MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


středa 29. července 2009

Zdravotní připojištění bez demagogie

Nikdy jsem nebyl proti zdravotnímu připojištění. Pravicově fundamentalističtí novináři tím byli vždy překvapeni bez ohledu na to, zda je k onomu fundamentalismu dovedla naivita, konjukturalismus v rámci kariérismu nebo souběh obojího.
Proč bychom si něco, co není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nemohli koupit, nebo se proti třeba i neexistující hrozbě nemohli pojistit komerčně? Hlupáci vidí ve slově „komerční“ jasně „kapitalismus“ a v něm jasné „dobro“. Jak je tomu ve skutečnosti?


V rámci projednávání připomínek jsem protestoval proti zmínce o komerčním připojištění v programu ČSSD, zejména proti formulaci „zavádění“. Úplně stejný názor projevila i bývalá poslankyně ČSSD Eva Fischerová. Ani ona nemá nic proti existenci komerčního připojištění, ale byli jsme zásadně proti deklaraci o jeho „zavádění“. Oba dva jsme jako staří (dáma promine) matadoři předpokládali, že této formulace bude druhou stranou okamžitě zneužito, protože veřejnost konceptu „zdravotního připojištění“ nerozumí a chápe ho symbolicky asi podobně jako „poplatky“. Ono zdravotní připojištění je možné již dnes a také existuje, aniž by tomu nějaký zákon překážel. Vtip je v tom, že veřejné zdravotní pojištění pokrývá velký díl veškeré smysluplné zdravotní péče a připojištění je dnes zbytečné.

Jádro pudla
Aby komerční pojišťovny mohly na zdravotním pojištění hodně vydělávat, nutně potřebují snížení rozsahu veřejného zdravotního pojištění. Aby se lidé komerčně připojišťovali, musejí se bát. Lidé se budou bát, když budou vědět, že veřejné zdravotní pojištění zdravotní péči o ně nekryje. V zájmu komerčních pojišťoven (kapitalistických podniků) je, aby se lidé báli. Aby se lidé komerčně připojistili, musí se nejen bát, ale také musejí mít peníze. Lidé, kteří se bojí a nemají peníze v systému komerčního pojištění mají v případě zdravotních nehod smůlu, protože se na ně pojištění nevztahuje. V USA je takových lidí 47 miliónů. Naše pravicová média se na rozdíl od prezidenta USA domnívají, že je to tak správně.

Někdo by mě mohl obvinit, že jsem za slovo „připojištění“ podsunul slovo „pojištění“. Hrdě se k tomu hlásím a vysvětluji to. Kvůli ještě větším ziskům komerčních pojišťoven je třeba, aby veřejné zdravotní pojištění dále snižovalo svůj rozsah. K tomu se pravicoví poslanci budou ochotně hlásit. Tak, jak bude klesat rozsah veřejného zdravotního pojištění, bude přímo úměrně růst strach a touha se komerčně připojistit. Touha po komerčním připojištění stále častěji zůstane nenaplněnou, neboť bude stále nákladnější a nedostupnější. Podle tužeb komerčních pojišťoven se veřejné zdravotní pojištění scvrkne na naprosté minimum, které nepokrývá běžná zdravotní rizika. Ti, kteří za veřejné zdravotní pojištění dnes neplatí (důchodci, děti, nezaměstnaní…) budou mít smůlu stejně jako rodiny s rozpočtem již dnes napjatým. Tak bude přibývat komerčně nepřipojištěných, až jich bude v ČR dostatek miliónů na to, aby se požadavek zdravotní potřeby kryjícího zdravotního pojištěním stal velkým politickým problémem. Ale to už bude pozdě…. Jako v USA dnes. Zdravotní (při)pojištění již bude zprivatizováno silnými společnostmi, které zlobují každou snahu o zlepšení přístupu málo majetných ke zdravotní péči. Ti to ovšem dnes nechápou protože jsme jim to nevysvětlili. Vnímají místo toho důležité informace o tom, že Paroubek je „nesympatický“ a Rath „arogantní“. To je sice nepřivede ke snaze volit nesympatického Topolánka a arogantního Langra, ale odvrátí je to od snahy volit kohokoli a to je smyslem propagandy českých médií.

Nahrávka na demagogii
ČSSD ovšem nikdo nenutil, aby zcela zbytečně nechala ve svém programu zmínku o „zavedení“ komerčního připojištění. Voliče ODS to nepřetáhne a potenciální voliče ČSSD to odradí, až si přečtou bláboly redaktora Leschtiny v Hospodářských novinách o tom, že je to, jak napsal „malá zdravotní revoluce“ a že prý se ČSSD přiblížila ODS. Nač volit ČSSD, když je vlastně stejná jako ODS, že? Podobně je to i se „standardy“- prostě se „odborníci shodnou“, že z veřejného zdravotního pojištění se bude hradit méně- aby byl větší prostor pro „připojištění“. Podle Leschtiny se tak prý zpřístupní nejúčinnější léky… To je čirá lež stejně jako výpočty, o co bude po „reformě“ levnější zubní plomba nebo oční čočka, jak to tvrdí redaktor Vašek v Hospodářských novinách. Nechcete přece slevu zadarmo…
Autor, psychiatr, byl ministrem zdravotnictví

psáno pro server První zprávy

Více...

úterý 28. července 2009

Mít duševní poruchu je „normální“

Nejsem tak naivní, abych doufal, že tímto článkem překonám obrovskou míru nepochopení konceptu „duševní poruchy“ existující v laické veřejnosti. Pro neodborníky je nemožné, když nechtějí a obtížné když chtějí, překonat stereotypy ve vlastním myšlení. Je-li stereotyp premisou v úsudku, nelze dospět ke správnému závěru.
Právě tak se nutně mýlí Christopher Lane, profesor „Viktoriánské a moderní literatury a intelektuální historie včetně psychologie a psychiatrie“ na soukromé Northwest University na předměstí Chicaga, jehož článek byl předlohou shrnujícího překladu pod titulkem „Diagnostické šílenství“.
Především se autor není schopen vyrovnat s pojmem „normalita“, který chápe intuitivně. Domnělé paradoxy, jimiž argumentuje, nejsou ničím jiným než spory mezi různými koncepty normality, což autor zjevně nechápe.



Dále odkazuji na:

Vácha, J. (1980): Problém normálnosti v biologii a lékařství. Avicenum, Praha.
Vácha, J. (2004) Health, Disease, Normality, LFMU, Brno
Problém „poruchy“
Samotný pojem „porucha“ (disorder) je zavádějící. Mělo by se hovořit snad o rysu či zvláštnosti. Ve skutečnosti vždy (aniž si to třeba uvědomujeme) uvažujeme o kvantitativní míře nějaké vlastnosti, tedy o hodnotě nějaké veličiny. Současně laická veřejnost vychází obvykle z konceptu statistické normality. To, co je průměrné, je „normální“. Čím dále od průměru tím méně normální a tím více nenormální. Další krok na cestě k chybné úvaze je soud, že to co není normální, je „špatné“. Naprostá většina lidí se bojí vybočovat z normy. Chováme se „normálně“, abychom nebyli nápadní, protože se bojíme, že budeme vylučováni ze společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky. V tom jsme všichni více či méně důslední od vyjadřování, oblečení, chování, až po myšlení…

Další obecně rozšířená chybná představa je implikací, že když je někdo poměrně hodně „nenormální“ tím co na něm lze pozorovat (a nejde o projevy tělesné nemoci) je patrně duševně nenormální, Z toho se dále chybně usuzuje, že patří do kompetence psychiatra (nebo klinického psychologa), který by takovému jedinci pomohl, případně ho tak trochu donutil „být normální“. Dále se předpokládá, že sami psychiatři (a kliničtí psychologové) si kladou takový cíl. Z toho se dále usuzuje, že psychiatři (kliničtí psychologové) „aktivně“ zkoumají každého jedince kolem sebe, aby identifikovali jeho poruchu, protože mají podle laických představ neodbytnou potřebu každého diagnostikovat a přimět ho k léčení. Zejména jedinci, kteří dost často správně tuší, že nějak vybočují pak v přítomnosti psychiatra (psychologa) mají pocit úzkosti, cítí se být zkoumáni.

Psychiatři diagnosticky „nešílí“
Tak tomu ovšem není. Psychiatři (a rozumní psychologové) jsou v naprosté většině mimořádně tolerantní a vůbec netouží si přidělávat práci. Tito odborníci si také nemyslí, že každého, kdo není „normální“ je třeba normalizovat. Pokud by se opravdu chovali tak, jak si představuje laická veřejnost, velmi by si zkomplikovali život nejen soukromý, ale i společenský. To naprosto neznamená, že projevy poruch kolem sebe nevidí. Vidí a nevěnují jim zvýšenou pozornost a neprojevují ani žádnou terapeutickou iniciativu. Dokonce mají rádi obsedantního kolegu i úzkostnou kolegyni, jen paranoidnímu šéfovi sousedního oddělení se raději vyhýbají. Výjimkou je případ, když jsou „ve službě“, ale ani potom se nesnaží každého natěsnat do „diagnostické škatulky“. Psychiatři vůbec netouží léčit někoho, kdo o to nestojí. Problém je, že za pacienta, kterého vyšetřili, nesou odpovědnost a mohou být stíháni pro nedbalost, pokud pacient poškodí „sebe nebo okolí“. Pokud soud s nedobrovolným léčením nesouhlasí, ačkoli psychiatři popsali všechna rizika, vůbec jim to nevadí, protože je to zbavuje odpovědnosti.

Lišíme se a někdy „vynikáme“- a co má být?
Shodneme se, že každý jednotlivec se liší od druhého mírou vyjádření různých vlastností včetně kvalit myšlení a chování. Prakticky každý člověk se v míře některých vlastností poměrně dost odchyluje od průměru. Není tedy nic „nenormálního“, když se u většiny lidí konstatuje, že jsou v něčem „nenormální“. Nenormalita neimplikuje žádnou špatnost. Člověk může být například hodně nebo málo agresivní, hodně nebo málo inteligentní atd. Skoro každý je tedy v něčem „nenormální“. Můžeme, chceme-li, označit to za abnormalitu nebo „poruchu“. O poruše mluvíme obvykle tehdy, když byla výrazně překročena fyziologická či „funkční“ norma. Tu ovšem můžeme a někdy také musíme stanovit arbitrárně. To činíme proto, abychom se dorozuměli hlavně mimo vlastní obor (v komunikaci s pacienty, s jinými odborníky, soudy, pojišťovami…). Víme, co znamená jistá hodnota jisté veličiny, ale někdy je třeba někomu vysvětlit, zda je to hodně nebo málo, zda to je nebo není „ještě normální“. Také to musíme stanovit hranice normality proto, abychom udělali pořádek ve vlastním oboru, abychom se jako odborníci dohodli na terminologii a normách, protože to potřebujeme pro další práci a také mimo obor to od nás chtějí.

Jenom „životní styl“
Myšlení má na chování zásadní vliv a promítá se nutně i do „životního stylu“.

Pojetí „životního stylu“, který by měl být tolerován na rozdíl od „šíleného chování“, které by mělo být pacifikováno, je velmi americké. Soudy v USA mají za úkol rozhodnout, zda je někdo nemocen, nebo zda jde „jen“ o „životní styl“. Jenže i duševní porucha a tím spíše duševní nemoc nutně produkují jistý „životní styl“. Nejde tedy o dichotomii, ale o naprosté nepochopení. Toho se dopouští i Christopher Lane, když od psychiatrů žádá, aby měli na zřeteli „distinkci mezi osobním stylem a patologií“. Nelze volně zaměňovat pojmy „porucha“ a „nemoc“. (Jednoduché vysvětlení není pro laiky srozumitelné, srozumitelné není jednoduché.) Laiky a hlavně ty, kteří sami sebe pokládají za chytré a vzdělané, velmi vzrušuje, že by většina lidí měla mít „duševní poruchu“. Ptám se: A proč ne? Co pak nás vzrušuje, že většina lidí byla někdy nějak diagnostikována pro tělesné onemocnění, a velmi mnozí aktuálně nejméně jedním trpí? No a co? Koho překvapuje, že většina lidí má „caries dentis“ neboli zubní kaz nebo mají proto „defektní chrup“? Naprostá většina lidí ve své anatomii a fyziologii něčím vybočuje z normy. Proč by nemohla vybočovat v oblasti psychických kvalit, které jsou srovnatelně složité a tedy bohaté na příležitosti vymykati se normě?

Právo být „nenormální“
Bojovníci proti právu být nenormální se snaží donutit odborníky v oblasti duševního zdraví a nemoci, aby přehlíželi různost lidí. Soudí, že by se lidé měli urážet proto, že se liší od jiných. Přesvědčují nás, že bychom svoji odlišnost měli odmítat, být pobouřeni tím, že nejsme všichni stejní. To všechno vyplývá z pejorativní konotace „duševní nenormálnosti“. Tito bojovníci za uznání duševní odlišnosti mezi lidmi jsou zoufalí nevzdělanci nebo zoufalí vzdělanci, kteří netuší, že fušují do oboru za hranicemi jejich chápání.

Fakt, že americký DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) má s každou revizí po letech stále více stránek je stěžejní argument těchto „odborníků“. Je to asi šokující zjištění, ale poznání i v oblasti duševních poruch pokračuje rychlým tempem a dosavadní kategorizace se za pár let může jevit jako nevyhovující. Třídění tak složitých jevů jako je abnormita fungování psychiky je složité. Vždy je možné použít na třídění stejných jevů různá hlediska a dospět k různě přehledným, různě „logickým“ a pro praxi různě užitečným systémům. Nakonec to vždy trochu připomíná pověstné třídění klobouků na tvrdé, zelené a čepice. DSM mě neuvádí do nadšení podobně jako ICD-10 (10. decenální mezinárodní klasifikace chorob), ale něco společného přijmout musíme, abychom se domluvili. Hodnotit klasifikační systémy v medicíně jako „bible“, jak to činí Christopher Lane, to prostě nesedí, neboť bible se po pár letech nekoriguje podle nejnovějších poznatků. Je to věda jako proces poznávání, není to dogma a za kritiku se neexkomunikuje.

Názvy diagnóz musí vycházet z obecného jazyka a jde o pojmy se specifickou definicí. Lze je vykládat intuitivně a smát se jim, pro vlastní nepochopení konceptu, ale je to známka nekvalifikovanosti.

Psychiatrická péče jako kšeft
Do roku 1952 neexistovala specificky účinná psychofarmaka. Od padesátých let se v psychiatrické péči se proto ještě více prosazuje trh. Tlak konkurence a vyhlídky na větší zisky vedly k rychlému vývoji účinnějších, specifičtějších a nežádoucími účinky méně zatížených léků. Konkurenční boj se nevede v rukavičkách. Odbyt je zajišťován všemi dostupnými prostředky. Dva z novějších a nejhorších jsou „přímá reklama“ a „změny povinností v uvádění vedlejších účinků“. Přímá reklama je zaměřena přímo na spotřebitele a nabízí mu v různých formách více životního štěstí prostřednictvím nových léků. Lidé je pak žádají od svých lékařů přesně tak, jak je typické reklamní slogany navádějí a lékaři nechtějí přijít o své klienty… Příbalové letáky nabízejí nesmyslně mnoho nepravděpodobných vedlejších účinků, takže ztrácejí informační hodnotu. Dnes v USA ani nejsou povinné s tím, že informace jsou dostupné na internetu…

Léky úplně změnily prognózu nejzávažnějších duševních poruch, ale současně motivovaly zúčastněné firmy k podpoře medikalizace, medicinizace a psychiatrizace běžného života i v podstatě zdravých lidí, kteří se dříve obešli bez „léků“. To zdaleka neznamená, že léky a psychiatrická péče jsou zlem. Je však nutné hledat míru v jejich užívání. Na druhé straně se jich nedostává lidem, jimž by mohli pomoci ušetřit trápení - a to i v rozvinutých zemích… Jedním z důvodů je i nedostupnost z komercializace.
Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

pátek 24. července 2009

Zdravotní připojištění bez demagogie

Nikdy jsem nebyl proti zdravotnímu připojištění. Pravicově fundamentalističtí novináři tím byli vždy překvapeni bez ohledu na to, zda je k onomu fundamentalismu dovedla naivita, konjukturalismus v rámci kariérismu nebo souběh obojího. Proč bychom si něco, co není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nemohli koupit, nebo se proti třeba i neexistující hrozbě nemohli pojistit komerčně? Hlupáci vidí ve slově „komerční“ jasně „kapitalismus“ a v něm jasné „dobro“. Jak je tomu ve skutečnosti?


V rámci projednávání připomínek jsem protestoval proti zmínce o komerčním připojištění v programu ČSSD, zejména proti formulaci „zavádění“. Úplně stejný názor projevila i bývalá poslankyně ČSSD Eva Fischerová. Ani ona nemá nic proti existenci komerčního připojištění, ale byli jsme zásadně proti deklaraci o jeho „zavádění“. Oba dva jsme jako staří (dáma promine) matadoři předpokládali, že této formulace bude druhou stranou okamžitě zneužito, protože veřejnost konceptu „zdravotního připojištění“ nerozumí a chápe ho symbolicky asi podobně jako „poplatky“. Ono zdravotní připojištění je možné již dnes a také existuje, aniž by tomu nějaký zákon překážel. Vtip je v tom, že veřejné zdravotní pojištění pokrývá velký díl veškeré smysluplné zdravotní péče a připojištění je dnes zbytečné.

Jádro pudla
Aby komerční pojišťovny mohly na zdravotním pojištění hodně vydělávat, nutně potřebují snížení rozsahu veřejného zdravotního pojištění. Aby se lidé komerčně připojišťovali, musejí se bát. Lidé se budou bát, když budou vědět, že veřejné zdravotní pojištění zdravotní péči o ně nekryje. V zájmu komerčních pojišťoven (kapitalistických podniků) je, aby se lidé báli. Aby se lidé komerčně připojistili, musí se nejen bát, ale také musejí mít peníze. Lidé, kteří se bojí a nemají peníze v systému komerčního pojištění mají v případě zdravotních nehod smůlu, protože se na ně pojištění nevztahuje. V USA je takových lidí 47 miliónů. Naše pravicová média se na rozdíl od prezidenta USA domnívají, že je to tak správně.

Někdo by mě mohl obvinit, že jsem za slovo „připojištění“ podsunul slovo „pojištění“. Hrdě se k tomu hlásím a vysvětluji to. Kvůli ještě větším ziskům komerčních pojišťoven je třeba, aby veřejné zdravotní pojištění dále snižovalo svůj rozsah. K tomu se pravicoví poslanci budou ochotně hlásit. Tak, jak bude klesat rozsah veřejného zdravotního pojištění, bude přímo úměrně růst strach a touha se komerčně připojistit. Touha po komerčním připojištění stále častěji zůstane nenaplněnou, neboť bude stále nákladnější a nedostupnější. Podle tužeb komerčních pojišťoven se veřejné zdravotní pojištění scvrkne na naprosté minimum, které nepokrývá běžná zdravotní rizika. Ti, kteří za veřejné zdravotní pojištění dnes neplatí (důchodci, děti, nezaměstnaní…) budou mít smůlu stejně jako rodiny s rozpočtem již dnes napjatým.

Tak bude přibývat komerčně nepřipojištěných, až jich bude v ČR dostatek miliónů na to, aby se požadavek zdravotní potřeby kryjícího zdravotního pojištěním stal velkým politickým problémem. Ale to už bude pozdě…. Jako v USA dnes. Zdravotní (při)pojištění již bude zprivatizováno silnými společnostmi, které zlobují každou snahu o zlepšení přístupu málo majetných ke zdravotní péči. Ti to ovšem dnes nechápou protože jsme jim to nevysvětlili. Vnímají místo toho důležité informace o tom, že Paroubek je „nesympatický“ a Rath „arogantní“. To je sice nepřivede ke snaze volit nesympatického Topolánka a arogantního Langra, ale odvrátí je to od snahy volit kohokoli a to je smyslem propagandy českých médií.

Nahrávka na demagogii
ČSSD ovšem nikdo nenutil, aby zcela zbytečně nechala ve svém programu zmínku o „zavedení“ komerčního připojištění. Voliče ODS to nepřetáhne a potenciální voliče ČSSD to odradí, až si přečtou bláboly redaktora Leschtiny v Hospodářských novinách o tom, že je to, jak napsal „malá zdravotní revoluce“ a že prý se ČSSD přiblížila ODS. Nač volit ČSSD, když je vlastně stejná jako ODS, že? Podobně je to i se „standardy“- prostě se „odborníci shodnou“, že z veřejného zdravotního pojištění se bude hradit méně- aby byl větší prostor pro „připojištění“. Podle Leschtiny se tak prý zpřístupní nejúčinnější léky… To je čirá lež stejně jako výpočty, o co bude po „reformě“ levnější zubní plomba nebo oční čočka, jak to tvrdí redaktor Vašek v Hospodářských novinách. Nechcete přece slevu zadarmo…
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

pátek 17. července 2009

Ghetta neboli sociálně vyloučené lokality a protistátní stát

Vízům do Kanady byla věnována pozornost hodná okurkové sezóny. Nepokládám za příliš zajímavou diskusi o tom, kdo co kdy měl udělat, co kdo zatajil a proč. Vízům do Kanady byla věnována pozornost hodná okurkové sezóny. Nepokládám za příliš zajímavou diskusi o tom, kdo co kdy měl udělat, co kdo zatajil a proč. Je zajímavé, že Ti kteří dnes mají tolik řečí o kanadské aroganci se mohli přetrhnout pochopením a vstřícností, když USA namísto zrušení víz prosadila systém efektivně bránící cestování českých občanů do USA, zatímco všichni Američané k nám mohou kdykoli a na jak dlouho chtějí. O zavedení recipročních kroků proti USA a jejich občanům jsem neslyšel. To je náhodička!
Zajímavější je pravý důvod kanadského opatření a tím je export sociálních problémů z Česka do Kanady. Kapitalismus bez přívlastků zaváděný po léta ODS přímo z definice odmítá přihlížet k potížím jednotlivců, tím méně sociálních skupin, které podle proroka neokonzervatismu Margaret Thatcherové neexistují, ostatně podle ní neexistuje ani „společnost“. Vyloučeno bylo i slovo „sociální“ zavánějící „socialismem“, tedy nelidskou ideologií.

Tak jaképak problémy? Vzpomínám na zuřivý odpor ODS proti propopulačním snahám. Dnes tatáž ODS pláče nad „stárnutím populace“, kterou však vítá jako záminku na zrušení sdílení rizik mezi lidmi. Kruh se uzavírá neboť protistátní nepečovatelský stát podporuje prohlubování rozdílů ve společnosti a tím i napětí. Zhoršuje podmínky pro adaptaci jedinců, jejichž schopnost přizpůsobení je snížena a mají tu smůlu, že se nenarodili bohatí.

Narůstající sociální konflikt nutně vede k fašismu. Tím nemíním ani tak „radikální“ Dělnickou stranu, ale hlavně „radikální“ starostku Řápkovou, radikální senátorku Lianu Janáčkovou a celou řadu pravicových populistů, které ani tak nezajímá teorie kapitalismu bez přívlastků, jako spíše praxe těžby vlastní popularity z podpory nenávisti mezi českými a rómskými chudáky.

Vyloučené lokality prudce narostly v posledních letech a to vědomým sestěhováváním „nepřizpůsobivých“ do lokalit, kde nenajdou práci ani kdyby o ní stáli a byli schopni ji vykonávat, za to tam najdou koncentrát všemožné sociální patologie.
Pokud jste už narazili na citát ze zaznamenáníhodných výroků psychiatra Prof. Dobiáše: „Od utrpení k parazitismu je jen krůček…“, tak se omlouvám. Ale je to tak. Problémy ghett rozhodně nevyřeší angažovanost sociálních pracovníků, i když je o pár procent zmírní. Chce to široce koncipovaný a politicky podpořený projekt vycházející ze zkušeností zemí, kde s úspěchem řeší problémy „sociálně vyloučených“. Už skoro neslyšíme bláboly o tom jak zlí komunisté chtěli Rómy asimilovat a bránili tak rozvíjení jejich kulturní svébytnosti.

Teď byli odasimilováni a svébytní jsou dostatečně, i když nemají své byty. Spokojenost se nějak nedostavuje. Řešení ovšem ztěžují některé humanitární organizace, které vedou k tomu, že lidé, kteří se odmítají přizpůsobit obecně přijímaným nárokům většinové společnosti mohou získat neúměrné výhody. Na druhé straně se soudy brání vidět rasovou motivaci útoků proti Rómům i tam, kde je evidentní.

Ano, Rómové jsou v ČR diskriminováni a vystaveni útokům. A také platí, že působí větší problémy než většinová populace. Obě stránky jevu se vzájemně podmiňují a potencují. Ani jednu z nich nelze přehlížet. Zatímco lidé, jimž byla svěřena odpovědnost vnímají humanitární katastrofy po celé Zeměkouli, nevěnují pozornost sociálnímu vyloučení a rasismu. Asi čekají na větší katastrofu. „Člověk v tísni“ byl stvořen, aby byl populární a Rómové moc populární nejsou.

Kanada se jen brání dovozu českých problémů. Zameťme před vlastním prahem!
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

čtvrtek 16. července 2009

Pokus o názorné vysvětlení rozdílů mezi pravdou a názorem

Čtenář Pavel Němec se 15. 7. 2009 vyjádřil v dopise, který vyšel pod názvem „Extremistické názory Ivana Davida“: „Jestli to dobře chápu, tak pan David by nejen zavíral malé ryby typu pana Stwory, ale rovnou by cenzuroval veškerá média a zavíral jejich redaktory, aby nemohlo docházet k šíření lží a cenzuře pravdy. Jakkoliv nesouhlasím se současnou mediální manipulací a přál bych si, aby pravda (neplést s jediným správným viděním světa) dostala svůj prostor, tohle je ten nejextrémnější názor na toto téma, co jsem zde doposud četl.“
Opravdu to nechápe správně! Marně by hledal v mém článku nějakou výzvu k cenzurování. O panu Stworovi jsem nic nenapsal. Žádný návrh na konkrétní řešení v mém článku není (což neznamená, že žádné neexistuje). O nějakém „zavírání“ redaktorů v článku nic není.


Napsal jsem: „Hlavně ale musí být „zvenčí“ bráněno svobodnému šíření lží a překážkám v šíření pravdivých informací. Lže ten, kdo chce škodit, například podvádět, aby mohl okrádat. Nemyslím, že by taková svoboda měla být každému dopřávána. Myslím, že kdo si jí dopřává sám, musí být zkrácen na svobodě. Přinejmenším.“

Pojem „pravda“ tak jak ho užívá Pavel Němec, se nekryje s pojmem (konceptem) „pravda“, tak jak ho užívám já. Hodně zjednodušeně je pravda to, co může být aktuálně ověřeno. Pravda není totéž co „názor“.

Pro (snad možné) pochopení přikládám příklad:

Dnes byli zproštěni viny dva dříve obvinění v kauze „Budišov“, Mgr. Doležal a Ing. Řehulka, starosta Budišova Péťa se osvobozujícího rozsudku nedožil. Dva dříve jmenovaní měli větší štěstí, nedožili jako on v naprostém opovržení. Nikoho z uvedených osobně neznám. „Pravda“ je však taková, že jejich podíl na trestné činnosti nebyl prokázán. Tvrzení o jejich zločinech, které se opakovaně objevovalo v médiích, bylo tedy lživé. Nelze se z toho vykroutit tvrzením, že se páni a paní redaktoři tak nějak mýlili. Oni uváděli tvrzení neprokázaná. Tím velmi těžce poškodili obviněné. Jsou zvyklí se chovat… (jako dobytek?, nechci křivdit dobytku). Nejen že se nikdo neomluvil a vsaďte se, že ani neomluví. Dokonce i dnes dali prostor ve Zprávách ČT žalobci, který po vynesení rozsudku blábolil něco o tom že přinejmenším pan Doležal je vinen… Asi to neprokázal, měl by mlčet a média by si neměla ve výpovědi zklamaného žalobce hledal alibi pro svoje selhání. Že se kauza objevila před volbami, aby média mohla do zblbnutí potenciálních voličů opakovat „poradce sociálně demokratických premiérů Doležal….“, to asi nebude náhoda.

Nemyslí si Pavel Němec, že touto aktivitou byla zkrácena práva pánů Doležala, Řehulky a Péti ? Nevyvíjela kampaní média nátlak na soud (když vytvářela dojem společenské objednávky ačkoli zjevně šlo o politickou objednávku)? Nepoškodila média ČSSD před volbami? Není zřejmé, že to bylo hlavním úmyslem (i když nemohu nikomu prokázat vinu- jen se táži…) Nebyla poškozena práva voličů na proporciální zastoupení v zákonodárném sboru podle výsledků korektní soutěže ve volbách? Nemluvě o tom, že ODS dostala výhodu z iniciativy novinářů a možná i někoho jiného a po „získání“ zákonodárců zvolených za jiné strany pak měla příležitost vládnout se všemi z toho plynoucími důsledky….

Přečtěte si titulky…. Např.: „Doležel i Řehulka popřeli vydírání v kauze Budišov“… Není to svinstvo? Jejich vina musí být prokázána… „Popření“ neznamená nic. Abych novinářům nekřivdil, někteří nejsou darebáci, ale jen hlupáci a například mezi obviněním vyřčeným novinářem a obviněním vysloveným orgánem činným v trestním řízení opravdu nevidí rozdíl… A také jsou novináři slušní. Škoda, že jich není aspoň většina….

Takových kauz je spousta…. Vím o tom dost.

Pokud píši o zkrácení „na svobodě“, míním tím, jak to jistě pochopila naprostá většina čtenářů, nikoli vězení, ale obecně sankce. Být svobodný, to znamená nepodléhat sankcím. Neměli by být potrestáni všichni jimž bude prokázán podíl na poškození cizích zájmů? Neměli by dostat tučnou pokutu a při opakování takového profesního selhání (doufám, že je to v rozporu s alespoň etickým kodexem novinářů) zákaz výkonu povolání jako řidič, který jezdí soustavně opilý? To se nestane. Stejní novináři budou manipulovat fakty a lhát svobodně dál. Jsou za to naopak odměňováni. Nakonec - řidič opilec, který způsobí velkou škodu – např. na zdraví jiné osoby, může jít do basy natvrdo…

Je to opravdu extrémní názor? Obávám se, že ano. Spousta lidí věří v právo beztrestně lhát - šířit pomluvy veřejně v médiích. Vždyť někoho trestat za poškozování cizích práv, to by bylo opravdu divné. To se do této společnosti tak nějak nehodí. To jen extrémisté si nechtějí zvykat…

Výroky pana Drašnara (BL 15. 7. 2009 „Pořádek byl obnoven“) pokládám za hloupé. V tom se s ním jistě neshodnu, to je věc názoru, nejde o „pravdu“. Jestli někdo „lež“ nebo „tvrzení, které nelze doložit“ označuje mlhavě „politicky nekorektní názor“, nepokládám to za východisko k smysluplné diskusi.

Publikováno na www.blisty.cz.

Více...

středa 15. července 2009

Víra v samočisticí žumpu

Petr Wagner ve své Poslední poznámce ke svobodě slova se kloní k názoru, že omezovat svobodu lhát je nebezpečné. V podstatě jde o spor priorit, zda je důležitější svoboda nebo pravda (jsem si vědom značného zjednodušení). Důležitější tedy je, že nikomu nemá být bráněno ve svobodném (neomezeném) vyjadřování, pravda není tak důležitá. Svobodné šíření lží ovšem poškozuje zájmy těch, o nichž se lži šíří. To ví každá domovnice, ale intelektuálové, zdá se, s tím mají problémy.

Jan Čulík jde tak daleko, že si ochranu svobodného šíření lží stanovil jako jeden z životních cílů, lze-li tak soudit z opakovaného rozhořčení z existence „verbálního trestného činu“ pomluvy. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu ovšem patří nejen „svobodné vyjádření tvrzení“, ale zejména jeho nepravdivost a jeho schopnost způsobit pomluvenému škodu. Nevím, jaké má zkušenosti Jan Čulík, podle mého odhadu žádné, ale možná se mýlím, protože jsem byl mnohokrát svědkem toho, že intelektuálové nebyli schopni korigovat své přesvědčení, které se neintelektuálům jevilo jako bludné. Například u Městského soudu v Praze, jsem byl (jako svědek) žádán paní soudkyní Stamidisovou, abych vyjmenoval diváky, kteří byli prokazatelně lživou informací ovlivněni, když byla tato vysílána ve Zprávách na ČT 1 v 19 hod. Diváky jsem nevyjmenoval a žalobce byl odsouzen k zaplacení vysokých soudních výloh.

Notoricky známý průzkum veřejného mínění v USA několik měsíců po útocích 11. 9. 2001 ukázal, že většina dotázaných (52%) věřila, že za útoky stojí Saddám Husajn, ačkoli to žádná média výslovně netvrdila, jen se stále hovořilo o Husajnovi a o 11. září a v těch chytrých hlavách se to tak nějak spojilo. Účinek je mnohem vyšší, když se něco nepravdivého výslovně masově a stále opakuje, jak jsme toho svědky například v českých médiích každý den. Ale to asi nevadí, důležitější je svoboda… To jsem však vynechal to nejpodstatnější a tím je fakticky monopol na svobodu (lhát). Co se nehodí, to se nepublikuje.

Cenzuru zaplať Pánbůh neprovádí stát jako v době zaručeně demokratické První republiky, ale přímo redaktoři. Sláva!

Jeden kolega student v první polovině sedmdesátých let příseděl u přijímacích zkoušek na lékařskou fakultu v Praze. Všem kladl tutéž otázku. Od několika uchazečů o vysokoškolské studium toho dne slyšel stejnou odpověď. Na straně Sovětského svazu v II. světové válce bojovali stateční vojáci z NDR. Představy lidí formované médii jsou na hony vzdálené realitě. Nemyslím, že je to jedno, že důležitá je svoboda lhát a bránit šíření pravdivých informací.

Petr Wagner ve zmíněném článku píše:

„Pokud ve zdravé společnosti začnu říkat, že holocaust nebyl, že Izrael se nedopustil v Gaze válečných zločinů, že globální oteplování neexistuje a že nejsou vidět známky poškozování přírody lidskou činností, natož že nepocházím ze společného předka primátů a člověka nebo, že druhou světovou válku nevyhrál Sovětský svaz, tak se vystavím jedinému: budu s prominutím za blbce.“

Bohužel se MUDr. Wagner mýlí. Je mnoho zemí, kde se daří dosáhnout, že je za blbce (v lepším případě jen za blbce) pokládán ten, kdo uvedeným tvrzením nevěří a dokonce je popírá. Je to jen otázka času a úsilí, než se ještě zajímavějšími tvrzeními podaří ještě více ovládnout veřejné mínění i u nás.

Nevěřit na „autoočistnou schopnost společnosti“ není důsledek „malé sebedůvěry patřičné společnosti“, jak tvrdí Wagner, ale je to důsledkem mírně řečeno „optimismu“. Svoboda musí být „dána zvenčí“, být vnitřně svobodný v kriminále je málo platné. Hlavně ale musí být „zvenčí“ bráněno svobodnému šíření lží a překážkám v šíření pravdivých informací. Lže ten, kdo chce škodit, například podvádět, aby mohl okrádat. Nemyslím, že by taková svoboda měla být každému dopřávána. Myslím, že kdo si jí dopřává sám, musí být zkrácen na svobodě. Přinejmenším.

Více...

pondělí 13. července 2009

Pětkrát vyvařený čaj


Jestliže se občan nespokojuje s manipulacemi masové spotřeby, tak jak jí nabízejí „velké“ televizní a rozhlasové stanice ve svých „zprávách“ a tzv. „nebulvární“ noviny, pak hledá informace na internetu.
Jestliže se občan nespokojuje s manipulacemi masové spotřeby, tak jak jí nabízejí „velké“ televizní a rozhlasové stanice ve svých „zprávách“ a tzv. „nebulvární“ noviny, pak hledá informace na internetu. Jestliže se mu bohatě dotované stránky nelíbí pro jejich jednostrannost a hledá jiné názory než ty jimž dávají velká média přednost, chce se dozvědět i to, co jinde proškrtávají, pak hledá jiné stránky. Takovými stránkami by mohly být i „prvnizpravy.cz“. Tam čtenář očekává nejen objektivní zpravodajství, ale také originální polemiku. Novinářská práce v širokém měřítku zdegenerovala. Není to jen problém českých německých novin a „veřejnoprávních“ vysílání, ale rychle se šířící trend. Velmi výstižně to popisuje Robert W. McChesney v knize „Problém médií“, která letos vyšla v českém překladu. Novináři už tolik nepolemizují s oficiálními názory, - jen je beze změny papouškují, jsou nezaujatí a objektivní. To za předpokladu že vyhovují vlastníkovi média. Při nesplnění této podmínky jsou oficiální stanoviska ignorována.

Ptal jsem se kdysi tiskové mluvčí jednoho velkého podniku, proč vychází z prokazatelně lživého výroku jistého politika. Odpověď mě při mé tehdejší naivitě ohromila: „Ta informace není nepravdivá, je pravda, že on to opravdu řekl, my nezkoumáme, jestli je to pravda, my s tím pracujeme jako s informací.“. K uživení je třeba se orientovat a s vhodnými výroky ztotožnit. Lépe jsou na tom lidé neschopní kritického náhledu. Ti netrpí „hořem z rozumu“ a dovedou se s čímkoli sžít beze zbytku.

Při čtení článku Libuše Frantové „Šrotovné jako bumerang“ (http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/srotovne-jako-bumerang-/) jsem marně hledal jakýkoli originální argument. Nechybí ale odvolání na blíže nespecifikovanou „odbornou studii“. Internetová média umožňují nabídnout odkaz na takovou studii. Pochybující čtenář (a jiný nemá důvod čerpat z jiných než z „velkých“ zdrojů) se může přesvědčit, že „studie“ existuje a skutečně přesvědčivě dokládá tvrzení autora, který se na ní odkazuje. Utajení zdrojů v tomto případě nepřichází v úvahu, nehledě na to, že v podání mnohých novinářů vypadá jako výpověď podezřelého, který tvrdí, že mu ten kufr dal nějaký neznámý pán na nádraží. Podobně je to i s argumentací paní Frantové, že šrotovné „odmítá většina českých firem“. To zcela určitě nezjistila a pramen neuvádí vůbec. Připouští, že šrotovné zavedlo dvanáct evropských zemí, což, jak jistě správně dodává, neznamená, že je to opatření „správné“. Tím méně to ovšem znamená opak. Ostatně „mnozí“ (samozřejmě nejmenovaní a není jisté jak mnozí) „ekonomové to odmítají“. „Také prezident proto také zákon vetoval“. Není jasné, zda prezident vycházel z nejmenované studie, nebo z názorů „mnohých“ ekonomů. Že účinek zákona, pokud by byl přijat, by byl „velice nejistý“, v tom s panem prezidentem, pokud to opravdu tvrdí v souhlasu s paní Frantovou, těžko lze souhlasit, neboť účinky by byly skoro stejné jako na Slovensku, tedy velice jisté.


Že by šlo o návrh „diskriminační, protože upřednostňuje automobilový průmysl“ to je velmi nesmyslné. O diskriminaci by bylo možné hovořit v případě, že by byl upřednostňován veškerý průmysl s nějakou výjimkou. Autorka jistě nemá na mysli diskriminaci „pozitivní“, protože pak by nemohla uvádět, že to ostatní průmyslové sektory poškozuje. To může platit leda snad v tom smyslu, že čím více si lidé koupí aut tím méně si koupí bot. Argumentuje se ovšem sociálně citlivým Janem Švejnarem, jehož nestrannost má být dokázána podporou většiny poslanců a senátorů ČSSD ve volbě do úřadu prezidenta. Jan Švejnar byl ovšem nominován modrozelenou stranou (asi pro svoji ekologickou citlivost) a vedení ČSSD bylo jasné, že jakéhokoli oranžového kandidáta volbami neprotáhne. Zbývá už jen argumentovat sociálně citlivými senátory za ODS, které místo šrotovného navrhují „nediskriminační“ „zlevnění pracovní síly“, které by pomohlo prý všem podnikatelům, aniž by někteří byli diskriminováni. Diskriminace zaměstnanců, jimž se nabízí nižší plat a nebo nižší budoucí čerpání ze zdravotních a sociálních fondů pravicové poslance samozřejmě nezajímá.

O to všechno ale nejde, jde o to, že paní Libuše Frantová argumentuje s průhlednou účelovostí a bez vlastních argumentů. Tím se naprosto neliší od českých německých novin a „veřejnoprávních rozhlasů a televizí“. Proč si to má občan ještě jednou přečíst na „prvnichzpravach“?
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

pátek 10. července 2009

Všeobecné nediskriminační blaho

Někdy si kladu otázku, zda to jsou hlupáci, nebo zda spíše mají za hlupáky nás ostatní. Odpovědí si nejsem jist. Obě možnosti se nevylučují. Někdy si kladu otázku, zda to jsou hlupáci, nebo zda spíše mají za hlupáky nás ostatní. Odpovědí si nejsem jist. Obě možnosti se nevylučují.


Někteří členové bývalé vládní koalice přivítali, že Václav Klaus vetoval „Protikrizový balíček“, jehož součástí bylo zavedení šrotovného, vyšší přídavky na děti nebo delší podpora v nezaměstnanosti. Normu komora schválila po kompromisní dohodě ČSSD a ODS. Podle prezidenta Klause je ale zákon diskriminační, za jeho nejproblematičtější část Klaus označil právě zavedení příspěvku na nákup nového auta. Člen ústavněprávního výboru Senátu Jiří Oberfalzer prezidentské veto chápe, a rádiu vysvětlil proč:

„Stejně jako on jsem přesvědčen, že šrotovné je nesystémové, které řeší jenom část z té naší ekonomiky a tudíž není plošné, je tedy znevýhodněním ostatních ekonomických subjektů a ostatních odvětví a to si myslím, že tedy není správné, já myslím, že v krizi je třeba hledat řešení, které udrží pracovní místa, což by se mohlo zdát, že šrotovné je, ale já bych hledal tu cestu ne v pobídce k nákupu, ale ve zlevnění pracovní síly a udržení pracovních míst cestou zlepšení podmínek pro podnikatele, pro zaměstnavatele.“

Je to jasné, všichni by měli přinášet oběti podnikatelům. Vypadá to jako krásná ukázka pravicového třídního boje. Problém je, že na něj doplatí i podnikatelé. Své o tom vědí nejen živnostníci v okolí podniků bez nových zakázek. Zlevnění pracovních míst znamená buď nižší platy, nebo nižší odvody. Nižší odvody, to znamená nižší daně, a nebo nižší zdravotní a nebo sociální pojištění. Nižší platy znamenají nižší kupní sílu obyvatelstva, Chudší zaměstnanci budou méně utrácet a tím sníží příjmy dalším podnikatelům, kteří budou potřebovat dále „zlevnit pracovní sílu“ atd., atd. Nižší daně znamenají nižší příjem státního rozpočtu, který sníží poptávku po veřejných službách a státní zakázky, pro soukromé firmy…. Lékem by mělo být „zlevnění pracovní síly“, atd., atd. Snížené sociální pojištění povede zejména ke snížení kupní síly osob závislých na sociálních dávkách, ponejvíce důchodců. Tím se sníží příjmy podnikatelům… Snížené zdravotní pojištění povede k nutnosti omezit zdravotní péči. Zlevněná pracovní síla (zdravotníci) bude odcházet do zahraničí rychleji než dosud. Hůře ošetřovaní pacienti budou dříve umírat a tím méně zatěžovat zdravotní pojištění a budou kratší dobu pobírat sociální pojištění. To je multiplikační efekt „zlevnění pracovní síly“. Jak je zřejmé, celá společnost se bude vyvíjet harmonicky. Přežít by měli podnikatelé, aspoň někteří… Nejvíc se to povedlo v Lotyšsku. Nevím teď úplně jistě, jestli je tato země v Evropě na druhém nebo na třetím místě v sebevražednosti. I ta jistě vede k úsporám a ke „zlepšení podmínek pro podnikatele“. Myslím, že v této zemi, která nám byla dávána za příklad svými úsporami v oblasti „vedlejších nákladů práce“ je krize vůbec nejhorší. Podobně je na tom i Irsko, další evropský hospodářský tygr, vychvalovaný premiant podle teoretiků trhu bez přívlastků a „laisez faire“ a samozřejmě pravicových novinářů. Jiří Oberfalzer nebo Václav Klaus by vývoj v těchto zemím uměli jistě vysvětlit.


Úvahu by bylo nejlépe zakončit zvoláním: „Chudý chcípající lid musí být vychcípán!“. Je to citát z učebnice psychiatrie, ukázka výroku psychopata. Ale můžeme také plni nadšení zvolat: „Všechny síly pro další rozvoj!“ Stará hesla nabývají v novém kontextu nového významu. Špatné by nebylo ani zvolání: „Pane prezidente, s Vámi se nebojíme budoucnosti!“ , tak oslavovali členové Kuratoria z nádvoří Pražského hradu nově zvoleného prezidenta Háchu.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...