MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


středa 18. listopadu 2009

Falešná srovnání

Hlavní teorém komunikace zní: „Nelze nekomunikovat“. K tomu je třeba dodat, že žádnou komunikaci nelze oddělit od manipulace. A platí také, že nelze nemanipulovat. Všichni manipulujeme a všichni jsme manipulováni. Nejenom médii 17. listopadu 2009. Masivní manipulace bývá už v otázce. Je porovnáváno fungování minulého režimu se současnými individuálními svobodami. Minulý režim je ve srovnání reprezentován obvykle vrcholící normalizací v polovině sedmdesátých let, individuální svobody možnostmi majetnějších vrstev.

Otázka je přirozeně formulována tak, aby odpověď mohla být co nejpříznivější. Postupujeme tak všichni, když chceme někoho a třeba i sami sebe o něčem přesvědčit. Pokud jsme ovšem cílem manipulace a posloucháme řečnické otázky médií a jejich příznivé odpovědi podle „společenské objednávky“, měli bychom si toho být vědomi. Nemá smysl se zabývat mnoha stránkami manipulativnosti takto pojatého srovnání, ale dvě z nich jsou asi důležitější než jiné. Především- dvacet let (nejde-li ve skutečnosti často spíše o čtyřicet- od počátku normalizace do dnešních dní…) je velmi dlouhá doba přinejmenším ve vývoji technologií a ve vývoji společenského klimatu, neboť ten se vyvíjí v každém režimu (většinou v jeho neprospěch a proti jeho vůli). Před čtyřiceti lety jsem slyšel zvláště stupidní srovnání.: Zatímco v carském Rusku nebyl ani jediný počítač, v Sovětském svazu jich pracuje desítky. Myslel jsem, že takovou blbost hned tak neuslyším. Dnes v ČT 1 bylo této mety dosaženo: „Před dvaceti lety měl málo kdo osobní počítač, dnes je v domácnostech běžný…“ Obě tvrzení jsou ovšem pravdivá…

Realita vs. očekávání
Druhá manipulace souvisí s onou první. Bylo by korektní srovnávat dnešní realitu s očekáváním. I KSČ připouštěla existenci nedostatků a zaváhání a nutnost zlepšovat. Stejně jako dnešní držitelé moci se tvářila, že ne ona, ale ti ostatní by měli přidat na tempu a kvalitě. Ovšem i dnes jsem se přímo z úst Václava Klause dozvěděl, že občané přece nemohou očekávat, že vláda toho mnoho vyřeší, to že oni jsou strůjci svého úspěchu a od toho mají svobodu. Takové zjištění je nanejvýš potěšující. Nejvyšší představitel státu nás ujišťuje, že není schopen pro nás prakticky nic udělat. Hurá, máme demokracii- tedy možnost volit své zástupce, abychom se od nich dozvěděli, že je nemáme obtěžovat svými problémy a řešit si je sami. Jde o to, hájit svůj zájem zaměstnance, spotřebitele či uživatele veřejných služeb na vlastní pěst- proti mnohem silnějším bez opory ve veřejné správě a s chabou oporou v děravých zákonech. Václav Klaus soudí, že učinil dost tím, že umožnil rychlou a rostoucí společenskou nerovnost, která začíná nerovností majetkovou, a končí faktickou nerovností před zákonem. Všichni máme stejnou svobodu zbohatnout a koupit si vilu na Floridě.

Zdálo by se, že vláda jedné strany zmizela a nastal idylický stav, kdy prý vlastně nevládne nikdo- jen svoboda. Jednotlivec není shora prý tolik omezován, ale také prý nemá nahoře očekávat oporu. Z toho lze usoudit, že svobodní jsou sice všichni, ale svobodnější jsou ti, kteří oporu nebo ochranu nepotřebují a ovšem se také nemusejí obávat, že by nějak zvlášť byla omezována svoboda tlačit ke zdi a sešlapávat ty, kteří by právě proti tomu oporu potřebovali. Tito sešlapaní lidé mají být manipulováni falešnou otázkou, zda je jim lépe než před dvaceti či čtyřiceti lety. Mají se naučit správné odpovědi, že jsou šťastni, protože si mohou po libosti nakoupit banánů a toaletního papíru. A mohli by, kdyby mohli, jet svobodně kamkoli. Nemají hledat rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Nemají si klást otázku, zda si přáli být svobodni od opory v autoritě, kterou si zdánlivě mohou demokraticky zvolit. Nemají si klást otázku, zda si přáli tolik svobody pro největší darebáky. Nemají si klást otázku, zda úlohou moci není ve skutečnosti chránit nemnohé silné proti mnoha slabým.

Očekávání reality
Každá moc zdegeneruje. Lidé si dříve nebo později uvědomí, že jsou manipulováni a pochopí rozdíl mezi svým očekáváním a skutečností. Jak to bude dál? Dnes byla slavnostně odhalena pamětní deska Václavu Bendovi. To byl onen křesťanský politik, který rozhlásil, že pozval na večeři bývalého generála Augusto Pinocheta. Toho, jenž se „po vojenském převratu v roce 1973 chopil moci v Chile“. Dnes byla odhalena pamětní deska obdivovateli totalitního režimu, po kterém zůstalo desítky tisíc zavražděných. Rozdíl oproti zavrženíhodnému minulému režimu je v tom, že šlo o totalitu pravicovou, tedy asi správnou, když se jejímu obdivovateli slavnostně v památný den vítězství nad totalitou odhaluje pamětní deska, aby jeho myšlenkový odkaz nebyl zapomenut. Slavnostní akt byl tak nějak nešikovně uskutečněn v době, kdy syn velkého politika Marek Benda obhajuje svůj doktorát, nikoli ovšem v Plzni, ale před veřejností. Již skoro dvacet let si zvykáme na glorifikaci bratří Mašínů, kteří vraždili bezbranné lidi. Prý tak bojovali proti režimu. Občané si asi mají uvědomit, že pro držitele moci nejsou žádné meze dost neprostupné a že nebudou tak měkcí jako ti strejcové z KSČ v roce 1989. Mají se neprivilegovaní bát, že budou tvrdí jako Pinochet? Myslím, že nemají. Každá moc zdegeneruje a vyměkne, když ucítí sílu, i když každý držitel moci užije síly, pokud má naději na úspěch. Jenže lidé už od dětství pořád zkoušejí, co si mohou dovolit. Zase budou správně identifikovat mocné ve fázi „kůlů v plotě“. Jak mi v listopadu 1989 řekla na Václaváku jedna kolegyně: „Teď už se to asi nemůže obrátit, když je nás tu přes dvě stě tisíc…?“.
Článek vyšel na www.prvnizpravy.cz