MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


čtvrtek 19. listopadu 2009

Psychiatrická muzea (Medical Tribune) Psychiatrická léčebna Bohnice uspořádala Mezinárodní konferenci o psychiatrických muzeích

Jsme zvyklí na muzea s nejrůznějším zaměřením. Známe muzea historická, přírodovědná, zemědělská, hudební, technická- nebo třeba muzeum zlata, medu, jantaru, másla, čokolády, muzea světového významu i okresní. Všude se poučíme, například v Petrohradu je muzeum vodky, kde se lze poučit, že optimální koncentraci 38% stanovil slavný chemik Mendělejev.
Česká republika je muzejní velmoc, ale v oblasti zdravotnictví mnoho stálých expozic nemáme a rozhodně žádnou velkou. Nemáme tedy ani psychiatrické muzeum, ačkoli po Evropě a hlavně v Německu jich funguje několik desítek.
Existují velká profesionální psychiatrická muzea s rozsáhlými výstavními prostory, desítkami zaměstnanců a desítkami tisíc návštěvníků ročně. K takovým patří „Dr. Guislain Museum“ v Gentu v Belgii, Wellcome Collection v Londýně, „Het Dolhuys“ v Haarlemu v Nizozemí, Psychiatrické muzeum v Aarhusu v Dánsku nebo třeba „Sultan Bayezid II Museum“ v Edirne v Turecku, které navštíví 130 000 zejména zahraničních turistů ročně.
Tato velká profesionální psychiatrická muzea si kladou za cíl hlavně seznámit veřejnost s historií péče o duševně nemocné a snížit stigma duševní nemoci. Většinou pořádají také specializované výstavy. Vedle toho existuje také mnoho malých stálých výstav většinou v psychiatrických ústavech, které představují jakési síně tradic ústavu nebo psychiatrické péče v regionu (Haar, Zwiefalten, Göppingen v Německu, Roskilde v Dánsku, Uppsala nebo Lund ve Švédsku, atd.). Taková muzea mají většinou zaměstnance na částečný úvazek, často penzionované bývalé zaměstnance ústavů. Většina těchto muzeí není chaotickou směsicí starých předmětů a listin, ale moderně organizovanou multimediální expozicí často i s interaktivním přístupem.
Dalším typem psychiatrických muzeí jsou galerie „l´art brut“, tedy umění duševně nemocných. Nejznámější jsou v Lausanne a v Heidelbergu (Prinzhornova sbírka), jejíž reprezentativní část jsme letos mohli obdivovat v Praze na Staroměstském náměstí v Domě u kamenného zvonu.
Další kategorií psychiatrických muzeí jsou památníky euthanasie, tedy míst, kde došlo během války k vyvražďování duševně nemocných. V hlavní fázi tohoto procesu bylo vyvražděno od ledna 1940 do srpna 1941 více než 70 000 duševně nemocných, během celé války více než 200 000. Dospělí byli vražděni kysličníkem uhelnatým v pěti odlehlých psychiatrických ústavech a jednom vězení, které bylo po válce zbouráno (Brandemburg). V psychiatrických ústavech jsou stálé expozice (v Německu v Hadamaru, Grafenecku, Bernburgu, Pirně a v rakouském Hartheimu). Zatímco v západoněmeckcých ústavech a v Rakousku jsou památníky hodně navštěvovány, v bývalé NDR jsou obyvateli ignorovány nebo vnímány s nevolí.
Vedle těchto typů psychiatrických muzeí existují také různé sbírky kuriozit nějak souvisícími s duševními poruchami nebo psychiatrií- například expozice ve třech domech, které obýval Sigmund Freud (rodný dům v Příboře a byty ve Vídni a v Londýně).

Psychiatrické muzeum v Čechách?
Hlavní překážkou k pochopení složité problematiky duševní poruchy, léčení a ošetřování nemocných a péče o sociální potřeby nemocných a jejich neintegrace do společnosti je obrovský deficit informací ve veřejnosti. Vedle toho dlouhodobě fungují stereotypy v pohledu na duševně nemocné. Duševní nemoc není jen „nálepka“ jak tvrdili a se slábnoucí přesvědčivostí dodnes tvrdí mnozí filosofové, někteří sociologové a „humanitární“ aktivisté. Duševní porucha skutečně reálně existuje. Řešením problému tedy není duševní poruchu popírat, nevidět a klást na nemocné stejné nároky jako na zdravé a zlobit se na „nepoučenou“ veřejnost, které se někteří spoluobčané zdají být trochu divní a je lépe se jim vyhnout.
Psychiatrické muzeum může být jedním z nástrojů „zdravotní výchovy“ a „primární prevence“ a může být svojí formou přitažlivé i pro ty, kteří by na „osvětovou besedu“ nikdy nepřišli. Pokud je institucí, která svým personálním vybavením překračuje potřeby přiměřeného oprašování exponátů, může také kvalifikovaně shromažďovat a třídit exponáty a archiválie, které se do stálé expozice nevejdou nebo nehodí. Může podle své pracovní kapacity organizovat nestálé expozice přitahující novou pozornost. Odborní pracovníci takové instituce se podílejí na výzkumech a připravují informace pro média, rozhlasové a televizní pořady, dokumentární filmy…
V roce 2005 jsem se domníval, že zřízení psychiatrického muzea je téměř originální myšlenka. Na internetu jsem však zjistil, že psychiatrická muzea už existují a že dokonce bývalý ředitel PL Bohnice Dr. Dobíšek uvažoval v šedesátých letech o zřízení muzea v tehdy odsvěceném kostele. Podobný záměr byl částečně realizován v PL Kroměříž, údajně jako překážka k náboženskému využívání tamního kostela. Když jsem se celkem náhodně v roce 2006 zmínil na tiskové konferenci o úmyslu „někdy v budoucnu“ zřídit „někde“ psychiatrické muzeum, vzbudila tato zmínka mnohem větší zájem přítomných novinářů než jiná témata, kvůli nimž jsem tiskovku organizoval. Zpráva se objevila také na internetu v anglickém jazyce. Tam ji objevil německý psycholog Rolf Brüggemann, který z vlastní iniciativy vybudoval psychiatrické muzeum v psychiatrické nemocnici v Göppingen v jihozápadním Německu. Vydal knihu o 60 psychiatrických muzeích v Evropě „Locating the Soul“. V dubnu 2007 jsem navštívil 4 psychiatrická muzea v jižním Německu a získal pozvání na mezinárodní psychiatrickou konferenci v Göppingen v listopadu 2007. Tam jsem přislíbil pořadatelství 2nd International Conference on Psychiatric Museums and History of Psychiatry jako součásti oslav 100. výročí právní subjektivity Psychiatrické léčebny Bohnice.
Mezinárodní konference o psychiatrických muzeích
Konala se v „Divadle mezi ploty“ 29.- 31. 11. 2009 pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Ing. Miloslava Vlčka, ministra kultury Prof. Václava Riedlbaucha a předsedy České lékařské společnosti Prof. Jaroslava Blahoše. Podrobnosti o programu lze nalézt na www.icopc.eu. Většina přednášejících byli „muzejníci“, tedy odborníci na prezentaci, menšina psychiatři, psychologové a sociální pracovníci nebo historici. Rozdíl v pojetí skutečnosti byl nápadný ani ne tím, co bylo zdůrazněno, jako spíše tím, co bylo zanedbáno. „Muzejníci“ dbali na efektnost s menším důrazem na přesnost a „pravdivost“, zdravotníci a historici lpěli na přesnosti s menším důrazem na výstižnost a sdělnost. Uvědomil jsem si tak, že chyby ze zanedbání mohou být důležitější než „profit“ z přesnosti či efektnosti. Muzejníci vycházejí často z intuice a nechtěně pomáhají šířit veřejností sdílené mýty, například o tom, že mezi duševně nemocnými a zdravými není podstatný rozdíl, pokud není snaha je rozlišit přímo principiálně pochybná. Ovšem z hlediska zdravotníků si lidé trpící duševními poruchami zaslouží respekt nikoli proto, že duševní poruchy vlastně neexistují, ale bez ohledu na to, že skutečně existují. Historici nás usměrňují studiem reálných pramenů a odmítáním intuitivních předpokladů o tom, jak to vlastně tenkrát bylo. Kdo byl schopen z nedorozumění profitovat tím, že je pochopil, bude umět veřejnosti zprostředkovat lépe a pravdivější obraz historie péče o duševně nemocné.
Na konferenci byli přítomni odborníci ze 17 zemí (z 23 byli přihlášeni), nejvíce z Německa, Dánska a Belgie, ale přijeli také odborníci z Turecka, Tchajwanu nebo Brazílie. Většina účastníků prezentovala informace o jejich muzeu nebo nových expozicích. Z české republiky se aktivně kromě mě zúčastnili bratři Pavel a Zdeněk Kalvachovi s přednáškou o vývoji chápání demencí včetně připomenutí pražského židovského lékaře Oskara Fischera, který popsal „Alzheimerovu“ chorobu současně s Alzheimerem, ovšem podrobněji a na rozsáhlejším souboru. Možná největší pozornost a zájem vzbudil Bert Boeckx z belgického Geelu, který referoval o tamní 700 let doložené praxi péče o duševně nemocné v cizích rodinách. Asi všichni přítomní o historii „heterofamiliární“ péče v Geelu věděli, ale velmi málo o její současnosti. Dnes se v třicetipětitisícovém městě stará 350 rodin celkem o 420 pacientů. Účastníci ocenili také společenský program včetně návštěvy výstavy o vyvražďování duševně nemocných pocházejících z území dnešní ČR v průběhu II. světové války „Nehodné žití“ v terezínském muzeu.
Výstava v Národním muzeu
Při jedné formální společenské příležitosti v prosinci 2007 jsem oslovil generálního ředitele Národního muzea v Praze PhDr. Michala Lukeše, PhD., a seznámil ho se záměrem uspořádat v Národním muzeu výstavu o psychiatrii. Myšlenka ho zaujala natolik, že v lednu 2008 inicioval schůzku, na níž přislíbil konání výstavy ve vhodném termínu. Národní muzeum má však v posledních letech jiné priority než pořádání výstav. Jednak převzalo budovu bývalého Parlamentu, kam bylo nutno přestěhovat převážnou většinu provozů před plánovanou generální rekonstrukcí historické budovy Národního muzea (2012-2018) a dále převzalo Národní památník na Vítkově, který měl být zrekonstruován a znovu otevřen k 28. 11. 2009, atd., atd. Nelze se divit, že proces schvalování zařazení výstavy o psychiatrii se zdržel, i když jsem byl po celou dobu ujišťován, že projekt byl v podstatě přijat a s realizací se počítá. Původně bylo navrženo konání výstavy v prostorách „kuloárů“ Sněmovny lidu v bývalé budově Národního shromáždění (před tím burzy). Prostory přesahující 500 m2 by vyžadovaly poměrně nákladnou úpravu, proto bylo v říjnu 2009 rozhodnuto, že výstava se bude realizovat v prostorách zvaných „Hollareum“ a přilehlém přednáškovém sále (asi 300 m2). V Hollareu je trvale instalováno 51 vitrin a vnitřní prostor se dá využít pro rozměrnější exponáty nebo instalace. V přednáškovém sále mohou být po obvodě instalovány desítky panelů , v centrálním prostoru mohou být zachovány řady křesel s projekčním plátnem pro pásmo prezentací.
V Hollareu počítáme s představením velmi bohaté historie ošetřování duševně nemocných, která byla kvůli společenskému nezájmu a terapeutické bezmocnosti (až do poloviny minulého století) spojena s velkým utrpením nemocných. V přednáškovém sále budou informace o jednotlivých kategoriích duševních poruch- jejich vzniku, léčení a důsledcích s důrazem na možnosti a značně nadějnější moderní léčení, ošetřování a sociální neintegraci. Také by zde měly být připomenuty speciální kapitoly jako je soudní psychiatrie nebo umělecké projevy duševně nemocných.
Výstava pod pracovním názvem „Duševní nemoc v běhu věků“ by měla být zahájena v druhé polovině roku 2010 nebo na začátku roku 2011. Bude mezinárodní a putovní. Podle dohody a s podporou z evropských fondů budou zapůjčeny exponáty z belgických, nizozemských a německých psychiatrických muzeí. Výstava bude s anglickými a českými texty. Pro případné výstavy v dalších zemích bude čeština nahrazena jiným národním jazykem.
Bohužel se světová finanční krize dotkla i našeho záměru. Obvyklá dotace od Ministerstva kultury byla v rozpočtu zásadně redukována. Bez podstatné sponzorské podpory by bylo možno výstavu realizovat pouze ve velmi úsporné variantě. Spoléháme, že projekt realizovaný v centru hlavního města a v místě spojeném s převratnými historickými událostmi země vzbudí zájem významných firem a institucí, které obvykle podobné projekty podporují.

Více...

Kritika textu Miroslava Prokeše

• Pád totalitních režimů sovětského typu před dvaceti lety včetně bývalého Československa znamenal zásadní historický milník a zároveň unikátní příležitost k budování skutečně demokratické společnosti založené na dodržování lidských práv, úctě k člověku a řešení konfliktů mírovými prostředky.
Žádnou příležitostí nebyl, protože nikdo připravený o něco takového neusiloval. Nebyla žádná schopná organizace. Na vše stačili špatně organizovaní disidenti s pokryteckým moralizováním a Klaus, který nabídl program, jakmile vznikly rozpaky, kudy se vydat. Smozřejmě ke světlým zítřkům. Klaus ukázal kudy a vzbudil nadšení.
• Počáteční jednota a odhodlání české společnosti začít novou svobodnou kapitolu jejího života byly brzy oslabeny nastupující politickou reprezentací, která nastolila kurs země směrem k neoliberálnímu kapitalismu se všemi z toho vyplývajícími politickými a zejména ekonomickými důsledky. Žádná "česká společnost" nebyla k ničemu odhodlána. Jako vždy čekali chudáci na sliby od nové reprezentace. Stačily jim sliby, že budou více spotřebovávat ("svobodný rozvoj"), stejně jako 1948. Klaus byl připraven a lidé čekali na blahobyt (Gottwald byl připraven a lidé čekali na blahobyt).
• K této špatně zvolené a sociálně necitlivé transformační cestě se přidávala stále větší korupce prostupující celou společností, arogance politické elity, minimální vymahatelnost práva apod. To jsou vše velmi vhodné nástroje na uskutečnění neoliberálních ideálů, žádné omyly nebo selhání. Společnost, jejíž většina si před dvaceti lety nepředstavovala změnu režimu jako návrat (restauraci) kapitalismu volné konkurence, začala v důsledku prohlubujících se ekonomických a sociálních rozdílů mezi lidmi a právní nejistotě propadat ve stále větší míře skepsi a ztrátě iluzí o přechodu k demokracii. "Společnost" čekala na sliby a dostala je. Jestli se někdo diví, znamená to, že nic nechápal a nechápe dosud. Nikdy jsem slibům neuvěřil, proto se dnes ničemu nedivím.
• Tento stav a špatná společenská atmosféra nadále trvají a prohlubují se. Původní optimistické předpoklady, (nešlo o "předpoklady", ale o sliby) že naše země za dvacet let po roce 1989 bude již plně transformovanou demokratickou zemí a „zpět“ v Evropě se nenaplnily nebo pouze formálně. Transformovaná je a to podle neoliberálního konceptu a "v Evropě" je, a Evropa se mění podle neoliberálního konceptu, protože jí v tom nikdo nepřekáží. Prosazení "Lisabonu" je pro to vhodným nástrojem. V důsledku pokračujícího odcizení sféry politiky a státní správy od občanů stále více lidí podléhá nihilismu a pocitu marnosti. To je nesmysl, ti kteří dnes nespotřebovávají tolik, kolik si tehdy představovali jsou zklamáni. Pozdě pochopili čemu aktivně nebo pasivně napomáhají.
• Společensko-ekonomický systém v dnešním tzv. „vyspělém“ světě včetně ČR, založený na pouhém výkonu a konzumu nedokáže a nechce nastolovat a řešit skutečné problémy dneška – pokračující zbrojení a války, bídu a hlad většiny obyvatel planety, rapidně se zhoršující životní prostředí atd. To je pravda, a také nikdo není připraven "nastolovat" a "řešit", dokonce skoro nikdo není připraven "chápat" a proto nejsou podmínky pro "nastolení" a "řešení", tedy politický tlak. Mnoho lidí čumí, jak se svět řítí do záhuby, většina spotřebovává kolik může a ničeho si nechce všímat.
• Současný politický systém a prvky, které ho naplňují – tj.politické strany, politici – nejsou schopni a ochotni vést společnost k zásadní změně života společnosti a životnímu způsobu směrem k přímé demokracii, trvale udržitelnému životu, úplnému odzbrojení a skutečné úctě k člověku, jako jediné naději pro přežití naší planety. Strany reagují různě citlivě na měnící se společenskou situaci. Přirozeně je zajímají jen zájmy, které jsou schopni pochopit jejich voliči (zejména potenciální). Nevoliči je samozřejmě nezajímají. Někteří politici by byli schopni a ochotni, ale nebudou to dělat, pokud voliči nebudou schopni chápat jejich snahu a tedy se nebudou moci o ně opřít. Problém není v politicích, ale v občanech (dobře manipulovaných médii). (Opět připomínám Plechanova.)
• Vyzýváme proto ve dnech dvacátého výročí událostí spojených s obrovskými nadějemi a očekáváními, které se naplnily jen částečně nebo vůbec, českou politickou scénu a spoluobčany k novému začátku založenému na obnovení dialogu mezi politiky a občany, přímé demokracii, vzájemné úctě mezi lidmi, toleranci a dodržování zákonů. Vyzývat občany nepřipravené něco chápat je ztráta času.

Ivan David

Více...

středa 18. listopadu 2009

Falešná srovnání

Hlavní teorém komunikace zní: „Nelze nekomunikovat“. K tomu je třeba dodat, že žádnou komunikaci nelze oddělit od manipulace. A platí také, že nelze nemanipulovat. Všichni manipulujeme a všichni jsme manipulováni. Nejenom médii 17. listopadu 2009. Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev.

Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější. Postupujeme tak všichni, když chceme někoho a třeba i sami sebe o něčem přesvědčit. Pokud jsme ovšem cílem manipulace a posloucháme řečnické otázky médií a jejich příznivé odpovědi podle „společenské objednávky“, měli bychom si toho být vědomi. Nemá smysl se zabývat mnoha stránkami manipulativnosti takto pojatého srovnání, ale dvě z nich jsou asi důležitější než jiné. Především- dvacet let (nejde-li ve skutečnosti často spíše o čtyřicet- od počátku normalizace do dnešních dní…) je velmi dlouhá doba přinejmenším ve vývoji technologií a ve vývoji společenského klimatu, neboť ten se vyvíjí v každém režimu (většinou v jeho neprospěch a proti jeho vůli). Před čtyřiceti lety jsem slyšel zvláště stupidní srovnání.: Zatímco v carském Rusku nebyl ani jediný počítač, v Sovětském svazu jich pracuje desítky. Myslel jsem, že takovou blbost hned tak neuslyším. Dnes v ČT 1 bylo této mety dosaženo: „Před dvaceti lety měl málo kdo osobní počítač, dnes je v domácnostech běžný…“ Obě tvrzení jsou ovšem pravdivá…

Realita vs. očekávání
Druhá manipulace souvisí s onou první. Bylo by korektní srovnávat dnešní realitu s očekáváním. I KSČ připouštěla existenci nedostatků a zaváhání a nutnost zlepšovat. Stejně jako dnešní držitelé moci se tvářila, že ne ona, ale ti ostatní by měli přidat na tempu a kvalitě. Ovšem i dnes jsem se přímo z úst Václava Klause dozvěděl, že občané přece nemohou očekávat, že vláda toho mnoho vyřeší, to že oni jsou strůjci svého úspěchu a od toho mají svobodu. Takové zjištění je nanejvýš potěšující. Nejvyšší představitel státu nás ujišťuje, že není schopen pro nás prakticky nic udělat. Hurá, máme demokracii- tedy možnost volit své zástupce, abychom se od nich dozvěděli, že je nemáme obtěžovat svými problémy a řešit si je sami. Jde o to, hájit svůj zájem zaměstnance, spotřebitele či uživatele veřejných služeb na vlastní pěst- proti mnohem silnějším bez opory ve veřejné správě a s chabou oporou v děravých zákonech. Václav Klaus soudí, že učinil dost tím, že umožnil rychlou a rostoucí společenskou nerovnost, která začíná nerovností majetkovou, a končí faktickou nerovností před zákonem. Všichni máme stejnou svobodu zbohatnout a koupit si vilu na Floridě.

Zdálo by se, že vláda jedné strany zmizela a nastal idylický stav, kdy prý vlastně nevládne nikdo- jen svoboda. Jednotlivec není shora prý tolik omezován, ale také prý nemá nahoře očekávat oporu. Z toho lze usoudit, že svobodní jsou sice všichni, ale svobodnější jsou ti, kteří oporu nebo ochranu nepotřebují a ovšem se také nemusejí obávat, že by nějak zvlášť byla omezována svoboda tlačit ke zdi a sešlapávat ty, kteří by právě proti tomu oporu potřebovali. Tito sešlapaní lidé mají být manipulováni falešnou otázkou, zda je jim lépe než před dvaceti či čtyřiceti lety. Mají se naučit správné odpovědi, že jsou šťastni, protože si mohou po libosti nakoupit banánů a toaletního papíru. A mohli by, kdyby mohli, jet svobodně kamkoli. Nemají hledat rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Nemají si klást otázku, zda si přáli být svobodni od opory v autoritě, kterou si zdánlivě mohou demokraticky zvolit. Nemají si klást otázku, zda si přáli tolik svobody pro největší darebáky. Nemají si klást otázku, zda úlohou moci není ve skutečnosti chránit nemnohé silné proti mnoha slabým.

Očekávání reality
Každá moc zdegeneruje. Lidé si dříve nebo později uvědomí, že jsou manipulováni a pochopí rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Jak to bude dál? Dnes byla slavnostně odhalena pamětní deska Václavu Bendovi. To byl onen křesťanský politik, který rozhlásil, že pozval na večeři bývalého generála Augusto Pinocheta. Toho, jenž se „po vojenském převratu v roce 1973 chopil moci v Chile“. Dnes byla odhalena pamětní deska obdivovateli totalitního režimu, po kterém zůstalo desítky tisíc zavražděných. Rozdíl oproti zavrženíhodnému minulému režimu je v tom, že šlo o totalitu pravicovou, tedy asi správnou, když se jejímu obdivovateli slavnostně v památný den vítězství nad totalitou odhaluje pamětní deska, aby jeho myšlenkový odkaz nebyl zapomenut. Slavnostní akt byl tak nějak nešikovně uskutečněn v době, kdy syn velkého politika Marek Benda obhajuje svůj doktorát, nikoli ovšem v Plzni, ale před veřejností. Již skoro dvacet let si zvykáme na glorifikaci bratří Mašínů, kteří vraždili bezbranné lidi. Prý tak bojovali proti režimu. Občané si asi mají uvědomit, že pro držitele moci nejsou žádné meze dost neprostupné a že nebudou tak měkcí jako ti strejcové z KSČ v roce 1989. Mají se neprivilegovaní bát, že budou tvrdí jako Pinochet? Myslím, že nemají. Každá moc zdegeneruje a vyměkne, když ucítí sílu, i když každý držitel moci užije síly, pokud má naději na úspěch. Jenže lidé už od dětství pořád zkoušejí, co si mohou dovolit. Zase budou správně identifikovat mocné ve fázi „kůlů v plotě“. Jak mi v listopadu 1989 řekla na Václaváku jedna kolegyně: „Teď už se to asi nemůže obrátit, když je nás tu přes dvě stě tisíc…?“.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...

úterý 17. listopadu 2009

Falešná srovnání

Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev. Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější.
Hlavní teorém komunikace zní: „Nelze nekomunikovat“. K tomu je třeba dodat, že žádnou komunikaci nelze oddělit od manipulace. A platí také, že nelze nemanipulovat. Všichni manipulujeme a všichni jsme manipulováni. Nejenom médii 17. listopadu 2009. Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev. Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější. Postupujeme tak všichni, když chceme někoho a třeba i sami sebe o něčem přesvědčit. Pokud jsme ovšem cílem manipulace a posloucháme řečnické otázky médií a jejich příznivé odpovědi podle „společenské objednávky“, měli bychom si toho být vědomi. Nemá smysl se zabývat mnoha stránkami manipulativnosti takto pojatého srovnání, ale dvě z nich jsou asi důležitější než jiné. Především- dvacet let (nejde-li ve skutečnosti často spíše o čtyřicet- od počátku normalizace do dnešních dní…) je velmi dlouhá doba přinejmenším ve vývoji technologií a ve vývoji společenského klimatu, neboť ten se vyvíjí v každém režimu (většinou v jeho neprospěch a proti jeho vůli). Před čtyřiceti lety jsem slyšel zvláště stupidní srovnání.: Zatímco v carském Rusku nebyl ani jediný počítač, v Sovětském svazu jich pracuje desítky. Myslel jsem, že takovou blbost hned tak neuslyším. Dnes v ČT 1 bylo této mety dosaženo: „Před dvaceti lety měl málo kdo osobní počítač, dnes je v domácnostech běžný…“ Obě tvrzení jsou ovšem pravdivá…

Realita vs. očekávání
Druhá manipulace souvisí s onou první. Bylo by korektní srovnávat dnešní realitu s očekáváním. I KSČ připouštěla existenci nedostatků a zaváhání a nutnost zlepšovat. Stejně jako dnešní držitelé moci se tvářila, že ne ona, ale ti ostatní by měli přidat na tempu a kvalitě. Ovšem i dnes jsem se přímo z úst Václava Klause dozvěděl, že občané přece nemohou očekávat, že vláda toho mnoho vyřeší, to že oni jsou strůjci svého úspěchu a od toho mají svobodu. Takové zjištění je nanejvýš potěšující. Nejvyšší představitel státu nás ujišťuje, že není schopen pro nás prakticky nic udělat. Hurá, máme demokracii- tedy možnost volit své zástupce, abychom se od nich dozvěděli, že je nemáme obtěžovat svými problémy a řešit si je sami. Jde o to, hájit svůj zájem zaměstnance, spotřebitele či uživatele veřejných služeb na vlastní pěst- proti mnohem silnějším bez opory ve veřejné správě a s chabou oporou v děravých zákonech. Václav Klaus soudí, že učinil dost tím, že umožnil rychlou a rostoucí společenskou nerovnost, která začíná nerovností majetkovou, a končí faktickou nerovností před zákonem. Všichni máme stejnou svobodu zbohatnout a koupit si vilu na Floridě.
Zdálo by se, že vláda jedné strany zmizela a nastal idylický stav, kdy prý vlastně nevládne nikdo- jen svoboda. Jednotlivec není shora prý tolik omezován, ale také prý nemá nahoře očekávat oporu. Z toho lze usoudit, že svobodní jsou sice všichni, ale svobodnější jsou ti, kteří oporu nebo ochranu nepotřebují a ovšem se také nemusejí obávat, že by nějak zvlášť byla omezována svoboda tlačit ke zdi a sešlapávat ty, kteří by právě proti tomu oporu potřebovali. Tito sešlapaní lidé mají být manipulováni falešnou otázkou, zda je jim lépe než před dvaceti či čtyřiceti lety. Mají se naučit správné odpovědi, že jsou šťastni, protože si mohou po libosti nakoupit banánů a toaletního papíru. A mohli by, kdyby mohli, jet svobodně kamkoli. Nemají hledat rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Nemají si klást otázku, zda si přáli být svobodni od opory v autoritě, kterou si zdánlivě mohou demokraticky zvolit. Nemají si klást otázku, zda si přáli tolik svobody pro největší darebáky. Nemají si klást otázku, zda úlohou moci není ve skutečnosti chránit nemnohé silné proti mnoha slabým.

Očekávání reality
Každá moc zdegeneruje. Lidé si dříve nebo později uvědomí, že jsou manipulováni a pochopí rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Jak to bude dál? Dnes byla slavnostně odhalena pamětní deska Václavu Bendovi. To byl onen křesťanský politik, který rozhlásil, že pozval na večeři bývalého generála Augusto Pinocheta. Toho, jenž se „po vojenském převratu v roce 1973 chopil moci v Chile“. Dnes byla odhalena pamětní deska obdivovateli totalitního režimu, po kterém zůstalo desítky tisíc zavražděných. Rozdíl oproti zavrženíhodnému minulému režimu je v tom, že šlo o totalitu pravicovou, tedy asi správnou, když se jejímu obdivovateli slavnostně v památný den vítězství nad totalitou odhaluje pamětní deska, aby jeho myšlenkový odkaz nebyl zapomenut. Slavnostní akt byl tak nějak nešikovně uskutečněn v době, kdy syn velkého politika Marek Benda obhajuje svůj doktorát, nikoli ovšem v Plzni, ale před veřejností. Již skoro dvacet let si zvykáme na glorifikaci bratří Mašínů, kteří vraždili bezbranné lidi. Prý tak bojovali proti režimu. Občané si asi mají uvědomit, že pro držitele moci nejsou žádné meze dost neprostupné a že nebudou tak měkcí jako ti strejcové z KSČ v roce 1989. Mají se neprivilegovaní bát, že budou tvrdí jako Pinochet? Myslím, že nemají. Každá moc zdegeneruje a vyměkne, když ucítí sílu, i když každý držitel moci užije síly, pokud má naději na úspěch. Jenže lidé už od dětství pořád zkoušejí, co si mohou dovolit. Zase budou správně identifikovat mocné ve fázi „kůlů v plotě“. Jak mi v listopadu 1989 řekla na Václaváku jedna kolegyně: „Teď už se to asi nemůže obrátit, když je nás tu přes dvě stě tisíc…?“.


Více...

pondělí 16. listopadu 2009

Je stále zhasnuto, ale Zeman to myslel upřímně


Václav Havel zpestřil občanům nedělní oběd úvahou v „Otázkách Václava Moravce“, že se před dvaceti lety ve veřejných projevech vyhýbal pojmu „kapitalismus“, protože šlo o slovo zprofanované komunistickou propagandou. Nezastíral tedy prý, že mu jde o prosazení kapitalismu, jenom to nemohl říci přímo… Dnes už to přiznat může, protože lidé už kapitalismus znají a Václava Havla rovněž. Na semináři Masarykovy dělnické akademie v Lidovém domě jsem sice 12. 11. 2009 neviděl žádné dělníky, za to jsem se dočkal úvah, že název knihy ekonoma Miloše Picka „Stát blahobytu nebo kapitalismus?“ je zavádějící, protože zárukou blahobytu je prý jedině kapitalismus. Pokud si neklademe otázku, o čí blahobyt jde, pak lze tuto tezi přijmout. V kapitalismu skutečně existují lidé, pro něž je právě kapitalismus zárukou blahobytu. Totéž ovšem platí o všech společenských řádech a zlořádech.
Kapitalismus nevybočuje nijak z řady řádů, v nichž vládne ten, kdo má majetek a majetek má ten, kdo vládne. Předpoklad, že v socialismu budou vládnout nemajetní, a budou chtít zůstat nemajetnými, se nenaplnil. Předpoklad, že v komunismu nebude mít nikdo zájem vládnout a získat majetek nebylo možno ověřit, ale vycházel z premis, jejichž splnění v historicky krátké době nic nenasvědčuje. Tzv. „socialistické země“, představovaly pro kapitál novou příležitost ke zbohatnutí, až budou zprivatizovány. S takovým veřejným přiznáním „havlové“ vystupovat nemohli, mluvili raději o „pravdě a lásce“ až se toto spojení stalo natolik zprofanovaným, že ho příští demagogové nebudou moci použít.

Kapitalismus je prostý jako facka. Můžete si koupit všechno, na co máte peníze. Nemáte-li peníze, máte smůlu. Pokud má příliš mnoho lidí smůlu, je třeba je podporovat z daní těch, kteří vydělávají, aby se nenaštvali a nenarušovali růst blahobytu těch, kteří smůlu nemají. Tím se relativní blahobyt stává celkem všeobecným.

Může se však stát, že technické prostředky a pokles obav z naštvání nemajetných umožní prosazování kapitalismu bez všeobecného blahobytu, jak je to činěno dnes- samozřejmě výhradně v obecném zájmu, protože takto prý bude možno „čelit výzvám“. Plíživě upevňuje své pozice nová diktatura.

Jak si koupit svobodu
Velká listopadová revoluce přinesla svobodu. To je pravda. Jde o svobodu všechno si koupit- když na to máte. To za „totáče“ nebylo. Jsou ovšem vzácné komodity, které si nemůže koupit každý, protože jsou unikátní nebo jich není dost pro všechny. Některé z těchto komodit jsou strategického významu. Například média jako stroje na výrobu veřejného mínění. (Je sice pravda, že nelze zabránit, aby si lidé nadále vyráběli své mínění podomácku, ale většina bude konzumovat produkty velkovýroby.) Dále výroba zákonů včetně prefabrikovaných děr a beztrestnost při jejich obcházení a porušování. (Ideální ovšem je, když takové skutečnosti nejsou orgány nečinnými v trestním řízení vůbec zjišťovány, ale i to je třeba si koupit. Prospěch nevidících, neslyšících a nečinných nemusí být bezprostřední a může spočívat například v kariérním růstu spojeném s uspokojováním dalších potřeb.)
Konečně jde o nákup lokální samosprávy a exekutivy, které rozdělují veřejné zdroje. Veřejné zakázky přece nemohou dostat všichni. Právě tak veřejné služby lze zprivatizovat jen ve prospěch jednoho ze zájemců. Dostanou je ti, kteří za to zaplatí mimo kasu. Ti, kteří rozhodují, dostanou tak či onak zaplaceno. To je udržuje u moci. Říká se tomu korupce, a na rozdíl od blahobytu to kapitalismus provází vždy. Někde více a někde méně. Tam, kde vládnoucí třída vyrostla z nerovných podmínek korupcí vytvořených se korupce reprodukuje, roste a vůbec se jí daří lépe, zvláště, když byla účinně paralyzována veřejná kontrola nejprve útěkem před právníky, dále výrobou zákonů s prefabrikovanými dírami, nákupem nečinnosti příslušných orgánů a nakonec cenzurou prostřednictvím výběru a výroby vhodných informací. V tomto procesu jsme dnes mnohem dál, než v roce 1998, kdy byla jmenována vláda pracující sice v intencích kapitalismu, ale s příslibem rozvoje všeobecného blahobytu. Součástí tohoto cíle tedy bylo nutně odstraňování korupce a mírnění rozkrádání.

Jak to myslel Zeman?
Štěpán Kotrba si neodpustil vložení vysvětlivky k mojí stručné poznámce k Jaroslavu Baštovi

Pozn. ŠOK: To, že "v teplákách" skončí mezi prvními i Ivo Svoboda, bylo součástí Zemanova plánu Akce Čisté ruce. Zeman znal okolnosti "podnikání" dvojice Svoboda & Snopková v Libertě dlouho dopředu. Jeho nejvěrnější lidé byli v určitou dobu nasazeni na monitorování ekonomického stavu Liberty. Jenže… Politika je umění možného. Svoboda byl Grossův člověk. Gross si ho prosadil – proti vůli Zemana – do vlády. A Gross za něj nesl odpovědnost. Uvěznění Iva Svobody mělo profylaktický účinek nejen na Grosse samotného, ale na řadu zejména středočeských sociálních demokratů. Akce Čisté ruce nicméně úspěch mít mohla, byť zpočátku vznikla z populistické naivity Zemana. Nicméně Baštova utajená zpravodajsko-analytická skupina při prověrkách jednotlivých kauz zjistila, že míra prorostlosti oligarchických podnikatelských skupin do politického a správního systému státu je od státního převratu v roce 1989 a vlád Václava Klause tak velká a tak komplexní, že by Zemanova vláda při frontálním útoku na tuto strukturu ztratila okamžitě mandát a padla, nebo by musela provést státní převrat. A tak se Zeman zachoval jako ekonom: vyčíslil náklady, přínosy, rizika a hrozby takového kroku. Sečetl a odečetl s důrazem na stabilitu státu. A zjistil, že pouhá fiktivní hrozba spolu se zpravodajským pokrytím případů a faktická exekutivní nečinnost ve věci Čisté ruce je nejúspornější a nejlepší variantou řešení.
Nejprve oprava představy Štěpána Kotrby, který možná taky někdy něco neví úplně přesně. Především jsem si jist, že Miloš Zeman měl naprosto vážný úmysl „dostat tuneláře do tepláků“. Nejednalo se o pouhý nevážný předvolební slib. Aby to však mohl realizovat, musel by mít možnost dosáhnout změny zákonů. Na to by byl potřeboval většinu v Poslanecké sněmovně. Jenže ČSSD měla menšinou vládu. Hlasy KSČM by k většině nestačily, pokud by taková koalice přicházela v úvahu. Jan Ruml jako předseda Unie svobody koalici odmítl, KDU-ČSL nemělo dostatek hlasů na dvoučlennou většinovou koalici a kladla si podmínku vstupu US. Koalice s ODS by byla jasnou zradou voličů.

Jedinou možností zbyla „opoziční smlouva“, která je naivně či účelově interpretována jako původ všeho zla v české politice. Pravice, která se aktivně či pasivně podílela na tunelování by samozřejmě novely zákonů nepodpořila. Zbývala pouhá exekutivní aktivita. Jenže exekutiva smí a musí konat jen to, co jí zákon ukládá, tedy v případě stíhání tunelářů prakticky nic.

Jaroslav Bašta tak byl odsouzen k neúspěchu - stejně jako všichni ministři, kteří exekutivními kroky nemohli nic podstatného změnit, ať už chtěli a byli schopni, či nechtěli nebo nebyli schopni. To byla také strategie ODS. ČSSD nic nedokáže a zklamaní voliči příště podpoří ODS nebo nepřijdou k volbám…

Ivo Svoboda byl členem stínové vlády, což zřejmě byla součást kompromisu se Stanislavem Grossem. Jenže Miloš Zeman nepokládal Svobodu v ministerské funkci za chybnou volbu, dokud nebyl konfrontován s jeho poněkud omezenými schopnostmi, pochybnou personální politikou a podezřelými zájmy a nezájmy. Vylučuji, že by Miloš Zeman předem kalkuloval s tím, že v teplácích skončí Svoboda. Ne, že by Zeman nebyl pragmatik, ale právě proto. Zeman toužil po úspěchu, i když věděl, že ho těžko může dosáhnout. Rozhodně by se nenechal oslabit vlivem kriminalizace ministra své vlády na veřejné mínění. Miloš Zeman si také zcela jednoznačně jako předseda vítězné strany prosadil, že si své ministry navrhne sám, jasně odmítl snahy svých stranických rivalů vstupovat do jeho rozhodnutí. Jeho oponenti prosazovali docela jiné kandidáty, než které navrhl prezidentu Havlovi.

Jaroslav Bašta věděl předem a dále zjistil, kam vedou chapadla chobotnice, ale nemohl sám nic podniknout. Miloš Zeman se nicméně stále velmi úporně ptal na výsledky akce „čisté ruce“ v jednotlivých rezortech a to i při jednání s ministry mezi čtyřma očima. Věděl, že veřejnost jeho slib vnímá jako důležitý a neúspěch by ho poškodil. Mnozí si jistě pamatují na Zemanovo oznámení o zjištěné korupci na Ministerstvu zahraničí. Jenže Jan Kavan své zjištění řekl Zemanovi na uzavřeném jednání vlády a Zeman ve snaze o mediální úspěch to ihned zveřejnil na tiskové konferenci, což Jan Kavan nepředpokládal. Důkazy se proto na Ministerstvu zahraničí rychle ztratily.

Také si pamatuji, jak mi Miloš Zeman mezi čtyřma očima ostře vytkl nedostatek úsilí v „akci čisté ruce“ a to na základě „informace“ od Vladimíra Špidly. Jen podotýkám, že po mé rezignaci bylo všech 12 trestních oznámení, které Ministerstvo zdravotnictví podalo, odloženo, aniž se kdo alespoň trochu zabýval shromážděnými důkazy. Přesile oponentů v nejvyšších orgánech strany nemohl Miloš Zeman dlouhodobě čelit, takže byl donucen oznámit úmysl odejít z politiky, což by jistě neudělal, pokud by si uchoval potřebný vliv a to i přesto, že byl po 10 letech intenzivní vrcholovou politikou zcela vyčerpán. Součástí požadavku Zemanových oponentů na „rekonstrukci vlády“ bylo i zrušení „ministerstva pro čisté ruce“.

Kolik žere korupce?
Lze odhadnout, že korupce v ČR užírá asi 20% veřejných zdrojů. Jde o neefektivně vynaložené prostředky zejména u velkých zakázek a to zejména stavebních, ale i vojenských investic, výdajů ve zdravotnictví a dalších resortech. Tyto výdaje jsou fakticky mimo veřejnou kontrolu a pokud mají orgány veřejné správy nástroje ke kontrole, využívají je ze sebezáchovných důvodů minimálně. Kauzy skončí zameteny pod koberec a žalující jsou odstraněni, aby dále nepřekáželi. Pokud by se jich nadřízení chtěli zastávat, zmizí také.

Daleko horší než přímé ekonomické jsou škody v oblasti morálního rozvratu, protože trvající stav umožňuje těm nejhorším (nejschopnějším z nejhorších) přístup do nejvyšších pater ekonomické a politické moci. Média informace většinou cenzurují a „grilují“ jedince pokoušející se o nápravu- pokud se ještě nějací vyskytují. Ti nejmocnější si svoje kšefty rozvracet nedají.

Do budoucna lze počítat s dalším zhoršováním situace. Volby na tento stav nemohou mít zásadní vliv, protože rozhodující místa řetězu (která jsou převážně mimo „politiku“) jsou dlouhodobě tvrdě kontrolována. Vůbec jsem nelhal, když jsem na billboardech hlásal, že umím léčit korupci. Dlužno přiznat, že korupce nemá o léčení zájem.

Více...

neděle 15. listopadu 2009

Mýty

Je ovšem důležité šířit informace a veřejně demaskovat mýty, jimiž jsme stále více (!!!) krmeni. Problém je, že profesionálové umějí manipulovat veřejným míněním. Nicméně, když si dnes přečteme internetové anonymní komentáře a diskuse k článkům, je vidět, že vědomí aspoň části veřejnosti se prudce mění (během několika málo let!). V ČR se dá sázet na minimum lidového aktivismu hraničící s všeobecnou apatií. Je otázka, za jak dlouho, kdy nevyhnutelně dojde k událostem, které povedou k aktivizaci veřejnosti. Kdo bude připraven toho zneužít. Zřejmě ten, kdo ovládá média.
Lidé si nechali ukrást před nosem veřejné služby ve víře, že zprivatizované budou fungovat lépe. Privatizace už nemá v Čechách většinovoou podporu, ale má své vlivné hybatele a média.
Více...

pátek 6. listopadu 2009

Šampaňské v tramvaji

Slyšel jsem o člověku, který v osmdesátých letech sbíral takzvané „samorosty“. Šlo o novinové články a fotografie poskládané vedle sebe tak, že celek působil bizarně. Takové samorosty se rozhojňují zvláště v dobách dynamického vývoje doprovázeného společenským zmatkem a blížící se nebo již nastalou krizí. Jsou to doby, které básník MUDr. Miroslav Holub charakterizoval aforismem: „Některé omyly jsou dosud chybami. Jiné jsou stále ještě zásluhami.“. Takovou dobou je i ta naše. Vždyť od roku 1989 s jeho falešnými sliby do dneška uběhlo stejně let jako od roku 1948 do roku 1968- od falešných slibů do falešných nadějí.

Dnes ráno (6. 11. 2009) jsem viděl v naší rodné České televizi krásný samorost. Nejdříve byl do studia pozván předseda odborové organizace Dopravního podniku hlavního města Prahy - aby se předem zodpovídal ze škod, které napáchá připravovaná stávka zaměstnanců tohoto „přepravce“. Hovořilo se o dvouapůlmiliardovém deficitu v provozních prostředcích, kterého do konce roku tento podnik zřejmě dosáhne. Televizní moderátoři ani tentokrát nezklamali. Odborový funkcionář byl jejich otázkami zřetelně obviněn, že vlastně zaměstnanci tohoto podniku ohrožují pražskou veřejnost kolapsem městské dopravy. Tupějšímu divákovi bylo moderátory napovězeno, že touto akcí „odboráři“ Pražany na svojí stranu nezískají. Byl ukázán jakýsi leták vyzývající obyvatele města k protestnímu shromáždění před sídlem Magistrátu.

Odborový předák se od něj distancoval a i tím byl zpochybněn. Moderátory byl dále nucen, aby „přiznal“, že jedinou cestou, kterou by vlastně měl navrhnout je propouštění zaměstnanců podniku a omezování dopravy v metropoli. Odborář se hájil, že to není jeho úkolem ani odpovědností, to podle něj musí udělat politici. Úkol moderátorů byl splněn, ani stín podezření z nezvládnutí povinností nepadl na vedení hlavního města Prahy, které Dopravní podnik hlavního města Prahy ovládá, protože ho hlavní město zřizuje. Moderátoři přece vědí, že Prahu ovládá ODS a té se nějaké nezvládnutí situace pár měsíců před volbami nesmí přičítat. To by mohlo ohrozit místa moderátorů. Naproti tomu místa zaměstnanců Dopravního podniku být ohrožena mohou, ale nesmí být ani na den ohrožena doprava v hlavním městě, aby si Pražané nekladli otázku, proč byl provoz podniku ještě nedávno ziskového řízen tak, že je nyní giganticky ztrátový, a kdo za to může. Zkrátka hlavním úkolem je zajistit, aby nebyla ohrožena místa výběrčích ve vedení hlavního města.

Vzápětí po tomto veselém rozhovoru nabídla Česká televize velmi dlouhou reportáž z přípravy jakéhosi třídenního „festivalu šampaňského“ doprovázeného golfovým turnajem. Rozhovor s hlavním organizátorem akce a viceprezidentem svazu someliérů probíhal v duchu vzájemného porozumění, jak říkala tatáž média ústy dřívějších moderátorů v dřívější době při setkání představitelů strany a vlády. Nepadala žádná obvinění a someliéři nebyli nuceni nic „přiznat“. Je to jiný svět, docela odlišný od světa frustrovaných Pražáků cpoucích se brzo zrána do tramvají, autobusů a metra, aby je frustrovaní řidiči a strojvedoucí odvezli do jejich nejistých špatně placených zaměstnání.
Dnešní samorost se povedl.

Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz
Více...