MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 5. ledna 2009

Mysleme na chudé!

Novoroční projev prezidenta zazněl, protože to bylo beztak nevyhnutelné. Jeho smyslem bylo, aby si ti, jimž byl určen, mysleli, že si Václav Klaus myslí to, co chce, aby si mysleli, že si myslí. Současně měl patřit k projevům zapomenutelným, neboť autor- jako zkušený politik měl tentokrát více důvodů se proti někomu či něčemu nevymezovat, než vymezovat. To se podařilo dokonale, takže politici se s novoročním projevem v rámci povinných cviků vypořádali povětšinou konstatováním, že šlo o projev státnický.

O trojím lidu řeč
Projev sám je uklidňující, neboť je dalším důkazem kontinuity ustálených názorů Václava Klause v protikladu k neklidné době naší přítomnosti. Nepokládám za smysluplné polemizovat s jednotlivými myšlenkami, analyzovat jejich pravdivostní hodnotu. Nejde totiž většinou o tvrzení dokazatelná či vyvratitelná, jde o věc názoru, o vidění světa. Dozvídáme se tak, co je úlohou lidu, co úlohou podnikatelů a co úlohou politiků. Zájem podnikatelů je zjevně zájmem totožným se zájmem obecným („my“). Protože je nějak zle, přestože vlastně není („Světové finanční krizi se vyhnout můžeme…“), tak se to přesto „bohužel nepříznivě dotkne některých našich podniků, jejich vlastníků, jejich zaměstnanců i jejich rodin“. Dozvídáme se však, že „pesimismus není na místě“. Občané tedy mají být optimisty, tedy bezdůvodně očekávat příznivý vývoj. Jak se má optimismus projevovat? „Budeme potřebovat rozumné zaměstnance“ („my“), pravil prezident. Optimismus a rozumnost má spočívat v pochopení významu „sociálního smíru“. Žádá „takové odbory“, které „budou vědět, jaký význam má při překonávání hospodářských obtíží“ (pramení cích z krize, jíž „se vyhnout můžeme – a musíme“), „udržení sociálního smíru“. Tedy „rozumné“ odbory podpoří zájmy těch, které zastupují tím, že pro ně v zájmu smíru nebudou nic žádat. Naproti tomu zájmy opačné - smír nesmír - prosazovat lze, jak ukazují nové vymoženosti v „sociálním“ zákonodárství, růst cen energií a nájemného, atd. Zde je třeba naopak přinášet oběti v zájmu „nás“. Jak si v té souvislosti nevzpomenout na Karla Čapka a jeho aforismus: „Naše práce je společná, vy i já pracujeme pro můj podnik.“
Jak je to krásné stavět proti třídní nenávisti třídní smír, v němž neexistující třídy dobře vědí, kdo se správně má s čím smířit a kdo se smiřovat nemusí.

Úkol vlády
Dokonce i vláda má své úkoly. Má být „silná, rozhodná, dobrá a efektivní“. Co tato epiteta znamenají? Vláda má být „vůči občanům přátelská… nebude se nad ně povyšovat“. Jestliže vláda taková má být, pak by ta slova neměla význam, pokud by taková byla již nyní. Přátelství vůči občanům však rozhodně neznamená, že by měla občanům (lidu), nějak zvlášť pomáhat („nespoléhejme v těchto věcech pouze na stát“). Potřebujeme („my“) „vládu, která s nimi bude umět komunikovat a o které bude mít občan pocit, že je to vláda jeho“. Není tedy důležité, aby vláda hájila zájmy občanů („lidu“), ale, aby byla schopna vyvolávat takový „pocit“. Říká-li prezident „přejme v tom vládě úspěch“, jde o přiznání, že na návrh premiéra jmenoval relativně málo schopné iluzionisty, kteří, ač by měli, neumějí vyvolávat žádoucí pocity. Možná, že je chyba i „v lidech“, že jsou zcela nedostatečné sugestibilní a navzdory snaživým médiím a schopným mluvčím nemají pocity, jaké by měli mít. Jmenovat či odvolat lze ministry, nikoli občany, nuže tedy: „přejme vládě úspěch“.

Jak projevovat solidaritu
Na závěr došlo i na „solidaritu“. Nejde ovšem o solidaritu, jaká se v kulturních zemích a stále ještě i u nás projevuje například ve veřejném zdravotním pojištění, tedy solidaritu zdravých s nemocnými, mladých se starými a dokonce bohatých z chudými. Tady zřejmě nikdo nikomu moc pomáhat nemá. Nemocní, staří a chudí se mají rozumně uskrovnit, být smírní a mít náležité pocity. Je jistě prokazatelnou skutečností, kterou připomínal i nositel Řádu práce psychiatr Prof. Jan Dobiáš, že: „Od utrpení je jen krůček k parazitismu“. Jak tedy pomáhat, aby to nikoho nekazilo? Prezident doporučuje: „Nezapomínejme na ty, kteří naši pomoc nejvíce potřebují – seniory, rodiny s dětmi, nezaměstnané, nemocné, osamělé.“ Tak je to tedy, pomáhejme nezapomínáním: „Často stačí pouze překonat vlastní lhostejnost a pohodlnost.“ Mysleme tedy angažovaně překonávajíce lenost.

Takže ještě aforismus od polského básníka Juliana Tuwima: „Mysleme na chudé“, řekl mi lodžský fabrikant: „To nic nestojí.“
Publikováno na www.blisty.cz.