MUDr. Ivan David, CSc. otevírá 1. února 2010 svoji internetovou stránku.

Původní zanikla v roce 2008, když zkrachovala firma , která poskytovala tuto službu.

Proč kandiduji? Co mohu nabídnout?

28. 3. 2013

Za "normálních okolností" by mne ani ve snu nenapadlo kandidovat na funkci předsedy Psychiatrické společnosti ČLS J.E.Purkyně. Podpořil bych profesora či profesorku zasluhujícího úctu pro úspěchy na poli vědy. Taková funkce by zpravidla měla být vyvrcholením akademické kariéry.

Jenže situace je čím dál nenormálnější. Ohroženy jsou samotné základy nikoli psychiatrie jako vědy, ale fungování péče o duševně nemocné. Po mnoha vyspělých západních zemích nyní vážně hrozí i v ČR uplatnění snah na jedné straně ušetřit výdaje na potřebnou adekvátní péči, na druhé straně prosadit bizarní ideologii.

Proto jsem přistoupil na návrh několika kolegů a kolegyň a přijal nominaci. Nabízím zkušenost v lůžkové i ambulantní péči, v psychiatrickém výzkumu i v postgraduálním vzdělávání, v řízení významného ústavu, v zastupitelských i v exekutivních funkcích veřejné správy a dobrou orientaci v systému péče o duševně nemocné v ČR i v zahraničí. Nabízím svoji iniciativu a tvořivou práci. Neuhýbám a nenechám se korumpovat.


Články, glosy, dokumenty a další údaje lze bezplatně uveřejňovat v jiných médiích s uvedením autora. Zkrácení jen se souhlasem autora.Texty, u nichž je uvedeno, kde byly publikovány, je možno uveřejňovat jen se souhlasem média, v němž byly publikovány.


čtvrtek 19. listopadu 2009

Psychiatrická muzea (Medical Tribune) Psychiatrická léčebna Bohnice uspořádala Mezinárodní konferenci o psychiatrických muzeích

Jsme zvyklí na muzea s nejrůznějším zaměřením. Známe muzea historická, přírodovědná, zemědělská, hudební, technická- nebo třeba muzeum zlata, medu, jantaru, másla, čokolády, muzea světového významu i okresní. Všude se poučíme, například v Petrohradu je muzeum vodky, kde se lze poučit, že optimální koncentraci 38% stanovil slavný chemik Mendělejev.
Česká republika je muzejní velmoc, ale v oblasti zdravotnictví mnoho stálých expozic nemáme a rozhodně žádnou velkou. Nemáme tedy ani psychiatrické muzeum, ačkoli po Evropě a hlavně v Německu jich funguje několik desítek.
Existují velká profesionální psychiatrická muzea s rozsáhlými výstavními prostory, desítkami zaměstnanců a desítkami tisíc návštěvníků ročně. K takovým patří „Dr. Guislain Museum“ v Gentu v Belgii, Wellcome Collection v Londýně, „Het Dolhuys“ v Haarlemu v Nizozemí, Psychiatrické muzeum v Aarhusu v Dánsku nebo třeba „Sultan Bayezid II Museum“ v Edirne v Turecku, které navštíví 130 000 zejména zahraničních turistů ročně.
Tato velká profesionální psychiatrická muzea si kladou za cíl hlavně seznámit veřejnost s historií péče o duševně nemocné a snížit stigma duševní nemoci. Většinou pořádají také specializované výstavy. Vedle toho existuje také mnoho malých stálých výstav většinou v psychiatrických ústavech, které představují jakési síně tradic ústavu nebo psychiatrické péče v regionu (Haar, Zwiefalten, Göppingen v Německu, Roskilde v Dánsku, Uppsala nebo Lund ve Švédsku, atd.). Taková muzea mají většinou zaměstnance na částečný úvazek, často penzionované bývalé zaměstnance ústavů. Většina těchto muzeí není chaotickou směsicí starých předmětů a listin, ale moderně organizovanou multimediální expozicí často i s interaktivním přístupem.
Dalším typem psychiatrických muzeí jsou galerie „l´art brut“, tedy umění duševně nemocných. Nejznámější jsou v Lausanne a v Heidelbergu (Prinzhornova sbírka), jejíž reprezentativní část jsme letos mohli obdivovat v Praze na Staroměstském náměstí v Domě u kamenného zvonu.
Další kategorií psychiatrických muzeí jsou památníky euthanasie, tedy míst, kde došlo během války k vyvražďování duševně nemocných. V hlavní fázi tohoto procesu bylo vyvražděno od ledna 1940 do srpna 1941 více než 70 000 duševně nemocných, během celé války více než 200 000. Dospělí byli vražděni kysličníkem uhelnatým v pěti odlehlých psychiatrických ústavech a jednom vězení, které bylo po válce zbouráno (Brandemburg). V psychiatrických ústavech jsou stálé expozice (v Německu v Hadamaru, Grafenecku, Bernburgu, Pirně a v rakouském Hartheimu). Zatímco v západoněmeckcých ústavech a v Rakousku jsou památníky hodně navštěvovány, v bývalé NDR jsou obyvateli ignorovány nebo vnímány s nevolí.
Vedle těchto typů psychiatrických muzeí existují také různé sbírky kuriozit nějak souvisícími s duševními poruchami nebo psychiatrií- například expozice ve třech domech, které obýval Sigmund Freud (rodný dům v Příboře a byty ve Vídni a v Londýně).

Psychiatrické muzeum v Čechách?
Hlavní překážkou k pochopení složité problematiky duševní poruchy, léčení a ošetřování nemocných a péče o sociální potřeby nemocných a jejich neintegrace do společnosti je obrovský deficit informací ve veřejnosti. Vedle toho dlouhodobě fungují stereotypy v pohledu na duševně nemocné. Duševní nemoc není jen „nálepka“ jak tvrdili a se slábnoucí přesvědčivostí dodnes tvrdí mnozí filosofové, někteří sociologové a „humanitární“ aktivisté. Duševní porucha skutečně reálně existuje. Řešením problému tedy není duševní poruchu popírat, nevidět a klást na nemocné stejné nároky jako na zdravé a zlobit se na „nepoučenou“ veřejnost, které se někteří spoluobčané zdají být trochu divní a je lépe se jim vyhnout.
Psychiatrické muzeum může být jedním z nástrojů „zdravotní výchovy“ a „primární prevence“ a může být svojí formou přitažlivé i pro ty, kteří by na „osvětovou besedu“ nikdy nepřišli. Pokud je institucí, která svým personálním vybavením překračuje potřeby přiměřeného oprašování exponátů, může také kvalifikovaně shromažďovat a třídit exponáty a archiválie, které se do stálé expozice nevejdou nebo nehodí. Může podle své pracovní kapacity organizovat nestálé expozice přitahující novou pozornost. Odborní pracovníci takové instituce se podílejí na výzkumech a připravují informace pro média, rozhlasové a televizní pořady, dokumentární filmy…
V roce 2005 jsem se domníval, že zřízení psychiatrického muzea je téměř originální myšlenka. Na internetu jsem však zjistil, že psychiatrická muzea už existují a že dokonce bývalý ředitel PL Bohnice Dr. Dobíšek uvažoval v šedesátých letech o zřízení muzea v tehdy odsvěceném kostele. Podobný záměr byl částečně realizován v PL Kroměříž, údajně jako překážka k náboženskému využívání tamního kostela. Když jsem se celkem náhodně v roce 2006 zmínil na tiskové konferenci o úmyslu „někdy v budoucnu“ zřídit „někde“ psychiatrické muzeum, vzbudila tato zmínka mnohem větší zájem přítomných novinářů než jiná témata, kvůli nimž jsem tiskovku organizoval. Zpráva se objevila také na internetu v anglickém jazyce. Tam ji objevil německý psycholog Rolf Brüggemann, který z vlastní iniciativy vybudoval psychiatrické muzeum v psychiatrické nemocnici v Göppingen v jihozápadním Německu. Vydal knihu o 60 psychiatrických muzeích v Evropě „Locating the Soul“. V dubnu 2007 jsem navštívil 4 psychiatrická muzea v jižním Německu a získal pozvání na mezinárodní psychiatrickou konferenci v Göppingen v listopadu 2007. Tam jsem přislíbil pořadatelství 2nd International Conference on Psychiatric Museums and History of Psychiatry jako součásti oslav 100. výročí právní subjektivity Psychiatrické léčebny Bohnice.
Mezinárodní konference o psychiatrických muzeích
Konala se v „Divadle mezi ploty“ 29.- 31. 11. 2009 pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Ing. Miloslava Vlčka, ministra kultury Prof. Václava Riedlbaucha a předsedy České lékařské společnosti Prof. Jaroslava Blahoše. Podrobnosti o programu lze nalézt na www.icopc.eu. Většina přednášejících byli „muzejníci“, tedy odborníci na prezentaci, menšina psychiatři, psychologové a sociální pracovníci nebo historici. Rozdíl v pojetí skutečnosti byl nápadný ani ne tím, co bylo zdůrazněno, jako spíše tím, co bylo zanedbáno. „Muzejníci“ dbali na efektnost s menším důrazem na přesnost a „pravdivost“, zdravotníci a historici lpěli na přesnosti s menším důrazem na výstižnost a sdělnost. Uvědomil jsem si tak, že chyby ze zanedbání mohou být důležitější než „profit“ z přesnosti či efektnosti. Muzejníci vycházejí často z intuice a nechtěně pomáhají šířit veřejností sdílené mýty, například o tom, že mezi duševně nemocnými a zdravými není podstatný rozdíl, pokud není snaha je rozlišit přímo principiálně pochybná. Ovšem z hlediska zdravotníků si lidé trpící duševními poruchami zaslouží respekt nikoli proto, že duševní poruchy vlastně neexistují, ale bez ohledu na to, že skutečně existují. Historici nás usměrňují studiem reálných pramenů a odmítáním intuitivních předpokladů o tom, jak to vlastně tenkrát bylo. Kdo byl schopen z nedorozumění profitovat tím, že je pochopil, bude umět veřejnosti zprostředkovat lépe a pravdivější obraz historie péče o duševně nemocné.
Na konferenci byli přítomni odborníci ze 17 zemí (z 23 byli přihlášeni), nejvíce z Německa, Dánska a Belgie, ale přijeli také odborníci z Turecka, Tchajwanu nebo Brazílie. Většina účastníků prezentovala informace o jejich muzeu nebo nových expozicích. Z české republiky se aktivně kromě mě zúčastnili bratři Pavel a Zdeněk Kalvachovi s přednáškou o vývoji chápání demencí včetně připomenutí pražského židovského lékaře Oskara Fischera, který popsal „Alzheimerovu“ chorobu současně s Alzheimerem, ovšem podrobněji a na rozsáhlejším souboru. Možná největší pozornost a zájem vzbudil Bert Boeckx z belgického Geelu, který referoval o tamní 700 let doložené praxi péče o duševně nemocné v cizích rodinách. Asi všichni přítomní o historii „heterofamiliární“ péče v Geelu věděli, ale velmi málo o její současnosti. Dnes se v třicetipětitisícovém městě stará 350 rodin celkem o 420 pacientů. Účastníci ocenili také společenský program včetně návštěvy výstavy o vyvražďování duševně nemocných pocházejících z území dnešní ČR v průběhu II. světové války „Nehodné žití“ v terezínském muzeu.
Výstava v Národním muzeu
Při jedné formální společenské příležitosti v prosinci 2007 jsem oslovil generálního ředitele Národního muzea v Praze PhDr. Michala Lukeše, PhD., a seznámil ho se záměrem uspořádat v Národním muzeu výstavu o psychiatrii. Myšlenka ho zaujala natolik, že v lednu 2008 inicioval schůzku, na níž přislíbil konání výstavy ve vhodném termínu. Národní muzeum má však v posledních letech jiné priority než pořádání výstav. Jednak převzalo budovu bývalého Parlamentu, kam bylo nutno přestěhovat převážnou většinu provozů před plánovanou generální rekonstrukcí historické budovy Národního muzea (2012-2018) a dále převzalo Národní památník na Vítkově, který měl být zrekonstruován a znovu otevřen k 28. 11. 2009, atd., atd. Nelze se divit, že proces schvalování zařazení výstavy o psychiatrii se zdržel, i když jsem byl po celou dobu ujišťován, že projekt byl v podstatě přijat a s realizací se počítá. Původně bylo navrženo konání výstavy v prostorách „kuloárů“ Sněmovny lidu v bývalé budově Národního shromáždění (před tím burzy). Prostory přesahující 500 m2 by vyžadovaly poměrně nákladnou úpravu, proto bylo v říjnu 2009 rozhodnuto, že výstava se bude realizovat v prostorách zvaných „Hollareum“ a přilehlém přednáškovém sále (asi 300 m2). V Hollareu je trvale instalováno 51 vitrin a vnitřní prostor se dá využít pro rozměrnější exponáty nebo instalace. V přednáškovém sále mohou být po obvodě instalovány desítky panelů , v centrálním prostoru mohou být zachovány řady křesel s projekčním plátnem pro pásmo prezentací.
V Hollareu počítáme s představením velmi bohaté historie ošetřování duševně nemocných, která byla kvůli společenskému nezájmu a terapeutické bezmocnosti (až do poloviny minulého století) spojena s velkým utrpením nemocných. V přednáškovém sále budou informace o jednotlivých kategoriích duševních poruch- jejich vzniku, léčení a důsledcích s důrazem na možnosti a značně nadějnější moderní léčení, ošetřování a sociální neintegraci. Také by zde měly být připomenuty speciální kapitoly jako je soudní psychiatrie nebo umělecké projevy duševně nemocných.
Výstava pod pracovním názvem „Duševní nemoc v běhu věků“ by měla být zahájena v druhé polovině roku 2010 nebo na začátku roku 2011. Bude mezinárodní a putovní. Podle dohody a s podporou z evropských fondů budou zapůjčeny exponáty z belgických, nizozemských a německých psychiatrických muzeí. Výstava bude s anglickými a českými texty. Pro případné výstavy v dalších zemích bude čeština nahrazena jiným národním jazykem.
Bohužel se světová finanční krize dotkla i našeho záměru. Obvyklá dotace od Ministerstva kultury byla v rozpočtu zásadně redukována. Bez podstatné sponzorské podpory by bylo možno výstavu realizovat pouze ve velmi úsporné variantě. Spoléháme, že projekt realizovaný v centru hlavního města a v místě spojeném s převratnými historickými událostmi země vzbudí zájem významných firem a institucí, které obvykle podobné projekty podporují.