MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


úterý 28. července 2009

Mít duševní poruchu je „normální“

Nejsem tak naivní, abych doufal, že tímto článkem překonám obrovskou míru nepochopení konceptu „duševní poruchy“ existující v laické veřejnosti. Pro neodborníky je nemožné, když nechtějí a obtížné když chtějí, překonat stereotypy ve vlastním myšlení. Je-li stereotyp premisou v úsudku, nelze dospět ke správnému závěru.
Právě tak se nutně mýlí Christopher Lane, profesor „Viktoriánské a moderní literatury a intelektuální historie včetně psychologie a psychiatrie“ na soukromé Northwest University na předměstí Chicaga, jehož článek byl předlohou shrnujícího překladu pod titulkem „Diagnostické šílenství“.
Především se autor není schopen vyrovnat s pojmem „normalita“, který chápe intuitivně. Domnělé paradoxy, jimiž argumentuje, nejsou ničím jiným než spory mezi různými koncepty normality, což autor zjevně nechápe.



Dále odkazuji na:

Vácha, J. (1980): Problém normálnosti v biologii a lékařství. Avicenum, Praha.
Vácha, J. (2004) Health, Disease, Normality, LFMU, Brno
Problém „poruchy“
Samotný pojem „porucha“ (disorder) je zavádějící. Mělo by se hovořit snad o rysu či zvláštnosti. Ve skutečnosti vždy (aniž si to třeba uvědomujeme) uvažujeme o kvantitativní míře nějaké vlastnosti, tedy o hodnotě nějaké veličiny. Současně laická veřejnost vychází obvykle z konceptu statistické normality. To, co je průměrné, je „normální“. Čím dále od průměru tím méně normální a tím více nenormální. Další krok na cestě k chybné úvaze je soud, že to co není normální, je „špatné“. Naprostá většina lidí se bojí vybočovat z normy. Chováme se „normálně“, abychom nebyli nápadní, protože se bojíme, že budeme vylučováni ze společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky. V tom jsme všichni více či méně důslední od vyjadřování, oblečení, chování, až po myšlení…

Další obecně rozšířená chybná představa je implikací, že když je někdo poměrně hodně „nenormální“ tím co na něm lze pozorovat (a nejde o projevy tělesné nemoci) je patrně duševně nenormální, Z toho se dále chybně usuzuje, že patří do kompetence psychiatra (nebo klinického psychologa), který by takovému jedinci pomohl, případně ho tak trochu donutil „být normální“. Dále se předpokládá, že sami psychiatři (a kliničtí psychologové) si kladou takový cíl. Z toho se dále usuzuje, že psychiatři (kliničtí psychologové) „aktivně“ zkoumají každého jedince kolem sebe, aby identifikovali jeho poruchu, protože mají podle laických představ neodbytnou potřebu každého diagnostikovat a přimět ho k léčení. Zejména jedinci, kteří dost často správně tuší, že nějak vybočují pak v přítomnosti psychiatra (psychologa) mají pocit úzkosti, cítí se být zkoumáni.

Psychiatři diagnosticky „nešílí“
Tak tomu ovšem není. Psychiatři (a rozumní psychologové) jsou v naprosté většině mimořádně tolerantní a vůbec netouží si přidělávat práci. Tito odborníci si také nemyslí, že každého, kdo není „normální“ je třeba normalizovat. Pokud by se opravdu chovali tak, jak si představuje laická veřejnost, velmi by si zkomplikovali život nejen soukromý, ale i společenský. To naprosto neznamená, že projevy poruch kolem sebe nevidí. Vidí a nevěnují jim zvýšenou pozornost a neprojevují ani žádnou terapeutickou iniciativu. Dokonce mají rádi obsedantního kolegu i úzkostnou kolegyni, jen paranoidnímu šéfovi sousedního oddělení se raději vyhýbají. Výjimkou je případ, když jsou „ve službě“, ale ani potom se nesnaží každého natěsnat do „diagnostické škatulky“. Psychiatři vůbec netouží léčit někoho, kdo o to nestojí. Problém je, že za pacienta, kterého vyšetřili, nesou odpovědnost a mohou být stíháni pro nedbalost, pokud pacient poškodí „sebe nebo okolí“. Pokud soud s nedobrovolným léčením nesouhlasí, ačkoli psychiatři popsali všechna rizika, vůbec jim to nevadí, protože je to zbavuje odpovědnosti.

Lišíme se a někdy „vynikáme“- a co má být?
Shodneme se, že každý jednotlivec se liší od druhého mírou vyjádření různých vlastností včetně kvalit myšlení a chování. Prakticky každý člověk se v míře některých vlastností poměrně dost odchyluje od průměru. Není tedy nic „nenormálního“, když se u většiny lidí konstatuje, že jsou v něčem „nenormální“. Nenormalita neimplikuje žádnou špatnost. Člověk může být například hodně nebo málo agresivní, hodně nebo málo inteligentní atd. Skoro každý je tedy v něčem „nenormální“. Můžeme, chceme-li, označit to za abnormalitu nebo „poruchu“. O poruše mluvíme obvykle tehdy, když byla výrazně překročena fyziologická či „funkční“ norma. Tu ovšem můžeme a někdy také musíme stanovit arbitrárně. To činíme proto, abychom se dorozuměli hlavně mimo vlastní obor (v komunikaci s pacienty, s jinými odborníky, soudy, pojišťovami…). Víme, co znamená jistá hodnota jisté veličiny, ale někdy je třeba někomu vysvětlit, zda je to hodně nebo málo, zda to je nebo není „ještě normální“. Také to musíme stanovit hranice normality proto, abychom udělali pořádek ve vlastním oboru, abychom se jako odborníci dohodli na terminologii a normách, protože to potřebujeme pro další práci a také mimo obor to od nás chtějí.

Jenom „životní styl“
Myšlení má na chování zásadní vliv a promítá se nutně i do „životního stylu“.

Pojetí „životního stylu“, který by měl být tolerován na rozdíl od „šíleného chování“, které by mělo být pacifikováno, je velmi americké. Soudy v USA mají za úkol rozhodnout, zda je někdo nemocen, nebo zda jde „jen“ o „životní styl“. Jenže i duševní porucha a tím spíše duševní nemoc nutně produkují jistý „životní styl“. Nejde tedy o dichotomii, ale o naprosté nepochopení. Toho se dopouští i Christopher Lane, když od psychiatrů žádá, aby měli na zřeteli „distinkci mezi osobním stylem a patologií“. Nelze volně zaměňovat pojmy „porucha“ a „nemoc“. (Jednoduché vysvětlení není pro laiky srozumitelné, srozumitelné není jednoduché.) Laiky a hlavně ty, kteří sami sebe pokládají za chytré a vzdělané, velmi vzrušuje, že by většina lidí měla mít „duševní poruchu“. Ptám se: A proč ne? Co pak nás vzrušuje, že většina lidí byla někdy nějak diagnostikována pro tělesné onemocnění, a velmi mnozí aktuálně nejméně jedním trpí? No a co? Koho překvapuje, že většina lidí má „caries dentis“ neboli zubní kaz nebo mají proto „defektní chrup“? Naprostá většina lidí ve své anatomii a fyziologii něčím vybočuje z normy. Proč by nemohla vybočovat v oblasti psychických kvalit, které jsou srovnatelně složité a tedy bohaté na příležitosti vymykati se normě?

Právo být „nenormální“
Bojovníci proti právu být nenormální se snaží donutit odborníky v oblasti duševního zdraví a nemoci, aby přehlíželi různost lidí. Soudí, že by se lidé měli urážet proto, že se liší od jiných. Přesvědčují nás, že bychom svoji odlišnost měli odmítat, být pobouřeni tím, že nejsme všichni stejní. To všechno vyplývá z pejorativní konotace „duševní nenormálnosti“. Tito bojovníci za uznání duševní odlišnosti mezi lidmi jsou zoufalí nevzdělanci nebo zoufalí vzdělanci, kteří netuší, že fušují do oboru za hranicemi jejich chápání.

Fakt, že americký DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) má s každou revizí po letech stále více stránek je stěžejní argument těchto „odborníků“. Je to asi šokující zjištění, ale poznání i v oblasti duševních poruch pokračuje rychlým tempem a dosavadní kategorizace se za pár let může jevit jako nevyhovující. Třídění tak složitých jevů jako je abnormita fungování psychiky je složité. Vždy je možné použít na třídění stejných jevů různá hlediska a dospět k různě přehledným, různě „logickým“ a pro praxi různě užitečným systémům. Nakonec to vždy trochu připomíná pověstné třídění klobouků na tvrdé, zelené a čepice. DSM mě neuvádí do nadšení podobně jako ICD-10 (10. decenální mezinárodní klasifikace chorob), ale něco společného přijmout musíme, abychom se domluvili. Hodnotit klasifikační systémy v medicíně jako „bible“, jak to činí Christopher Lane, to prostě nesedí, neboť bible se po pár letech nekoriguje podle nejnovějších poznatků. Je to věda jako proces poznávání, není to dogma a za kritiku se neexkomunikuje.

Názvy diagnóz musí vycházet z obecného jazyka a jde o pojmy se specifickou definicí. Lze je vykládat intuitivně a smát se jim, pro vlastní nepochopení konceptu, ale je to známka nekvalifikovanosti.

Psychiatrická péče jako kšeft
Do roku 1952 neexistovala specificky účinná psychofarmaka. Od padesátých let se v psychiatrické péči se proto ještě více prosazuje trh. Tlak konkurence a vyhlídky na větší zisky vedly k rychlému vývoji účinnějších, specifičtějších a nežádoucími účinky méně zatížených léků. Konkurenční boj se nevede v rukavičkách. Odbyt je zajišťován všemi dostupnými prostředky. Dva z novějších a nejhorších jsou „přímá reklama“ a „změny povinností v uvádění vedlejších účinků“. Přímá reklama je zaměřena přímo na spotřebitele a nabízí mu v různých formách více životního štěstí prostřednictvím nových léků. Lidé je pak žádají od svých lékařů přesně tak, jak je typické reklamní slogany navádějí a lékaři nechtějí přijít o své klienty… Příbalové letáky nabízejí nesmyslně mnoho nepravděpodobných vedlejších účinků, takže ztrácejí informační hodnotu. Dnes v USA ani nejsou povinné s tím, že informace jsou dostupné na internetu…

Léky úplně změnily prognózu nejzávažnějších duševních poruch, ale současně motivovaly zúčastněné firmy k podpoře medikalizace, medicinizace a psychiatrizace běžného života i v podstatě zdravých lidí, kteří se dříve obešli bez „léků“. To zdaleka neznamená, že léky a psychiatrická péče jsou zlem. Je však nutné hledat míru v jejich užívání. Na druhé straně se jich nedostává lidem, jimž by mohli pomoci ušetřit trápení - a to i v rozvinutých zemích… Jedním z důvodů je i nedostupnost z komercializace.
Publikováno na www.blisty.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat