MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


čtvrtek 18. února 2010

Vražd ze systémového selhání péče o duševně nemocné bude přibývat

Média vraždy zajímají, protože čtenáři, diváci a posluchači mají rádi silné emoce. Zvláště mocně veřejnost zajímají vraždy spáchané duševně nemocnými. Je tomu tak proto, že takové vraždy bývají zvláště kruté a s nepochopitelnými motivy, velmi často v okruhu rodiny nebo blízkých, někdy naopak vraždy úplně náhodných obětí. Zapomíná se, že osoby s vážnými duševními poruchami jsou častěji než zdraví nejen vrahy, ale hlavně mnohem častěji oběťmi. Je tomu tak proto, že mozek je dosti důležitý také pro společenské přizpůsobení a odvrácení konfliktů a jejich řešení. Současně platí, že není tělesný orgán, jehož zdraví by byla věnována tak malá pozornost, jako je tomu v případě mozku.
V České republice je věnováno pouze 4% výdajů na zdravotnictví psychiatrické péči, v EU je to průměrně 8%. Péče je nevyhovující i v zahraničí, ale u nás probíhá za zvláště špatných podmínek. K tomu patří i podmínky legislativní.

Nejdřív musí dojít k vraždě…

Duševně nemocní lidé musí být chráněni. Musí být chráněni nejen proto, aby se nestali oběťmi násilí a zneužívání, ale také proto, aby se nestali pachateli. Jejich duševní choroba vede velmi často k tomu, že jejich „schopnosti rozpoznávací“ jsou „snížené až vymizelé“ a podobně tomu bývá i se schopnostmi „ovládacími“, jenže to život obětem jejich činů nevrátí. Místo do vězení putují do ochranné léčby, která končí, když soud dospěje k názoru že „splnila svůj účel“. Jako ministr zdravotnictví jsem ve vládě prosadil vznik meziresortní komise, která připravila podmínky pro vybudování „detenčních ústavů“ pro zvláště nebezpečné pachatele, kteří se řádně nepodrobují ochranné léčbě, nebo i přes terapeutické úsilí zůstávají dlouhodobě velmi nebezpečnými.

Nebezpeční jiným…

Po 12 letech konečně byly přijaty příslušné zákony, jenže detenční ústavy jsou prakticky prázdné. Zákon totiž stanoví, že „ochranná detence“ může být uložena teprve po spáchání nového trestného činu. Čeká se na vraždu, nepředchází se jí. Totéž platí pro standardní ochrannou léčbu ústavní nebo ambulantní. Čeká se, až dojde ke zločinu. Totéž platí u každé psychiatrické hospitalizace. Nemůže dojít k nedobrovolné hospitalizaci, pokud se neprokáže, že nemocný je nebezpečný sobě nebo okolí. To se ovšem mnohdy prokáže teprve tím, když spáchá trestný čin. Ten navíc musí být oznámen, vyšetřen a posouzen soudem. Dnes je možno přijmout duševně nemocného i tehdy, je-li dovezen do ústavu, kde lékař konstatuje, že je nebezpečný sobě nebo okolí a oznámí to soudu, který na základě dodané dokumentace rozhodne, že hospitalizace je „v souladu se zákonnými důvody“ (shledá ho nebezpečným). To se velmi nelíbí „lidsko-právním organizacím“, které tvrdí, že je tak pošlapáváno právo uplatňovat svobodnou vůli (vycházející z chorého mozku). Bojují za to, abychom mohli opakovat chyby jiných zemí a nedobrovolným hospitalizacím bylo zabráněno. Problém je v tom, že někdo musí takového člověka přivézt. Aby ho někdo mohl přivézt, někdo o tom musí rozhodnout. Pokud se do toho nepodaří vtáhnout záchrannou službu nebo policii, pak není možno konat nic. Lidé jsou vydáni napospas. Zoufalí příbuzní mi jako řediteli psychiatrické léčebny volali: „To máme čekat až nás zabije?“ Bylo mi trapné přiznat, že vlastně ano. Pokud zavolají záchrannou službu nebo policii, nemusí se jim podařit je přesvědčit, že jsou ohroženi. Po jejich odchodu jsou ohroženi o to více.
Jestliže ústav pacienta přijme a jeho stav se zlepší, pomine tím důvod k nedobrovolné hospitalizaci. Jestliže pacient nechce zůstat dobrovolně, musí být propuštěn… Před třemi lety mi volala zoufalá paní: „Vy jste propustili mého bratra, jak to, že jste si ho tam nenechali?“ Musel jsem odpovědět: „Jeho duševní stav se léčením zlepšil, takže přestal být nebezpečný a dobrovolně nechtěl zůstat. Museli jsme změnit jeho hospitalizaci na dobrovolnou a oznámit to soudu…“ „Jenže on po propuštění hned přestane brát léky jako jedenáctkrát před tím a jeho stav se zase zhorší. On bydlí u mojí matky, bije jí a bere jí peníze. Mám čekat, až jí zabije?“, volající zoufalá žena argumentovala logicky. „Já vaši situaci chápu, ale nemám žádné prostředky, jak ho po zhoršení jeho stavu dostat zpět. Musíte se obracet na policii a záchrannou službu. Ti ho k nám mohou přivézt….“. Pacient ani tentokrát matku nezabil. „Jenom“ jí zmrzačil. Nikdy už nebude chodit. Během několika měsíců bez dohledu matky naprosto zdevastoval byt.

Nebezpeční sobě…

Vážně duševně nemocní často nejsou schopni si zajišťovat vlastní potřeby. Onemocní většinou v dospělém věku, kdy rodiče předpokládají, že by se o sebe měli starat sami a sourozenci mají vlastní rodiny. Zůstávají sami. Když přestanou být schopni si sami zajišťovat živobytí, mohou a nemusí získat invalidní důchod. Někteří mají totiž uznanou plnou invaliditu, ale na důchod nárok nemají, protože „nemají odpracovaná léta“, nebo ani nedojde k situaci, kdy by za ně někdo o důchod zažádal. Tím pádem jsou zcela bez prostředků. Takových lidí je v ČR podle mého odhadu asi tisíc. Zůstanou na ulici jako bezdomovci. Podle názoru lidsko-právních sdružení jsou tak naprosto svobodní. Mrznou a hladoví. Z médií se od „odborníků“ dozvídáme, že si takový „životní styl“ zvolili sami. Prostě jsou rádi špinaví, hladoví a mrznou. Dávají tomu prý přednost před teplým jídlem a bezpečím. V ČR se duševně nemocnými bezdomovci prakticky nikdo nezabývá. Ani se nepředpokládá, že existují. Navzdory tomu jich zde máme zřejmě stejný podíl jako v „nejrozvinutějších zemích“ světa, tedy mezi 25 a 40%. Sem se počítají jen nemocní schizofrenií, manií a depresí s psychotickými projevy. Při započtení závislých a alkoholu a návykových látkách bez předcházející psychózy by byl podíl takových osob mezi bezdomovci 80- 95%. To znamená, že jen v Praze, je mezi bezdomovci asi 1000 schizofreniků. Pro srovnání- v bohnické léčebně jich je asi 280. Někteří z těchto bezdomovců zmrznou nebo zemřou na nemoci, které by při řádné péči nezískali. Ústavy sociální péče je nechtějí, protože jsou nemajetní, do léčeben se nevejdou a není, kdo by je tam dostal. Nejsou schopni si udržet byt, a není nikoho, kdo by se o ně doma staral. Co dělá pražský Magistrát, který měl takovou péči, aby bohnická léčebna poskytovala „krizovou intervenci“ mnohem méně potřebným bez dotace? Jako jinde. Provozuje útulky a rozdává polévku. Jenže duševně nemocní tam většinou nepřijdou. Bojí se. Typický byl případ pana Szamseliho, který se stal mediální hvězdou, když jako bezdomovec objevil při hledání snídaně v odpadkovém kontejneru živé dítě. Magistrát, aby se zviditelnil mu z „vděčnosti“ za záchranu lidského života nabídl ubytování a „zaměstnání“. Nikdo nepostřehl, že se pan Szamseli cítí pronásledován blíže nepsecifikovanými „bezdomovci“ a „slyší hlasy“, které mu radí. Pod jejich vlivem chtěl utéci z ubytovny a skokem z okna si poranil kotník. Převezen na ortopedii napadl ortopeda, kterého pokládal za účastníka spiknutí. Převezen do Bohnic řekl, že byl naposledy léčen v psychiatrické léčebně v Opavě v roce 1988. Přestal brát léky, při restrukturalizaci a privatizaci přišel o práci v hutích, otčím ho vyhodil z bytu. Od té doby byl bezdomovec a „slyšel hlasy“.

Kdo je nebezpečný?

Nebezpeční sobě jsou lidé, kterým duševní nemoc nedovolí se orientovat v situaci a starat se o sebe. Nebezpeční jiným jsou všude na světě ti, kteří jsou pod vlivem bludů a nebo halucinací, podle kterých se řídí („imperativních“). Mají je, protože nejsou léčeni. Mezi nebezpečné patří nemocní, kteří se necítí nemocní (asi 50- 60% schizofreniků), muži, protože jsou agresivnější, závislí na alkoholu a zejména některých návykových látkách. Dále ti, kteří jsou mimo společenskou kontrolu. Horší je to v zemích, kde jsou snadno dostupné zbraně a také v zemích , kde je těžko dostupná psychiatrická péče, ať už proto, že je drahá, nebo proto, že jí „bojovníci za lidská práva“ zlikvidovali.

Nemocní jsou oběťmi vždy…

I duševně nemocní vrazi jsou obě´tmi. Pokud by byli řádně léčeni, jejich schopnost přizpůsobit se společenským nárokům by se podstatně zlepšila. Mohli by žít samostatně nebo alespoň v chráněných podmínkách, ne živořit v mrazu a o hladu. Kdyby se řádně léčili, nestali by se vrahy, nedostali by se pod zámek. Jen ve velmi malém procentu léčba zcela selhává a pobyt v uzavřeném zařízení je dlouhodobě nutný. Takových nemocných jsou v ČR jen desítky. V celé Evropě i ve Spojených státech (ještě více) přibývá lidí, kteří se ocitají „svobodní“ na ulici a zakouší dobrodiní „lidských práv“. Tam se stávají závislými na alkoholu a „návykových látkách“, dopouštění se kriminálních činů a ocitají se v Evropě stále častěji v „ochranné léčbě“ (forensic departments), v USA prostě ve vězení (asi 13% všech vězňů), protože psychiatrické ústavy již byly z „humanitárních“, ale hlavně úsporných důvodů v naprosté většině dávno zrušeny.
Pokud by se o nemocné někdo po zdravotní stránce staral, mohli by žít klidně s žádnou, menší nebo větší sociální podporou a s minimálním rizikem ohrožení jich samých nebo jiných osob. Místo toho jsou chráněna jejich práva svobodného rozhodnutí chorým mozkem.

Možné řešení

Nejpodstatnější je evidence a pozorování stavu nemocných. Říká se tomu observace a dispenzarizace. Zdravotní stav občanů, kteří se nedokáží přizpůsobit společenských nárokům je (měl by být) zjišťován. Pokud lze konstatovat vážné duševní onemocnění ohrožující jejich schopnost „rozpoznávat a ovládat se“ a schopnost se postarat o vlastní potřeby, musí být léčeni, přestože se necítí být nemocní. Laická veřejnost včetně soudců a bojovníků za lidská práva se domnívá, že rozpoznání duševního onemocnění je důsledkem zcela nahodilého subjektivního posouzení. Tak tomu není. Odborníci se v posouzení liší zřídka a málo. Určitě méně než advokáti a soudci. Alternativou je trvající svobodné bezdomovectví s blahem být zneužíván či týrán, nebo pod vlivem choroby spáchat sebevraždu nebo vraždu.
Čekání na zločin je nepřijatelné. Jestliže je kvalifikovaně zjištěno, že někdo je potenciálně vážně nebezpečný sobě nebo jinému, musí být podroben „detenci“ a léčení. V některých státech USA může soud nařídit ambulantní léčení i osobám, které trestný čin dosud nespáchaly. Jestliže se léčení vyhýbají, může jim být nařízeno léčení v ústavu (ovšem i ve vězení). Je to velmi účinné. Tak může být zabráněno většině případů podobných, jako je nedávná vražda manželů Malhockých. Rozhodnutí musí být vykonatelné bezodkladně po rychlém kvalifikovaném posouzení. Musíme být ovšem chráněni před nekvalifikovanými „ochránci lidských práv“. Stálo by to peníze, i když zdaleka ne tolik jako například nepojízdné „transportéry“ Pandur, které jsou užitečné jen darebákům zprostředkujícím gigantické úplatky. Peníze by stálo také větší množství kvalifikovaného personálu, které by zabránilo opakování podobných případů, jako byla nedávná vražda jednoho pacienta jiným na pražské psychiatrické klinice. V zájmu lidských práv duševně nemocných i jejich obětí nelze takové investice a provozní náklady dále odkládat.
Publikováno v internetovém "Deník Referendum".
Více...

úterý 16. února 2010

„Věci veřejné“ volte bez rozmyslu, s rozmyslem to nejde

Zdá se, že Radek John vychází ze známé skutečnosti, že „slibem nezarmoutíš“, nebo, jak mi žertem řekl jeden známý politik: „To co já ti dokážu slíbit, to ti nikdo nedá!“
V deníku Metro 5. 2. 2010 vyšla inzerce slibující voličům: „V důchodu z vás žebráci nebudou“ . Místopředsedkyně Kateřina Klasnová radí, že je třeba změnit penzijní systém, jinak „rapidně poklesne životní úroveň budoucích důchodců“-. Hned slibuje: „Prosadíme, abyste část svých povinných odvodů na penze mohli spořit ve fondech se státním dohledem a garantovaným výnosem. Zde bude mít každý přehled, kolik peněz navíc ke své penzi na svém účtu má. Kdo si navíc bude spořit v soukromém penzijním připojištění, dostane po dobu prvních 3 let dvojnásobek současné výše státní podpory. VV slibují: umožníme vám se lépe zajistit na stáří.“

Jak je to tedy? Vezměme to popořádku. První věta je pravdivá: Jestliže nezměníme penzijní systém, rapidně poklesne životní úroveň budoucích důchodců. Nikde totiž není řečeno, že změníme-li systém podle návodu paní Klasnové, rovněž rapidně poklesne životní úroveň budoucích důchodců. Zase jiných. Totiž, pokud část důchodů nebude odevzdána do společného fondu, ale bude „spořena“ v jiných fondech, nutně dále poklesnou důchody lidí s nejnižšími příjmy, ledaže bychom rozdíl dorovnali ze státního rozpočtu. Takové fondy asi nemají být státní, aby stát dohlížel sám na sebe, jak hospodaří v nějakém vedlejším fondu. Ony fondy, v nichž má být takto spořeno, mají být zřejmě soukromé, tedy někdo z nich má mít prospěch, jinak by je neprovozoval. To znamená, že část peněz bude z fondů odvádět na svoji zvýšenou režii. Čím bude takových fondů více, tím vyšší bude režie. O „přiměřeném zisku“ ani nemluvě. Mají-li být takové fondy soukromé, těžko někomu bránit ve vstupu do takového lukrativního podnikání. Bylo by jich patrně mnoho, asi jako zdravotních pojišťoven v roce 1994, ale spíše ještě mnohem více, více než kampeliček. V čem by spočíval státní dohled? Stát by tedy s vynaložením veřejných prostředků kontroloval, zda „výnosy budou garantované“. Kdo je však může garantovat? Asi jen stát. Tedy všichni se veřejnými prostředky zaručíme, že vkladatelům zaplatíme, budou-li fondy vytunelovány, případně jako v USA- poklesne-li hodnota akcií, které fond nakoupil, aby „garantovaly“ výnos. Že by Věci veřejné financoval zájemce o takové podnikání? Lež je už v prvním slově „prosadíme“. Na to by VV potřebovaly většinu v obou komorách Parlamentu, pravděpodobně i ústavní většinu. Počítají s takovým volebním výsledkem? Nebo s koaličním partnerem, který ač bude větší, podobné nápady bez mrknutí oka podpoří? Jestli budou nějaké „peníze navíc“, to je velmi nejisté, či přesněji mohou být „navíc“ díky deklarované avšak nadhodnocené hodnotě „fondu“. Ta může jako v USA pozoruhodně splasknout a občané, se nedočkají ani peněz „navíc“. Naopak, mohou se těšit na mnohaleté soudní spory tak jako ti, kteří uvěřili v „jistotu desetinásobku“ Viktora Koženého. Vedle tohoto nápadu s „garantovanými fondy“ slibují VV dvojnásobnou státní podporu při spoření v soukromých fondech. Dobrý nápad! Vydáme ještě více ze státního rozpočtu, abychom přispěli některým „po dobu prvních tři let“. Tedy, první tři roky spořte co nejvíce, ať se státní rozpočet prohne!
Kateřina Klasnová je teoložka, spoléhá tedy na víru voličů, žurnalista Radek John na mediální manipulaci. Problém je, že od dob Koženého a novodobých kampeliček to je v ČR to s vírou na zázraky trochu slabší.

Více...

pátek 12. února 2010

Počátky péče o duševně nemocné v ČR

Po celá staletí byla péče o duševně nemocné dvojí: milosrdná pomoc a nemilosrdná represe. Vše záleželo na místních podmínkách a zvycích, společenské vrstvě, ale zejména na obrazu choroby a jejím trvání.
Tiší a podrobiví nemocní se mohli dočkat tolerance a dobročinnosti. Naproti tomu agresivní a neovládatelní, kteří ohrožovali bezpečnost či „veřejný pořádek“, končívali na venkově přikováni ve stodole, v městském vězení.

Jen některá středověká města měla speciální azyly pro duševně nemocné. První vznikaly od 8. století v islámském světě, počínaje Bagdádem (705 n. l.). V západním světě od 13. století (Londýn, Gent). Zatímco muslimští lékaři kladli důraz na klinické pozorování a v terapii užívali lázní, hudby a zaměstnávání nemocných, v západním světě, jak máme doloženo například z londýnského Bethlem Royal Hospital, od 15. století převládalo pouhé ošetřování a tresty pro nepodrobivé. Ke změnám došlo teprve na konci 18. století, nepochybně v důsledku vývoje technologií a společnosti následovaném změnou společenského vědomí a politickým pohybem. V Rakousko-Uhersku inicioval císař Josef II. zásadní modernizaci státu, jeho legislativy a institucí. K ní patřilo také zřizování státních sociálních a zdravotních institucí – ovšem jen v nejvyspělejších částech monarchie. V Praze šlo o nalezinec, chudobinec, ústav pro hluchoněmé, porodnici, nemocnici (až po Brně a Olomouci) a nakonec také blázinec (Tollhaus), jehož otevření v roce 1790 se již Josef II. nedožil.

Tollhaus

Budova dodnes stojí v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dnes je v přízemí obchod a policejní služebna, v patrech kanceláře. Nic nepřipomíná stav, kdy přízemí i obě patra byla rozdělena dlouhou chodbou s deseti celami po obou stranách. V každé byla dvě lůžka, lavice a nočník, vše podezděno. Na konci chodby byla kamna k vytápění celého patra, džbery s vodou a vana. Ošetřovanci se mohli během dne procházet po chodbách, za dobrého počasí pak mohli trávit čas v zahradě osázené lipami. V poschodích byly dvě světnice první třídy, v přízemí bydlel vrátný. Zřízenci museli být ženatí (aby nezneužívali pacientky), mzda byla mizerná. V čele byl podchirurg (absolvent krátkého studia na univerzitě). Ústav měl spíše vězeňský charakter, nikdo neprojevoval snahu o léčení, nemocní byli vystaveni hrubému zacházení. V roce 1791 byl stav nemocných 93 (ačkoli kapacita činila 54 osob), propuštěno bylo 33 „uzdravených“, 17 „polepšených“, 25 zemřelo. Ošetřovné se lišilo podle třídy I.–III., nemajetní byli ošetřováni zdarma. Toto „třídní“ rozdělení se zachovalo až do poloviny 20. století. Praxe tohoto ústavu byla již na počátku 19. století předmětem kritiky. Nemocní trpěli hlukem jiných nemocných. Tlak okolností si vynutil třídění alespoň do té míry, že v několika světnicích byli umístěni klidnější ošetřovanci.

Klášter sv. Kateřiny

Trvale nevyhovující poměry v „Tollhausu“ si vynutily v letech 1822–1826 investici – zakoupení augustiánského kláštera sv. Kateřiny. Tím byl dán základ samostatného ústavu (v těchto budovách dnes sídlí Neurologická klinika 1. LF UK v Praze). Kapacita ústavu byla asi 250 nemocných. Nejdůležitější personální změnou bylo jmenování dr. Josefa G. Riedela sekundářem (1830). Zatímco pro primáře bylo jejich místo jen přestupní stanicí, Riedel byl ústavu věrný a roku 1838 byl jmenován primářem. Právě ve 20. letech 19. století došlo v německých státech k rostoucímu zájmu o duševní poruchy a tím ke vzniku nového oboru. To odstartovalo snahu o humánní ošetřování s ambicí hledat léčebné možnosti na rozdíl od vězeňského stylu „ošetřování“ v předchozích desetiletích. Bylo třeba prosadit koncept, že šílenství není projev nekázně nebo božím trestem za zhýralý život, ale chorobou. Dr. Riedel (byl německé národnosti) především sledoval německou literaturu a novinky v jednom z nejstarších psychiatrických ústavů v Sonnenensteinu poblíž Drážďan. Roku 1840 se stal jako první v rakouském mocnářství docentem psychiatrie a začal s pravidelnými přednáškami na pražské univerzitě. Stáže studentů byly prováděny už od roku 1821. Ústav byl již ve třicátých letech přeplněn. Od roku 1831 existuje řada dokumentů, které dokladují odmítání příjmu i úředně „dodaných“ a „zuřivých či veřejně nebezpečných“ pacientů. Vedení ústavu se snažilo nemocné propouštět, především pak zjevně nevyléčitelné a „neškodné“. Riedel usiloval o možnost přístavby a obsazení pokojů rezervovaných pro případ epidemie cholery. V roce 1837 bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy. Riedel sám sepsal instrukce pro projektanty. Stavba započala v roce 1840.

Nový dům

Takzvaný Nový dům (vystavěn 1840–1844) je velmi rozsáhlá stavba, v níž dnes sídlí Psychiatrická klinika 1. LF UK v Praze. Ve své době byla budova předmětem zájmu a obdivu ze zahraničí, bylo o ní obsáhle referováno v odborných periodikách. Představovala vrchol soudobé technické a organizační úrovně. Nemocní byli pečlivě tříděni podle potřeby a náročnosti péče a také podle třídy – „cenové skupiny“ I.–III. Cizozemci platili vyšší taxu. Riedl chtěl ústav rozčlenit na dvě části – jednu pro léčitelné nemocné a druhou pro neléčitelné, které bylo třeba jen ošetřovat. Odmítl původní plán vedení nemocnice, podle něhož měl být „starý dům“ – klášter sv. Kateřiny – zbourán jako k léčení nevyhovující. Prosadil, aby ho bylo užito jako ošetřovacího domu se „separacemi“ pro „trvalé zuřivce“. Vznikl problém, protože „přechodně zuřící“ ze „starého domu“ museli být převáděni do separací v Novém domě. Riedel si dělal starosti, aby tímto způsobem léčebný ústav „nezdegeneroval“ v ústav smíšený. Již v roce 1849 byl ústav znovu přeplněn. Primář měl za úkol vykonávat ranní vizitu, zatímco sekundář zapisoval léky, dietu a „hlavní zjevy na nemocném pozorované“. Také psal výkazy o počtech přijatých a propuštěných. Nemocné, jimž povolil vycházku, byl povinen sám doprovázet. Měl nárok na naturální byt, 3 sáhy tvrdého dříví na topení a 18 liber svíček, ostatní zaměstnanci přiměřeně méně. Lékaři, kteří doporučovali nemocné do ústavu, museli vyplnit chorobopis na předepsaném formuláři. Pokud nemohli být nemocní pro nedostatek místa přijati, byli zapsáni do čekací listiny a příbuzní byli vyzváni, aby o nemocném dávali zprávy. Riedel si na ředitelství nemocnice stěžoval na zdlouhavé vyřizování svých žádostí. V roce 1845 docílil toho, že mu bylo svěřeno také ekonomické řízení. V následujícím roce dosáhl úplné samostatnosti ústavu a císařem byl jmenován jeho ředitelem.

Zaměstnávání nemocných

Riedel měl ctižádost vyrovnat se věhlasným osobnostem ze zahraničí. O sedmdesát let později k tomu primář z ústavu v Horních Beřkovicích Cyrill Kneidl poznamenává: „Přehlížejíce živý ruch v mladém psychiatrickém odvětví medicíny máme dojem, že po prvních pocitech projasnění z minulé věkovité slepoty v oboru psychopatie následoval pocit upřílišněného sebevědomí…“ Ve skutečnosti bylo nejdůležitějším terapeutickým prostředkem zaměstnávání nemocných, prací nebo zábavou. Soudilo se, že zaměstnávání „odvádí mysl ze zakletého kruhu chorobných představ“. V té době byla zaměstnávání nemocných věnována pozornost jako odbornému tématu. Byla preferována práce venku („na zdravém vzduchu“) a zejména práce, která odpovídala odborné kvalifikaci nemocného, jeho řemeslu nebo i zálibám – od četby až po vytváření herbářů a mineralogických sbírek. Na práci dozírali specializovaní opatrovníci, kteří přidělovali práci, dozírali na dodržování technologie a tvořili výkazy o materiálu a výrobcích. Riedel dbal na to, aby nemocní dostávali za práci alespoň drobnou peněžitou odměnu. Zaměstnávání nemocných bylo užitečné nejen pro nemocné, ale také nutné pro ústav, který tím snižoval vlastní provozní náklady, přestože pacienti byli odměňováni. To se týkalo například i praní a spravování prádla, práce v kuchyni, pěstování zeleniny atd. Pacienti měli hudební sbor, nástroje včetně klavíru zakoupil ústav. Pro pacienty byly pořádány výlety, návštěvy koncertů a divadel. Pravidelně se konaly taneční zábavy, které byly někdy podporovány i „sponzory“. Například c. k. plukovník hrabě Clam-Gallas 21. 2. 1841 zaplatil veškeré náklady za bál pro 180 nemocných. Od roku 1850 byl v ústavu provozován tělocvik pod vedením „znalce tělocviku“ J. Malypetra. Tělocvik se udržel až do roku 1894. Od roku 1847 bylo praktikováno také školní vyučování psaní, čtení a počtů (trivium), které bylo obtížné pro nedostatek vhodných učitelů.
Měřítkem pokrokovosti ústavů byla míra a způsoby užívání omezovacích prostředků. Populární byla zásada anglického alienisty (psychiatra) Johna Conollyho (1794–1866) „non restraint“ (neomezovat), kterou vytyčil ve svém stěžejním díle z roku 1983 „Indications of Insanity“ (Projevy šílenství), a která se postupně šířila do celého světa. Do začátku 19. století bylo totiž „násilné lámání zlomyslné a zločinné vůle duševně nemocných“ tehdejšími lékařskými autoritami přímo doporučováno. V lidové tradici se proto ještě desetiletí udržoval stereotyp, že duševně nemocní jsou v ústavech biti, svazováni a jinak týráni. Ještě po roce 1930 se užívalo i v pražském ústavu drastických „léčebných“ metod, např. „eckelkur“ s cílem „vzpružiti gangliovou soustavu a snížiti činnost mozkovou“. Pacientům byly vnucovány vjemy vyvolávající hnus. Při neúspěchu byla vyzkoušena metoda „hautseil“ – provlékání provázku pod kůží. Zuřivost byla mírněna projímadly a dávidly. Kde nepomohla, zkoušel se „Autenriethův nátěr“. Mast s vinanem draselným se nanášela na kůži hlavy, kde vyvolala zánět a nekrózu s edémem hlavy a obličeje. Po několika dnech bylo leptání kůže zastaveno. Hojení bylo pomalé. Vedle toho se užívalo široké škály farmaceutických prostředků – prášků, mixtur, nálevů atd. Vedlejším účinkům se nevěnovala pozornost. Do padesátých let se používalo také léčení „psychickým působením“, v podstatě vymlouváním bludů. V roce 1847 byl pro ústav zakoupen přístroj pro elektroterapii. Přístroj se neosvědčil, ve zprávě z roku 1848 se konstatuje, že „k elektrizování nelze přiměti jiné osoby než úplně blbé“. Od padesátých let se po terapeutickém optimismu šířila skepse. Roku 1848 si němečtí psychiatři na sjezdu v Aachenu přiznali, že o účincích jednotlivých prostředků vědí velmi málo. Pomalu se docházelo k názoru, že pouštění žilou není příliš užitečné podobně jako přikládání pijavic za uši a nosní přepážku. Dříve oblíbené léčení hladem bylo zcela zavrženo. Naproti tomu získalo oblibu léčení opiem. Také se rozšiřovaly lázeňské procedury, polévání ledovou vodou bylo postupně nahrazeno sprchováním. Rovněž se vyskytly pokusy s léčením pitím minerálních vod.
V roce 1860 dospělo rakousko-uherské mocnářství k reformě veřejné správy s novou formou decentralizace. Zdravotnictví včetně ústavů pro choromyslné přešlo pod zemskou správu – paralelně u nás v zemích Čechy, Morava a Slezsko. Pražský ústav nemohl stačit náporu duševně nemocných. Začaly se budovat další ústavy, nejprve jako „filiální“, které později získávaly právní subjektivitu a přidělenou spádovou oblast. Stejně jako v Německu byly zřizovány nejprve v opuštěných zámcích a klášterech, později byly budovány speciální ústavy pavilonového typu. Ale to už je úplně jiná kapitola.

***

Literatura

Hlaváčková, L., Svobodný, P.: Dějiny Všeobecné nemocnice v Praze 1790–2000. Praha, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze 2001.
Heveroch, A., Frabša, F. S.: Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách. Zemský správní výbor v Čechách 1926.
Hraše, J.: O potřebě prohloubení naší péče o duševně nemocné. Nakladatelství Josefa Pelcla 1916.

Souhrn Státem organizovaná péče v Čechách započala v rámci reforem Josefa II. dříve než v jiných částech mocnářství. Její úroveň se nám dnes může jevit jako primitivní. Nemohla překročit práh soudobé vědy, ale rozhodně držela krok s nejnovějšími teoretickými znalostmi i praktickými zkušenostmi západní Evropy. Klíčová slova: historie lékařství, psychiatrie, Všeobecná nemocnice v Praze, pracovní terapie

SUMMARY The public health care system in Czech country started within the reforms of Joseph II. It was earlier than in other parts of the monarchy. Its level can seem primitive to us today. Although the care could not step out of the limits by the science knowledge at that time it definitely was able to keep up with the theoretical knowledge as well as practical experience of the west European countries. Key words: history, medicine, psychiatry, the General hospital in Prague, occupational therapy

Vyšlo v časopisu "Sestra" 10. 2. 2010

Více...

pondělí 8. února 2010

Jak europoslanci, policejní ředitel a předseda České akademie věd selhali

Před rokem 1989 jsme měli velkou jistotu, že všechny zprávy v Českém rozhlasu jsou tendenční. Jejich orientace prostě odpovídala linii strany a vlády, tedy strany, tedy KSČ. Protože to všichni velmi dobře věděli, nemohlo ve skutečnosti vysílání ovlivnit veřejné mínění, neboť skoro každý odečetl stranickou propagandu od sdělovaných tvrzení. Ti nejprostší zpracovávali informace buď tak, že za pravdu pokládali pravý opak sděleného tvrzení, nebo tvrzení zcela nekriticky přijímali. Takových bylo málo a stále jich ubývalo podle toho jak postupně vyhodnocovali rozpor mezi tím, co vidí a tím, co slyší a čtou. A tak ti, kteří měli být oporou režimu v konfliktu, který se přibližoval, byli slabí počtem i vlivem.
Opora slábla až k pocitu „kůlu v plotě“ (viz Jakešovo hodnocení v jeho slavném projevu). Nicméně k zajištění propagandy se zdálo být potřebné ovládat média. Zajišťovat politickou linii média cenzurou je těžkopádné. Daleko výhodnější je dosadit na důležitá místa ve sdělovacích prostředcích věrné vyznavače ideálů vládnoucí strany. V takovém případě není cenzury třeba, neboť se o správnou linii starají sami redaktoři. Takoví redaktoři vědí, že v případě změny vedení by šli od válu a těžko by hledali uplatnění. O to více se snaží.


Od lží ke lžím - změna o 360 stupňů

Po roce 1989 se situace změnila natolik, až je zcela analogická jako před Vítězným listopadem. Cenzury není třeba, provádějí ji sami redaktoři pečlivě vybraní, aby na jejich politickou orientaci a loajalitu bylo spolehnutí. Problém je, že občané stále více vidí rozdíl mezi tím, co vidí a prožívají a tím, co slyší a čtou v médiích. Pro příliš mnoho lidí je realita velmi drsná a stále se zhoršuje. Tím se konflikt přibližuje. Přibývá prostých lidí, kteří informace z médií interpretují jako spolehlivě nepravdivé s tím, že ve skutečnosti je vše naopak, než jak je jim to vykládáno. Demokratičtí politici jsou pro ně „papalášové“ a novináři lháři. Je zbytečné je přesvědčovat, že to není tak jednoduché. Těžko říci, nakolik se v hlavách propagátorů nové ještě nedávno jediné správné ideologie, kteří to měli pevně v rukou, vytváří pocit „kůlu v plotě“. Nalezení jednoduchého východiska jednoduché nebude.

Na některé se už nedá spolehnout, nejsou loajální a nebo myslí hlavou

Samozřejmě jsme už zvyklí, že o pravicových tvrzeních hovoří redaktoři jako o pravdě a o pravicových projektech jako o „naději“, o levicových tvrzeních jako o populismu, o levicových tvrzeních jako o „hrozbě“. Reportáže se dělají tak, že o levicovém projektu hovoří levicový politik, pravicový pak „vysvětlí“ proč levicová argumentace je lživá a projekt pro celou společnost nebezpečný. Pravicový projekt oznámí pravicový politik, levicový dostane otázku směřující k nepodstatnému aspektu tohoto projektu (nikdy k meritu věci) a pravicový politik pak tuto oponenturu „vyvrátí“. Používaných propagandistických triků je konečná řada a jsou po staletí stále stejné. Šíření lži je ovšem technicky a organizačně pokročilejší. Pravicový politik potvrzuje názor pravicového novináře, levicový někdy dostane šanci ho krátce vyvracet. Nakonec zazní neprůstřelný argument, že „většina odborníků“ nebo „ekonomové“ sdílí názor pravicového politika. Někdy bývá pozván takzvaný politolog, který se již osvědčil a spolehlivě sdílí názory redakce. Tato hra je stále směšnější a stále častěji se vymyká z rukou:

Například onoho dne, kdy měl Štefan Fülle jako ČR nominovaný kandidát na eurokomisaře předstoupit před europoslance, Radiožurnál celý den hlásal, že tento kandidát bude muset čelit otázkám europoslanců na svoji „komunistickou minulost“. Redaktoři totiž slyšeli, že Fülleho komunistická minulost vadí předsedovi ODS Topolánkovi, ale zjevně se neřídili tím, že Havlovi nevadí. Večer jsme se dozvěděli, že jediným europoslancem, který se členstvím Fülleho v KSČ zabýval, byl europoslanec za belgickou krajní pravici. Tím se jasně ukázalo, na jakých pozicích Radiožurnál stojí a jaké hodnoty a s kým sdílí. A tak na webové stránce Týden.cz jsou 7. 2. jako „nejkvalitnější názory“ v diskusi hodnoceny tyto:

„Nejvíce musí srát ty naše novinářské pravicové pisálky, že západní Evropa sere na takové kádrování…“ (35 hlasů)

„KONEČNĚ máme komisaře, velmi dobře vybaveného po všech stránkách a hle....... kdejaký modrý dacan si tady otvírá hubu!“ (21 hlasů)

„Jsem rád, že má bývalý komunista takový úspěch u západních europoslanců. Snad zase trochu sklapne všem pravičákům a modrobolševikům, kteří umějí jen krást, kamarádit se s mafiány a dštít síru na komunismus, v němž mají ovšem své kořeny.“ (19 hlasů)

„Podobně hloupě jako Radiožurnál se chovala i ČT. Ta jejich zpravodajka z Bruselu, Hrnčířová, která většinou ve svých vstupech stejně jenom recituje z agentur, celé dopoledne a poledne mlela, že budou Fülleho dusit na jeho komunistické minulosti a další nesmysly.“ (18 hlasů).

Další hezkou ukázkou objektivity redaktorů Radiožurnálu byl rozhovor redaktorky Heleny Šulcové s policejním prezidentem Oldřichem Martinů 27. 1. 2010 v 17.33. Začala otázkou, zda pan prezident má rád vtipy o policistech a jestli nějaký takový zná. Pan prezident řekl, že si vzpomněl na jeden „na úrovní 6. třídy základní školy“: „Proč s sebou policisté nocí pilku? Aby mohli řezat zatáčky.“ Paní redaktorka se zasmála a pravila, že vtip je dobrý. Politicky nejzajímavější byla však její naléhavá otázka, zda bude pan prezident přemlouvat k návratu „vynikající kriminalisty“ jako je Jan Kubice a Hynek Vlas, kteří se osvědčili při odhalení prorůstání kriminálního podsvětí do nejvyšších politických struktur. Naznačila také, že policie byla před volbami (2006) pod tlakem. Pominula, že žádné důkazy konkrétních tvrzení v tzv. Kubiceho vládě nebylo prokázáno a každému je jasné, že předložení zprávy a cílený únik jejího obsahu čtyři dni před parlamentními volbami byly akce na politickou objednávku, aby ODS měla lepší vyhlídky na vítězství ve volbách. Pro paní redaktorku je to však zjevně příklad správné praxe.

Další úspěch zaznamenal pan redaktor Martin Veselovský při rozhovoru s předsedou České akademie věd Jiřím Drahošem v pátek 5. 2. 2010. Tak, jak je zvyklý levicové návrhy označovat jako „hrozbu“, zeptal se: „…Někde ve druhém čtení ve Sněmovně leží zákon, který podali sociálně demokratičtí poslanci, který by měl kritéria hodnocení české vědy vrátit o několik roků zpět…. Je to dobrý nápad?“ Pan předseda odpověděl: „ My jako Akademie věd tento návrh podporujeme. Je zcela demagogické tvrzení, že touto novelou by se něco vrátilo o několik let zpět. Pouze by se zrušilo, a teď to řeknu nehezky, stupidní hodnocení, které vymyslela Rada vlády pro výzkum a vývoj…“

Podobné příklady objektivity Radiožurnálu můžeme slyšet každý den. Těžko odhadnout, zda, kdy a jak se to změní.

Uveřejněno v Britských listech (http://www.blisty.cz/) 8. 2. 2010

Více...

pátek 5. února 2010

Výstava v Národním muzeu „Příběh nemocné duše“

Mezinárodní putovní výstava bude zahájena 11. února 2011 v Nové budově Národního muzea v 1. patře. Bude sestávat ze dvou částí, z nichž první se bude věnovat historii péče o duševně nemocné, druhá duševním poruchám.
Zatímco v Evropě existuje více než 40 psychiatrických muzeí (včetně památníků vyvražďování duševně nemocných na území Německa a Rakouska a galerií výtvarného umění duševně nemocných), v České republice dosud žádné takové muzeum není. Předpokládá se stěhování expozice do několika muzeí v ČR, na Slovensku, v Polsku a možná i v Maďarsku a to vždy v dvoujazyčné formě, v národním jazyce a v angličtině. Panely se stručnými texty budou doplněny bohatou obrazovou dokumentací doplněnou trojrozměrnými exponáty, z nichž část bude v rámci projektu Culture 2007 zapůjčena ze zahraničí, zejména z Belgie, Nizozemí a z Německa. Některé rozměrné exponáty již byly vytvořeny v českých uměleckých školách jako kopie zahraničních originálů. V Praze bude výstava doplněna promítáním filmů a odbornými přednáškami.
Expozice má vyústit do zřízení českého psychiatrického muzea, které by mělo být nejen stálou expozicí, ale i pořadatelem výstav, centrem vědeckého bádání a osvětovou institucí.

Více...

středa 3. února 2010

Paranoidní čtení Stanislava Křečka

Stanislav Křeček nabídl velmi jemnou kritiku propagandy strany „Věci veřejné“, (John na Hrad- a jsme v ráji! BL 2.2.2010) jejíž populismus ční velmi vysoko nad standardem kterékoli parlamentní strany. Taková předvolební strategie vychází z předpokladu extrémní naivity voličů na jedné straně, a ze zkušeností Radka Johna, že tvrdit lze cokoli, dokazovat není třeba.
Jako ukázku lze užít billboardovou nabídku této strany voličům, že svým hlasem budou moci přímo rozhodnout důležité otázky. Prostě kliknou tlačítkem myší svého osobního počítače. „Rozhodne“ každý, ať už zvolí jakoukoli odpověď. Rozhodne „přímo“, ovšem až na prostřednictví strany „Věci veřejné“, které před tím musí kliknout volební lístek do urny- (za nevysloveného předpokladu, že se stejně bude chovat alespoň tři milióny voličů). Některé průzkumy naznačují, že voliči jsou blbí hodně, například průzkum veřejného mínění před deseti lety odhalil (záměrně volím vzdálenější příklad), že „nejužitečnějším“ politikem ČR je právě zvolený senátor Václav Fischer. Těžko předpokládat, že byl obecně pokládán za nejužitečnějšího právě proto, že mu nelze připisovat vůbec žádný politický úkon.
Křeček označuje Johna za „bývalého publicistu, obklopeného houfem blondýnek a brunetek, vydávajících se za seriozní politickou stranu“. O tři odstavce dál popisuje „televizní vystoupení půvabné brunetky k témuž tématu, která všechny záměry své strany uvedla rozkošným slůvkem „ňák““.
Podle Jana Potměšila „Neetické výpady v článku Stanislava Křečka" (BL 2.2.2010) se Křeček „dopustil výpadu na blondýnky a brunetky“. Potměšil v tom vidí „shazování protivníka upozorňováním na zastoupení „méněcenného pohlaví“….. naznačováním, že „čím jsou půvabnější, o to jsou nejspíš hloupější“. Problém je v tom, že Křeček nic takového nenaznačuje, to jen Potměšil to tak interpretuje. Jak Stanislava Křečka asi 16 let znám, odhaluje pouze Johnův pro bystřejšího diváka prostý marketingový trik, že totiž fyzická přitažlivost zakryje pitomost sdělení (v reklamě lze pozorovat několikrát za den). Totiž, kdyby stejné nesmysly povídal stařec odpudivého zevnějšku, byla by jejich hloupost mnohem zřejmější. Je všeobecně známo, a nemůže to nevědět starý matador z komerční televize, že lidé se dívají a slyší, ale neposlouchají- a když tak nanejvýš příjemnost hlasu. Použití „blondýnek a brunetek“ má dále ukazovat, že předseda podporuje „mladé lidi“ a „ženy“, přičemž mladé a ošklivé muže nebo dokonce staré a ošklivé ženy by k propagaci svého politického projektu nikdy nepoužil. Nejde tedy o nic jiného než cynickou vypočítavost. Vývod protestujícího pana Potměšila dovozujícího údajnou domněnku Stanislava Křečka, že „pokud (ženy) někde figurují, tak jen pro ozdobu“ ve skutečnosti „brilantně“ odhalují marketingový tak Radka Johna. Všechny politické strany se snaží vytahovat jako volební trumfy mladé a hezké ženy (nedávno to bylo velmi vyčítáno Jiřímu Paroubkovi v případě herečky Kateřiny Brožové). Pokud by voliči takto nevnímali svět, politici by takové tahy neprováděli- dokonce ani Radek John. Pokud je mladá krásná žena na předním místě kandidátky také chytrá, je to pro každou politickou stranu obrovský bonus. Pokud je hloupá, je použitelná pouze na plakáty, a to jen jestliže je dost ukázněná, aby o své vůli veřejně nevystupovala. Stanislava Křečka nelze podezírat, že by ve svém věku a při své inteligenci nepostřehl, že mladé, krásné a současně inteligentní ženy existují- a jsou stejně vzácné jako analogicky vybavení muži. Problém se stereotypy má ve skutečnosti pan Potměšil, neboť to on předpokládá, že píše-li někdo o krásných ženách, automaticky se domnívá, že jsou hloupé. Potměšil čte a domýšlí to, co nebylo napsáno ani míněno. Je to krásná ukázka paranoidní interpretace. Ostatní čtenáři pochopí, že své tvrzení nevztahuji na všechny Potměšily.
Závěrečná poznámka „Britských listů“ o jejich standardní praxi vylepšování textů formou vynechávání „nevhodných“ pasáží mě pobavila. Není nad svobodnou diskusi!

vyšlo v Britských listech

Více...