MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


čtvrtek 29. ledna 2009

Přímou volbou ke zvolení dalšího pravicového prezidenta

Nechápu, proč levicové strany usilují o přímou volbu prezidenta republiky. Jediným smyslem může být demonstrace snahy dát jednotlivým občanům příležitost k rozhodování, protože občané rádi rozhodují, a to i přesto, že ani nevědí, že nevědí o čem. Přímá volba do Parlamentu je pro levici relativně výhodná, pokud jde o poměrný systém. Při většinovém systému jen tehdy, pokud se objeví velké téma a podaří se zmobilizovat voliče. V parlamentních volbách jde o volbu strany s jejími trvalejšími prioritami, s nimiž se volič může identifikovat.

Volič většinou zná jen málo představitelů strany, kteří, pokud nebyli před krátkou dobou skandalizováni, nebývají překážkou pro rozhodnutí, i když vůdce preferované strany není imponující osobností nebo aspoň sympaťák. I při většinových volbách do Senátu se volí najednou v 27 obvodech a účinně manipulovat veřejným míněním proti významnému počtu kandidátů jedné strany není úplně jednoduché.

Při nepřímé volbě prezidenta volí politika politici, kteří kandidáty dosti důkladně a často i osobně znají a mohou posoudit jejich přednosti a důsledky zvolení jednoho či druhého. Nerozhodnutých bývá málo. Při těsném rozdílu počtu volitelů preferujících jednoho či druhého kandidáta přichází v úvahu „ovlivnění“, jak velmi přesně vystihl neobratný ovlivňovač poslanec Morava. Může jít o ovlivnění „negativní“, tedy vydírání nebo „pozitivní“, tedy „podplácení“ (ne nutně penězi), nebo o kombinaci obojího (dokonce u jednoho zákonodárce). Protože strany nemají tajné služby, může se stát, že mezi zákonodárce pronikne někdo vydíratelný nebo uplatitelný (takový, který může přijetím úplatku více získat než ztratit). Při volbě voliteli je však mediální manipulace téměř bez šance.

Naproti tomu při přímé volbě hlavy státu je jisté, že informace o kandidátech k voličům proniknou. Takové informace nutně budou ve vysoké míře zkreslené ve prospěch jednoho a neprospěch druhého kandidáta. Na to, aby byly informace objektivní, jde o příliš mnoho. Volič není schopen nic nezávisle ověřovat, a proto zkreslení informací nerozpozná. Při minulé prezidentské volbě sice k příliš velké manipulaci nedocházelo, ale šlo o nepřímou volbu a oba kandidáti byli navrženi pravicovou koaliční stranou (výběr mezi protievropským a proamerickým kandidátem). Levicová opozice (i kdyby se na kandidátovi shodla) neměla šanci s vlastním návrhem uspět. Pokusy o mediální manipulaci voliteli- profesionálními politiky by byly zcela marné. V současné době můžeme jasně pozorovat, jak média v ČR v naprosté většině nekriticky chválí vládní činitele (nebo bagatelizují jejich chybná rozhodnutí), zatímco levicové opozici dávají minimální prostor a zkreslují její vyjádření tak, aby vyzněla jako špatná, nekompetentní, neodpovědná, povrchní… Pokud lze výrok představitele levice překroutit pro využití ke skandalizaci, s jistotou tak některá média učiní. Takové jednání lze při kampani před prezidentskou přímou volbou očekávat s naprostou jistotou. Kandidát levice může uspět jedině za předpokladu, že pravice nenajde alespoň trochu vhodného kandidáta.

Vysoce pravděpodobný neúspěch kandidáta levice (i při úspěchu ve volbách do Parlamentu), by měl nutně další důsledky. Vznikl by velmi silný tlak na posílení prezidentských pravomocí, tedy přinejmenším účinnější brzdu levicových iniciativ. I při soupeření kandidátů, které lze očekávat- tedy kandidátů politickou orientací minimálně vzdálených – v nevyhnutelné snaze o získání středového voliče, by se tak nutně stalo, že se prezident bude chovat velmi nezávisle na politické straně, která ho navrhla, a to nikoli v upřímné snaze konat dobro navzdory „partajním zájmům“, ale prostě proto, že se stane třetí politickou stranou, která nemusí potřebovat podporu (hlavně v druhém volebním období), ale disponuje vlivem, který může do značné míry eliminovat snahu strany, která ho nominovala, podporovat její volební program. Bude tedy z ústavy „neodpovědný“ jako dosud, ale z pravomocemi jako nikdy od roku 1918.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

čtvrtek 15. ledna 2009

Potlesk pro křupany

Reakce na články Andrewa Stroehleina "Ať žije David Černý!" a Jana Čulíka "Něco se konečně povedlo"
Nemusíme každému připisovat úžasné vlastnosti a některými lze i opovrhovat, a přesto velí prostá lidská slušnost neponižovat ostatní kolem sebe. Součástí socializace člověka je cesta k dosažení schopnosti nevěnovat nepřiměřenou pozornost vadám a spíše ostatní posuzovat podle toho, jak jednají, jak se chovají , ne podle toho, jak nám zrovna připadají. To by bylo vnímáno jako důsledek defektní výchovy nebo poruchy osobnosti. Maminka umravní tříletí dítě, které hlasitě komentuje pána, který „strašně tlustej“ a paní, která „smrdí“.

Není to přijetí pokrytectví, ale slouží to k hladké koexistenci, hledání spolupráce a vyhýbání se konfliktům. Jde o každodenní soukromou diplomacii, jejíž absence je projevem primitivismu. Hlavním příkazem je bezpodmínečný respekt k ostatním. Nemusíme s nimi souhlasit, můžeme mít opačné názory a konfliktní zájmy, ale nesmíme je urážet. Můžeme je zdvořile a věcně kritizovat, nikdy ponižovat. Oni si totiž nemohou dovolit snahu o ponížení unést. V tom je nutně základ konfliktu, který může být i latentní.

Chceme-li dosáhnout klidného soužití, musíme respektovat každého kromě těch, kteří nerespektují ostatní, nejenom nás samotné.

Nemohu přijmout kladné hodnocení instalace Davida Černého „Entropa“, tak jak ho prezentovali Andrew Stroehlein (Ať žije David Černý!, BL 14. 1. 2009,) a Jan Čulík (Něco se konečně povedlo, BL 14. 1. 2009). Černý ve skutečnosti stereotypy nebourá, ale podporuje. Entropii zvyšuje, nikoli naopak.

To co platí o slušném a rozumném chování mezi lidmi platí mnohonásobně ve vztazích mezi národy a státy. Ti, kteří je reprezentují , jsou povinni se chovat s respektem a to proto, aby nepoškodili zájmy občanů států, které reprezentují. Jestliže to nedokážou, pak podle nepsaných, ale fungujících pravidel sami nezaslouží respekt a poškozují zájmy, které mají zastupovat. Za křupany nebudou jen reprezentanti naší země, ale nevinně její obyvatelé. A nejen to. Je-li pro naší „stranickou a státní delegaci“ Bulharsko krytem na žumpu, těžko můžeme od Bulharska očekávat vstřícnost. Japonský politik musel odstoupit, když veřejně prohlásil, že „američtí dělníci jsou neschopní a líní…“. Vůbec nezáleží na tom, zda, či do jaké míry, to je pravda. Naši představitelé stále častěji volí silná slova a značně nevyvážené formulace, které nepomohou nic vyjednat, ale právě naopak.

Jan Čulík „kvituje s uznáním“, že se „tím česká republika dostala do titulních zpráv“. „Otevřená mysl Evropy“ to zcela jistě neocení. Navíc se někým obdivovaný pan Černý ukázal jako podvodník, když tvrdil, že na projektu pracoval s umělci dalších zemí. Muselo to prasknout,a ale jemu to nevadí, je sice hochštapler, ale dostal se do titulních zpráv, upozornil na sebe, dostane zakázky a s nimi prachy. Opravdu výborný reprezentant České republiky. Zůstaneme v povědomí Evropy jako národ darebáků.

Pokusy o urážky a ponižování vnímáme jako ubohé pokusy o překonání pocitů méněcennosti těch, kteří jich používají. Lidé velkého formátu se k nim nikdy neuchylují. Ve vztazích mezi národy nejde o osobní exhibici byť rádoby intelektuální. Bulharsko se nezesměšnilo. V osobě politika povolávajícího českého velvyslance nejedná „Bulharsko“, ale politik, který s největší pravděpodobností není uražen, byť by to byl předstíral. Má totiž velké sebevědomí a to nikoli z titulu své funkce, ale jako osobnost, která osvědčila svojí zralost a mohla funkce dosáhnout. Nepovolává velvyslance kvůli sobě, ale proto, že to od něho „Bulharsko“ právem očekává.

Nezesměšnilo se Bulharsko, ale čeští křupani, kteří se chovají nikoli jako důstojní zástupci země, ale jako vítězové v knoflíkové válce ve Zlámené Lhotě. Jejich formát osobnosti jim umožnil přijít s heslem „Evropě to osladíme!“. Je to stejně inteligentní a citlivé jako heslo: „Po levém háku přijde pravý hák!“ Jejich formát osobnosti jim neumožňuje sebereflexi , a proto nová hloupost se ztotožněním Bulharska s „tureckým“ záchodem nebude poslední. Na české předsednictví se nezapomene. Jestli to má být cíl, tak to se opravdu „konečně povede“.
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...

pondělí 5. ledna 2009

Mysleme na chudé!

Novoroční projev prezidenta zazněl, protože to bylo beztak nevyhnutelné. Jeho smyslem bylo, aby si ti, jimž byl určen, mysleli, že si Václav Klaus myslí to, co chce, aby si mysleli, že si myslí. Současně měl patřit k projevům zapomenutelným, neboť autor- jako zkušený politik měl tentokrát více důvodů se proti někomu či něčemu nevymezovat, než vymezovat. To se podařilo dokonale, takže politici se s novoročním projevem v rámci povinných cviků vypořádali povětšinou konstatováním, že šlo o projev státnický.

O trojím lidu řeč
Projev sám je uklidňující, neboť je dalším důkazem kontinuity ustálených názorů Václava Klause v protikladu k neklidné době naší přítomnosti. Nepokládám za smysluplné polemizovat s jednotlivými myšlenkami, analyzovat jejich pravdivostní hodnotu. Nejde totiž většinou o tvrzení dokazatelná či vyvratitelná, jde o věc názoru, o vidění světa. Dozvídáme se tak, co je úlohou lidu, co úlohou podnikatelů a co úlohou politiků. Zájem podnikatelů je zjevně zájmem totožným se zájmem obecným („my“). Protože je nějak zle, přestože vlastně není („Světové finanční krizi se vyhnout můžeme…“), tak se to přesto „bohužel nepříznivě dotkne některých našich podniků, jejich vlastníků, jejich zaměstnanců i jejich rodin“. Dozvídáme se však, že „pesimismus není na místě“. Občané tedy mají být optimisty, tedy bezdůvodně očekávat příznivý vývoj. Jak se má optimismus projevovat? „Budeme potřebovat rozumné zaměstnance“ („my“), pravil prezident. Optimismus a rozumnost má spočívat v pochopení významu „sociálního smíru“. Žádá „takové odbory“, které „budou vědět, jaký význam má při překonávání hospodářských obtíží“ (pramení cích z krize, jíž „se vyhnout můžeme – a musíme“), „udržení sociálního smíru“. Tedy „rozumné“ odbory podpoří zájmy těch, které zastupují tím, že pro ně v zájmu smíru nebudou nic žádat. Naproti tomu zájmy opačné - smír nesmír - prosazovat lze, jak ukazují nové vymoženosti v „sociálním“ zákonodárství, růst cen energií a nájemného, atd. Zde je třeba naopak přinášet oběti v zájmu „nás“. Jak si v té souvislosti nevzpomenout na Karla Čapka a jeho aforismus: „Naše práce je společná, vy i já pracujeme pro můj podnik.“
Jak je to krásné stavět proti třídní nenávisti třídní smír, v němž neexistující třídy dobře vědí, kdo se správně má s čím smířit a kdo se smiřovat nemusí.

Úkol vlády
Dokonce i vláda má své úkoly. Má být „silná, rozhodná, dobrá a efektivní“. Co tato epiteta znamenají? Vláda má být „vůči občanům přátelská… nebude se nad ně povyšovat“. Jestliže vláda taková má být, pak by ta slova neměla význam, pokud by taková byla již nyní. Přátelství vůči občanům však rozhodně neznamená, že by měla občanům (lidu), nějak zvlášť pomáhat („nespoléhejme v těchto věcech pouze na stát“). Potřebujeme („my“) „vládu, která s nimi bude umět komunikovat a o které bude mít občan pocit, že je to vláda jeho“. Není tedy důležité, aby vláda hájila zájmy občanů („lidu“), ale, aby byla schopna vyvolávat takový „pocit“. Říká-li prezident „přejme v tom vládě úspěch“, jde o přiznání, že na návrh premiéra jmenoval relativně málo schopné iluzionisty, kteří, ač by měli, neumějí vyvolávat žádoucí pocity. Možná, že je chyba i „v lidech“, že jsou zcela nedostatečné sugestibilní a navzdory snaživým médiím a schopným mluvčím nemají pocity, jaké by měli mít. Jmenovat či odvolat lze ministry, nikoli občany, nuže tedy: „přejme vládě úspěch“.

Jak projevovat solidaritu
Na závěr došlo i na „solidaritu“. Nejde ovšem o solidaritu, jaká se v kulturních zemích a stále ještě i u nás projevuje například ve veřejném zdravotním pojištění, tedy solidaritu zdravých s nemocnými, mladých se starými a dokonce bohatých z chudými. Tady zřejmě nikdo nikomu moc pomáhat nemá. Nemocní, staří a chudí se mají rozumně uskrovnit, být smírní a mít náležité pocity. Je jistě prokazatelnou skutečností, kterou připomínal i nositel Řádu práce psychiatr Prof. Jan Dobiáš, že: „Od utrpení je jen krůček k parazitismu“. Jak tedy pomáhat, aby to nikoho nekazilo? Prezident doporučuje: „Nezapomínejme na ty, kteří naši pomoc nejvíce potřebují – seniory, rodiny s dětmi, nezaměstnané, nemocné, osamělé.“ Tak je to tedy, pomáhejme nezapomínáním: „Často stačí pouze překonat vlastní lhostejnost a pohodlnost.“ Mysleme tedy angažovaně překonávajíce lenost.

Takže ještě aforismus od polského básníka Juliana Tuwima: „Mysleme na chudé“, řekl mi lodžský fabrikant: „To nic nestojí.“
Publikováno na www.blisty.cz.
Více...