MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


pondělí 8. února 2010

Jak europoslanci, policejní ředitel a předseda České akademie věd selhali

Před rokem 1989 jsme měli velkou jistotu, že všechny zprávy v Českém rozhlasu jsou tendenční. Jejich orientace prostě odpovídala linii strany a vlády, tedy strany, tedy KSČ. Protože to všichni velmi dobře věděli, nemohlo ve skutečnosti vysílání ovlivnit veřejné mínění, neboť skoro každý odečetl stranickou propagandu od sdělovaných tvrzení. Ti nejprostší zpracovávali informace buď tak, že za pravdu pokládali pravý opak sděleného tvrzení, nebo tvrzení zcela nekriticky přijímali. Takových bylo málo a stále jich ubývalo podle toho jak postupně vyhodnocovali rozpor mezi tím, co vidí a tím, co slyší a čtou. A tak ti, kteří měli být oporou režimu v konfliktu, který se přibližoval, byli slabí počtem i vlivem.
Opora slábla až k pocitu „kůlu v plotě“ (viz Jakešovo hodnocení v jeho slavném projevu). Nicméně k zajištění propagandy se zdálo být potřebné ovládat média. Zajišťovat politickou linii média cenzurou je těžkopádné. Daleko výhodnější je dosadit na důležitá místa ve sdělovacích prostředcích věrné vyznavače ideálů vládnoucí strany. V takovém případě není cenzury třeba, neboť se o správnou linii starají sami redaktoři. Takoví redaktoři vědí, že v případě změny vedení by šli od válu a těžko by hledali uplatnění. O to více se snaží.


Od lží ke lžím - změna o 360 stupňů

Po roce 1989 se situace změnila natolik, až je zcela analogická jako před Vítězným listopadem. Cenzury není třeba, provádějí ji sami redaktoři pečlivě vybraní, aby na jejich politickou orientaci a loajalitu bylo spolehnutí. Problém je, že občané stále více vidí rozdíl mezi tím, co vidí a prožívají a tím, co slyší a čtou v médiích. Pro příliš mnoho lidí je realita velmi drsná a stále se zhoršuje. Tím se konflikt přibližuje. Přibývá prostých lidí, kteří informace z médií interpretují jako spolehlivě nepravdivé s tím, že ve skutečnosti je vše naopak, než jak je jim to vykládáno. Demokratičtí politici jsou pro ně „papalášové“ a novináři lháři. Je zbytečné je přesvědčovat, že to není tak jednoduché. Těžko říci, nakolik se v hlavách propagátorů nové ještě nedávno jediné správné ideologie, kteří to měli pevně v rukou, vytváří pocit „kůlu v plotě“. Nalezení jednoduchého východiska jednoduché nebude.

Na některé se už nedá spolehnout, nejsou loajální a nebo myslí hlavou

Samozřejmě jsme už zvyklí, že o pravicových tvrzeních hovoří redaktoři jako o pravdě a o pravicových projektech jako o „naději“, o levicových tvrzeních jako o populismu, o levicových tvrzeních jako o „hrozbě“. Reportáže se dělají tak, že o levicovém projektu hovoří levicový politik, pravicový pak „vysvětlí“ proč levicová argumentace je lživá a projekt pro celou společnost nebezpečný. Pravicový projekt oznámí pravicový politik, levicový dostane otázku směřující k nepodstatnému aspektu tohoto projektu (nikdy k meritu věci) a pravicový politik pak tuto oponenturu „vyvrátí“. Používaných propagandistických triků je konečná řada a jsou po staletí stále stejné. Šíření lži je ovšem technicky a organizačně pokročilejší. Pravicový politik potvrzuje názor pravicového novináře, levicový někdy dostane šanci ho krátce vyvracet. Nakonec zazní neprůstřelný argument, že „většina odborníků“ nebo „ekonomové“ sdílí názor pravicového politika. Někdy bývá pozván takzvaný politolog, který se již osvědčil a spolehlivě sdílí názory redakce. Tato hra je stále směšnější a stále častěji se vymyká z rukou:

Například onoho dne, kdy měl Štefan Fülle jako ČR nominovaný kandidát na eurokomisaře předstoupit před europoslance, Radiožurnál celý den hlásal, že tento kandidát bude muset čelit otázkám europoslanců na svoji „komunistickou minulost“. Redaktoři totiž slyšeli, že Fülleho komunistická minulost vadí předsedovi ODS Topolánkovi, ale zjevně se neřídili tím, že Havlovi nevadí. Večer jsme se dozvěděli, že jediným europoslancem, který se členstvím Fülleho v KSČ zabýval, byl europoslanec za belgickou krajní pravici. Tím se jasně ukázalo, na jakých pozicích Radiožurnál stojí a jaké hodnoty a s kým sdílí. A tak na webové stránce Týden.cz jsou 7. 2. jako „nejkvalitnější názory“ v diskusi hodnoceny tyto:

„Nejvíce musí srát ty naše novinářské pravicové pisálky, že západní Evropa sere na takové kádrování…“ (35 hlasů)

„KONEČNĚ máme komisaře, velmi dobře vybaveného po všech stránkách a hle....... kdejaký modrý dacan si tady otvírá hubu!“ (21 hlasů)

„Jsem rád, že má bývalý komunista takový úspěch u západních europoslanců. Snad zase trochu sklapne všem pravičákům a modrobolševikům, kteří umějí jen krást, kamarádit se s mafiány a dštít síru na komunismus, v němž mají ovšem své kořeny.“ (19 hlasů)

„Podobně hloupě jako Radiožurnál se chovala i ČT. Ta jejich zpravodajka z Bruselu, Hrnčířová, která většinou ve svých vstupech stejně jenom recituje z agentur, celé dopoledne a poledne mlela, že budou Fülleho dusit na jeho komunistické minulosti a další nesmysly.“ (18 hlasů).

Další hezkou ukázkou objektivity redaktorů Radiožurnálu byl rozhovor redaktorky Heleny Šulcové s policejním prezidentem Oldřichem Martinů 27. 1. 2010 v 17.33. Začala otázkou, zda pan prezident má rád vtipy o policistech a jestli nějaký takový zná. Pan prezident řekl, že si vzpomněl na jeden „na úrovní 6. třídy základní školy“: „Proč s sebou policisté nocí pilku? Aby mohli řezat zatáčky.“ Paní redaktorka se zasmála a pravila, že vtip je dobrý. Politicky nejzajímavější byla však její naléhavá otázka, zda bude pan prezident přemlouvat k návratu „vynikající kriminalisty“ jako je Jan Kubice a Hynek Vlas, kteří se osvědčili při odhalení prorůstání kriminálního podsvětí do nejvyšších politických struktur. Naznačila také, že policie byla před volbami (2006) pod tlakem. Pominula, že žádné důkazy konkrétních tvrzení v tzv. Kubiceho vládě nebylo prokázáno a každému je jasné, že předložení zprávy a cílený únik jejího obsahu čtyři dni před parlamentními volbami byly akce na politickou objednávku, aby ODS měla lepší vyhlídky na vítězství ve volbách. Pro paní redaktorku je to však zjevně příklad správné praxe.

Další úspěch zaznamenal pan redaktor Martin Veselovský při rozhovoru s předsedou České akademie věd Jiřím Drahošem v pátek 5. 2. 2010. Tak, jak je zvyklý levicové návrhy označovat jako „hrozbu“, zeptal se: „…Někde ve druhém čtení ve Sněmovně leží zákon, který podali sociálně demokratičtí poslanci, který by měl kritéria hodnocení české vědy vrátit o několik roků zpět…. Je to dobrý nápad?“ Pan předseda odpověděl: „ My jako Akademie věd tento návrh podporujeme. Je zcela demagogické tvrzení, že touto novelou by se něco vrátilo o několik let zpět. Pouze by se zrušilo, a teď to řeknu nehezky, stupidní hodnocení, které vymyslela Rada vlády pro výzkum a vývoj…“

Podobné příklady objektivity Radiožurnálu můžeme slyšet každý den. Těžko odhadnout, zda, kdy a jak se to změní.

Uveřejněno v Britských listech (http://www.blisty.cz/) 8. 2. 2010