit, znamenalo by to, že fungování zdravotnictví v ČR a ekonomické mechanizmy ve zdravotnictví buď nezná a je popleta, nebo vědomě lže.



Kdysi, za prvobytně pospolného kapitalismu na začátku devadesátých let minulého století byla nesmyslná mnohost pojišťoven hájena jejími zastánci právě tvrzením, že jejich konkurence je zdravá a vzniklý trh zvýší kvalitu a sníží cenu, protože svobodní zákazníce ve svobodném trhu si vyberou to výhodnější a neumětelové zaniknou. Domníval jsem se, že profesionální politici vždy věděli, že je to podvodné tvrzení a nesmysl. Dnes tomu věří jen zcela naivní konzumenti pravicových médií. Ukázalo se zcela jasně, že konkurence je v tomto oboru lidské činnosti velmi nezdravá, mimo jiné protože možnost zvýhodňování pojištěnců a možnost ovlivňovat složení „portfolia pojištěnců“ nevedla ke zlevňování, ale k nekalé konkurenci mezi pojišťovnami s nebezpečným rizikem degradace VZP na chudinskou zdravotní pojišťovnu poskytující jen zcela elementární péči podobně jako v USA Medicare a Medicaid. Z toho důvodu byla po obrovském politickém úsilí (hlavně ČSSD) možnost konkurence omezena téměř na nulu. Pojišťovny nemohou nabízet významné výhody, zákon ukládá stoprocentní přerozdělení, aby se nevyplácelo přetahování movitých pojištěnců s dlouhodobě minimálním rizikem „pojistných událostí“ a zásadně se omezily výdaje na provoz, takže si management nemůže vyplácet takové odměny, jak by mohl, kdyby k omezení nedošlo.


V případě zdravotních pojišťoven konkurence vede jednoznačně ke zdražování zdravotní péče, třebaže to vypadá paradoxně. Dochází k tomu zejména tam, kde jsou zdravotní pojišťovny (a také významná zdravotnická zařízení) komerční. Mnohost nekomerčních v podstatě veřejnoprávních pojišťoven je naprosto nesmyslná. Tak je tomu i v ČR. Tato mnohost je udržována proto, že se mnozí těší na to, až je zprivatizují a velmi na tom zbohatnou. Současné slučování pojišťoven mělo jen dostat Chrenka do hry a vytvořit v pojišťovně jakéhosi zjevně komerčního hráče pro budoucí privatizaci- když vyhraje ODS. Jak se zdá, KDÚ-ČSL, bude-li ve vládě s ODS, což by jistě velmi ráda, bude podporovat komercionalizaci zdravotních pojišťoven pod naprosto falešným heslem „konkurence, která zlevňuje služby…“ .

Ať se tedy pan Hovorka podívá do USA, jak opravdu si konkurující (protože komerční zdravotní pojišťovny) „zlevňují „zdravotní péči…. „Zlevňují“ jí tak, že neúnosné náklady na ní vedly prezidentského kandidáta Obamu ke slibu, že zjedná nápravu. A nejde jen o to, že 47 miliónů občanů USA není pojištěno a zaměstnavatelé přestávají zaměstnancům na zdravotní pojištění připlácet. Obama bude nutně neúspěšný, protože komerční zdravotní pojišťovny jsou na svém území mnohem silnější hráči než prezident. Bude tedy poslanec Hovorka a KDÚ-ČSL po porážce vlády ODS- TOP- KDÚ volat: „Ježíšmarijá, to je nám strašně líto, že vláda zprivatizovala pojišťovny a zhoršila se dostupnost a zvýšila cena péče, to jsme vlastně nechtěli, my jsme si opravdu mysleli, že čím větší konkurence, tím lépe….“. Chudé moravské babičky nově odkázané na bídnou nebo pro ně nedostupnou zdravotní péči možná prohlédnou a přestanou volit lidovce, jakkoli jim to pan farář naléhavě doporučí. Lidovci ukončí svůj pravolevý tanec. Někteří jejich lídři napojení na privatizační úsilí už budou dávno v jiných stranách. Kalousek ukázal cestu, ale mnozí ještě bloudí…
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

středa 29. července 2009

Zdravotní připojištění bez demagogie

Nikdy jsem nebyl proti zdravotnímu připojištění. Pravicově fundamentalističtí novináři tím byli vždy překvapeni bez ohledu na to, zda je k onomu fundamentalismu dovedla naivita, konjukturalismus v rámci kariérismu nebo souběh obojího.
Proč bychom si něco, co není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nemohli koupit, nebo se proti třeba i neexistující hrozbě nemohli pojistit komerčně? Hlupáci vidí ve slově „komerční“ jasně „kapitalismus“ a v něm jasné „dobro“. Jak je tomu ve skutečnosti?


V rámci projednávání připomínek jsem protestoval proti zmínce o komerčním připojištění v programu ČSSD, zejména proti formulaci „zavádění“. Úplně stejný názor projevila i bývalá poslankyně ČSSD Eva Fischerová. Ani ona nemá nic proti existenci komerčního připojištění, ale byli jsme zásadně proti deklaraci o jeho „zavádění“. Oba dva jsme jako staří (dáma promine) matadoři předpokládali, že této formulace bude druhou stranou okamžitě zneužito, protože veřejnost konceptu „zdravotního připojištění“ nerozumí a chápe ho symbolicky asi podobně jako „poplatky“. Ono zdravotní připojištění je možné již dnes a také existuje, aniž by tomu nějaký zákon překážel. Vtip je v tom, že veřejné zdravotní pojištění pokrývá velký díl veškeré smysluplné zdravotní péče a připojištění je dnes zbytečné.

Jádro pudla
Aby komerční pojišťovny mohly na zdravotním pojištění hodně vydělávat, nutně potřebují snížení rozsahu veřejného zdravotního pojištění. Aby se lidé komerčně připojišťovali, musejí se bát. Lidé se budou bát, když budou vědět, že veřejné zdravotní pojištění zdravotní péči o ně nekryje. V zájmu komerčních pojišťoven (kapitalistických podniků) je, aby se lidé báli. Aby se lidé komerčně připojistili, musí se nejen bát, ale také musejí mít peníze. Lidé, kteří se bojí a nemají peníze v systému komerčního pojištění mají v případě zdravotních nehod smůlu, protože se na ně pojištění nevztahuje. V USA je takových lidí 47 miliónů. Naše pravicová média se na rozdíl od prezidenta USA domnívají, že je to tak správně.

Někdo by mě mohl obvinit, že jsem za slovo „připojištění“ podsunul slovo „pojištění“. Hrdě se k tomu hlásím a vysvětluji to. Kvůli ještě větším ziskům komerčních pojišťoven je třeba, aby veřejné zdravotní pojištění dále snižovalo svůj rozsah. K tomu se pravicoví poslanci budou ochotně hlásit. Tak, jak bude klesat rozsah veřejného zdravotního pojištění, bude přímo úměrně růst strach a touha se komerčně připojistit. Touha po komerčním připojištění stále častěji zůstane nenaplněnou, neboť bude stále nákladnější a nedostupnější. Podle tužeb komerčních pojišťoven se veřejné zdravotní pojištění scvrkne na naprosté minimum, které nepokrývá běžná zdravotní rizika. Ti, kteří za veřejné zdravotní pojištění dnes neplatí (důchodci, děti, nezaměstnaní…) budou mít smůlu stejně jako rodiny s rozpočtem již dnes napjatým. Tak bude přibývat komerčně nepřipojištěných, až jich bude v ČR dostatek miliónů na to, aby se požadavek zdravotní potřeby kryjícího zdravotního pojištěním stal velkým politickým problémem. Ale to už bude pozdě…. Jako v USA dnes. Zdravotní (při)pojištění již bude zprivatizováno silnými společnostmi, které zlobují každou snahu o zlepšení přístupu málo majetných ke zdravotní péči. Ti to ovšem dnes nechápou protože jsme jim to nevysvětlili. Vnímají místo toho důležité informace o tom, že Paroubek je „nesympatický“ a Rath „arogantní“. To je sice nepřivede ke snaze volit nesympatického Topolánka a arogantního Langra, ale odvrátí je to od snahy volit kohokoli a to je smyslem propagandy českých médií.

Nahrávka na demagogii
ČSSD ovšem nikdo nenutil, aby zcela zbytečně nechala ve svém programu zmínku o „zavedení“ komerčního připojištění. Voliče ODS to nepřetáhne a potenciální voliče ČSSD to odradí, až si přečtou bláboly redaktora Leschtiny v Hospodářských novinách o tom, že je to, jak napsal „malá zdravotní revoluce“ a že prý se ČSSD přiblížila ODS. Nač volit ČSSD, když je vlastně stejná jako ODS, že? Podobně je to i se „standardy“- prostě se „odborníci shodnou“, že z veřejného zdravotního pojištění se bude hradit méně- aby byl větší prostor pro „připojištění“. Podle Leschtiny se tak prý zpřístupní nejúčinnější léky… To je čirá lež stejně jako výpočty, o co bude po „reformě“ levnější zubní plomba nebo oční čočka, jak to tvrdí redaktor Vašek v Hospodářských novinách. Nechcete přece slevu zadarmo…
Autor, psychiatr, byl ministrem zdravotnictví

psáno pro server První zprávy

Více...

úterý 28. července 2009

Mít duševní poruchu je „normální“

Nejsem tak naivní, abych doufal, že tímto článkem překonám obrovskou míru nepochopení konceptu „duševní poruchy“ existující v laické veřejnosti. Pro neodborníky je nemožné, když nechtějí a obtížné když chtějí, překonat stereotypy ve vlastním myšlení. Je-li stereotyp premisou v úsudku, nelze dospět ke správnému závěru.
Právě tak se nutně mýlí Christopher Lane, profesor „Viktoriánské a moderní literatury a intelektuální historie včetně psychologie a psychiatrie“ na soukromé Northwest University na předměstí Chicaga, jehož článek byl předlohou shrnujícího překladu pod titulkem „Diagnostické šílenství“.
Především se autor není schopen vyrovnat s pojmem „normalita“, který chápe intuitivně. Domnělé paradoxy, jimiž argumentuje, nejsou ničím jiným než spory mezi různými koncepty normality, což autor zjevně nechápe.



Dále odkazuji na:

Vácha, J. (1980): Problém normálnosti v biologii a lékařství. Avicenum, Praha.
Vácha, J. (2004) Health, Disease, Normality, LFMU, Brno
Problém „poruchy“
Samotný pojem „porucha“ (disorder) je zavádějící. Mělo by se hovořit snad o rysu či zvláštnosti. Ve skutečnosti vždy (aniž si to třeba uvědomujeme) uvažujeme o kvantitativní míře nějaké vlastnosti, tedy o hodnotě nějaké veličiny. Současně laická veřejnost vychází obvykle z konceptu statistické normality. To, co je průměrné, je „normální“. Čím dále od průměru tím méně normální a tím více nenormální. Další krok na cestě k chybné úvaze je soud, že to co není normální, je „špatné“. Naprostá většina lidí se bojí vybočovat z normy. Chováme se „normálně“, abychom nebyli nápadní, protože se bojíme, že budeme vylučováni ze společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky. V tom jsme všichni více či méně důslední od vyjadřování, oblečení, chování, až po myšlení…

Další obecně rozšířená chybná představa je implikací, že když je někdo poměrně hodně „nenormální“ tím co na něm lze pozorovat (a nejde o projevy tělesné nemoci) je patrně duševně nenormální, Z toho se dále chybně usuzuje, že patří do kompetence psychiatra (nebo klinického psychologa), který by takovému jedinci pomohl, případně ho tak trochu donutil „být normální“. Dále se předpokládá, že sami psychiatři (a kliničtí psychologové) si kladou takový cíl. Z toho se dále usuzuje, že psychiatři (kliničtí psychologové) „aktivně“ zkoumají každého jedince kolem sebe, aby identifikovali jeho poruchu, protože mají podle laických představ neodbytnou potřebu každého diagnostikovat a přimět ho k léčení. Zejména jedinci, kteří dost často správně tuší, že nějak vybočují pak v přítomnosti psychiatra (psychologa) mají pocit úzkosti, cítí se být zkoumáni.

Psychiatři diagnosticky „nešílí“
Tak tomu ovšem není. Psychiatři (a rozumní psychologové) jsou v naprosté většině mimořádně tolerantní a vůbec netouží si přidělávat práci. Tito odborníci si také nemyslí, že každého, kdo není „normální“ je třeba normalizovat. Pokud by se opravdu chovali tak, jak si představuje laická veřejnost, velmi by si zkomplikovali život nejen soukromý, ale i společenský. To naprosto neznamená, že projevy poruch kolem sebe nevidí. Vidí a nevěnují jim zvýšenou pozornost a neprojevují ani žádnou terapeutickou iniciativu. Dokonce mají rádi obsedantního kolegu i úzkostnou kolegyni, jen paranoidnímu šéfovi sousedního oddělení se raději vyhýbají. Výjimkou je případ, když jsou „ve službě“, ale ani potom se nesnaží každého natěsnat do „diagnostické škatulky“. Psychiatři vůbec netouží léčit někoho, kdo o to nestojí. Problém je, že za pacienta, kterého vyšetřili, nesou odpovědnost a mohou být stíháni pro nedbalost, pokud pacient poškodí „sebe nebo okolí“. Pokud soud s nedobrovolným léčením nesouhlasí, ačkoli psychiatři popsali všechna rizika, vůbec jim to nevadí, protože je to zbavuje odpovědnosti.

Lišíme se a někdy „vynikáme“- a co má být?
Shodneme se, že každý jednotlivec se liší od druhého mírou vyjádření různých vlastností včetně kvalit myšlení a chování. Prakticky každý člověk se v míře některých vlastností poměrně dost odchyluje od průměru. Není tedy nic „nenormálního“, když se u většiny lidí konstatuje, že jsou v něčem „nenormální“. Nenormalita neimplikuje žádnou špatnost. Člověk může být například hodně nebo málo agresivní, hodně nebo málo inteligentní atd. Skoro každý je tedy v něčem „nenormální“. Můžeme, chceme-li, označit to za abnormalitu nebo „poruchu“. O poruše mluvíme obvykle tehdy, když byla výrazně překročena fyziologická či „funkční“ norma. Tu ovšem můžeme a někdy také musíme stanovit arbitrárně. To činíme proto, abychom se dorozuměli hlavně mimo vlastní obor (v komunikaci s pacienty, s jinými odborníky, soudy, pojišťovami…). Víme, co znamená jistá hodnota jisté veličiny, ale někdy je třeba někomu vysvětlit, zda je to hodně nebo málo, zda to je nebo není „ještě normální“. Také to musíme stanovit hranice normality proto, abychom udělali pořádek ve vlastním oboru, abychom se jako odborníci dohodli na terminologii a normách, protože to potřebujeme pro další práci a také mimo obor to od nás chtějí.

Jenom „životní styl“
Myšlení má na chování zásadní vliv a promítá se nutně i do „životního stylu“.

Pojetí „životního stylu“, který by měl být tolerován na rozdíl od „šíleného chování“, které by mělo být pacifikováno, je velmi americké. Soudy v USA mají za úkol rozhodnout, zda je někdo nemocen, nebo zda jde „jen“ o „životní styl“. Jenže i duševní porucha a tím spíše duševní nemoc nutně produkují jistý „životní styl“. Nejde tedy o dichotomii, ale o naprosté nepochopení. Toho se dopouští i Christopher Lane, když od psychiatrů žádá, aby měli na zřeteli „distinkci mezi osobním stylem a patologií“. Nelze volně zaměňovat pojmy „porucha“ a „nemoc“. (Jednoduché vysvětlení není pro laiky srozumitelné, srozumitelné není jednoduché.) Laiky a hlavně ty, kteří sami sebe pokládají za chytré a vzdělané, velmi vzrušuje, že by většina lidí měla mít „duševní poruchu“. Ptám se: A proč ne? Co pak nás vzrušuje, že většina lidí byla někdy nějak diagnostikována pro tělesné onemocnění, a velmi mnozí aktuálně nejméně jedním trpí? No a co? Koho překvapuje, že většina lidí má „caries dentis“ neboli zubní kaz nebo mají proto „defektní chrup“? Naprostá většina lidí ve své anatomii a fyziologii něčím vybočuje z normy. Proč by nemohla vybočovat v oblasti psychických kvalit, které jsou srovnatelně složité a tedy bohaté na příležitosti vymykati se normě?

Právo být „nenormální“
Bojovníci proti právu být nenormální se snaží donutit odborníky v oblasti duševního zdraví a nemoci, aby přehlíželi různost lidí. Soudí, že by se lidé měli urážet proto, že se liší od jiných. Přesvědčují nás, že bychom svoji odlišnost měli odmítat, být pobouřeni tím, že nejsme všichni stejní. To všechno vyplývá z pejorativní konotace „duševní nenormálnosti“. Tito bojovníci za uznání duševní odlišnosti mezi lidmi jsou zoufalí nevzdělanci nebo zoufalí vzdělanci, kteří netuší, že fušují do oboru za hranicemi jejich chápání.

Fakt, že americký DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) má s každou revizí po letech stále více stránek je stěžejní argument těchto „odborníků“. Je to asi šokující zjištění, ale poznání i v oblasti duševních poruch pokračuje rychlým tempem a dosavadní kategorizace se za pár let může jevit jako nevyhovující. Třídění tak složitých jevů jako je abnormita fungování psychiky je složité. Vždy je možné použít na třídění stejných jevů různá hlediska a dospět k různě přehledným, různě „logickým“ a pro praxi různě užitečným systémům. Nakonec to vždy trochu připomíná pověstné třídění klobouků na tvrdé, zelené a čepice. DSM mě neuvádí do nadšení podobně jako ICD-10 (10. decenální mezinárodní klasifikace chorob), ale něco společného přijmout musíme, abychom se domluvili. Hodnotit klasifikační systémy v medicíně jako „bible“, jak to činí Christopher Lane, to prostě nesedí, neboť bible se po pár letech nekoriguje podle nejnovějších poznatků. Je to věda jako proces poznávání, není to dogma a za kritiku se neexkomunikuje.

Názvy diagnóz musí vycházet z obecného jazyka a jde o pojmy se specifickou definicí. Lze je vykládat intuitivně a smát se jim, pro vlastní nepochopení konceptu, ale je to známka nekvalifikovanosti.

Psychiatrická péče jako kšeft
Do roku 1952 neexistovala specificky účinná psychofarmaka. Od padesátých let se v psychiatrické péči se proto ještě více prosazuje trh. Tlak konkurence a vyhlídky na větší zisky vedly k rychlému vývoji účinnějších, specifičtějších a nežádoucími účinky méně zatížených léků. Konkurenční boj se nevede v rukavičkách. Odbyt je zajišťován všemi dostupnými prostředky. Dva z novějších a nejhorších jsou „přímá reklama“ a „změny povinností v uvádění vedlejších účinků“. Přímá reklama je zaměřena přímo na spotřebitele a nabízí mu v různých formách více životního štěstí prostřednictvím nových léků. Lidé je pak žádají od svých lékařů přesně tak, jak je typické reklamní slogany navádějí a lékaři nechtějí přijít o své klienty… Příbalové letáky nabízejí nesmyslně mnoho nepravděpodobných vedlejších účinků, takže ztrácejí informační hodnotu. Dnes v USA ani nejsou povinné s tím, že informace jsou dostupné na internetu…

Léky úplně změnily prognózu nejzávažnějších duševních poruch, ale současně motivovaly zúčastněné firmy k podpoře medikalizace, medicinizace a psychiatrizace běžného života i v podstatě zdravých lidí, kteří se dříve obešli bez „léků“. To zdaleka neznamená, že léky a psychiatrická péče jsou zlem. Je však nutné hledat míru v jejich užívání. Na druhé straně se jich nedostává lidem, jimž by mohli pomoci ušetřit trápení - a to i v rozvinutých zemích… Jedním z důvodů je i nedostupnost z komercializace.
Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

pátek 24. července 2009

Zdravotní připojištění bez demagogie

Nikdy jsem nebyl proti zdravotnímu připojištění. Pravicově fundamentalističtí novináři tím byli vždy překvapeni bez ohledu na to, zda je k onomu fundamentalismu dovedla naivita, konjukturalismus v rámci kariérismu nebo souběh obojího. Proč bychom si něco, co není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nemohli koupit, nebo se proti třeba i neexistující hrozbě nemohli pojistit komerčně? Hlupáci vidí ve slově „komerční“ jasně „kapitalismus“ a v něm jasné „dobro“. Jak je tomu ve skutečnosti?


V rámci projednávání připomínek jsem protestoval proti zmínce o komerčním připojištění v programu ČSSD, zejména proti formulaci „zavádění“. Úplně stejný názor projevila i bývalá poslankyně ČSSD Eva Fischerová. Ani ona nemá nic proti existenci komerčního připojištění, ale byli jsme zásadně proti deklaraci o jeho „zavádění“. Oba dva jsme jako staří (dáma promine) matadoři předpokládali, že této formulace bude druhou stranou okamžitě zneužito, protože veřejnost konceptu „zdravotního připojištění“ nerozumí a chápe ho symbolicky asi podobně jako „poplatky“. Ono zdravotní připojištění je možné již dnes a také existuje, aniž by tomu nějaký zákon překážel. Vtip je v tom, že veřejné zdravotní pojištění pokrývá velký díl veškeré smysluplné zdravotní péče a připojištění je dnes zbytečné.

Jádro pudla
Aby komerční pojišťovny mohly na zdravotním pojištění hodně vydělávat, nutně potřebují snížení rozsahu veřejného zdravotního pojištění. Aby se lidé komerčně připojišťovali, musejí se bát. Lidé se budou bát, když budou vědět, že veřejné zdravotní pojištění zdravotní péči o ně nekryje. V zájmu komerčních pojišťoven (kapitalistických podniků) je, aby se lidé báli. Aby se lidé komerčně připojistili, musí se nejen bát, ale také musejí mít peníze. Lidé, kteří se bojí a nemají peníze v systému komerčního pojištění mají v případě zdravotních nehod smůlu, protože se na ně pojištění nevztahuje. V USA je takových lidí 47 miliónů. Naše pravicová média se na rozdíl od prezidenta USA domnívají, že je to tak správně.

Někdo by mě mohl obvinit, že jsem za slovo „připojištění“ podsunul slovo „pojištění“. Hrdě se k tomu hlásím a vysvětluji to. Kvůli ještě větším ziskům komerčních pojišťoven je třeba, aby veřejné zdravotní pojištění dále snižovalo svůj rozsah. K tomu se pravicoví poslanci budou ochotně hlásit. Tak, jak bude klesat rozsah veřejného zdravotního pojištění, bude přímo úměrně růst strach a touha se komerčně připojistit. Touha po komerčním připojištění stále častěji zůstane nenaplněnou, neboť bude stále nákladnější a nedostupnější. Podle tužeb komerčních pojišťoven se veřejné zdravotní pojištění scvrkne na naprosté minimum, které nepokrývá běžná zdravotní rizika. Ti, kteří za veřejné zdravotní pojištění dnes neplatí (důchodci, děti, nezaměstnaní…) budou mít smůlu stejně jako rodiny s rozpočtem již dnes napjatým.

Tak bude přibývat komerčně nepřipojištěných, až jich bude v ČR dostatek miliónů na to, aby se požadavek zdravotní potřeby kryjícího zdravotního pojištěním stal velkým politickým problémem. Ale to už bude pozdě…. Jako v USA dnes. Zdravotní (při)pojištění již bude zprivatizováno silnými společnostmi, které zlobují každou snahu o zlepšení přístupu málo majetných ke zdravotní péči. Ti to ovšem dnes nechápou protože jsme jim to nevysvětlili. Vnímají místo toho důležité informace o tom, že Paroubek je „nesympatický“ a Rath „arogantní“. To je sice nepřivede ke snaze volit nesympatického Topolánka a arogantního Langra, ale odvrátí je to od snahy volit kohokoli a to je smyslem propagandy českých médií.

Nahrávka na demagogii
ČSSD ovšem nikdo nenutil, aby zcela zbytečně nechala ve svém programu zmínku o „zavedení“ komerčního připojištění. Voliče ODS to nepřetáhne a potenciální voliče ČSSD to odradí, až si přečtou bláboly redaktora Leschtiny v Hospodářských novinách o tom, že je to, jak napsal „malá zdravotní revoluce“ a že prý se ČSSD přiblížila ODS. Nač volit ČSSD, když je vlastně stejná jako ODS, že? Podobně je to i se „standardy“- prostě se „odborníci shodnou“, že z veřejného zdravotního pojištění se bude hradit méně- aby byl větší prostor pro „připojištění“. Podle Leschtiny se tak prý zpřístupní nejúčinnější léky… To je čirá lež stejně jako výpočty, o co bude po „reformě“ levnější zubní plomba nebo oční čočka, jak to tvrdí redaktor Vašek v Hospodářských novinách. Nechcete přece slevu zadarmo…
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...